Kapitola 15
BRANDON SE SELBYM odešli z vězení. Sylvia Martinova na ně čekala v autě. „Přijdeš pozdě k Inez, Dougu.“
„Já vím,“ odpověděl Selby, „ale to se nedá nic dělat.“
„A já se teď rozloučím,“ oznámila Sylvia Martinova zvesela. „Musím to všechno sepsat; sejdeme se, až skončíte u Inez… Mohl byste mne vysadit u redakce, šerife?“
Brandon přikývl.
Stále nepřestávalo pršet; déšť padal v studených kapkách tak drobounkých, až se zdálo, jako by už jen mžilo; byl to však klamný dojem a fíkové klobouky obou představitelů zákona brzy ztěžkly nasáklou vlhkostí.
Vysadili Sylvii před redakcí Clarionu a jeli k činžovnímu domu, kde bydlela Inez Stapletonová.
„Co jí řekneš ohledně toho psa?“ zeptal se Brandon, když viděl, že se Selby chystá vzít Žeryka s sebou.
„Nebudu jí nic vysvětlovat. Prostě jsem si pořídil psa a beru ho s sebou.“
Strčil si černého psíka pod kabát, spolu s šerifem přešli mokrý chodník a stiskli zvonek k bytu Inez Stapletonové.
Hned vzápětí elektrický vrátný zámek uvolnil a Selby se šerifem vstoupili.
„Je to v druhém patře, že?“ prohodil šerif.
„Správně, číslo 302; apartmá s okny do ulice.“
Vyvezli se nahoru výtahem a vraceli se chodbou do přední části budovy. Inez Stapletonová se rýsovala ve dveřích jako zarámovaná na pozadí tlumeného světla z útulného bytu. Selby hned pohledem zaznamenal měkké červené žerzejové šaty a prodlel na ladných křivkách její vysoké, štíhlé postavy.
„Jdete pozdě,“ podotkla.
„Promiň, nezvládli jsme to,“ řekl na omluvu Selby. „Nejdřív jsme museli v jisté úřední věci zajet za řeku a pak jsme měli problémy s jedním zadrženým, než jsme ho předali do vězení.“
„Propána, vy máte ale pořád plné ruce práce,“ zasmála se. „Pojďte dál… Zdá se, že v našich venkovských končinách se trestné činnosti nějak zvlášť dobře daří, co říkáte?“
„V tom nejsme o nic ošizeni,“ připustil šerif.
V severní stěně byl zabudovaný velký krb a Inez se postarala, aby v něm vesele plápolal mohutný oheň.
„Dejte mi kabáty a klobouky,“ vyzvala je. „Propána, vždyť jste celí promočení! Zřejmě považujete deštníky za zženštilost.“
„Vždycky člověku jen překážejí,“ vysvětloval Selby.
„V životě jsem nic takového nenosil,“ oznámil Brandon.
„Ale, Dougu! Co to tu schováváš? To je pes! Pejsánek malý! Ten je roztomilý! Ahoj, hafíku! Nekoušeš?“
Natáhla špičky prstů Žerykovi k čumáku. Žeryk si je očichal a zavrtěl ocasem.
„Ten se hned skamarádí,“ řekl Selby.
„Ani jsem nevěděla, že máš psa.“
„Nemám ho dlouho.“
„Miloučké štěňátko!“
Selby postavil psíka na podlahu, řekl mu: „Smíš tu zůstat, Žeryku,“ a Inez ujistil: „Jistě se bude chovat jako pravý gentleman.“
Žeryk popošel ke krbu, ale náhle se zarazil, začichal, přeběhl k jednomu křeslu a jal se prudce mávat ocasem.
„Copak je, Žeryku?“ řekl mu Selby.
Pes zaštěkal.
„Je rád, že je v teple,“ podotkla Inez.
Selby upozornil pohledem Brandona. „Mluvila jsi dnes se svou klientkou?“ zeptal se Inez Stapletonové.
„Ale ano. Náhodou právě před chvilkou odešla.“
Selby se znovu podíval na Brandona.
„Chtěl bych si s ní promluvit,“ řekl Selby.
„No, to je – Probereme si tu možnost. Posaďte se. Uvelebte se pohodlně tady u krbu.“
Inezin byt rozhodně působil lákavě, útulně. Na Selbyho to udělalo dojem. Příjemné teplo, zřejmé zásahy ženské ruky tu i onde prudce kontrastovaly se studenou, bezútěšnou deštivou nocí venku, ba kontrastovaly i se Selbyho vlastním bytem, který mu sloužil jen jako útočiště, aby se měl kde vyspat a číst si.
Mladý státní zástupce sklesl s blaženým povzdechem do křesla u krbu. Oba muži natáhli nohy k ohni a z dolního okraje jejich nohavic začaly vystupovat obláčky páry.
Inez má v sobě něco typicky ženského, pomyslel si Selby. Uplatní se třeba v právním oboru přes den, ale večer doma z ní bude žena vlídná a přitažlivá, sebejistá, přemýšlivá a krásná.
„Vyplenila jsem své zásoby a uvařila kávu,“ řekla Inez. „Vezmete si?“
Brandon se na ni zadíval. „Vy nejste jen inteligentní žena, Inez. Vy jste jasnovidka,“ řekl.
Zasmála se, ale očima visela úpěnliv…
