KAPITOLA II
Bylo to nazítří krátce po deváté, když Della převzala telefonický hovor z přijímací kanceláře a řekla: „Je tu slečna Ellisová, Perry.“
„Ellisová?“ rozpomínal se Mason.
„Kit Ellisová, ta servírka.“
„Aha,“ řekl s úsměvem Mason, „zavolejte ji sem, Dello.“
Della vyšla z kanceláře a za okamžik se vrátila s rozzářenou Kit Ellisovou v patách.
„Já vůbec nevím, pane Masone, jak bych vám poděkovala. Vy máte takové porozumění!“
Mason se usmál. „Doufám, že diškerece byla dostatečná?“
Kit Ellisová vytáhla deset dolarů, dala je Delle Streetové a řekla: „Tak teď jsem zaplatila vaší sekretářce za poradu. Nevím, jak bych jen mohla ocenit způsob, jak jste to zařídil. Obávám se, že se pan Madison dovtípil, že se na vás chci obrátit a… Je to zkrátka báječné, že jste to zařídil právě takhle.“
„Sedněte si, slečno Ellisová, a řekněte mi, co vás trápí.“
„Moje teta Sophia.“
„A co je s ní?“
Je nějaká tajemná,“
„To je mnoho žen, ale když to dojde tak daleko, že jdete kvůli tomu k advokátovi, to už musíte opravdu mít nějaký důvod k poplachu.“
„K poplachu zrovna ne, ale starosti mám.“
„Tak byste mě měla nejraději seznámit se situací.“
„Je mi dvaadvacet let. Bydleli jsme daleko na východě. Oba moji rodiče zahynuli při automobilové havárii před šesti měsíci. Svou tetu jsem viděla jen jednou, jako malá holčička, ale zvykla jsem si psát jí dvakrát za měsíc - jen takové stručné dopisy, co dělám a tak.“
„A co jste tedy dělala?“ ptal se Mason.
„Hlavně chodila do školy. Můj otec nadělal nějaké peníze a zvykl si utratit všechno, co vydělal. Vždycky jsem si přála být advokátkou, a proto mi chtěl dát právnické vzdělání. V době, kdy zemřel, jsem chodila do přípravného právnického kurzu na univerzitě.
Veliký šok byla nejen smrt rodičů, ale také finanční záležitosti. Když jsem se s nimi seznámila, bylo to pro mne ještě větší překvapení. Zdá se, že taťka měl zcela mimořádné příjmy, posuzujeme-li to podle obvyklých měřítek. Byly to ale příjmy, které po jeho smrti okamžitě ustaly. Dům nejenže měl hypotéku, ale byly na něm i dluhy, nová auta byla koupena na úvěr a na splátky bylo i všechno v domě. Tak otec žil - lehce nabyl, lehce pozbyl. Byl realitní zprostředkovatel a dokázal by opravdu vymámit z jalové krávy tele. Ale nejenže své provize okamžitě utratil, ještě si na ně vypůjčil, když šlo o podmíněnou smlouvu… Takže když jsem si všechno spočítala, zjistila jsem, že nemám ani penny.“
„Vaše matka si nic neodložila stranou?“
Zavrtěla hlavou. „Matka přímo zbožňovala každý jeho čin. Nechávala všechno rozhodování na něm a věřila, že to tak musí být. Jediná věc, ve které neměl pravdu, bylo životní pojištění. Tomu nevěřil. Jeho heslem bylo žít a nechat žít - tak to říkával. Taková je situace, pane Masone.“
„Takže v této situaci,“ řekl Mason, „vás teta Sophia pozvala k sobě a vy jste přijala.“
Kit Ellisová přisvědčila.
„Proč?“ ptal se Mason. „Bylo by přece docela samozřejmé, že půjdete někam pracovat. Myslel bych si, že byste raději zůstala ve svém městě, najala si nějaký byt s jednou nebo dvěma dívkami svého věku a…“
Zavrtěla hlavou a přerušila ho: „…nechtěla jsem se setkat se svými kamarádkami, pane Masone. Taťka byl ke mně vždycky velmi štědrý. Měla jsem vlastní rentu, vlastní vůz, neměla jsem nikdy finanční starosti. Když jsme si někam vyšly s děvčaty z našeho kroužku, vždycky jsem byla hostitelkou já… Zkrátka nechtěla jsem, aby se dozvěděly, jak pronikavě se má situace zhoršila… Takové věci se sice budou za pár let zdát malicherné, ale v tom okamžiku to pro mě byl největší životní problém.
Také jsem nechtěla, aby mě lidé litovali. Nedokázala bych třeba obsluhovat hosty, kdyby přišla děvčata z našeho kroužku, mile se na mne usmívala a nechávala mi z útrpnosti bohaté spropitné.“
„Proč tedy pracujete jako číšnice?“ zeptal se Mason.
„Protože nic jiného neumím,“ řekla. „Zkoušela jsem si sehnat místo. Kdybych dělala servírku děle, asi bych mohla dostat docela pěkné místo; já jsem však neměla vůbec žádné zkušenosti -nejen v práci,…
