IV
K polednímu se oteplilo. V osm hodin večer hlásili meteorologové, že oblast vyššího tlaku, která sem postupuje od pobřeží, definitivně zapudí chladné počasí. Farmáři, kteří si po tři dny a tři noci nesvlékli šaty, zalezli do postele, aby konečně usnuli spánkem naprostého vyčerpání.
Kolem půlnoci se nebe zatáhlo mračny. Ve dvě ráno probudilo státního zástupce bubnování deště. Vstal, upravil okenice, aby déšť nesmáčel koberec, a zjistil, že teploměr mírně stoupl. Příval chladného deště čistil začouzené podnebí a přinášel tak úlevu ustaraným rančerům.
Ve čtyři ráno probudil Selbyho neúprosně se opakující zvuk telefonu. S očima opuchlýma spánkem zvedl sluchátko a slyšel šerifa Brandona, jak říká: „Dougu, došlo k maléru v keystonském autokempu. Myslím, že bys měl nastartovat. Sejdeme se na místě.“
„Proboha,“ řekl Selby, „ať si to vezme na starost městská policie. To bude zřejmě nějaká rodinná hádka, nebo…“
„V jedné chatě našli mrtvolu muže,“ řekl Brandon. „Čekal tam na někoho s revolverem v ruce…“
„Za čtvrt hodiny jsem tam,“ prohlásil Selby a zavěsil. Bleskurychle se oblékl, v šatníku si vzal nepromokavý plášť a čepici, seběhl do garáže a za chvíli vyjel do deště. Madison City bylo jako po vymření. Na Hlavní třídě svítila okna dvou celonočních kaváren. Každá druhá pouliční svítilna byla z ekonomických důvodů vyřazena z provozu; ale v nespočetných loužích podél chodníků probleskovalo dost světla.
Selby se držel při okraji vozovky, aby se vyhnul tramvajovým kolejím, a přidal plyn. Stěrač se monotónně otáčel sem a tam. Ve světle reflektorů tančily kapky deště. Projel směle na červené světlo na konci bulváru Pine Avenue a po dalších třech minutách dojel na hranice města. O tři sta metrů dále svítila – v dešti stěží zřetelná – neonová tabule Autokemp Keyston. U krajní chaty parkoval vůz městské policie. Naproti němu stál vůz šerifa Brandona. Selby slyšel nesrozumitelný hukot hlasů a v osvětlených oknech se míhaly stíny.
Zaparkoval vedle vozu městské policie. Brandon otevřel dveře chaty a zavolal: „Pojď sem k nám, Dougu.“
Selby vešel do chaty, v níž byly dvě dvojité postele, prádelník se zrcadlem a tři židle. Otto Larkin, mohutný, břichatý policejní šéf, řekl: „Ahoj, Selby,“ a okamžitě se obrátil zpět k dvěma ustrašeným mladým ženám, které seděly vedle sebe na jedné z dvojitých postelí. Obě postele byly rozestlané.
Rex Brandon si obě dívky pátravě prohlížel a řekl Ottovi Larkinovi: „Teď, když je tady Selby, přenechme výslech jemu.“
Larkin řekl bojovně: „Tyhle dvě holky vědí moc dobře, co a jak. Nedejte se jimi obalamutit.“
Brandon řekl tiše, ale významně: „Koneckonců, keystonský autokemp je mimo hranice města, to přece víte, Larkine.“
Larkin pohlédl na šerifa pobouřeně: „No prosím, prosím, když se na to díváte takhle… ale zkuste mne požádat příště o spolupráci! Když byl ve funkci Roper, vždycky se mnou pracoval. Byl jsem ochoten pracovat i s vámi dvěma. Ale prosím, když…“
„Nechte na hlavě, Larkine,“ řekl Brandon klidně. „Neřekl jsem nic víc, než že výslech teď povede Selby.“
„Koho mám vyslýchat?“ ptal se Selby.
Brandon pokynul hlavou směrem k dívkám. Selby si je prohlížel. Jedna byla blondýna. V jejích modrých očích byly stopy po pláči. Selby si všiml, že se jí třesou rty a že rukama křečovitě svírá kapesník. Druhá měla kaštanové vlasy a hnědé oči. Nebylo na ní vidět stopy rozrušení. Seděla nehnutě a bystře sledovala každý pohyb vyšetřovatelů.
Brandon ukázal na blondýnku a řekl: „To je Audrey Prestonová, Dougu. A ta druhá se jmenuje Monetta Lambertová. Děvčata, tohle je okresní státní zástupce a já bych chtěl, abyste mu přesně zopakovaly všechno, co jste řekly nám.“
Audrey Prestonová pohlédla prosebně na Monettu Lambertovou, která se zadívala na Selbyho a řekla tiše: „Pravda je taková, pane Selby, že o tom všem vlastně nevíme nic. Přijely jsme sem s dvěma mládenci, s Tomem Cuttingsem a Bobem Gleasonem. Zítra s nimi máme jet jachtou někam za Los Angeles. Řekly jsme jim, že chceme pro sebe zvláštní chatu. Byli …
