13
Perry Mason položil sluchátko a řekl Delle Streetové:
„Nat Shuster se svými klienty Samem Laxterem a Frankem Oafleyem sedí v čekárně a chtějí se mnou mluvit. Prosím vás, pusťte je sem, sedněte si do své kanceláře a zapněte si diktafon. Zapisujte všechno, co se vám podaří zachytit. Možná že o tom budete muset brzy svědčit.“
„A mám brát všechny vaše hovory?“
„Absolutně všechny. Ať to přepojují z centrály přímo na vás.
Každou chvíli může volat Douglas Keene a já nechci, aby mluvil s někým jiným než s vámi.“
„A co když nezavolá, šéfe?“
„To už jsme přece spolu probírali.“
„Co když je vinen? Může vám seržant Holcomb opravdu udělat všecko to, čím vám vyhrožoval?“
Mason pokrčil rameny. „Vychází z falešných předpokladů. Chce mě obvinit, že ukrývám zločince. Já mu slíbil, že do pěti hodin vydám Keena policii, a oni si teď samozřejmě myslí, že vím, kde je. Jenomže já toho o něm vím asi tolik jako o obyvatelích Marsu.“
„Takže vám nemohou nic udělat?“ ptala se naléhavě.
„Přestaňte vypadat tak ustaraně, Dello. Hezky jděte a pusťte mi sem Shustera. On asi dneska vytáhne pár es z toho svého balíčku karet.“
„Například?“
„Například to, že mě obvinil z nactiutrhání.“
„Jak to?“
„Protože jsem pověděl státnímu zástupci, co mi Edita DeVoeová řekla o těch výfukových plynech.“
„Ale vy jste mu přece pouze opakoval, co vám řekla ona!“
„To víte. Jenomže já už teď bohužel nemohu dokázat ani to, že mi to opravdu řekla! Nemám na to svědky a ona je mrtvá. Tak mi sem už přiveďte toho Shustera a pěkně poslouchejte, co si tu budeme povídat a dělejte si hezky poznámky.“
Přikývla a vyklouzla ze dveří. Za chvilku vstoupil do pracovny Shuster, Laxter a Oafley.
Shuster vycenil chrup, což mělo znamenat úsměv. Jakmile měl tu formalitu za sebou, začal se tvářit nadmíru vážně a vyčítavě. „Kolego, vy jste informoval státního zástupce, že můj klient Samuel C. Laxter zavraždil svého dědečka?“ tázal se tónem vyšetřujícího soudce.
„Chcete na mně, abych odpovídal ano nebo ne?“ zeptal se věcně Mason.
„Odpovídejte,“ zamračil se Shuster.
„Ne.“
„Nic takového jste mu ani nenaznačil?“
„Ne.“
„Neřekl jste mu, že Edita DeVoeová nařkla pana Samuela Laxtera z vraždy?“
„Ne.“
Shuster očividně ztratil jistotu. „Státní zástupce mě ale informoval, že jste mu to řekl.“
Mason mlčel.
„Burger informoval Sama Laxtera,“ pokračoval Shuster, „že Edita DeVoeová vám řekla o hadici, kterou měl Sam Laxter připevněnou k výfuku a zavedenou do roury ústředního topení.“
Masonova tvář zůstala nepohnutá a tvrdá jako kámen. „Možná že měl, protože ona mi to řekla a já to pověděl.“
Shuster přimhouřil oči a usilovně se snažil dostat se té odpovědi na kloub. Pak zvolal vítězoslavně: „Vy jste řekl Burgerovi, že ona vznesla obvinění?“
„To nebylo obvinění. Ona prostě řekla, že ho viděla sedět ve voze, že motor běžel a z výfuku vedla hadice do roury ústředního topení. A já to opakoval Burgerovi.“
„To je ale lež!“
„Co je lež?“ zeptal se Mason výhružně a začal vstávat z křesla.
Shuster nervózně couvl a vztáhl před sebe ruku. „Myslím pomluva,“ vysvětloval spěšně. „Urážlivá pomluva. Špinění charakteru.“
„Nenapadlo vás, že by se to dalo definovat jako soukromé sdělení?“ zeptal se Mason.
„Nikoliv, při nečestných pohnutkách nepřipadá taková definice v úvahu,“ odporoval Shuster a hrozil Masonovi káravě ukazováčkem. Předtím se opatrně stáhl za velké kožené křeslo, které stálo mezi ním a advokátem. „A vy jste měl nečestné pohnutky! Chtěl jste chránit svého klienta Douglase Keena!“
„No a co mi chcete?“ zeptal se Mason.
„Přišli jsme vás požádat, abyste to odvolal.“
„Kdo o to přišel požádat?“
„Samuel Laxter a já.“
„Výborně. Tak vy tedy chcete, abych to odvolal. A co dál?“
„Chceme znát vaši odpověď.“
„Opakoval jsem Burgerovi informaci, kterou jsem dostal. Nezaručuji pravdivost informace, zaručuji pouze pravdivost své interpretace.“
„Žádáme vás, abyste se omluvil.“
„A já vás žádám, abyste mi vlezli na záda,“ řekl vlídně Mason.
Samuel Laxter k němu přistoupil, tvář bílou hn…
