KAPITOLA XIII
Helena Manningová se na naši schůzku vyšňořila. Dovedla si vybrat oblečení. Zřejmě byla v salonu krásy a měla cosi nedefinovatelného, co některým ženám umožňuje, aby na nich každé šaty vypadaly jako pařížské modely.
Dali jsme si dva koktejly. Při objednávání večeře nejdříve počítala kalorie, ale snadno se dala zviklat číšníkem, jídelním lístkem a mými návrhy. Dala si krabí koktejl, avokádový a grapefruitový salát, rajčatovou krémovou polévku, filet mignon, pečená rajčata a závin a la mode.
Pak jsme šli do jejího bytu. Přinesla láhev mátového likéru. Ztlumila osvětlení, protože po dlouhém dni v kanceláři ji od prudkého světla bolely oči. Dala si nohu přes nohu – měla je hezké. V tlumeném světle bytu vypadala tak na dvaadvacet let a působila skvělým dojmem.
Kdybych ji viděl v plném denním světle třískat do psacího stroje v kanceláři, kde byla zaměstnaná, hádal bych jí pětatřicet a zdála by se mi unavená.
„Co se chcete dovědět?“ zeptala se.
„Pracovala jste u Karla Carvera Endicotta?“ odpověděl jsem jí otázkou.
„Ano, pracovala jsem u něj.“
„Jakou práci jste u něj vykonávala?“
„Byla jsem jeho osobní sekretářkou.“
„Jaký to byl šéf?“
„Skvělý!“
„Byl ohleduplný?“
„Nesmírně.“
„Existoval mezi vámi nějaký důvěrný vztah?“
„Rozhodně ne,“ odpověděla s nádechem roztrpčenosti v hlase. „Náš vztah byl výhradně služební. Kdyby nebyl natolik gentleman, aby vztah mezi námi takový zůstal, jsem natolik dáma, abych na tom trvala.“
„Byla jste hodně zasvěcená do jeho záležitostí?“
„Ano, to jsem byla.“
„A jak to bylo s jeho počestností?“
„Byl naprosto, úzkostlivě počestný. Pracovalo se mi u něj velice dobře.“
„Proč jste tedy od něj odešla?“
„Z osobních příčin.“
„Jaké to byly důvody?“
„Dala jsem výpověď.“
„Proč?“
„Jistým způsobem se změnila atmosféra v kanceláři.“
„Jak se změnila?“
„To se dá těžko vysvětlit. Nelíbily se mi některé z dívek, které byly v kanceláři. Měla jsem možnost zaměstnání kdekoli. Nemusela jsem snášet prostředí, které mi nevyhovovalo. Proto jsem odtamtud odešla.“
„Neodcházela jste nějak roztrpčená?“
„Rozhodně ne. Pan Endicott mi dal velice příznivé doporučení. Jestli chcete, mohu vám je ukázat.“
„Rád bych se na ně podíval.“
Odešla do ložnice a po chvilce se vrátila s dopisem napsaným na firemním dopisním papíru Endicottových podniků. Byl to vřelý dopis doporučující Helenu Manningovou jako schopnou sekretářku, která u Endicotta pracovala řadu let a odchází od něj z vlastní vůle. Na závěr šéf napsal, že jejího odchodu lituje.
Složil jsem dopis a zeptal jsem se: „A krátce poté jste si šla pohovořit s paní Endicottovou, že?“
„Co to povídáte? Já že jsem si s ní šla pohovořit?“ zvolala dotčeně.
„Ano, vy!“
„Rozhodně ne,“ trvala na svém. „Jednou či dvakrát jsem viděla paní Endicottovou v kanceláři. Věděla jsem, kdo to je, a samozřejmě jsem se s ní pozdravila a prohodila pár slov, ale to je všechno.“
„Poté, co jste odešla z místa sekretářky, jste s ní už nemluvila?“ zeptal jsem se.
„Možná jsem ji někdy pozdravila, když jsem ji potkala na ulici, ale už se na to nepamatuji.“
„Netelefonovala jste jí a neptala jste se, kde byste se mohly sejít, protože jí potřebujete něco sdělit?“
„Rozhodně ne.“
„Tak prima,“ pokračoval jsem. „Mohla byste mi to odpři-sáhnout?“
„Proč bych to dělala?“
„Mohl bych oznámit svým zaměstnavatelům skutečná fakta a vyvrátit fámy, které kolem toho kolují.“
„Já ale opravdu nevidím důvod, abych něco takového prohlašovala.“
„Tak je to pravda, že?“
„Samozřejmě je to pravda. Nelhala bych.“
„V tom případě to můžete přísežně prohlásit.“
Několik okamžiků mlčela a pak se zprudka zeptala: „Jak jste se o tom dověděl?“
„O čem?“
„O tom, že jsem šla v té záležitosti za paní Endicottovou.“
„Neblázněte!“ řekl jsem jí na to. „Nezašla jste za ní. Hodláte mi to přece odpřisáhnout.“
„No budiž,“ připustila nahněvaně. „Navštívila jsem ji a pověděla jí, co měla podle mého soudu vědět.“
„Co vám vadilo na Karlu Endicottovi?“ zeptal jsem se.
„Všechno,“ odpověděla roztrpčeně. „Po…
