IX.
Když jsem se dostal do bytu Ernestiny Hamiltonové, bylo čtvrt na jedenáct.
Musela čekat blízko dveří, protože sotva jsem stiskl knoflík, dveře se rozletěly a Ernestina mě pevně sevřela.
„Donalde!“ vykřikla, „jsem tak ráda… Bála jsem se, že se už neukážete.“
„Byl jsem skoro nenávratně pryč,“ řekl jsem.
V očích se jí objevily slzy.
„Já vím,“ řekla. „Celou hodinu jsem na to teď myslela… a trápila se, jestli jste se snad se mnou nerozešel. Víte, včera večer jsem vám musela připadat strašně pitomá a bála jsem se, že se vám zošklivím a…“
„Přestaňte s tím,“ řekl jsem.
„S čím?“
„S tím sebepodceňováním,“ odpověděl jsem. „Od teďka budete o sobě uvažovat úplně jinak. Zeptala jste se Bernie na –“
„Zeptala jsem se jí na všechno,“ řekla. „Požádala jsem ji, aby mi vyprávěla o všem, co bylo v hotelu jen trochu neobvyklé. Věřte mi, obrátila jsem ji úplně naruby. Donalde, budete z toho úplně paf, co se všechno může odehrát v tak velkém hotelu.
Hoteloví detektivové jsou o něčem samozřejmě informováni, ale nezdá se, že toho vědí tolik jako schopná a obratná telefonistka. Ani si toho tolik nevšímají, dokud se situace nevyvine v něco, co může vyvolat výtržnost nebo nějak poškodit dobré jméno hotelu.
Propána, Donalde, šly jsme spát až ve tři hodiny ráno a Bernie byla tak unavená, že sotva držela hlavu vzhůru. Věřte mi, dozvěděla jsem se o všech špinavostech. Na čísle 917 bydlí provdaná žena, manžela má někde pryč, bere drogy. Bydlí tam dívka, která vklouzla do jiného pokoje a potom zjistila, že nemá svůj klíč. Nechala kabelku s klíči, řidičským průkazem, s penězi, prostě se vším v mužově pokoji.“
„Není tu nic, co by nám pomohlo v našem případě?“ zeptal jsem se.
„Nic jsem neobjevila. Přinutila jsem Bernie, aby mi všechno vysypala. Trvalo by to hodinu, kdybych vám měla všechno vyprávět. Udělala jsem si pár poznámek a –“
„Pojďme se podívat do hotelu,“ řekl jsem. „Snad budeme mít štěstí a setkáme se s Bernie.“
Zavrtěla hlavou. „Bernie je nepřetržitě v ústředně. Bere si s sebou oběd.
Donalde, možná že by vás zajímala jedna věc, a to aktovka bez majitele.“
„Co s ní má být?“ zeptal jsem se.
„Víte, když přijíždějí hosté, jedou buď taxíkem, nebo soukromým vozem a nechávají zavazadla venku. O ty se postará vrátný. Odnese je dovnitř a složí u vchodu. Odtud si je berou poslíčci a skládají je do velké řady, zatímco čekají na hosty, kteří se zapisují a dostávají přidělené pokoje.
Když má host přidělený pokoj, recepční přivolá poslíčka a ten vyzvedne klíč. Recepční ho vyzve, aby pana XY zavedl do příslušného pokoje.
Potom host přejde k řadě zavazadel, označí, které mu patří, a poslíček je zanese do pokoje.“
„Pokračujte,“ řekl jsem. „Co je s tou aktovkou bez majitele?“
„Víte dobře, Donalde, jaký tu bývá fofr časně ráno, když přilétají letadla. Bývá tu pohromadě spousta zavazadel, docela pěkná řada. Potom, když to utichne, nezbude ani jediné. Až zase odpoledne se začnou hromadit. Z nějakého důvodu se přes den lidé tolik nepřihlašují. No, ať je to jak chce, včera když si hosté vyzvedli všechna zavazadla, zůstala tam jedna aktovka. Zřejmě některý z nastupujících hostů zapomněl, že má aktovku, šel do svého pokoje a nechal ji tam ležet.“
„V pořádku,“ řekl jsem, „objevila se aktovka bez majitele. Co se s ní stalo?“
„Dali ji do ztrát a nálezů, ale nikdo se o ni nepřihlásil.“
„Mrknem se na ni,“ řekl jsem.
„Myslíte, Donalde, že ta aktovka může být důležitá?“
„Všechno může být důležité. Všechno, co je aspoň trochu mimořádné.“
„Bože, nikdy jsem si neuvědomila, kolik mimořádných věci se může přihodit v takovém hotelu – totiž věcí, které bych brala jako mimořádné.
Co vás zdrželo, Donalde?“
„Vyslýchali mě na policii,“ řekl jsem.
„Vás?“
„Tak jest.“
„Proč?“
„Ále, mysleli si, že něco vím.“
„Donalde, vy jste tak tajuplný a berete ty věci tak nalehko. Já… Donalde, já jsem rozčilená a chvěju se jako list.“
„Měla byste to překonat.“
„Nevím, co do mě vjelo,“ řekla, „Už ten nápad hrát si na soukromého detektiva… Donalde, jsem tak rozčilen…
