Na západní frontě klid (Erich Maria Remarque)

Celá e-kniha Na západní frontě klid ke stažení v ePUB, PDF a MOBI

Ponenáhlu mohou někteří z nás vstát. Já taky dostanu berly a hupkám po světnici. Ale příliš často jich neužívám; nesnesu Albertův pohled, jdu-li světnicí. Dívá se tak zvláštně za mnou. Proto vyklouznu občas na chodbu - tam se mohu volněji pohybovat.

V poschodí pod námi leží ranění do břicha a páteře, do hlavy a amputovaní po obou stranách. V pravém křídle rány do čelisti, otrávení plynem, rány do nosu, uší a krku. V levém křídle slepí a rány do plic, do pánve, do kloubů, do ledvin, do moudí, do žaludku. Tady teprve je vidět, kam všude může být člověk trefen.

Dva lidé zemřou ztrnutím šíje. Kůže zpopelaví, údy ztrnou, nakonec žijí - dlouho jen ještě oči. Mnoha raněným visí rozstřílený úd na jakési šibenici volně ve vzduchu; pod ranou je mísa, kam odkapává hnis. Vždy za tři hodiny se mísa vyprazdňuje. Jiní mají obvaz, který jim napíná poraněné údy pomocí těžkých, visících závaží. Vidím rány do střev, které jsou stále plny nečistoty. Doktorův písař mi ukazuje roentgenogramy úplně rozdrcených kyčelních kostí, kolen, ramen.

Lze těžko chápat, že nad těmito rozbitými těly jsou ještě lidské obličeje, v nichž jde život svým každodenním chodem. A při tom je to jen jeden lazaret, jen jedna stanice a je jich statisíce po Německu, sta tisíce po Rusku. Jak nesmyslné je všechno, co bylo psáno, děláno, myšleno proti válce, když je takového něco možné! To všechno je vylhané a bezvýznamné, když tisíciletá kultura nemůže zabránit ani tomu, aby nebyly prolity tyto proudy krve, aby neexistovaly po statisících tyto žaláře muk. Teprve lazaret ukazuje, co je to válka.

Jsem mlád, je mi dvacet let, ale ze života znám jenom zoufalství, smrt, strach a skálopevnou alianci nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, jak národy jsou štvány navzájem proti sobě a mlčky, nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně se pobíjejí. Vidím jak nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby se to dělalo ještě rafinovaněji a ještě déle. A spolu se mnou to vidí všichni lidé mého stáří tady i tam, po celém světě, spolu se mnou to prožívá má generace. Co budou dělat naši otcové, až jednou vstaneme a předstoupíme před ně a budeme žádat počet? Co od nás očekávají, až přijde doba, kdy nebude války?

Po celá léta bylo naším zaměstnáním zabíjení - bylo to naše první povolání. Naše vědění o životě se omezuje na smrt. Co se má po tomhletom ještě dít? A co se stane z nás?