Probral jsem se v temné místnosti, širokými řemeny důkladně přikurtován k tvrdé posteli. Mátožně se vlekoucí myšlenky se rozbíhaly do stran a tančily spolu s uzounkým proužkem bledého slunce, plazícím se po brčálově zelenou barvou našmidlané zdi. Tančily hezky a dlouho.
Pak jednou zarachotil klíč v zámku a vstoupili dva zřízenci. Jeden zůstal u dveří a druhý mě odšněroval. Můj strach se dosud pohupoval někde v dáli na vlnách včerejší injekce.
Jeden z pohůnků hodil na zem obrovité filcové pantofle. Nastoupil jsem do nich. Smradlavá ledová chodba se spoustou dveří a železnými mřížemi rozdělujícími její nedohlednost na mnoho polovin.
V ordinaci byl jiný doktor než ten, co mě přijímal. Pod bělostným pláštěm nažehlená zelená uniforma, šedé vlasy, obroučky brýlí ze stříbrného drátu zpoza nichž vyvěral těžký pohled bezbarvých očí s povislými horními víčky. Znovu jsme sepsali mé nacionálie. Strach byl sice pryč, ale to, že mě někdo může kdykoliv zabít, jistou neomámenou část mého JÁ znepokojovalo a nutilo alespoň trochu přemýšlet. Další noc přišněrovaný k posteli, a se sedativy v krvi, bych už přežít nemusel. Proto mi spolupráce připadala výhodná.
Řekl jsem doktorovi o včerejšku všechno, na co se ptal, ale pokusil jsem se to sehrát tak, aby to nevypadalo, jako že jsem třeba blázen. Bohužel mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než to zahrát na lehkou opičku spojenou s obluzením ze sugestivní knihy. Když jsem skončil, doktor do mě chvíli klepal chromovaným kladívkem, svítil mi do očí a neutrálně pomlaskával.
"Fajn, pane Koudelík, já vám věřím," řekl nakonec, "ale nemohl byste mi to přesně sepsat? Co jste pil, co jste četl, hm… Kdy se objevila první halucinace, a tak?"
"Umíte anglicky, doktore?" zeptal jsem se. To nebyl moc dobrý začátek.
Zamračil se: "Tak za prvé: Já jsem především plukovník, a za druhé PAN Plukovník!" mrazivě odsekával slova jako led do whisky. V hlavě se mi pořád motali ti dva kontrastní psíci.
"Ne, promiňte, nevykládejte si to zle," hnal jsem se zpátky do pozic, "já jen, že byste si to mohl přečíst sám, - tu knížku, je moc, opravdu moc dobrá! Opravdu!" Díval se na mě stále velice chladně. "Ale samozřejmě, že pro vás všechno sepíšu, a rád, jak si jen přejete, do…ehe, PANE plukovníku!" vychrlil jsem, co mi ztuhlý prokousnutý jazyk stačil.
Sklonil hlavu a dlouze si mě prohlížel horní polovinou bifokálních skel svých stříbrných brýlí.
"Stihnu to tak za hodinku, a pak mě, doufám, propustíte?" otazník na konce věty se rozplizl do ticha, a já jsem se servilně usmíval, a jenom doufal, že dostatečně servilně.
"Mňo, uvidíme," konečně odpověděl. "Nic není vyloučeno!" usmál se – on pro změnu blahosklonně – a podal mi pár linkovaných papírů a maličkého špačka obyčejné tužky. Pak mi ještě sestřička s knírem a rukama jako sumosportsmen polepila omlácený obličej novou dávkou náplastí, a po téměř obřadném rozloučení s plukovníkem mne moji dva lapiduši odeskortovali nazpět.
Zavřeli mě do jiné cely, než v jaké jsem trávil noc. Záchod, stůl, židle; vše pevně přišroubováno k podlaze. Úzké okénko u stropu a smrad. Znovu ta depresívní brčálová barva. Účinky včerejších léků se rozplývaly…
Ruka s tužkou se zběsile rozběhla po papíru. Vymyslel jsem cosi o Zajícovi, Rytířovi a pronásledování, pojmenovat to "Black Knight", přidal deset piv, divoké sny jenž mě pronásledují už od mládí, a tak dál… Bylo mi jedno, že budu mít popotahovačky s policií. Jen se dostat k Pasekovi, hlavně k jeho saabu. Urvat jenom jeden jediný den svobody!
Včerejší injekce mezitím přestala působit úplně a strach se brutálně vrátil. Každou chvíli jsem se otáčel; prázdná místnost za mnou a hutné ticho šeřícího se podzimního dne mě začaly děsit. Poslední odstavce jsem dopisoval v téměř smrtelném chvatu. Ticho tížilo víc a víc. Už i škrabání tužky na hrubém papíru mi připadalo jako plíživé kroky za zády. Kdyby alespoň ta židle nebyla přišroubovaná! Na závěrečné řádky jsem musel vstát a opřít se o zeď, čelem do cimry, a psát proti dlani druhé ruky, oči …
