Najednou se něco začalo měnit. (Pořád se něco začíná najednou měnit.) Náhoda, ten nejlepší z režisérů, chtěla tomu, že se to začalo měnit právě ve chvíli, kdy na mé ušní bubínky dopadl první vzdálený zvuk, který se postupně přerodil v těžké rány rozechvívající celou zem, a jenž nebylo možno přisuzovat nikomu a ničemu jinému než skokům znovuzrozeného Zajícoida. Rány a otřesy ustaly, ale za pár, snad minut, se ozvaly kroky, jejichž ozvěny se lámaly a překrývaly na své nelehké cestě skalním bludištěm.
Já, napasovaný ve svém písčitém kráteru, jsem nemohl ani mrknout. Těsně před pootevřenýma očima mi tanul hrbolatý bok černého balvanu, na němž mezi stékajícími kapkami vlhkosti svítila rozvětvená bílá žilka z drobných, do okolního kamene zarostlých krystalků. Zdálo se mi, že tepe v rytmu oněch stále se zesilujících kroků.
Nevěděl jsem, co by se stalo, kdyby mě Zajícorytíř připravil o zbytek energie. Smrt? No možná… Ale snad lepší nevědět.
Kroky se mi zastavily za zády. Nevěděl jsme, jak to tam vypadá. Možná mne ještě nevidí, možná už míří.
V tom, opět ta náhoda, se to, co se doposud měnilo jen neznatelně, začalo měnit neuvěřitelně rychle a masivně.
V organismu mi zavířila energetická smršť.
Vystartoval jsem ze svého dolíku, až mi zpod podrážek vystříkly mnohametrové fontány písku.
Pod nárazem maxistřely se odpařil kus skály nedaleko před mým obličejem. Úlomky kamení zakvílely kolem, a některé mne zasáhly i naplno.
Neměly šanci mi ublížit. Tsunami energie, která mne zaplavovala, stále stoupala. Ale něco s ní nebylo v pořádku, - tedy s tou energií – zdála se mi zlá a taková špinavá. To jsem si uvědomil až potom, co jsem mezi sebe a Zajícoida dostal opravdu uspokojivé množství skal.
Ten příliv sil byl něco takového, jako když si člověk v posledním tažení nechá vypálit do žíly nějakou drogu, nějaký brutální povzbuzovač – pět minut hyperaktivní radosti před smrtí.
Vylétl jsem na nejvyšší z blízkých skal a břichem se přitiskl na její ploché, studenou vlhkostí zmáčené temeno. Vyklonil jsem hlavu přes zaoblený okraj a rychle jí zase schoval; Rytířioid stál na jedné z nižších skal, snad jen dvacet metrů vlevo. Něco mi na něm ale nesedělo. Přeopatrně jsem vykoukl znovu. Jasně. Stál jako přirostlý a pozoroval cosi v dálce, přesně na opačné straně, než by se dalo očekávat, kdyby pátral po mně.
Zvedl jsem oči a ihned to spatřil taky. Vrstva se smršťovala. Moje Vrstva se smršťovala!!! Obzor vypadal jako nahoru se stáčející odraz ve vlnícím se zrcadle. Hladina špinavé energie ve mně stále, a stále prudčeji stoupala.
Teď už mi pochopit, co to vlastně znamená, nedalo ani moc práce.
Dvě plus dvě rovná se smrt. Všechno do sebe zapadlo.
Možná mi nezbývá ani těch pět minut. Do prdele!
Bleskově se promítnout do Vrstvy, kterou si lidé zvykli nazývat Náš svět, mi ve stále se zvětšujícím přívalu sil nedělalo problémy.
Běsnící vír oranžovomodrých plamenů mě okamžitě odrazil zpátky. Zkusil jsem to znovu, ale ta žhavá smršť mě zrovna tak znovu odmrštila zpět na mou skálu.
To se dalo čekat, ty plameny. Jasně. Krematorium, - pec zevnitř a v akci, a ta černá hořící věc na roštu jsem byl já; tedy spíš má mrtvola.
V těchto chvílích už opravdová mrtvola. Ti idioti v blázinci nerozeznali kóma. Pravda, muselo být už hodně hluboké, ale jestliže můj mozek dokázal udržet svou Vrstvu, tak to ještě nemohlo být tak zlé. Energie ohně stravujícího mou fyzickou schránku mi dala na poslední pikosekundy existence téměř neuvěřitelné schopnosti. Vnitřní čas mé mizící, a vlastně již jen setrvačností existující Vrstvy, se pro mě v podstatě zastavil. Ačkoliv Zajícorytíř nesporně vše kolem také pochopil a jistě jednal se svou obvyklou bleskurychlostí, zdálo se mi, že zkameněl. Určitě byl hrozně šťastný. Jeho mise právě skončily. Pozemští lékaři udělali zbytek jeho práce, a to naprosto spolehlivě – jak jen to krematorium umí. Do jeho vrstvy se nezvaný návštěvník nedostane možná už nikdy. Zajícorytířovi, pro nějž jsem byl v jeho zdejším čase už mrtev, se stačil…
