Teď trávím čas v "Zeleném salónku", tak se tu říká vypolstrované cele pro chovance, kteří by si mohli ublížit. Už čtyři dni. Kazajku mi přestali dávat předevčírem a včera přešli z injekcí na pilulky.
Dnes ráno, když mě pak Krátký vedl na záchod, vyvstala v moři mé beznaděje nová, zřejmě poslední šance. Pokusil jsem se na něj promluvit, a když nereagoval nepřátelsky, ba dokonce mi v skrytu umývárny nabídl cigaretu, vsadil jsem všechno na jednu kartu.
Domluvil jsem se s ním, že sepíšu události, které předcházely mé integraci, od začátku a po pravdě, a on to vynese z ústavu a předá redaktorovi nějakých novin. A doktoři mě pod tlakem veřejného mínění budou muset pustit.
Je to výborný chlap, tenhle pak Krátký. Trošku ušmudlaný plášť, trošku bříško; pod baňatým nosem smutný, nestejnoměrný knír, a hlavně – není voják!
Sedím v rohu vedle dveří, opřený o páchnoucí a flekaté matrace, a rovnám si vzpomínky. Naštěstí mi zbyla tužtička a půl linkovaného papíru. Na záchodě jsem ještě ukradl pár lístků skládaného; aspoň to bude vypadat autenticky.
Tak hezky popořádku. Přibrousil jsem tuhu o hrubou odřenou látku polstrování na podlaze.
Představte si, že sedíte ve svém saabu a že vyjíždíte od benzínové pumpy na dálnici (U devíti křížů), a v tom se vám zasekne dvojka. Lomcujete řadicí pákou o to víc zuřivě, o co víc marně. Venku dva nad nulou, a rychle se prohlubujícím soumrakem se snášejí husté peřiny předčasného, mokrého sněhu. Ani stěrače puštěné naplno nestíhají rozhrnovat lepivou záplavu šedých vloček. Za několik minut nervózně hladíte tu před chvilkou proklínanou šaltrpáku a děkujete všem svatým alespoň za dvojku. S hlasitým zpěvem, kterým dodáváte odvahu sobě i poskřipující převodovce, se něco kolem třicítky plížíte mlaskající břečkou krajnice osvětlenou kužely reflektorů, jejichž světlo se jen ztuha probíjí valícím se sněhem. Unavená noha na plynu začne sama od sebe neznatelně zrychlovat. Ručička tachometru přelezla další bílou čárku a můj saab dosáhl kritické rychlosti…
Později jsem zjistil, že je to přesně 37,04 km/h, tedy zcela přesně rychlost dvaceti námořních mil za hodinu.
Tak tehdy v šeru onoho památného večera, ztracený ve vírech sněhu, dosáhl můj automobil této rychlosti, což jistě nebylo poprvé. Ale! Poprvé ji udržoval přesně 201,168 metrů, což je – kupodivu na tisícinu – právě jeden furlong. To jsem tehdy samozřejmě nevěděl.
Po ujetí jednoho furlongu rychlostí 20nm/h se stalo něco velice zvláštního: Totiž – najednou všechno zmizelo. Dálnice, večer, sníh, zvuk motoru, auto i já. No tedy já. Já pouze jako tělo; hmota. To duševní já, lépe psáno JÁ, se ocitlo kdesi v nepopsatelnu. Věřte, byl to šok.
V první pikosekundě jsem nechápal, v druhé mě zavalil přímo zvířecí strach z neznáma a ve třetí jsem si zoufale přál být doma; - a ve čtvrté jsem tam byl! Znovu na parkovišti před naším činžákem! Znovu na parkovišti, z něhož jsem před třemi hodinami odjel – směr příbuzní na Moravě. "Lehce" neuvěřitelné, ale stalo se to přesně tak.
Jako v mátohách jsem se dopotácel do bytu a vzpamatovával se celou noc. Myslel jsem, že blouzním.
Druhý den časně ráno jsem poprvé v životě nepozdravil paní Medrníkovou, což jinak vždy činím s obzvláštní radostí, jelikož jí to hrozně štve, jelikož o mně na domovní radě nemůže vyprávět, že jsem nevychovaný parchant, který do noci dupe, a ani nepozdraví, paní správcová, představte si to! Tak jsem tedy nepozdravil paní Medrníkovou a došel si kalným zárodkem dne do obchodu pro dva kartony třetinkové plzně, které jsem doma začal okamžitě likvidovat. Do brzkého večera se mi úspěšně zdařila likvidace obého zamýšleného.
Nazítří mi bylo tak špatně, že jsem předvčerejší večerní příhodě konečně uvěřil. Odpoledne jsem důkladně prohlédl auto a další den začal s experimenty.
Zjistil jsem, mimo výše uvedených hodnot, jejichž nalezení mi trvalo ze všeho nejdéle, že se pouhou silou vůle v tom zvláštním nepopsatelném stavu, do kterého jsem se vždy po absolvování těch exotických měr dostal, a který jsem s…
