Pátá kapitola
SHLEDÁNÍ V BALTSKÉM MOŘI
Když se druhého dne ráno chystala Klotylda zaklepat na dveře, za nimiž spali kluci, uslyšela smích. „Vy už jste vzhůru?“ podivila se a přitiskla ucho na dveře.
„Vzhůru není ten pravý výraz,“ zvolal se smíchem Profesor.
„Kdo to mluví?“ zeptal se přísně Gustav. „Kdo k nám mluví, aniž se představil?“
„To jsem já, Klotylda,“ zvolala služebná.
„Aha!“ řekl Emil. „Slečna Duchamorná.“
„Duchvarná,“ opravila ho zlostně Klotylda.
„Ne, ne,“ trval Gustav na svém. „Duchamorná se nám víc líbí. Odedneška vám budeme říkat Duchamorná. A jestli vám to není vhod, budeme vám říkat Šosatá. Rozuměla jste, slečno Klotyldo Šosatá?“
„Výtečné přízvisko,“ prohlásil Profesor. (Stále ještě měl ve zvyku dávat známky.) „Klotyldo, od této chvíle se jmenuješ Šosatá.“
„Ke mně si to můžete dovolit,“ prohlásila stará služka zamračeně. „Abych nezapomněla: máte jít k snídani! Ostatní už sedí na zahradě. A teď už jdu!“
„Na shledanou, Šosatá,“ zvolali všichni tři hoši. A potom vykročili husím pochodem dveřmi verandy na zahradu za domem. Tam stál uprostřed trávníku veliký kulatý prostřený stůl. Profesorovi rodiče, Pony i babička už tam seděli. Soudní rada četl noviny. Ostatní s úžasem hleděli na nástup chlapců. Paní Haberlandová jemně šťouchla muže do ramene. „Co je?“ zeptal se soudní rada. A noviny mu klesly. I on se podivil jako všichni ostatní.
Profesor a Gustav byli v koupacím úboru, Emil měl své červené plavky. Ale to nebylo nic nápadného.
Jenže Profesor měl na hlavě otcův „panama“ a mával tlustou vycházkovou holí. Emil si přehodil Ponin letní pláštík, na hlavě měl její žlutý slaměný klobouček s červenými, nalakovanými třešničkami a nad hlavou třímal rozevřený pestře pruhovaný slunečník, kterým jako poněkud potrhlá dáma nafoukaně balancoval nad trávníkem. Nejhůř ze všech vypadal Gustav. Měl babiččin klobouk, zavázaný pod bradou černými hedvábnými stuhami, a to tak pevně, že skoro ani nemohl otevřít ústa. Na očích měl své ochranné motocyklové brýle. V jedné ruce graciésně pohazoval Poninou ruční kabelkou a v druhé vlekl kufr.
Ani jeden z chlapců nehnul brvou. Mlčky usedli do proutěných křesel. Po malé chvilce cinkl Profesor lžičkou o svůj šálek a najednou všichni zvolali jedněmi ústy: „Dobrý večer, panstvo!“
„Chudáčci malí, dostali úžeh,“ prohlásil soudní rada. „A hned druhého dne prázdnin. To je bída!“ A sáhl zase po novinách.
„Měli bychom poslat pro lékaře,“ podotkla Pony. „Běda vám, jestli mi zamažete kabelku!“
Gustav se ohlédl a zvolal: „Vrchní! Obsluha! Je to hospoda nebo to není hospoda?“ Ale potom si honem rozvázal stuhy pod bradou. Málem by se byl udusil. „Příští klobouček si koupím u jiné modistky,“ vrčel. „Ta potvora ne a ne sedět na hlavě!“
Klotylda vyšla z domu. Nesla černou kávu.
„No vida,“ poznamenal Profesor. „Ovšem! Zase slečna Klotylda Šosatá. Vždy titíž lidé!“
Služebná nalila kávu, postavila konvici na stůl a zeptala se plačtivě: „Musím si vlastně dát líbit, aby mi říkali Šosatá?“
„Jak to, Šosatá?“ ptala se paní Haberlandová. „Pod Duchvarnou si neumíme nic představit,“ vysvětloval Emil.
„Proto jsme jí chtěli říkat Duchamorná,“ doložil Profesor. „Ale to jí nebylo dost vznešené.“
Gustav žvýkal a zabručel: „Proto jsme ji pokřtili Šosatá. Leckdo by byl rád, kdyby se tak jmenoval. Můj učitel sportu se jmenuje Filip Vůl. Když ho někam pozvou a on se představí, může si to zase rovnou hasit domů. Darmo je lidem pro smích.“
„Jakou radost by měl takový Vůl, kdyby se jmenoval Šos,“ tvrdil Emil.
Klotylda Duchvarná už ani nemukla a mlčky zašla do domu.
Pony pohlédla na babičku. „Co je těm klukům? Je to něco zlého?“
„Ale ne,“ odpověděla babička. „Normální choroba. – Říkáme jí klackovská léta.“
Soudní rada přikývl. „Znám tu nemoc z vlastní zkušennosti. Sám jsem ji také kdysi měl.“
Po snídani objevil se na obzoru Dienstag a všichni se šli koupat. Soudní rada a jeho choť zůstali doma. Ostatní i s babičkou se vydali na pláž. Kluci si umínili, že půjdou bosi. Je prý to zdravé.
Nahoře na…
