"Na někoho jsme mezitím poněkud zapomněli," říká Oskar s hranou starostlivostí. "Na koho?"
"Na Karla," uhodne napoprvé Jakub.
"Na Karla," opakuje Kamil se zpožděním.
V očích Lucie je nevyslovená otázka.
"Na koho?" nechápe také Eva.
"Na našeho čtenáře. Málem jsme jeho manželku nechali utopit. Myslím, že je načase, abychom ji povolali zpátky na břeh. Udělejte to někdo."
"Karel už začíná mít o manželku starost," začne okamžitě Jakub. "Odloží naši knihu a pokradmu hledá Alenu mezi hlavami ostatních plavců. V jeho pocitech převažuje podrážděnost - ale kdesi pod ní už vystrkuje růžky strach."
Oskara potěší hned dvě věci: že Jakub začal fabulovat s naprostou samozřejmostí - a že si pamatoval Alenino jméno.
"Výborně. Ta ženská se tam snad hodlá rozmočit, nebo co? mumlá Karel polohlasem. Proti své vůli - marně se snaží tu pochmurnou vidinu odehnat - si představuje, že se Alena utopila. Repatriace tělesných ostatků, naskočí mu v hlavě, před dovolenou o tom četl v podmínkách cestovního pojištění. Sousloví tělesné ostatky ve spojení s jeho vlastní ženou v něm vzbudí překvapivě silný nával něhy."
Oskar se odmlčí.
"Postaví se a zcela přiznaně manželku vyhlíží," převezme štafetu Jakub.
"Náhle mu čelo a oči zakryjí studené, mokré ruce. Alena stojí za jeho zády. Seš v tý vodě vždycky celou věčnost, říká jí nevrle Karel, už bez sebemenší stopy něžnosti."
"Alena jeho výčitku přejde; dávno ví, že je to ten nejlepší způsob, jak zabránit hádce. Tak co, líbí se ti to? ukáže na knihu ležící na dece, zatímco si rutinními pohyby balí vlasy do bílého hotelového ručníku."
Studenti těkají pohledem z jednoho na druhého.
"Je to kravina, odsekne Karel," pokračuje vesele Jakub. "Přečet jsem třicet stránek a lautr hovno se tam stalo."
Lucie mu zezadu uštědří záhlavec.
"Cenzura!" volá Jakub.
"Jakmile Alena ulehne na osušku, rychle se do knihy znovu začte; do tváří zčervenalých rychlým plaváním se jí vrátí původní -"
Oskar se poprvé zarazí.
"Zaujetí?" navrhuje Jakub.
"Příliš domýšlivé. Do tváří zčervenalých rychlým plaváním se jí vrátí původní výraz - sice lehce ironický, ale přesto v podstatě vstřícný."
"Čili něco jako: prohlédla jsem vaše triky, ale to neznamená, že vaše pozvání nepřijmu...?"
Oskar na Jakuba znovu namíří prst.
"Bingo. A Karel to vidí. Proto na autora žárlí. Proto útočí na jeho knihu."
"Můžete s tím Karlem konečně skončit?" vzdychne Jasmína.
"Nemůžeme," říká rezolutně Oskar. "Na Karla naopak nesmíme zapomínat."
"Ale nesmíme mu ani příliš vycházet vstříc," doplní ho Jakub.
Oskar přikývne.
Jasmína si je změří s převahou, jejíž zdroje jsou Oskarovi i nadále neznámé.
"Nepřipadá vám to jako úplná blbost?"
Čelí jejímu pohledu.
"Ne."
"Kdo to probůh je, ten Karel?!" zvolá Jasmína. "Já to nechápu."
Oskara napadne, že Jasmína účesem poněkud předbíhá svůj věk, a bezděčně tak prozrazuje, co si myslí o mládí: je to v podstatě provizorium.
"Řeknu ti to."
"Ředitel továrny na koberce - já vim."
"Dneska je ředitel, ale prožil relativně krušné dětství. Do nějakých pětatřiceti let žil na hranici chudoby - odtud jeho ambicióznost i přetrvávající okouzlení vlastním úspěchem a vydělanými penězi. To ho zároveň částečně omlouvá."
"Omlouvá," zopakuje Kamil. "Ale stejně je to pitomec," dodá rychle.
"Dokaž to. Proč je Karel pitomec?"
Jasmína zaúpí, předkloní se a opře si čelo o lavici. Kamil mlčí.
"Je to autoritářský, dominantní pitomec, neschopný pochopit cokoli, co přesahuje jeho duševní obzor," říká Jakub. "Majitel pravdy."
"Pro všechno má logický, zaručeně správný vysvětlení," ozve se náhle Simona.
"Stačí si ho jednou poslechnout, jak mluví v restauraci s číšníkem - a je vám definitivně jasné, s kým máte tu čest," přidá se Lucie.
Všichni tři se na sebe usmějí.
"Nikdy nikomu nic nedlužil. Pohrdá lidmi, co si berou hypotéku," říká Jakub.
"Pohrdá lidmi, kteří tak jako on neovládají tři světové jazyky," konstatuje Lucie.
"Pohrdá lidmi, kterým se porouchá auto!" zvolá Simona.
"Pohrdá lidmi, co chodí k psychiatrovi," připojí Jakub.
"To je nějaká hádanka?" říká Eva v nastalé pauze. "To je jako kdo?"
Simona si Evu vyzývavě změří.
"To je jako náš otec."