KNIHA DRUHÁ
BRÁNY PODSVĚTÍ
Ó velké opice,
sedící před branou nebes:
odejměte ode mne zlo,
zahlaďte moje hříchy,
střežte mě,
abych mohl projít mezi
pylony Západu.
7
Přístup do Údolí se velice změnil od našich prvních dnů v Egyptě. Hrubá, ale schůdná cesta vedla mezi nebezpečnými útesy, dřevěná ohrada zabraňovala v přístupu těm, kdo neměli potřebné vstupenky. Naše koně byli mezi prvními v oslí ohradě, protože slunce ještě nepřekročilo východní vrcholky, když naše karavana vyšla z domu.
David a Ramses s námi nešli. Docela náhodou jsem ráno zaslechla část jejich rozhovoru. Byli v Ramsesově pokoji, dveře měli lehce pootevřené a mluvili dost nahlas, takže jsem je nevyhnutelně musela slyšet.
První slova byla Davidova. „Jdu s tebou.“
„Nemůžeš. Otec si dnes vyžádal tvou pomoc.“
„Rozmyslí si to, když ho o to požádáš. Slíbil jsi, že ne…“
Ramses ho přerušil. „Nebuď jako stará bába. Myslíš, že se o sebe neumím postarat?“
Nikdy jsem ho neslyšela mluvit s Davidem tak odměřeně. Lehce jsem zaklepala na dveře, než jsem je otevřela.
Oba stáli a dívali se na sebe v postojích, které se dají popsat jen jako bojovné.
„Tak, chlapci, co se děje?“ zeptala jsem se. „Hádáte se?“
Ramses se odvrátil a sáhl po svém batohu. „Dobré ráno, máti. Jen malý rozdíl v názorech, to je všechno. Uvidíme se odpoledne.“
Hbitě vyklouzl ze dveří, než jsem se mohla vyptávat dál. Obrátila jsem se na Davida, který nebyl tak rychlý ani hrubý jako můj syn. Tvrdil mi, že se nehádali a že se nestalo nic, co by mu dělalo starosti.
Emersonův zvučný hlas nás volal k našim povinnostem, takže jsem dovolila Davidovi odejít a vešla jsem za ním do obývacího pokoje právě včas, abych zaslechla další hlasitou výměnu názorů. Tentokrát mezi Ramsesem a Nefret, musím přiznat, že všechen křik obstarávala ona. Přestala, když jsme vstoupili. „Co se to s vámi třemi děje?“ zeptala jsem se podrážděně. „Určitě je to Ramses, kdo může za všechny ty hádky, protože…“
„My jsme se nehádali, teto Amelie. Jen jsem připomněla Ramsesovi určitý slib.“
Ramses přikývl. Nasadil svůj kamenný faraónský obličej, jak tomu říká Nefret. „Jestli chceš jít se mnou, Davide, tak jdeme,“ vyzval bratra.
Vyšel, aniž by čekal na odpověď. David a Nefret se na sebe významně podívali a David rychle vyšel ven. Rozhodla jsem se, že se dál nebudu vyptávat. I nejlepší přátelé mají někdy různé názory. Budu mít i tak dost práce, abych Emersonovi zabránila v týrání ubohého Neda Ayrtona.
Ten mladý muž se objevil i se svým týmem krátce po nás. Musel přejít kolem nás, aby se dostal k oblasti, kde již den předtím začal pracovat. Jak jsem očekávala – a doufala – Davis s ním nebyl. Američan se nezajímal o nudnou práci při odklízení suti. Objevoval se pouze tehdy, když mu jeho „krotký archeolog“ vzkázal, že našel něco zajímavého.
Nedův nevinný obličej se rozzářil překvapením, jen co spatřil Emersona, který už na něho číhal.
„Ale profesore – a paní Emersonová, přeji dobré ráno. Myslel jsem, že pracujete na druhé straně Údolí. Tohle je hrobka číslo pět, že?“
„Jak vidíte.“ Emerson ustoupil z cesty muži nesoucímu koš kamenné drti. „Weigall mi dal laskavé povolení to tady prozkoumat.“
„Tu práci vám nezávidím, pane. Suť v té jámě je upěchovaná jako beton.“
„Stejně jako tomu bylo u Siptahovy hrobky,“ ušklíbl se Emerson, „kterou jste nikdy pořádně nevyklidil. Nechal jste tu práci rozdělanou. No, mladý muži, řeknu vám…“
„Emersone!“ vykřikla jsem.
Ned se začervenal a Nefret vzhlédla od fotoaparátu, který si prohlížela. „Nenadávej panu Ayrtonovi, profesore. Víš přece, že on o tom nerozhodl. Jak se máte, pane Ayertone? Už jste našel hrobku?“
Mladý muž se na ni vděčně podíval. „Ještě ne, slečno Forthová, ale pracujeme tu teprve dva dny. Podél čela útesu je navršená spousta vápencových úlomků, pravděpodobně z jiné hrobky…“
„Ramsese Šestého,“ doplnil Emerson.
„Ehm – ano, pane. Musím už jít.“
Oblast, kde pracoval, byla jen několik desítek metrů jižně od nás, ale nízká skála nám bránila ve výhledu. Neměla js…
