Šaman (Egon Bondy)

4.

Šaman ležel ve svém stanu a přemýšlel. Šlo mu to neobyčejně pomalu.

Proč takhle vůbec dál vegetuje?

Měl v hlavě jakoby mlhu, která vše zacláněla a jen někdy se na chvíli rozevřela. Vynořovaly se v něm úryvky dosud nesložených písní:

Od počátku tu není

život ani smrt

Mysl odchází i zůstává

V příštím žití v dalším žití

budu sám sebou

i ne sam sebou

jako tady jsem.

Nestaral se o to, co to znamená. Hezky se mu to zpívalo v mysli.

Přecházely týdny a šaman se stále stejně - ani víc ani míň - divil, proč takhle vegetuje. Udělat tomu konec bylo to nejsnazší ze snadného. Proč tedy zůstával?

Napadlo ho: je tohle to nesení zodpovědnosti?

Pak to tedy vypadá hodně jinak, než jak si představoval, že bude slavně, pln oprávněné hrdosti hlásat své poznání a v jeho záři se rozplynou všechna jeho trápení i skutky.

Teď byl vším, celým univerzem i těmi před-lidskými lidmi usvědčen z toho, že žádné poznání předávat nemůže - není oprávněn.

Necítil hanbu ani hořkost ani bolest. Cítil jen to vědomí, že není oprávněn. Ano - skutečnost vypadá tak, jak ji poznal - ale on není oprávněn o ní hovořit.

Opustit - kam?

Zůstat - kde?

Co je poznání

které řeknu slovy?

Vždyť je ve všem

Mléčná dráha a rosa

věčný a měnící se měsíc.

Snad má tedy být jen němým svědectvím toho, co je - či bylo - jeho poznáním.

Ale o jakémpak vůbec poznání mohu být já svědectvím? Co dosvědčuji?

Ach - to ať si Bůh už rozhodne sam.

Někdy cítil, jako by se v něm přece vzdouvaly neznámé síly. Jakkoli zavržen, měl by vyskočit a mluvit. Mlčení není přece jeho věc! Bůh chce, aby byl hlásán!

Pak ho napadlo, že se možná nalézá v některém z oněch "hluchých míst", s nimiž ve světech, jež poznal, není pro nás komunikace. Teď je sám tam uvnitř a nemůže proniknout ven, ke světu, v němž dosud žil a žije.

Ke vskutku podivným koncům dovedl svoje poznání!

A není oprávněn o něm hovořit. To je jediné, co věděl. Prohrál.