Podpořte LD sdílením:
Anotace
Starý Klapzuba měl v chalupě 11 synů a nevěděl, co s nimi. Až ho jednou napadlo udělat z nich fotbalové mužstvo. Cvičil se syny každý den po dva roky. Dopracoval se s nimi až k zapsání na Mistrovství České republiky jako SK Klapzubova jedenáctka. Samozřejmě byli moc dobří a mistrovství vyhráli.
Jednoho dne se vydali na mistrovství Evropy. Při projíždění Evropou prožili mnohá dobrodružství. Stali se také mistry světa. Když připlouvali z Austrálie, jejich loď se potopila. Oceán je zanesl na neznámý ostrov, kde žili lidožrouti. I ti věděli o slávě Klapzubovy jedenáctky a dali jim šanci – když nad nimi vyhrají ve fotbale, nesnědí je. Pokud tomu bude naopak, stanou se jejich velkým chutným obědem. Klapzubova jedenáctka samozřejmě vyhrála a všichni se dostali zpět domů.
— 1 —
Ukázka z knihy:
Dolnobukvičkovské babičce Navrátilové se podařilo staré pohádky zachránit, ale tam na západě, za velkou vodou, v Americe, bylo se starými pohádkami zle. Tam už docela malí špuntíci neměli valného smyslu pro povídky o šťastných princích a nešťastných princeznách; když se jim začalo vyprávět, že byl jednou jeden chudý hoch, už vskočili vypravěči do řeči a chtěli vědět, za který klub hrál. A tak američtí dědečkové a babičky, kteří se už nemohli přizpůsobit nové době, byli s vnoučaty docela nešťastni. Nemohli jim s pohádkami přijít na chuť.
Až jeden na to vyzrál. To byla ve státě Oregonu česká rodina, vystěhovala se tam asi před pětadvaceti lety, a ti měli s sebou dědečka, lišku podšitou, který to s kluky uměl. Dával si pozor, o čem spolu tak ta drobotina mluví, a tu viděl, že o nic jiného děti nemají zájem než o jakési mužstvo Klapzubů. V tu dobu se vskutku sláva Klaopzubovy jedenáctky tak rozšířila, že tam na druhé půli země vypadal každý Klapzuba jako bájeslovný hrdina.
A tu si ten oregonský dědeček řekl: „Počkejte, děcka, však já vám vymyslím pohádku!“ A když k němu večer přiběhli, aby jim něco vyprávěl, oregonský dědeček se usmál a spustil: „O Klapzubově jedenáctce jste už slyšeli, co? Nu tak, to je dobře. Ale jestlipak víte, co se stalo jejich dědečkovi s tou píšťalkou? Že ne? Tak to vy nevíte? Ale, ale – to je přece slavná historie! Tož poslyšte: Dědeček dnešních Klapzubů – buď mu věčná sláva – to byl v mládí ocela chudý hoch a jeho rodiče neměli ani té chalupy, kde se později narodili nynější slavní Klapzubáci. Byli chudí jak myši ve zrušeném kostele, kde se nedá ani svíčka ohlodat. A když tedy ten jejich synek – Honza se jmenoval, zrovna jako jeho vnuk, brankář – viděl, že doma není do čeho píchnout, šel za tátou a povídá: „Táto, já půjdu do světa.“
— 2 —
