Klapzubova jedenáctka

XI.

Malý čtvereček složeného papíru zarazil veselou živost mladých Klapzubů. Dívali se rozpačitě na tajemnou depeši a tajuplnou tvář otcovu. Konečně se Honza vzchopil a rozbalil telegram. Byl od londýnského Vincence Macešky a zněl:

Austrálie wyzywa match mistrovstvi světa zatři měsice sydney telegraphujte podminki macecka.

Honza podal depeši Josefovi, ten si ji chvějícíma rtoma pošeptmo přeslabikoval a podal ji Karlíkovi a tak šla dál a každý si vlastníma očima přečti neočekávanou nabídku. Za tři měsíce v Sydney mistrovství světa? Klapzubové proti Austrálii? Každý z nich cítil, jak se mu rozčilením tají dech. Zmatené pohledy se zase soustředily na tváři starého Klapzuby, který ani nemrkl a jen lulčičku obracel z koutka do koutka. Konečně Honza přerušil ticho.

„A co vy, táto, tomu říkáte?“

„Co bych já říkal?“ zahovořil pomalu starý. „Že je škoda, že to přišlo tak pozdě! Hrát už nebudeme, tož co se tím trápit ? Beztoho jsme se s maminkou dohodli, co se bude teď dělat. Ještě dnes si ve vsi zamluvím pluh a až jej dostanu, pěkně hřiště zaoráme a osijem. To dá ňáký políčko, taková odpočatá půda! Jinač arci, nebejt vašeho rozhodnutí — setsakra kontinent, to bychom se na tu Austrálii vytáhli!“

„To si myslím!“ vpadli hned synové unisono. „Mistrovství světa! Copak je potřebí ještě o ně zápolit?“

„Inu — toť se ví, že tady jsme to všecko vyhráli! Ale s Australci jste se přece jenom nesrazili a mají tedy právo vás vyzvat. Ale jaká pomoc — pošleme Maceškovi telegram, že se Klapzubové vzdávají!“

Řekl to klidně, jakoby nic, ale každé slovo bylo jako vybrané bodnutí.

„Ono je to vůbec nemilá věc! Když to tak pohromadě vyjde najevo, rozkřikne se po světě, že se Klapzubáci Austrálie bojí a že raději zahodili flintu do žita!“

„A to zas ne, táto, taková věc na nás nesmí zůstat!“

„Co chcete dělat, setsakra mančafte? Tenhle týden zaoráme hřiště, hned na to budeme sít...“

„Dejte nám pokoj, táto, to přece nemyslíte v této chvíli vážně?“

„Proč by ne? Vzdali jste se hry a já s tím musím počítat. Jak povídám: zoráme, zvláčíme, zasijeme...“

Jedenácti mladých Klapzubů se zmocnila úplná zuřivost. Skřípali zuby, rvali tvrdou stolní desku, kouleli očima. Neúprosná logika starého Klapzuby je uváděla do zoufalství.

„Honzo, kapitáne!“ volali jeden přes druhého, „a ty to trpíš? Ty mlčíš? Ty tu hanbu sneseš?“

„Počkejte!“ okřikl je Honza a otočil se k otci. „Dobrá, táto, zoráme políčko a osijeme. Ale co budem dělat pak?“

„Inu, setsakra, hospodářství, pak budeme čekat, až obilíčko vzroste. Do žní budeme mít času habaděj...“

„Pravdaže, táto! Ale tohoto habaděje musíme nějak užít. Podejte mi nějakou mapu!“

Dvacet rukou se vrhlo k polici, aby co nejdříve našly starý školní atlas Kozen-Jireček-Metelka, do něhož si červeným inkoustem zakreslovali všechny svoje jízdy. Honza jej rozevřel, našel si mapu celého světa a chvilku ji studoval. „Tady to máme: Brindisi — Bombay 13 dní, Bombay — Sydney 20 dní. Když to dobře půjde, jsme asi za měsíc tam a za měsíc zpátky. To znamená, že bychom ještě přede žněmi mohli být doma!“

„A tedy?“

„Tedy my do té Austrálie pojedeme!“

„Hurrá!“

Řev tohoto výkřiku byl strašný. Všech deset se jich vrhlo Honzovi kolem krku. Starý Klapzuba zas jenom prudce mrkal a fajfčičku nějak horlivě překládal.

„Tož to je vaše poslední mínění?“ zeptal se jich konečně. „Setsakra, kujóni, to se mi odlehčilo! Už jsem měl doopravdy strach, že si na konec celou slávu pokaňkáte!“

Ted se zase všech jedenáct vrhlo na tátu a starý měl co dělat, aby ho samým nadšením nepovalili. — A pak zasedli k novým poradám, které se končily, až když maminka přinesla první talíře s dýmající polévkou a nejkrásnější oběd Klapzubů se začal. Konec konců se smluvili na tom, že hřiště se, jak starý Klapzuba navrhl, zaorá a zašije, načež mužstvo odjede.

Ale ta jejich první oračka neprošla, jak se domnívali, jen tak lehce. Jakmile si starý Klapzuba začal ve vsi vypůjčovati pluh, začalo se veliké vyptávání a divení, které letělo od statku ke statku, vzrušilo a vyplnilo všecky hovory v hospodě a dostalo se ještě odpoledne do školy. Pan učitel Jaroušek byl z největších ctitelů klapzubovských, ani ne tak z nadšení pro kopanou, jako ze v…