Klapzubova jedenáctka

Eduard Bass

59 

Elektronická kniha: Eduard Bass – Klapzubova jedenáctka (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: bass01 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

E-kniha Eduard Bass: Klapzubova jedenáctka

Anotace

O autorovi

Eduard Bass

[1.1.1888-2.2.1946] Český novinář, publicista, reportér, humoristicko-satirický spisovatel, dramatik, autor písňových textů a kabaretiér, představitel demokratického proudu. Vlastním jménem Eduard Schmidt. Eduard Bass se narodil v Praze první den roku 1888, jako syn majitele kartáčnické firmy na Smíchově. V roce 1905 ukončil studia na staroměstské obchodní akademii. Po prázdninách podnikl cestu na zkušenou do Belgie a po návratu šel studovat chemii na...

Eduard Bass: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Klapzubova jedenáctka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XVIII.

Birimarataoa, velký náčelník, měl po celém obličeji do kůže vřezány spirálovité ozdoby. Ušní boltce jeho byly ohromně vytaženy, takže když přitáhl spodní konec k hořejšímu a sepial jej jehlicí, utvořila se pohodlná kapsa. V pravém uchu nosil tak stříbrnou tabatěrku se šňupavým tabákem, v levém svazek klíčů od nedobytné pokladny, vzácnou památku na jednoho amerického velkoobchodníka. V nose však měl zdobu nejdrahocennější: žlutou tužku Kohinoor, tvrdost HBB.

Birimarataoa, velký náčelník, seděl na svém trůne mezi šklebícími se sochami bůžků na nakřivených kolech. Klapzubové stáli před ním, obklopeni třemi řadami divokých bojovníků, kteří dávali pozor, aby snad neuprchli.

Birimarataoa, velký náčelník s kůží scvrklou, ale s pohledem jiskřivým, dokončoval výslech zajatců. Odporný stařík, ověšený zuby a drápy, dělal tlumočníka.

„Velký Birimarataoa,“ pravil uctivě se ukláněje, „znát dobře bílé muže. Po ostrovech jít pověst o bratrech, kteří dělat kopat. Velký Birimarataoa milovat kopanou. Dělat dobře kopat, dělat dobře bojovat. Velký Birimarataoa mít hřiště, velký Birimarataoa mít mužstvo. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat, bílí bratří dělat kopat. Když bílí bratří dělat prohrát, mužstvo Birimarataoovo je dělat sežrat. Když bílí bratří dělat vyhrát, velký Birimarataoa je dělat nechat žít. Birimarataoa být velký.“

„Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král,“ odpověděl uctivě starý Klapzuba, jehož řeči překládal Honza do angličtiny a malý stařík do papuánštiny, „jestli se nemejlím, tož tu jde jako o match?“

„Ano, bílí bratří dělat kopat a mužstvo Birimarataoovo dělat kopat. Birimarataoa být velký.“

„A kdypak má k zápasu dojít?“

„Birimarataoa dělat svolat národ zítra odpoledne. Celý národ rád vidět dělat kopat. Když dělat kopat být konec, celý národ dělat hodovat. Birimarataoa být velký.“

„Dostaneme k zápasu své věci? Jsme zvyklí hráti jen v dresech.“

„Bílí bratři dělat dostat všecko, co potřebovat, Birimarataoa být velký.“

„Jaký bude míč?“

Stařík se nechápavě zarazil.

„Míč? Co být míč?“

„Nu míč, ta koule, do které se kope!“

„Koule? Dělat kopat do koule? Mužstvo Birimarataoovo neznat dělat kopat do koule. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat jen tak. Birimarataoa být velký.“

Nyní se zase otec Klapzuba nechápavě zarazil.

„Co to je, kopat jen tak?“

„Nu tak! Dělat kopat nohy, dělat kopat ruce, dělat kopat břicho, dělat kopat nos, dělat kopat všecko. Ale ne dělat chytat, ne dělat držet, ne dělat škrtit, ne dělat rukama. To být surovost. A kdo dělat utíkat, ten dělat prohrát. Birimarataoa být velký.“

Otec Klapzuba protáhl obličej, vyvalil oči, poškrábal se za uchem. Ale Birimarataoa, velký náčelník, vyňal z pravého ucha tabatěrku, šňupl si a kýchl, vytáhl z levého ucha svazeček klíčů a zacinkal. To znamenalo, že je po audienci, a bojovníci odvedli Klapzuby do jejich chýše. Sotva osaměli, začal se otec Klapzuba bít do hlavy a hrozně naříkat.

„Ty má lebedo připálená, ty můj rozume přiškvařený, tys to provedl, tys tomu dal! Já hlupák, já troup, já mezek, já bloud! Kam jsem dal fištrón, že jsem na tohle nepomyslil! Matičko jediná, skákavá a driblující, to jsem to zavařil i Ty má znejmilejší čutačko, to jsem to vyoslil! Já mezek, já bloud, já hlupák, já troup!“

Jedenáct jeho synů zděšeně se dívalo, jak vyvádí. Konečně se Honza vzpamatoval.

„Ale tatínku, copak je vám? Čeho se tak lekáte?“

„Čeho?“ utrhl se starý. „To se ještě ptáš? Zejtřka se bojím, chytráku! Copak vy, jelimánkové, dovedete vůbec surovět? Ty má lajno, vždyť vy hrajete, jako byste měli na nohou glazé rukavičky! A teď vás mám pustit na jedenáct lidožroutů bez míče! Chápete, o co jde? Že je máte umlátit a ukopat? Copak vy tohle dovedete? Honzo — tys nejstarší a nejsilnější — umíš si vůbec představit, že bys někoho kopl? Pěkně si to vyměřil a kopl ho do břicha?“

„Na mou duši... táto... já nevím, ale tak se mi všecko zdá, že ne!“

„No bodejť, bodejť by jo! Ty má duše i s obalem, copak jsem vás sám neodchoval? Vždyť vy hrajete jako slečinky! Jako andělíčkové! Jako profesoři tance a dobrého chování! Vždyť vaše nohy jsou způsobnější a zdvořilejší než u ostatních lidí huba! Já truhlant! Ted jsme s vědeckou kopanou v bžundě. A…