Víra
Následovat bude text, který jsem napsal v roce 1965.Předkládám vám ho bez jakýchkoliv úprav. Z toho, co jsem ve svých šuplících z doby před více než třiceti lety našel, je jen máloco víc než pouhé biografické poznámky, které svědčí o cestě, po níž jsem tehdy kráčel. Tento krátký esej ale tak mizerný zase není. A především - víra, již vyjadřuje, se u mě vůbec nezměnila. Vlastně se jí dnes držím ještě pevněji. Esej jsem tehdy nazval "Přehlídky a cirkusy". Není mi úplně jasné proč.
Dnes jsem potkal jednoho pána. Už jsem ho viděl mockrát. Jen tak seděl. Se zkříženýma nohama, složenýma rukama, svěšenou hlavou, bez klobouku a s ohrnutým límcem. Je úplně srostlý s kamennou lavičkou u dětského bazénku v městském parku. Spal, řekl bych. Ale rty se mu pohybovaly - jako by pečlivě artikuloval. Úplně obyčejný, průměrný chlápek. Každý den tam seděl od jedné do dvou a nenechal se rušit psy, dětmi, autobusy, smíchem, deštěm ani chladem. Jenom tam seděl. Možná si něco povídal. Každý den.
A tak jsem se ho zeptal. Jednou už jsem se ho zeptat musel. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku (tím jsem vlastně myslel "hele, co s tebou je?").
A víte, co mi řekl? Že se modlí. Modlí. Ne že by modlení bylo něco tak nezvyklého, ale on říkal, že se modlí abecedu. Každý den pořád dokola odříkával abecedu - nechával to na Bohu všemohoucím, aby si z toho sám vybral ta správná písmena a sestavil si je do slov řádné modlitby. Ten muž mi tvrdil, že chybějící slova dohání zápalem. Domníval se, že Bůh si s tím už nějak poradí a pochopí to.
No. Já nějak nevím. Já sám jsem asi pro trochu míň modlení a trochu víc zdravého rozumu. Ale přitom. Ale přitom bych rád něčemu věřil, měl v něco takhle silnou víru.
Víra je rozhodnutí být v kontaktu s nepojmenovatelným Bytím, které přebývá v srdci veškeré existence, což zahrnuje vás i mě. Opodstatnění má vše, co tomuto cíli slouží. Já vlastně dnes doma mám rukodělnou modlitební pomůcku, vlastně takový růženec - na šňůrku jsem di navlékl korálky a různé amulety, kamínky, talismany a kůstky, a všechno to reprezentuje různé světové víry a náboženské zkušenosti. Jsou tam všechna písmena abecedy - hlavně řecké abecedy, aby se zdůraznila záhadnost jazyka. Když jsem v klidu a sám, modlím se vlastně růženec; používám všechny ty své navázané předměty jako berličku paměti a je to totéž, jak když si znovu pročítám citáty v této knížce.
Já věřím tomu:
Že jsem.
Že má duše je temný les.
Že mé poznané já nikdy nebude nic víc než jen malá mýtinka v onom lese.
Že bozi - bozi neznámí - vystupují z lesa na onu mýtinu mého poznaného já a pak se zase do toho lesa vracejí.
Že abych je nechal přijít a zase odejít, musím mít odvahu.
Že se lidmi nikdy nenechám k ničemu nutit, ale že se vždycky budu snažit nalézt a uznávat bohy ve mně i bohy v ostatních mužích a ženách a podřizovat se jim.
To je mé krédo.
(D.H. Lawrence - Studia klasické americké literatury)
ANNIE: Já věřím v církev baseballu. Už jsem zkusila všechna velká náboženství a taky většinu malých. Už jsem se klaněla Buddhovi, Alláhovi, Brahmovi, Višnuovi, Šivovi, stromům, houbám a Isadoře Duncanové. Už vím svoje. Tak napřklad: katolický růženec tvoří 108 korálků a na baseballovém míčku je 108 stehů. Když jsem tohle objevila, řekla jsem si, že dám Ježíšovi ještě šanci. Ale ono to prostě mezi námi nefunguje. Bůh na mě naložil moc viny. Radši než teologii mám metafyziku.
V baseballu žádná vina není a taky není baseball nikdy nudný, v čemž se podobá sexu.
CRASH: No to já věřím v duši, pinďoura, kundu, ženský záda, pořádnej nadhoz s falší, vysokej obsah vlákniny, dobrou whisku a taky že romány Susan Sontagový jsou narcistický a dost přeceňovaný bláboly... Věřím v sladký místečka a měkkou pornografii, nevěřím v otvírání vánočních dárků na Štědrej večer, ale už druhej den ráno a taky věřím v dlouhý, pomalý, hluboký, měkký a mokrý polibky, co trvaj tři dny.
ANNIE: Tý jo.
(Ron Shelton - dialog ve filmu Bull Durham)
"Podívej se , Cranly", řekl. "Ptal ses mě, c…
