Možné
Na stolku u křesla, kde si čtu, vůbec nemám knihy o teologii a filosofii. Už dlouho ne. Je to divné, protože po tři desetiletí byla tato dvě témata v centru mé četby i myšlení. Když se dnes podívám na poličku s mou stálou sbírkou knih, tak vidím, že se mi to podařilo hodně zredukovat a veřejné knihovně jsem věnoval skoro všechna svá filosofická a teologická díla. Jsou to průvodce přes mentální pohoří, která jsem už přešel. Už se tamtudy nechci vracet. Lesy tam jsou moc hluboké, vzduch řídký a navíc je moc deprimující ocitat se pořád ve vánicích neustálých analytických úvah.
A o čem že si vlastně čtu dnes? O astronomii. A ani tak moc nečtu, spíš si jenom prohlížím obrázky. Nejhlubší teologické a filosofické výroky v dnešní době pronášejí fotografie pořízené Hubbleovým kosmickým teleskopem. A nejvíce zneklidňující fotkou ze všech je Hubbleovo hluboké pole. To je snímek exponovaný po deset dní, jenž zachycuje výsek oblohy velký jako zrnko písku, které máte před očima ve vzdálenosti natažené paže.
Mám teď při psaní tuto fotografii před sebou. Pověsil jsem si ji nad obrazovku počítače. Ve vesmírném černém moři víří nespočetné galaxie, které jsou od nás vzdáleny osm až deset miliard světelných let. Jejich světlo se naším směrem vydalo již dlouho před vznikem planety Země. Tyto galaxie jsou až pozoruhodně různé - spirálovité, pruhované, eliptické, prolínající se - a neskutečné je tohle: z celých čtyřiceti procent jsou ony galaxie něčím "jedinečné". Astronomové tvrdí, že se téměř polovina galaxií nedá zařadit do žádné dosavadní škatulky; do doby jejich objevení nikdo nic podobného. To dnes vysvětlit nedokážeme a možná to zůstane záhadou navždy. Na fotografie Hubbleova hlubokého pole hledím s posvátnou úctou.
Jako by to snad ještě nestačilo, tak astronomové informace z tohoto nepatrného okénka do oblohy extrapolovali a odhadují teď, že ve vesmíru je padesát miliard galaxií. Padesát miliard.
Neméně mě udivuje i pohled zblízka. Včera večer jsem viděl francouzský film Mikrokosmos. Je tam hodně sexu, násilí a krásy, dokonce i komických okamžiků. Ti tvorové tam vypadají jako dinosauři - množí se, žerou a jsou požíráni. To v dnešní době zní jako nějaký běžný film, ale v tomhle filmu veškeré herecké obsazení obstaral hmyz. Filmaři použili nejdokonalejší mikrosnímání a zblízka nám ukázali jediný den v životě většiny obyvatel tohoto světa tak, jak jsme to dosud neviděli.
(Moje žena prohlásila, že se po shlédnutí toho filmu bojí jít ven, takže jsem jí radši ani neukázal knížku, kterou jsem si zrovna koupil; jsou v ní fotky mikroskopických roztočů, kteří nám žijí na obličeji a v posteli se nám úplně hemží. A tito roztoči pak mají na sobě roztoče ještě menší. Roztoči se živí lidskou kůží. A když tohle čtete, tak se vám procházejí po nose.)
A to snad radši v tomhle šokujícím výčtu ani nebudu mluvit o částicích zvaných quark, černých dírách, o bakteriích a virech. Na to, co chci říct, mi úplně stačí hvězdy a breberky.
Pokud bych měl parafrázovat výrok lorda Haldanea, průkopníka britské vědy, pak je mi jasné, že nejenže jsou svět a vesmír daleko fantastičtější, než si dnes myslíme, ale všechno je to úžasnější, než si vůbec kdy budeme schopni představit. Všechny filosofie, kosmologie a bohové, které jsme si dokázali vymyslet, jsou vedle toho úplné nic.
Navíc je jasné, že lidské záležitosti jsou jen kapkou v onom nepředstavitelném moři možného. Na obloze nad našimi hlavami, v zemi pod našima nohama a také ve světě každodenní zkušenosti všude kolem. Možné je všechno a také cokoliv, co si vůbec dokážeme představit. A ještě i všechno mimo to "představitelné".
Mou jistotou je nekonečná možnost, která doprovází úplně všechno.
To je v jádru moje teologie a filosofie.
Kdybychom věděli, že jsme na správné cestě, a museli ji opustit, znamenalo by to pro nás nezměrné zoufalství. jenže my jsme na cestě, která jenom vede k cestě další, a ta zase k další a tak pořád dál. Ale opravdovou silnici nespatříme hodně dlouho, jestli vůbec. A tak…