Kapitola 7
Když jsem v pátek ráno vyrazil do Ananburgu, pršelo. Ráno tu obvykle nepršívá. V srpnu člověk čeká, že začne pršet až odpoledne. Možná že se blíží obzvláště silná hurikánová sezóna. Možná že to Calusu sfoukne do moře už v září – tou dobou si obyčejně teprve začínáme dělat starosti, že by to Calusu mohlo sfouknout do moře. Nadával jsem si, že jsem tomu mechanikovi neřekl, aby opravil stěrače. Také jsem si neustále opakoval, že sedmapadesátiletá ženská by měla mít dost rozumu, aby osmatřicetiletého muže nestavěla do konfliktu s jeho čtrnáctiletou dcerou. Neustále jsem myslel na to, že měl Frank pravdu. Neumím jednat se ženami. Říkal jsem si, že jsem měl těch jeho deset pravidel prostudovat pečlivěji, naučit se je zpaměti. Myslel jsem i na to, že se dnes setkám s opravdickou děvkou, a uvažoval jsem, mám-li se k ní chovat jako k dámě.
Hester Burrillová vůbec nepřipomínala děvku. Čekal jsem, že bude mít na sobě tenké červené šaty s hlubokým výstřihem přes smetanově bílou rýhu mezi ňadry a s dlouhým rozparkem podél skvěle tvarovaného stehna. Měl jsem za to, že bude mít na sobě náramky a zářivě lesklé korále. Že bude točit červenou koženou kabeličkou. Domníval jsem se, že bude mít odbarvené blond vlasy, možná nakulmované, anebo dlouhé, rovné, visící přes jedno oko, jako je kdysi nosila Veronica McKinneyová. Čekal jsem zmalované oči, připomínající Kleopatru, spoustu červeně na tvářích, rudou růž na rtech a na ňadru červené tetování.
Hester Burrillová vypadala jako účetní.
Měla na sobě modrý plátěný kostým s jednoduchou bílou blůzkou. Na nohou měla boty stejné barvy s nízkými podpatky. Na zemi, vedle její židle, ležela modrá kabelka se závěsem přes rameno. Jediným šperkem byl školní prsten na prostředníčku pravé ruky. Měla černé, nakrátko ostříhané vlasy, sahající jí těsně pod bradu. Nezdálo se, že by její zelené oči už viděly všechna obscénní sexuální tajemství všehomíra, a jediné nalíčení představovala matná rtěnka na štědrých ústech. Hádal jsem jí necelých třicet let. Jedinou stopou svědčící o jejím povolání byla velice bledá pleť. Myslím, že Hester Burrillová netrávila mnoho času na slunci.
„Chtěli bychom to vyřídit co nejrychleji,“ začal Loomis. A šmátral v nepořádku na svém stole po dokumentu, který připravil. Dnes nežvýkal tabák, jak jsem si všiml, a k Hester Burrillové se choval s vybranou zdvořilostí. Možná četl Frankova pravidla. „Slečna Burrillová si včera prohlédla farmu a sdělila mi…“
„To je tedy farma,“ pronesla Hester a obrátila oči v sloup.
Loomis se usmál. „Trochu zanedbaná, podle toho, co mi pověděla. Má v úmyslu opět ji nabídnout k prodeji, jakmile se ujme vlastnictví. Přečetla si tyto dokumenty a je ochotna je podepsat, jakmile je zkontrolujete a uznáte, že jsou v pořádku.“
Podal jeden štos listin mně a druhý Hester. Ona své kopie odložila na stůl, aniž na ně pohlédla.
„Oč vlastně jde,“ pokračoval Loomis. „Jde o jednoduchou dohodu o zrušení předchozího kontraktu, uzavřeného oběma stranami. Pozůstalost odevzdá zástavu čtyř tisíc dolarů a automobil pana McKinneyho a na oplátku se slečna Burrillová zavazuje, že dále nebude naléhat na dodržení kontraktu mezi jejím zesnulým otcem a panem McKinneym.“
„To vše samozřejmě za předpokladu…“
„Za předpokladu, že je jedinou dědičkou, správně,“ přisvědčil Loomis. „To jsem uvedl hned v prvním odstavci, kde také cituji závěť Averyho Burrilla, jejíž kopie je k dokumentům přiložena. Nemyslím, že by s tím byly u pozůstalostního soudu nějaké potíže, ale i kdyby jí z nějakého důvodu ten majetek nepřipadl, vy jste krytí.“
„My ovšem nevydáme žádný majetek, dokud…“
„Dokud to neschválí pozůstalostní soud. To je tam taky. Neočekáváme šek se zálohou ani to auto, dokud nebude jasné, že je slečna Burrillová jedinou dědičkou. Ale až si prohlédnete závěť, zjistíte, že v tomto ohledu zde není žádný problém.“
Podíval jsem se na závěť. Prolistoval jsem dokumenty. Všechno se zdálo být v pořádku. Když jsem to Loomisovi řekl, Hester Burrillová se usmála.
„Zavolám Harrie…
