10
Stařena, která objevila v plechovce na odpadky druhou ruku, se jmenovala Colleen Bradyová. Bylo jí čtyřiašedesát let, ale měla v sobě cosi velice mladistvého, co plně ospravedlňovalo jméno, které jí dali, opravdu vypadala jako děvčátko.
Existuje představa, která se člověku okamžitě vybaví, jakmile padne zmínka o nějakém irském děvčeti, představa složená z jedné čtvrtiny ze svátku svatého Patricka a ze tří čtvrtin z obrazu Klidná od Johna Hustona. Dívka má zrzavé vlasy a zelené oči a běží po vřesovišti pod křiklavě modrý m nebem, zvlněným sněhobílými oblaky, kolem úst jí pohrává nezkrotný úsměv a člověk moc dobře ví, že by mu dala pár facek, kdyby se pokusil se jí dotknout. Je to Irka a je divoká a vzpurná a hrdá a mladá, věčně mladá, věčně mladinká. Colleen Bradyová taková byla.
Bavila Carellu a Hawese, jako by to byli dva kavalíři, kteří ji přišli navštívit s kyticemi bezu. Nalila jim čaj a se silným irským přízvukem jim vypravovala anekdoty, které byly právě tak husté jako dobrá irská káva. Oči měla zelené a jasné a kůži tak hebkou a bělostnou, jako by jí bylo sedmnáct. Vlasy měla bílé, ale člověk s jistotou věděl, že kdysi byly zrzavé, a pás měla tak vosí, že by jej muž s velkýma rukama stále ještě objal dlaněmi.
„Neviděla jsem nikoho,“ řekla detektivům. „dvou duši ne. Do takového počasí nikdo neleze, když nemusí. Neviděla jsem nikoho na chodbě, nikoho na schodech a na dvorku také nikdo nebyl. Pršelo opravdu hnusně a měla jsem si s sebou vzít deštník, jenže jsem na to zapomněla. Myslela jsem, že omdlím, když jsem uviděla, co to v té popelnici je. Nedáte si ještě čaj ?“
„Ne, děkujeme pěkně, paní Bradyová. Neviděla jste nikoho?“
„Nikoho, ani nohu. Mrzí mě, že vám nemůžu víc pomoct, to je přece taková surovost rozsekat člověka na kusy, taková surovost. To musel udělat hotový barbar.“
Odmlčela se, usrkla čaje a oči jí živě zasvítily z úzké tváře.
„Zkoušeli jste to už u sousedů? Zeptali jste se jich? Možná že něco viděli.“
„Chtěli jsme mluvit nejdřív s vámi, paní Bradyová,“ řekl Hawes.
Přikývla.
„Vy jste Ir, mladý muži?“ zeptala se.
„Částečně.“
Zelené oči se jí zaleskly. Spiklenecky přikývla a už nic neřekla, ale prohlížela si Hawese znaleckým okem dívčiny, kterou už někdo párkrát prohnal po háječku za vsí.
„No, takže my pomalu půjdem, paní Bradyová,“ řekl Carella.
„Děkujeme vám moc.“
„Zkuste to u sousedů,“ poradila jim. „Možná že něco viděli. Možná že některý něco viděl.“
Žádný ale neviděl nic.
Zkusili to ve všech bytech v domě, kde paní Bradyová bydlela, i v přilehlé budově. Potom se zmořeně plahočili deštěm zpátky do služebny.
Jakmile Carella vešel, Hernandez mu oznámil, že pro něho má vzkaz.
„Steve, asi před půl hodinou volal nějaký chlápek z oddělení pro pohřešované osoby. Chtěl Klinga, ale řekl jsem mu, že má volno, a tak se ptal, kdo ještě dělá na případě té ruky v tašce od letecké společnosti, a řekl jsem mu, že ty. Vzkazuje, že mu máte ať už Kling nebo ty zavolat, hned jak se vrátíte.“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Carella.
„Je to tady v bloku. Bartholomew nebo tak nějak.“
Carella si sedl k psacímu stolu a zalistoval v poznámkovém bloku.
„Romeo Bartholdi,“ řekl nahlas a vytočil telefonní číslo oddělení pro pohřešované osoby.
„Haló,“ řekl, „tady Carella z 87. revíru. Před chvílí k nám volal nějaký mládenec jménem Bartholdi a říkal ...“
„To jsem já - u telefonu.“
„Prima. Co se děje?“
„Jak jste říkal, že se jmenujete?“
„Carella.“
„Těbůh, paisane.“
„Těbůh,“ řekl Carella a usmál se. „Oč jde?“
„Podívej, já vím, že mi do toho nic není. Ale něco mě napadlo.“
„Copak?“
„Nějaký chlápek, nějaký Kling, se tu minulý týden hrabal v kartotéce. Chvilku jsem s ním pak mluvil a vykládal mi, že jste našli nějakou ruku v příruční tašce od letecké společnosti. Mužskou ruku.“
„No, to je pravda,“ řekl Carella. „A co má být?“
„Hele, paisane, mně do toho nic není. Jenomže on hledal nějakou možnou souvislost s některým pohřešovaným a že se probíral v hlášeních z února.“
„No a?“
„Říkal, že ta taška po…
