16
Je to tak: Když jste Pánbu, musíte se postarat o všechny ty maličkosti. Ale ne, nemyslím dbát, aby slunce vyšlo včas, či aby se na nebi objevily hvězdy a tak. Anebo honit roční období, aby začala, kdy mají, tohle ne. Jsou to věci důležité – a důležité věci se víceméně o sebe postarají samy. Nejobtížnější jsou právě ty maličkosti. A když jste Pánbu, tak si jich přece nemůžete nevšímat, ne? Můžete ovšem přimět k dílu své zázraky, i když je záhadné, jak. Znamená to, že můžete sem tam nechat něco nedokončeného a nikdo se nebude divit, jste koneckonců Pánbu. Třeba vám jde o něco většího, co my, ubozí smrtelníci, pochopíme až po mnoha desetiletích. Nebo staletích. Tak o kom máme pochybovat? Jako Pánbu máte plné právo být občas zapomnětlivý.
Anebo nemáte tyhle věci pod kontrolou ani vy? Kdoví? Třeba svět jen každý den natáhnete, jako se ráno natahuje budík, a pak ho necháte běžet rychle nebo pomalu, jak se mu chce, aniž byste na něj sahal, dokud nedojde a nepotřebuje znova natáhnout. Třeba je tohle váš systém a do toho taky nikomu nic není, milý Pánbíčku, na to se dá vsadit krk.
Jenže někdy, nechci se tě dotknout, to ne, bys měl přece jen věci promyslet, víš, a nedopustit, aby se jen staly. Vem si například tu mladou Portoričanku a toho námořníka. Vzhledem k tomu, že jsi Pánbu, mohl jsi jim zařídit šťastný konec, nemyslíš? Například takhle: Zip a Cooch ji najdou a Zip ji táhne za Alfiem, když kdo se objeví? Námořník. On totiž s tou děvkou Marge nešel, jak původně chtěl, rozmyslel si to. A tak je zpátky na ulici a potká Chinu. Podívá se na ni, ona na něho, najdou se pohledem a jdou přes ulici vstříc jeden druhému a v jeho očích se objeví pochopení a tolerance s trochou počestné žádostivosti. Miluju tě, Chino, a Miluju tě, Jeffe, a už je to tady, obejmou se, nato stmívačka a záběr na Zipa, jak krčí rameny a říká: „Co se dá sakra dělat, život de dál.“
Jak by sé ti to líbilo, Pánbíčku?
Bezva, viď?
Jenže ono to tak nedopadlo.
Ulice byla nemožná. Dav už čekal jen na zabíjení, čekal, na kterou stranu se vítr obrátí. V tu chvíli jim bylo celkem jedno, jestli Miranda zabije nebo nezabije kněze a poručíka a ředitele policie a starostu a guvernéra, nebo třeba i prezidenta. Bylo jim jedno, jestli policista na některé té střeše bude nebo nebude mít štěstí a trefí Mirandu rovnou mezi oči. Přáli si jenom, aby se už něco stalo a bylo po všem – tak či onak. A tak byl dav neklidný a trochu škodolibý a bylo mu horko a nepříjemně. Byl to dav, kterému začínala vadit tahle hra s nejistým koncem, hra, v níž se baseballová mužstva střídala na pálce až příliš často. Ze začátku to byla podívaná, uprostřed už jen zajímavost, potom to dav přestalo bavit a on nakonec začal myslet na jiné věci. Dívat se na zápas byla legrace, ale život není hra, život je vážná věc a odehrává se někde mimo hřiště.
A tak dav bránil v cestě prodírajícímu se Zipovi a Coochovi, občas je zatlačil zpátky, nadával jim a dělal, co jen mohl, aby se z hledání Chiny stal nepředstavitelně těžký úkol.
Za patnáct minut Zip a Cooch hledání vzdali.
Bylo to taky nejlepší, co mohli udělat, protože China už nebyla nikde nablízku. China odešla do parku, seděla tam u jezírka a pozorovala lidi na loďkách. Tam byla. Trochu si poplakala, to ano. V parku u jezírka, při pohledu na lodičky.
A námořník? Vrátil se zpátky na ulici? Nebo šel do parku?
Námořník vlezl do postele s prostitutkou jménem Marge. Marge byla ve svém oboru mistr a velice námořníka potěšila. Zaplatil jí patnáct dolarů, což bylo skoro všechno, co měl. Pak odešel na metro, nastoupil a odjel do centra města, kde kotvila jeho loď, vyšel po můstku, zasalutoval poddůstojníkovi na zádi, zasalutoval palubnímu důstojníkovi, oblékl si džíny a plátěnou košili, vlezl do spacího pytle a usnul. Probudil ho tlampač, který oznámil čas večeře. Pořádně se navečeřel, podíval se ten večer na palubě na film, šel si lehnout kolem jedenácté a druhý den ráno odplul do San Diega. Portorickou dívku jménem China nespatřil už nikdy v životě…
