3
Stěny budovy, v které byli domovem uniformovaní policisté a detektivové 87. revíru, nebyly hezké na pohled; přes půl století totiž dům nedostal novou omítku. Parku na protější straně ulice ukazoval bezvýraznou šeď, která neladila se vzduchem plným slunečního jasu. Nestejné a hrubě tesané šedivé kameny byly pokryté sazemi a špínou velkoměsta; vynikaly pouze zavěšené zelené koule, které bílými číslicemi hlásaly světu, že tady sídlí 87. policejní revír.
Nízké ploché schůdky před domem vedly ke dvěma zaskleným dveřím; ty byly teď dokořán, aby propustily vzácný závan vzduchu, který tu a tam přešuměl protějším Groverovým parkem. Ten vánek se bohužel nedostal o moc dál než ke vchodu, rozhodně ne až do ohlašovny, kde za vysokým stolem seděl seržant Dave Murchison, potahoval se za spodky a nadával na ten hic. Vlevo od stolu se na telefonní ústředně otáčel elektrický ventilátor. Ústředna v tu chvíli, zaplať pánbu, neoznamovala blikáním stížnosti ublíženého občanstva. Murchison si otřel pot z čela, povytáhl si spodky a uvažoval, jestli nahoře není chladněji.
Na podlouhlé dřevěné tabuli, natřené na bílo, bylo černými písmeny napsáno ODDĚLENÍ DETEKTIVŮ a tabule ukazovala k železnému schodišti vedoucímu nahoru k policistům. Schody, kam horko pronikalo jen malým okénkem v místech, kde se zatáčely a pokračovaly do druhého poschodí, byly patrně nejchladnější částí celé stanice. Od schodů se táhla dlouhá chodba ke služební místnosti detektivů, kde se celá baterie elektrických ventilátorů snažila vytvořit cosi, co by se trochu podobalo větříku. Zamřížovaná okna na druhém konci služebny propouštěla zlaté sluneční paprsky, které se rozlévaly po prkenné podlaze jako jazyky plamenů. Za sluncem zalitými stoly seděli muži bez sak, jen v košilích.
Na povolání detektiva bylo příjemné, pokud se o nějaké příjemnosti dá vůbec mluvit, že k němu nepatřil šedivý flanelový oblek, zapínací košile a úhledná černá kravata. Steve Carella byl pravděpodobně jediný detektiv ve služebně, který to nedělní červencové ráno vypadal jako manažer z reklamní firmy Ale Carella vypadal, jako kdyby utekl ze stránek časopisu Esquire, vždycky. Vůně nevtíravé elegance z něho vyzařovala, i když měl na sobě koženou bundu a džíny. Byl vysoký a šlachovité tělo dávalo jen nepatrně tušit jeho sílu. Neměl žádné tukové polštářky, byl štíhlý a neokázalý, a tak budil dojem, že lichotí každému šatstvu, které na sebe navlékne. To ráno měl na sobě letní modrý oblek, sako pověsil na lenoch své židle. Vzal si do práce motýlka, ale uvolnil ho, sotva vešel do služebny, takže mu visel kolem krku. Košili měl rozhalenou a teď skláněl hlavu nad zprávou, kterou pročítal.
Ostatní policisté se nehonosili tak dokonalým vzhledem. Andy Parker, který by vypadal jako otrapa i na vlastním pohřbu, měl na sobě hnědé nylonové kalhoty a sportovní košili, kterou návrhář vyrobil patrně na počest toho, že se Havajské ostrovy staly jedním ze států unie. Košile se hemžila děvčaty natřásajícími se v rytmu hula-hula a mohutnou klenutou hruď jejího nositele brázdili surfaři. Barvy košile vyletovaly do vzduchu jako římské svíce při ohňostroji. Parker, který vypadal neoholeně, i když se oholil těsně před nástupem do služby, bušil oběma obrovskýma rukama do psacího stroje a prstů při tom používal jako pěstí. Psací stroj se bránil každé nové vlně útoku, rozhodnutý nepodlehnout brutální síle, ale Parker do něj mlátil, jako by šlo o boj na život a na smrt, nadával, když se písmena zasekla, a když došel na konec řádku zprávy detektivního oddělení, třískl válcem na druhou stranu za divokého protestu zvonku.
„Žádný zatčení,“ mumlal si zuřivě, „ale tu zatracenou zprávu musím stejně naklepat.“
„Buď rád, že jsi živej,“ řekl Carella, aniž vzhlédl od papírů, které držel v ruce.
„Grázl jako Pepe Miranda si na mě hned tak nepřijde,“ vztekal se Parker a dál bušil do stroje.
„Máš kliku. Podlehnul záchvatu dobročinnosti. Sebral bouchačku tobě i všem ostatním a ty máš prostě obrovskou kliku, že vás všechny nepostřílel.“…
