7
Horko je divná věc.
Tak jako láska dokáže i horko dohnat člověka k opačným extrémům. Jako láska dokáže hlodat a hlodat, je jako ona nemilosrdné, neochotné se pohnout, až jednou propukne v divokou vášeň. „Praštil jsem ho sekyrkou, protože bylo horko.“ To je vysvětlení, důvod i omluva. Bylo horko. V těch dvou slovech je obsaženo všechno. Bylo horko, a tak jsem neodpovídal za své počínání. Věděl jsem jen, že je horko, že jsem se celý den dusil, že jsem sotva lapal po dechu, nikde kousek vzduchu, bylo horko, on řek: „To kafe je moc silný“, a tak jsem ho praštil sekyrkou. Bylo horko, víte.
Za nic nemůžu.
Bylo přece horko, že jo?
A jako láska, i horko dokáže zplodit jiný druh citu, cit, který by se dal popsat – nebýt toho, že bulvární časopisy to slovo zprofanovaly – jako pospolitost, jako vědomí, že ten den, ten nesnesitelně parný den, máme všichni společný Horko se stane poutem, pevným jako železobeton. Vám se hnusí barva mojí kůže? To je zajímavý, ale pro rány Kristovy, je vedro, potíme se oba společně. Děláš mi do manželky? To je neodpustitelný, ale pojď se mnou, dáme si pivko, abysme unikli tomu příšernýmu hicu, a pak si o tom promluvíme.
Horko ani láska nejsou k ničemu, pokud se o nich nemluví. Cizoložník hledá důvěrníka, smilník se v herně chlubí svými vítězstvími, čtrnáctiletá fotbalová fanynka stráví hodiny u telefonu líčením pusy, kterou dostala od fotbalisty. O lásce se musí mluvit.
Poručík Byrnes vyšel ze své kanceláře s touhou mluvit o vedru. Byl to podsaditý muž s prošedivělými vlasy a ocelově modrýma očima. S oblibou si namlouval, že se potí víc než muži, kteří nejsou tak zavalití jako on, namlouval si, že vedro naplánovali v pekle zvlášť kvůli němu a vyslali na zem jemu na vztek. Nebylo mu docela jasné, proč byl k tomuto mučení vybrán právě on, ale věděl, že v parnu trpí víc, než člověku přísluší.
Ve služebně bylo ticho. Carella, bez saka a s vyhrnutými rukávy u košile, seděl u svého stolu a četl zprávu FBI o podezřelém z loupeže. Horká sluneční záře ležela na stole jako sirup. Byrnes přistoupil k zamřížovanému oknu a zadíval se na ulici. Všichni, auta i lidé, jako by byli chyceni do průhledného igelitu a bez pohnutí viseli v čase a prostoru. Byrnes si povzdechl.
„Hic,“ řekl.
„Hmm,“ odpověděl Carella.
„Kde jsou všichni?“
„Parker je na obchůzce, Hernandez dostal nějakou hlášku a Kling…“ Carella pokrčil rameny. „Ten je taky za případem, ne?“
„V tý drogerii?“
„Myslím.“
„Jo,“ rozpomněl se Byrnes. „Kvůli tomu chlapovi, co prodává falšovaný recepty na kokain.“ Zavrtěl hlavou. „Ten se neobjeví. V tomhle pařáku ne.“
„Asi ne,“ přitakal Carella.
„Já si vždycky vemu dovolenou v nevhodným čase,“ řekl Byrnes. „Strávíme nad tím s Harriet měsíce přemýšlením. Jsem tady nejstarší, tak si můžu vybrat jako první. A jak to dopadne? Pokaždý se o měsíc nestrefím na pěkný počasí. Je hic, že člověku přestane fungovat mozek, a když přijde čas mojí dovolený, tak začne pršet, nebo je zataženo, nebo se z Kanady přižene sněhová metelice. Vždycky to tak dopadne. Každej rok.“ Chvilku mlčel. „Vlastně jeden rok to bylo jinak. Byli jsme u moře a měli jsme počasí jedna radost.“ Při vzpomínce pokýval hlavou.
„Dovolená dá člověku stejně zabrat,“ řekl Carella.
„Myslíš? Proč?“
„Nevím. Obyčejně mi trvá čtrnáct dní, než se vzpamatuju, a ve chvíli, kdy začnu užívat odpočinku, je čas vrátit se do práce.“
„Pojedeš letos někam?“
„Myslím, že ne. Děti jsou ještě moc malý.“
„Kolik jim vlastně je?“
„V červnu jim byl rok.“
„Panebože, to to utíká,“ řekl Byrnes a umlkl. Myslel na běh času a na svého syna, na to, jak mu je Carella blízký jako vlastní syn, jak mu tahle služebna připadá jako rodinný podnik, cukrárna nebo hokynářství, myslel na to, jak je rád, že tu pracuje s Carellou.
„Řečičky o horku ještě nikomu nepomohly, že jo?“ Byrnes si znova vzdychl:
„Jednou v budoucnu někdo vynalezne…“ začal Carella a vtom zazvonil telefon. Zdvihl sluchátko. „Sedmaosmdesátá pátrací skupina, detektiv Carella.“
Hlas na druhém konci řekl: „Já…
