9
Není nad dobrou dakotu.
Na malém letišti Rand poblíž Germistonu čekaly dvě, seděly si na zadním kolečku a dychtivě vystrkovaly delfíní čenichy k nebi.
Naše dakota nás a další cestující, jakož i objemné kargo vyložila v pondělí v osm ráno. Ranní světlo Roderickovi nepřálo, bylo vidět, že měl už dávno přestat předstírat mládí. Škoda, pomyslel jsem si, promešká věk, kdy by mohl skutečně dělat na lidi dojem a působit důstojně. Nedá-li si pozor, sklouzne z omšelého mládí rovnou do stáří. Téhle chyby se ale většinou dopouštějí herci, ne novináři.
Měl na sobě hnědou semišovou kazajku s dlouhými rukávy, samá třáseň, pod kazajkou oranžovobéžovou rozhalenku, mužné přiléhavé kalhoty a nejnovější model sportovních bot.
Van Huren v tmavém civilním obleku se pohyboval na opačném pólu. Na letiště přijel jako poslední, ale hned se ujal velení a všechny nás nahnal do letadla. Po hodině letu jsme přistáli o dvě stě padesát kilometrů dál na jih, u malého, odlehlého důlního městečka, malého, ale velmi pohostinného.
K van Hurenovu dolu kousek za letištěm nás odvezl malý autobus. Městečko bylo hezké, moderní, s ulicemi jako podle pravítka, pěkné barevné domy a obrovská prosklená nákupní střediska. Čistotné a úpravné, hygienické město, jehož krev proudila hluboko pod zemí.
Blížili jsme se k cíli, z dálky byly vidět jen šedobílé špice, na jednu z nich šplhaly železniční kolejnice. Když jsme přijeli blíž, viděli jsme těžní věž s kolem a celou řadu administrativních budov a ubytoven pro horníky, mezi budovami roztroušené ozdobné datlové palmy, šelestící v mírném větru a úspěšně oživující strohost budov jako mašle na dárkovém balíčku.
Van Huren se s úsměvem omluvil, že nás do dolu nedoprovodí osobně, protože má na dopoledne dojednanou schůzku, kterou nemůže odložit.
„Sejdeme se u oběda,“ sliboval, „pak si dáme společně skleničku, přijde nám všem vhod.“
Kdosi o dvě šarže nižší nám opatřil průvodce, mladého, zamračeného Afrikánce. Představil se nám jako inženýr Pieter Losenwoldt a pak nám víc než jasně naznačil, že má důležitější věci na práci, že zdržujeme a že úkol průvodce dolem je pod jeho důstojnost.
Zavedl nás do šatny, kde se rázem setřely všechny rozdíly mezi námi. Všichni jsme si navlékli bílé overaly, bílé vysoké boty a ochranné přílby.
„Neberte si s sebou žádné osobní věci, jedině spodky a kapesník,“ řekl přísně. „Žádné fotoaparáty.“ Zamračil se na Conradovy věci. „Blesk u kamery může být nebezpečný. Taky si neberte s sebou sirky ani zapalovače. Když říkám žádné osobní věci, myslím to vážně.“
„Co takhle náprsní taška?“ zeptal se podrážděně Danilo.
Losenwoldt si ho přeměřil, zaznamenal, že mladík vypadá, jako by byl z dobré rodiny, zámožný a jistě v lepším postavení než on sám. O to byl následně protivnější.
„Všechny své věci nechte tady,“ řekl. „Místnost uzamkneme, nemusíte se o nic bát, všechno tu na vás počká.“
Když jsme se převlékali, na chvíli se vzdálil a vrátil se v podobném oblečení, jaké jsme na sobě měli my.
„Připraveni? Dobře. Teď sfáráme do hloubky rychlostí osmdesát metrů za minutu. Dole bude místy vedro. Pokud někdo trpí klaustrofobií, nebo kdyby někomu bylo nevolno, ať to hned nahlásí a vrátí se na povrch. Jasné?“
Pět hlav souhlasně přikývlo.
Zadíval se na mne, zamyslel se, pak potřásl hlavou. Nikdo mu nic nevysvětloval.
„Lucerny máte na stole, prosím připevněte si je.“
Lucerny se skládaly ze zdroje, který si člověk upevnil vzadu pod pasem, a z vlastní lucerny, která se připevnila na přílbu. Zdroj a světlo spojoval kabel. Baterky, které obemykaly pas, se dost pronesly.
Vykročili jsme k těžní věži jako sedm trpaslíků. Klec, v které jsme sfárali, měla boční stěny jen do poloviny, takže člověk snadno viděl v kameni vyhloubenou šachtu. Ne že by z toho byl dobrý pocit. Sestup byl velmi hlučný. Pomyšlení, jakou máme pod nohami hloubku, taky nebylo příjemné.
Prý trvalo jen dvě minuty, než jsme zastavili. Stál jsem ale natlačený mezi Evanem (výjimečně měl nejistý pohled) a dvoumetrovým horníkem, který se k…
