83
Divočina
ROGER SE PROBRAL Z POLOSPÁNKU, probuzen zápachem kouře, který ho štípal do nosu. Odkašlal si a znovu se pokusil usnout. Jako by měl znovu před očima obraz začazeného ohniště a opečených uzenek, který se postupně ztrácel v mlze. Unaven dopoledním trmácením neprostupným labyrintem křovin a rákosí skromně poobědval a ulehl do stínu vrby na břehu řeky, aby si alespoň hodinu odpočinul.
Ukolébán šuměním vody převalující se přes kameny, klidně podřimoval, když vtom ho vyrušil zvuk, který se ozval odkudsi zdálky. Protřel si oči. Zvuk se opakoval. Daleko, ale nahlas. Mula!
Okamžitě byl na nohou a vyběhl po zvuku, ale pak si vzpomněl na kožený váček s inkoustem, brky a zápisky. Vrátil se pro něj a pak se rozběhl mělčinou směrem, odkud zaznělo Clarencino hysterické hýkání. Na hrudi se mu houpal astroláb, zavěšený na řemínku. Vsunul ho pod košili, aby se mu cestou nezachytával za větvě. Snažil se najít cestu, po které přišel.
Kouř! Ucítil kouř! Zakašlal, a jak se pokusil kašel ztlumit, málem se udusil. Cítil palčivou bolest v hrdle. Vypadalo to, že si natrhl tkáň po zacelené jizvě.
„Kde jsi?“ vydechl směrem, kde měla být Clarence. I kdyby na ni mohl zakřičet, nebylo by to nejspíš k ničemu. Jeho volání by se sotva neslo ozvěnou tak nahlas jako její. Nechal ji sice za sebou na travnaté stezce vedoucí kolem rákosí, ale přece se od ní nevzdálil tak daleko!
„Ještě,“ zašeptal a rozhrnul rákosí, aby si usnadnil cestu. „No tak… zahýkej ještě… sakra.“
Obloha mezitím potemněla. Jako v polospánku klopýtal sem a tam, aniž měl tušení, kde je – a kde je Clarence.
K čertu! Co se stalo? Zápach kouře byl stále silnější. Čím víc se probíral z otupělosti, vyvolané nevalným spánkem, a zmatku nastalé situace, tím víc si uvědomoval, že je něco špatně. Ptáci, jindy v tuhle dobu neteční, byli plní života, divoce třepotali křídly a hlasitě štěbetali. Jejich přerývaný pískot mu zaléhal v uších. Vítr si pohrává s potrhanými listy rákosů a on najednou pocítil závan tepla ve tváři – nebylo vlhké a lepivé, jaké obvykle sálá z rákosí, nýbrž suché a plné žáru. Bodalo do tváře, a dokonce vyvolávalo mrazení v zádech Proboha, to místo zachvátil požár!
Zhluboka vydechl, aby se uklidnil. Rákosí se vlnilo horkým větrem, který lomcoval suchými stonky a hnal odtud hejna drobných ptáků probleskujících listovím jako zářivé konfety. Cítil svíravý tlak na plicích, jak mu do nich pronikal kouř. Byl jako v ohni a nemoh pořádně popadnout dech.
„Clarence,“ zachrčel jak nejhlasitěji dokázal. Bezvýsledně. V sílícím praskotu rákosí sotva slyšel sám sebe. Mulu neslyšel vůbec Nespálil už ji oheň na kost? Ne! Jistě se přestala ploužit za nim a vyrazila tryskem do bezpečí!
Cosi se mu otřelo o nohu. Shlédl dolů – právě včas, aby uviděl šupinatý ocas vačice spěchající do houští po jeho pravé ruce. Je to dobrý směr jako každý jiný, pomyslel si a vydal se její stopou.
Odkudsi zblízka se ozvalo zachrochtání. Vzápětí ho minulo divoké prase mířící doleva. Prase nebo vačice? Které z těchto zvířat ví, kudy jít? Chvíli váhal, ale pak se vydal za prasetem. Už proto, že bylo dost velké na to, aby mu pomáhalo razit cestu.
Zdálo se, jako by tudy vedla stezka. Tu a tam se objevila holá země, vyšlapaná mezi chomáči trávy. Z nich probleskovaly divoké orchideje, podobné drobným šperkům. Uvažoval, jak jsou jemné a křehké. Jak by si něčeho takového a v takové chvíli mohl nevšimnout?
Kouř houstl. Musel se zastavit a odkašlat si. Sklonil se a rukou sevřel hrdlo nad jizvou, aby se nedotkl tkáně. Oči mu slzely. Narovnal se a vzápětí zjistil, že se tu stezka ztrácí. Zahlédl chuchvalec kouře, zvolna pronikající, a zneklidněl.
Jak zatínal pěsti, cítil, že se mu nehty zadírají do dlaní. Ta bolest ho alespoň udržovala v bdělosti. Zavřel oči, aby se mohl soustředit. Poslouchal okolní zvuky a natáčel hlavu ze strany na stranu, aby nasál čerstvý vzduch, žár nebo cokoli, co by mu napovědělo, kudy dál pryč od ohně.
Nic. Kouř byl teď všude – jeho houstnoucí mračna se plazila při zemi, stoup…
