74
Zvuky ticha
BYLO TO DESET DNÍ předtím, než Bree dokončila portrét Penelope Sherstonové. Isaiah Morton i Roger se zotavili natolik, že byli schopni cesty. Vzhledem k nebezpečí, které by hrozilo Mortonově rodině i jemu samotnému, pokud by se objevili kdekoli poblíž Granite Falls nebo Brownsville, Jamie pro něj a pro Alicii sehnal bydlení u sládka v pivovaře Sherstonových. Bylo dohodnuto, že jakmile mu to zdraví dovolí, přijme tu zaměstnání jako pivovarský vozka.
„Nevím proč,“ řekl mi Jamie, když jsme byli sami, „ale mám toho spustlíka docela rád. Nechtěl bych vidět, jak ho zabijou.“
Isaiahova nálada se zvedla s Aliciiným příchodem. Do týdne zvládl sejít po schodišti, sednout si v kuchyni a oddaně sledovat Alicii při práci a cestou zpátky ještě zajít na kus řeči o tom, jak pokračuje portrét paní Sherstonové.
„Není si na něm podobná?“ říkal s obdivem. Stál v noční košili u dveří přijímacího pokoje, kde se dílo rodilo. „Každý, kdo ten obraz uvidí, hned pozná, o koho jde.“
Když rozhodl, aby pani Sherstonová byla portrétována jako Salome, nebyla jsem přesvědčená, že to bude všeobecně pokládáno za projev úcty – ona mu však s uzarděním poděkovala. Z tónu jeho hlasu poznala, že to myslí upřímně.
Bree odvedla skvělou práci. Paní Sherstonovou dokázala vyobrazit nejen realisticky, ale i lichotivě – bez jediného náznaku ironie, což bylo svrchovaně obtížné. Jediným pokušením, kterému neodolala, byl drobný detail – hlava Jana Křtitele, která vykazovala nápadnou podobu s podmračenými rysy guvernéra Tryona. Přesto jsem pochybovala, že si toho někdo vůbec všimne.
Byli jsme připraveni odjet domů. V domě panovaly cestovní horečka, vzrušení a úleva – opomenu-li Rogera.
Z čistě fyzického hlediska vypadal nepopiratelně lépe. Ruce měl znovu pohyblivé – až na zlomené prsty – a většina modřin na tváři a na těle postupně zmizela. Otok na krku natolik opadl, že znovu mohl dýchat nosem i ústy. Z hrdla jsem mu konečně mohla vyjmout trubici a řez sešít. Šlo o drobný, nicméně bolestivý zákrok, který podstoupil bez hlesnutí s očima otevřenýma dokořán. Zatímco jsem pracovala, upřeně zíral do stropu.
Pokud šlo o Rogerův duševní stav, nebyla jsem si jistá, že se zlepšil. Zašila jsem mu ránu na krku, posadila ho, osušila mu tvář a dala mu napit vody s trochou brandy na posílení. Pozorně jsem sledovala, jak polyká. Pak jsem mu jemně přiložila prsty k hrdlu a požádala ho, aby znovu polkl. Zavřela jsem oči a jen vnímala pohyb jeho hrtanu a průdušnice, abych zjistila, do jaké míry jsou poškozené.
Když jsem oči znovu otevřela, ty Rogerovy, dosud vytřeštěné, byly od mých jen několik palců. Jejich pohled byl chladný jako ledovec a prázdný – já z něj ale vyčetla nevyřčenou otázku.
„Nevím,“ odpověděla jsem šeptem. Prsty jsem se dosud dotýkala jeho hrdla. Pod dlaní jsem cítila, jak krční tepnou proudí krev. Bylo to, jako by mu tudy proudil sám život. Hrtan byl přesto na omak tvrdý a podivně deformovaný. Necítila jsem tu žádný pulz ani vzduchovou vibraci na hlasivkách.
„Nevím,“ opakovala jsem a pomalu odtáhla ruku. „Chceš to teď zkusit?“
Potřásl hlavou, zvedl se z postele a vykročil k oknu, aniž by se na mě podíval. Rukama se opíral o rám a shlížel dolů do ulice. Vybavila se mi matná, zneklidňující vzpomínka.
Bylo to jedné noci za úplňku. Neurčitý den, Paříž. Probudila jsem se a viděla Jamieho, jak stojí nahý u okna a rukama se opírá o rám. Jizvy na zádech měly jemně stříbrný nádech a tělo se mu lesklo potem. Také Roger se v tom horku potil. Plátno košile se mu lepilo k tělu a ve tváři měl stejný výraz jako Roger - výraz člověka, který nabírá síly, aby čelil strachu a svým démonům.
Slyšela jsem hlasy, doléhající sem z ulice. Jamie se vracel z tábora s Jemmym, kterého držel před sebou v sedle. Zvykl si ho brát na každodenní pochůzky, aby Bree mohla nerušeně pracovat. Jemmy se mi učil čtyři nová slova – dvě dokonce neslušná. Jamieho kabát byl plitý skvrn od marmelády a voněl jako použitá plenka – oba ale vypadali spokojeně.
Zdola se ozval hlas. Byla…
