Kapitola pátá
HNED JAK SE ROZEDNILO, VYDALI se oba za Belgaratem. Dejruk cítil, že Garion má starosti, a sám věděl, že varování, jehož se jim dostalo, se týká záležitosti takové důležitosti, že všechno ostatní musí jít ve srovnání s ní stranou. Ve skutečnosti o ní v oněch temných a tichých hodinách, kdy seděli v Sále rivanského krále a čekali na první přísvit na východním obzoru, ani moc nemluvili. Místo toho oba pečlivě pozorovali Aldurův Orb, ale kámen se po tom zvláštním okamžiku rudého vzteku opět navrátil ke své obvyklé azurově modré záři.
Nalezli Belgarata sedět v jedné nízké hale poblíž královských kuchyní před čerstvě rozdmýchaným ohništěm. Na stole měl po ruce velký kus chleba a silný plátek sýra. Dejruk si při pohledu na chléb a sýr náhle uvědomil, že má hlad, a zamyslel se nad tím, jestli by se s ním Belgarat o svou snídani nepodělil. Starý čaroděj se zdál pohroužen do myšlenek a zíral do tančících plamenů, silný šedý plášť mčl přehozen přes ramena, přestože se v místnosti nezdála být zima. "Jste brzy vzhůru, vy dva," poznamenal, když Garion s Dejrukem vešli dovnitř a přisedli si k němu ke krbu.
"Ty taky, dědečku," řekl Garion.
"Měl jsem podivný sen," odpověděl stařec. "Ted' se z něj pokouším už pár hodin probrat. Z nějakého podivného důvodu se mi zdálo, že Orb zčervenal."
"To je pravda," řekl mu Dejruk klidně.
Belgarat na něj prudce pohlédl.
"Ano. Viděli jsme to oba dva, dědečku," potvrdil Garion. "Před pár hodinami jsme byli v trůnním sále a Orb najednou zrudl. A pak ten hlas, co ho mám tady -" poklepal si na čelo - "řekl: Pozor, Zandramas."
"Zandramas?" pronesl Belgarat se zmateným výrazem. "A to je jméno nějaké osoby nebo věci nebo co vlastně?"
"To vážně nevím, dědečku," odpověděl Garion, "ale slyšel to jak Dejruk, tak i já, že ano, Dejruku?"
Dejruk přikývl a stále hleděl jako uhranutý na ten chléb a sýr...
"A co jste vůbec vy dva dělali v takovou dobu v trůnním sále?" zeptal se Belgarat s očima planoucíma zájmem.
"Spal jsem," odpověděl Garion. Pak se trochu začervenal. "No, skoro jsem spal. Hodně dlouho jsme si se Se"Nedrou ještě povídali. V poslední době jsme toho spolu moc nenamluvili, a tak jsme si toho měli spoustu co říct. Tak jako tak, on mi řekl, ať vstanu a jdu do trůnního sálu."
Belgarat se podíval na Dejruka. "A co ty?"
"Taky mě probudil," odpověděl Dejruk, "a řekl..."
"Počkej," vpadl ostře Belgarat. "Kdo že tě probudil?"
"Přece ten, kdo probudil Gariona."
"A ty víš, co je vlastně zač?"
Dejruk přikývl.
"Už s tebou mluvil někdy předtím?"
"Ne."
"Ak ty jsi ihned věděl, kdo to je a co je zač?"
"Ano. Řekl mi, že mě potřebuje v trůnním sále, tak jsem se oblékl a šel tam. Když jsem tam došel, Orb se zbarvil do ruda a ten hlas řekl: Pozor, Zandramas."
Belgarat se zamračil. "Jste si oba naprosto jisti, že Orb změnil barvu?""Ano, dědečku," ujistil ho Garion, "a taky zněl jinak. Obvykle si tak pocinkává - je to jako zvuk zvonku, když s ním zatřepeš. Ale tohle bylo něco úplně jiného."
"A jste si jisti, že ta barva byla červená? Víte, že nešlo o nějaký temnější odstín modré nebo něco takového?"
"Ne, dědečku. Byla to určitě červená."
Belgarat vstal ze svého křesla a jeho tvář náhle nabyla pochmurný výraz. "Pojďte se mnou," řekl stručně a zamířil ke dveřím.
"A kam jdeme?" zeptal se Garion.
"Do knihovny. Musím si něco ověřit."
"A co?"
"Počkej, až to najdu. Tohle je důležité a chci mít jistotu, že se nemýlím."
Jak procházeli okolo stolu, Dejruk si odtomil kus sýra, nacpal ho do pusy a pospíchal za Belgaratem a Garionem ven z místnosti. Rychle prošli temnými chodbami osvětlenými loučemi a vyběhli po příkrém a úzkém kamenném schodišti, kde jejich kroky za sebou zanechávaly ozvěnu. V posledních letech měla Belgaratova tvář většinou rozmarný výraz se stopou lenošivého požitkářství. Nyní bylo všechno toto pryč a jeho oči byly jasné a velmi bystré. Když došli do knihovny, stařec vzal ze zaprášeného stolu pár svící a zapálil je od louče, zasazené přede dveřmi do železného kruhu. Pak zno…
