KAPITOLA 21
KAPRAĎOVÁ STROUHA
29. ŘÍJNA, 16:00
„Buďte zticha a nehýbejte se. Mají bystrý zrak a citlivý sluch,“ řekla Erika Mollová. Dívala se nahoru do větví stromu mamaki, které se táhly daleko nad jejich hlavami, pokryté velkými laločnatými listy. Na jednom seděl obrovský okřídlený hmyz. Tvor byl zářivě zelený a jeho tělo lemovala dvě krajková nazelenalá křídla připomínající lístky. Měl dlouhá tykadla, vypouklé oči, kloubnaté nohy a nafouklé břicho, viditelně obalené tukem. Jak dýchal, studenti slyšeli slabé syčení, neboť mu vzduch proudil řadou otvorů v bocích.
Byla to kobylka.
Rick sáhl pro jednu z foukaček, které vyrobil, a vyvážil si ji na rameni. Zasunul do ní šipku. Na ocelovém hrotu byla kapička kurare, z níž se linul varovný zápach hořkých mandlí. Konec dříku byl opatřen vycpávkou z matrace, kterou Rick získal ve stanici Echo.
Rick klesl na jedno koleno a přiložil foukačku ke rtům, přičemž úzkostlivě dbal na to, aby se mu kurare nedostalo do úst. Z kyanidu mu slzely oči a sevřelo se mu hrdlo.
„Kde má srdce?“ zeptal se šeptem Eriky Mollové, která se krčila vedle něj. Připadl jí úkol řídit palbu, neboť se nejlíp vyznala v anatomii hmyzu.
„Srdce? V dorzální části metatoraxu,“ odpověděla Erika.
Rick se na ni zamračil. „Cože?“
Erika se usmála. „Těsně nad zadečkem.“
Rick zavrtěl hlavou. „To nepůjde. Má tam křídla.“ Chvíli se rozmýšlel a nakonec se rozhodl střílet na břicho. Namířil na jeho spodní část, zhluboka se nadechl a vyslal šipku.
Šipka se zabodla hluboko do kobylky. Hmyz přerývavě vzdychl a zachvěla se mu křídla. Chvíli se zdálo, že odletí, ale to se nestalo. Kobylka vydala ohlušující skřek. Bylo to varování, výkřik bolesti? Dýchání se zrychlilo a kobylka se prohnula, sklouzla a zachytila se na okraji listu.
Amar měl v očích děs. Nikdy by ho nenapadlo, že na něj utrpení hmyzu tak zapůsobí. Rickovo kurare bylo opravdu silné.
Čekali. Kobylka visela hlavou dolů. Dýchala pomalu a sykot zněl poněkud skřípavě. Potom dýchat přestala. Krátce nato se zřítila na zem.
„Dobrá práce, Ricku!“
„Lovec Rick!“
Zpočátku mrtvá kobylka nelákala nikoho kromě Eriky Mollové. „Jednou jsem v Tanzanii jedla termity. Byli výborní,“ řekla Erika. „V Africe hmyz pokládají za pochoutku.“
Danny Minot se posadil na větvičku a bylo mu špatně. Měl pocit, že začne zvracet z pouhého pohledu na zabitý hmyz. „Třeba tady někde narazíme na stánek s hamburgery,“ zavtipkoval.
„Hmyzí maso není tak hrozné jako hamburger,“ poznamenal Amar Singh. „Rozmačkaná svalovina, krev a pojivové tkáně přežvýkavých sudokopytníků, to je pro mě nepřijatelné. Krávu bych nikdy nejedl. Ale kobylku… no… možná.“
Dívali se na mrtvého živočicha a cítili stále větší hlad. Jejich malá těla rychle spalovala energii. Museli zkrátka něco sníst. Nebylo vyhnutí. Hlad přemohl přecitlivělost.
Podle Eričiných anatomických pokynů kobylku naporcovali mačetami. Když vytahovali maso a orgány, Erika trvala na tom, aby všechno poživatelné omyli vodou. Z prasklého exoskeletu se vyřinula hmyzí krev, průhledná žlutozelená hemolymfa. Odstranili nohy a přes tvrdou skořápku se prosekali k masu uvnitř. V zadních nohách po otevření objevili bílou svalovinu. Z nejširší části nakrájeli steaky. Museli maso umýt, protože krev mohla obsahovat toxiny ze šipky. Po opláchnutí v dešťových kapkách lahodně zavonělo. Pustili se do syrového masa. Mělo jemnou, nasládlou chuť.
„Není to špatné,“ poznamenal Rick. „Chutná to jako suši.“
„Opravdu čerstvé,“ přidala se Karen.
Dokonce i Danny začal jíst maso, zpočátku opatrně, ale pak se stále větší chutí, dokud si do úst nenacpal celý steak. „Chtělo by to sůl,“ zamumlal.
Z břicha kobylky vytékal nažloutlý tuk. „Ten břišní tuk vám určitě prospěje,“ řekla Erika. Protože se nikdo neměl k ochutnání, sama tuk nabrala do obou dlaní a polykala jej v surovém stavu. „Je sladký,“ oznámila. „Mírně oříšková chuť.“
Jejich těla prahla po tucích, a tak zanedlouho všichni zabořili ruce do hmyzích útrob, nabírali tekutinu, hltali ji a olizovali si prsty.
…
