KAPITOLA 13
ALAPUNA ROAD
29. ŘÍJNA, 2:00
Jasné měsíční světlo jim neposkytovalo mnoho příležitostí ke skrývání. Husté křoviny, které pokrývaly útes, končily u nezpevněné silnice, takže kdokoli mohl vidět, že po úzkém sopečném hřebeni jedou dvě auta. Na levé straně svah klesal k pásu obdělávané půdy. Napravo příkrý útes končil v tříštícím se příboji na severním pobřeží Oahu.
Alyson řídila první vůz, kabriolet Bentley. Pokaždé, když zaváhala, na ni Vin Drake mávl z BMW. Museli dojet až ke starému mostu. Nakonec jej spatřili v měsíčním světle, krémově zbarvenou betonovou stavbu z dvacátých let, která kupodivu přečkala až do dnešních dnů.
Alyson zastavila a začala vystupovat. „Ne, ne,“ zamával na ni Drake, ať zůstane ve voze. „Musíš to naaranžovat.“
„Naaranžovat?“
„Ano. Do bentleye se nasoukali všichni studenti, ne? Byl to mejdan.“ Předal jí pytel oblečení a dalších věcí, které po studentech zůstaly na recepci a ve voze parkujícím u Nanigenu: několik telefonů, šortky, trička, plavky, ručník, dva pomačkané časopisy Nature a Science, tablet. Začala věci bezmyšlenkovitě rozhazovat po autě.
„Ne, ne,“ napomenul ji. „Alyson, prosím tě. Musíme rozhodnout, kde kdo seděl.“
„Jsem nervózní.“
„Chápu tě, ale stejně to musíme udělat.“
„Všechno se to pomíchá, až auto strčíme z útesu.“
„Alyson. Je to nutné.“
„Ale policie… nenajde těla. Prostě tam nebudou…“
„Moře je plné zrádných proudů. A žraloků. Polyká mrtvé. Proto to uděláme takhle, Alyson.“
„Dobře, dobře,“ souhlasila unaveně. „Kdo sedí vzadu?“
„Danny.“
Vytáhla z pytle svetr a osahaný výtisk Conradova románu Náhoda. „Trváš na tom, Vine? Musí to být věrohodné.“
„V té knize je jeho jméno.“
„Fajn. Kdo sedí vedle něj?“
„Jenny. Je jí ho líto.“
Dozadu letěl jemný potištěný šátek a opasek z kůže bílé krajty.
„Pěkně drahý. Není to nelegální?“
„Krajta? Jenom v Kalifornii.“
Následovaly brýle Petera Jansena, které neustále někde zapomínal, plavky Eriky Mollové a široké šortky.
Pustili se do práce na předních sedadlech, přičemž za řidiče zvolili Karen Kingovou. Potom Vin Drake rozlil vzadu laboratorní alkohol a rozbil láhev a hodil ji dopředu, kde zůstane pod palubní deskou.
„Nesmíme to přehnat.“ Rozhlédl se po jemných mráčcích na tmavě modrém nebi a bílém příboji hluboko dole. „Krásná noc,“ řekl a pokýval hlavou. „Žijeme v nádherném světě.“ Přešel na levou stranu vozu a z odstupu si ji prohlížel. „Těsně před autem začíná svah,“ poznamenal. „Ujedeš jenom pár metrů a pak vystoupíš a zbytek odtlačíme.“
„Tak moment.“ Alyson zvedla ruce. „Já… já už dovnitř nevlezu, Vine.“
„Nemluv hlouposti. Ujedeš tři metry. Jenom tři metry.“
„Ale co když se něco –“
„Nic se nestane.“
„Tak proč z toho kopce nesjedeš sám, Vine?“
„Alyson.“ Upřeně se na ni zahleděl. „Jsem vyšší a musel bych si posunout sedačku dozadu, což by při policejním vyšetřování bylo podezřelé.“
„Ale –“
„Na něčem jsme se dohodli.“ Otevřel jí přední dveře. „Nastup.“
Zaváhala.
„Dohodli jsme se, Alyson.“
Posadila se za volant a zachvěla se, třebaže noc byla vlahá.
„Teď zatáhni střechu,“ řekl.
„Střechu? Proč?“ zeptala se.
„Aby všechno zůstalo v autě.“
Nastartovala, zmáčkla tlačítko a střecha bentleye se vysunula a rozložila. Vin zpovzdálí přihlížel a rukou jí pokynul, aby vůz rozjela. Auto se posunulo vpřed a po pár metrech prudce zabrzdilo, což Alyson doprovodila vyjeknutím.
„Fajn, výborně,“ konstatoval Vin a sáhl do kapsy pro nitrilové laboratorní rukavice. „Tady ho nech. Vyřaď a nech běžet motor.“
Přiblížil se k vozu právě ve chvíli, kdy se Alyson chystala vystoupit. Neslyšela dvojí prásknutí natahovaných rukavic. Vin bleskovým pohybem přirazil dveře, zamkl je, obě ruce protáhl okénkem dovnitř a chytil ji za vlasy. Udeřil její hlavou o kovový rám čelního skla v místě s nejslabším obložením. Alyson začala křičet, ale on přidal ještě pár ran. Pak jí pro jistotu praštil hlavou několikrát do volantu. Pořád byla při vědomí, avšak to nepotrvá dlouho. Natáhl se přes ni a zařadil rychlost. Bylo to zvláštní. Upadl…
