XVIII.
Hrabě Mangaran zemřel příští jaro a já spěchala do Vo Asturu, abych prohlédla jeho tělo. Chtěla jsem se ujistit, že nikdo nepoužil to jednoduché řešení, o kterém se jednou zmínila Asrana. Jeho tělo mne však přesvědčilo, že zesnul bez cizího přičinění.
Vlády ve Vo Asturu se po Mangaranově smrti ujal jeho synovec Olburton, ale většina území Asturie byla pod vlivem synovce vévody Oldorana Nerasina. Právně ta situace nebyla příliš jasná. Oldorana nikdo oficiálně trůnu nezbavil a Mangaranovo panování bylo striktně vzato spíše regentstvím. Protože výběr mezi Nerasinem a Olburtonem jako prašť jak uhoď, tak jsem do toho nijak nestrkala nos. Mým posláním bylo udržet mír mezi všemi třemi vévodstvími a jestli se Asturijci mezi sebou chtěli vyvraždit, byla to jejich věc.
Přesto jsem podnikla jistá opatření. Na můj popud se ve Vo Mandoru sešel Kathandrion s Corrolinem a uzavřeli užší spojenectví, aby zabránili rozšíření asturijského konfliktu.
„Co nám radíš, lady Polgaro?“ zeptal se Kathandrion, když jsme seděli v modré Mandorinově pracovně. „Myslím, že bychom mohli s vévodou Corrolinem snadno vniknout do Asturie, sesadit oba synovce a dosadit na trůn někoho vhodnějšího.“
„To je velmi špatný nápad, Kathandrione. Jestli se Asturijci chtějí navzájem nenávidět, je to jejich věc. Jestli tam ale s Corrolinem vpadnete a smetete jejich vládce, uchýlí se do lesa a začne se všeobecná občanská válka, kterou se tak pracně snažil rozpoutat Ktačik. Jenom uzavřete hranice a nechte je, ať se tam mlátí sami mezi sebou. Až se objeví někdo dostatečně silný, aby sjednotil celou Asturii, zajedu do Vo Asturu a přesvědčím ho, že mír je mnohem lepší varianta než válka.“
„Přesvědčíš?“ zeptala se Asrana a povytáhla obočí.
„To je jenom uhlazenější výraz pro přinutit, Asrano,“ řekla jsem jí. „Já už umím lidi přinutit, to mi věř. Za ty roky jsem si ověřila, že každý vládce, který se doma necítí silný v kramflecích, si myslí, že válkou se sousedy posílí svou pozici doma. Já už případného vládce přesvědčím, aby to nedělal a – znova to opakuji – že umím být v těchto případech velmi přesvědčivá. Věnovala jsem nemalé úsilí tomu, abych v Arendii nastolila mír a nenechám teď nějakého Asturijce, aby to všechno rozbil kvůli bláhové naději, že si pomůže doma. Doufejme, že ten budoucí vítěz v Asturii bude rozumný. Když ne, tak ho budu přesvědčovat tak dlouho, až rozum dostane.“ Rozhlédla jsem se přísně kolem dokola. „Vyjádřila jsem se jasně?“
„Ano, matko,“ odpověděl s úsměvem Kathandrion.
Corrolin se po těch slovech rozesmál a celá konference dospěla ke svému závěru v úsměvné atmosféře a pohodě. Možná jsem byla až příliš starostlivá, ale stále jsem měla na paměti, že jsou to Arendové. Když jsme se loučili, byla aliance mezi Kathandrionem a Corrolinem dostatečně pevná, aby ji nějací Asturijci nemohli rozbít.
Vrátila jsem se s Kathandrionem do Vo Wacune a on okamžitě poslal svá vojska k východní hranici s Asturií. Corrolin posílil zase jižní hranici, takže bylo potížemi zmítané vévodství se svou „válkou bratranců“ odříznuto od světa. Nerasin i Olburton sice poslali své emisary do Vo Wacune i Vo Mimbre s nějakými podivnými nabídkami, ale jak Kathandrion, tak i Corrolin je odmítli přijmout.
Měla jsem trochu obavu o Asranu a hlavně o to, co by v takové situaci mohla udělat. Měla stále v Asturii plno známých a kdyby chtěla, tak by patrně mohla zamotat hlavu všem zúčastněným. Věděla jsem, že si Olburtona nijak nevážila, ale zároveň bylo jasné, že Nerasinem přímo pohrdá. Kdyby si musela vybrat, tak by se patrně po delším váhání přidala na stranu Olburtona. Chtěla jsem věcem v Asturii nechat volný průběh a proto jsem své přítelkyni důrazné poradila, aby do celé záležitosti nijak nezasahovala.
Všechny ty intriky a komplety mne začínaly unavovat. Dobrý žonglér dokáže udržet ve vzduchu tucet barevných míčků – pokud ovšem nejsou kluzké. Moje potíž byla v tom, že mi nějaký darebák všechny moje míčky namazal.
Na silvestrovské párty roku 2325 princ Alleran oznámil,…
