IX.
Když jsme se vrátili z návštěvy do Údolí, bylo již pozdní léto. Je sice pěkné navštívit naše milované, ale vždycky jsem ráda když se vrátím do Údolí. Je tu takový klid, který bych nenašla nikde jinde na světě. Když se to tak vezme při pohledu na mapu, není vlastně Aldurovo Údolí nic jiného než výběžek jižního cípu Algarie. Kdybyste sem ale přijeli, hned byste poznali ten rozdíl. Naše tráva je nějak zelenější a obloha se zdá být modřejší než jinde. Krajina je lehce zvlněná a tu a tam je posetá vzrostlými borovicemi, břízami se sněhobílým kmenem a osikami. Hory v Zemi Ulgů, ležící na západě, jsou pokryty věčným sněhem, který má vždycky po ránu modravý nádech. Strmější hory u Mišrak ak Thullu, které se vypínají k obloze v dálce u Východního masivu, se zdají být nachové. Věže mého otce a mých strýčků jsou mohutné stavby a protože při jejich budování nemuseli spěchat, mohli si dát záležet na tom aby do sebe kameny přesně zapadaly. Díky tomu věže vypadají spíše jako nějaké přírodní výtvory než jako dílo stvořené lidskou rukou. Všechno je tu jako kdyby na svém místě, nic nepřekáží ani nechybí a nikde není ani stopy po něčem ošklivém.
Naši světlehnědí jeleni jsou tak krotcí, že je to někdy až nepřirozené, a pod nohama se v jednom kuse prohánějí ušatí zajíci s nadýchanými bílými ocásky. Myslím, že v tom hraje dost velkou roli skutečnost, že je všechny dvojčata přikrmují. Já také sypu svým ptáčkům, ale to je něco docela jiného.
V Údolí neustále vane lehká bríza, což je možná způsobeno jeho polohou na rozhraní dvou pohoří, a tak se tráva neustále vlní v dlouhých pruzích. Vypadá to úplně jako vlny na moři.
Když jsme se tedy vrátili domů, otec se zjevně chystal okamžitě zalézt do nějakého bezpečného úkrytu a v ústraní se naplno věnovat Darinskému kodexu. Strýčkové ovšem byli všichni proti. „Nespěchej tak, Belgarate,“ řekl mu Beltira s neobvyklou rázností jednoho večera, právě když slunce svým ohnivým svitem zaplavovalo oblohu nad Zemí Ulgo, „nejsi tady totiž jediný koho ten rukopis zajímá. Všichni budeme potřebovat opisy pro sebe.“
Otcova tvář teď dostala dost zachmuřený výraz. „Můžete si to přečíst až s tím budu hotov. Právě teď nemám čas na to, abych tady bláznil s inkoustem a brkem.“
„Jsi pěkně lakomý, Belgarate,“ zavrčel na něj nevlídně Beldin, poškrábal se přitom v neupraveném hustém plnovousu a zanořil se hlouběji do svého křesla u ohně. „Tohle vždycky byl tvůj velký nedostatek. No, ale tentokrát už ti to jen tak neprojde. Nebudeš mít žádný klid na čtení dokud my všichni nedostaneme svoje kopie.“
Otec se na něj zamračil.
„Ty máš v ruce jedinou kopii, kterou máme k dispozici, Belgarate,“ poznamenal Belkira. „Kdyby se s ní něco stalo, mohlo by nám trvat celé měsíce než si pořídíme náhradní svitek.“
„Budu na něj dávat opravdu dobrý pozor.“
„Prostě si ho chceš nechat jenom pro sebe,“ obvinil ho Beltira. „Ty už tuhle hru na „prvního učedníka“ hraješ dost dlouho.“
„To s tím nemá vůbec nic společného.“
„Ale, opravdu?“
„Tohle je celé k smíchu!“ vybuchl nakonec Beldin. „Dej mi ten svitek, Belgarate.“
„Ale –“
„Dej mi ho – anebo bys to raději dohnal až k fyzickému násilí? Jsem přece jenom silnější než ty a když budu muset, klidně ti ho seberu.“
Otec mu velice neochotně podal žádaný svitek. „Neztrať mi to místo, kde jsem skončil,“ řekl svému malému pokřivenému bratrovi.
„Hele, drž klapačku.“ Beldin se podíval na dvojčata. „Kolik potřebujeme kopií?“
„Pro každého z nás jednu,“ odpověděl Beltira. „Kde tady máš schované kalamáře s inkoustem, Belgarate?“
„Ty teď nebudeme vůbec potřebovat,“ zarazil ho Beldin. Rozhlédl se kolem a pak ukázal na jeden z otcových psacích stolů, který stál nedaleko od místa kde jsem zrovna měla plno práce s přípravou večeře. „Vykliď ten stůl,“ nařídil mu.
„Vždyť já teď na některých těch věcech zrovna dělám,“ protestoval otec.
„Jak tak koukám, zrovna se při tom nepřetrhneš. Je na tom docela silný nános prachu a pavučin.“
Dvojčata už mezitím začala skládat otcovy knihy, poznámky a pečlivě v…
