XXII.
Zbytek onoho dne jsem strávila ve svém domě ve Vo Wacune. Poznámka mého ochránce o nutnosti zchladit si krev mi začala dávat smysl. Museli jsme se totiž nejprve vypořádat s touhle malou nešťastnou válkou, než jsme se mohli pustit do řešení skutečně podstatných záležitostí.
Teplota mé krve se ale nijak podstatně nesnížila a když nadešlo další ráno, málem jsem lezla po zdi. V tom okamžiku jsem se vzdala a rozletěla jsem se na jih, abych mohla zkontrolovat pozici našich dvou armád.
Latanova wacitská armáda právě překračovala řeku Kamaar a tak jsme si spolu krátce promluvili zatímco jsme sledovali množství malých člunů a vorů, jak přepravují přes řeku jeho jednotky. „Všechno probíhá přesně tak, jak jsme naplánovali, Milosti,“ ujistil mě tím svým podivně bezvýrazným a prázdným hlasem. Všimla jsem si toho už tehdy, když nám s Andrionem sděloval asturijský plán.
„Co se děje, Latane?“ zeptala jsem se ho přímo. „Vypadáš poněkud smutně.“
Povzdechl si. „To se nedá nic dělat, je to jen krátkodobé, Milosti,“ řekl. „Všechno bude brzy zase v pořádku. Konec mojí nespokojenosti je nyní již jasně v dohledu. Budu velice rád, až celá tahle záležitost už bude za mnou.“
„V to skutečně pevně doufám, drahý Latane,“ ujistila jsem ho. „Jsi stejně zamračený jako deštivý podzimní den. No ale teď mě prosím omluv, raději se ještě půjdu podívat, jak daleko je generál Halbren.“
Generál Halbren v té době již se svými oddíly dosáhl severního konce jezera Sulturn. Oznámil mi, že dostal zprávu od nějakého tolnedranského obchodníka, který asi před třemi dny viděl asturskou flotilu osm mil od pobřeží nedaleko Kamaaru. To bylo jasné znamení, že všechno probíhalo přesně podle našich propočtů. Po celý zbytek dne jsem jela po boku svého spolehlivého generála a odkládala jsem svoje další setkání s Ontrosem. Ještě stále jsem si nebyla jistá, že bych neprovedla nějakou hodně nepatřičnou věc, hned jak ho spatřím. Už pouhá myšlenka na mého krásného ochránce mi způsobovala chvění u srdce.
Možná právě ono rozechvění ovlivnilo mé rozhodnutí příštího rána o tom, co podniknu dále. Zjevně jsem ještě nebyla připravena na opětovné setkání s Ontrosem, a tak jsem se rozhodla rozletět nad Velké západní moře, abych zjistila přesnou pozici asturijské flotily. Kdyby totiž vál příznivý vítr jižního směru, možná bychom byli nuceni přehodnotit svůj časový plán.
Pobřeží jsem přeletěla zhruba v místech, kde dnes leží město Sendar, a pak jsem ve spirálách postupně stoupala, dokud jsem nedosáhla výšky několika tisíc stop. Z takové výšky jsem totiž dohlédla klidně deset mil na všechny strany. Jestli byly informace generála Halbrena správné, pak by nepřátelská flotila měla být nedaleko místa, kde jsem vyletěla nad otevřené moře. Nikde v dohledu jsem ji ale nespatřila a to mě skutečně velmi znervóznilo. Možná, že jsem podcenila jejich rychlost plavby, a tak jsem se otočila a rozletěla jsem se na sever podél pobřeží, přičemž jsem se rozhlížela po moři. Pořád nic. Někdy uprostřed odpoledne jsem kroužila kolem koncového výběžku onoho poloostrova. Věděla jsem, že se prostě nemohli dostat tak daleko za pouhých šest dní, ale Garteon má pravděpodobně k dispozici Grolimovu pomoc a všechno, co s ním souvisí. Zachmuřeně jsem se pustila do dalšího letu a právě když večer oblohu nade mnou překrýval temným nachem, dosáhla jsem ústí řeky Selin. Nebylo tam ani památky po jakékoliv lodi. Byla jsem na pokraji vyčerpání a tak jsem pomalu slétla dolů a uhnízdila se v koruně dubu nedaleko pláže. Možná Garteonovy lodě byly pomalejší, než jsem očekávala, a ne rychlejší. To ovšem znamenalo, že musím letět zpátky a letět podél pobřeží směrem na jih přesně obráceně než teď. Byla jsem rozhodnuta tu flotilu najít.
Probudila jsem se hned jak úsvit rozzářil východní oblohu a rozletěla jsem se na jih. Oči jsem měla na stopkách a po cestě jsem se rozhlížela všemi směry.
Bylo už zhruba jednu hodinu po poledni, když jsem nepřátelské lodě konečně zahlédla. Nebyly dále než deset mil od Kamaaru a věřili bys…
