Kapitola sedmá
RYTÍŘ MANDORALLEN, BARON z Vo Mandoru, měl postavu poněkud vyšší, než je průměr. Vlasy měl černé a vlnité, oči temně modré a zvučný hlas, jímž pronášel svá pevně míněná stanoviska. Garionovi se nelíbil. Rytířova nebetyčná sebedůvěra, průzračná samolibost, na níž bylo cosi nevinného, potvrzovaly ty nejhorší Lelldorinovy poznámky na vrub Mimbratských; a Mandorallenovo výstřední dvoření se tetě Pol Gariona zaráželo a vymykalo se jeho představě o zdvořilém chování. Co bylo nejhorší, zdálo se, že teta Pol rytířův flirt dost ochotně přijímá, a dokonce oceňuje.
Když jeli neutuchajícím deštěm po Velké západní cestě, všiml si Garion s určitým zadostiučiněním, že podobné mínění sdílejí i jeho přátelé. Barakův výraz byl výmluvnější slov; Silkovo obočí se trpce pozdvihovalo při každém rytířově prohlášení; a Durnik se mračil.
Garion však neměl moc času na hodnocení svých pocitů vůči Mimbraťanovi. Jel blízko u nosítek, na nichž sebou Lelldorin bolestivě zmítal, neboť jed algrota spaloval jeho rány. Poskytl svému příteli veškerou možnou úlevu, ale často si s tetou Pol, jedoucí opodál, vyměňovali pohledy plné obav. Při nejhorším Lelldorinově návalu bolesti držel Garion mladíkovu ruku a nemyslel na nic jiného, než jak by zmírnil jeho utrpení.
"Snášej svůj neduh srdnatě, jinochu," radil Mandorallen povzbudivě zraněnému Astuřanovi po obzvláště silném záchvatu, při němž Lelldorin lapal po dechu a skučel. "Tvé nepohodlí jest pouhým přeludem. Zbavíš se ho vlastní vůlí, pokud jí to nařídíš."
"To je přesně ten druh útěchy, který se dá od Mimbraťana čekat," procedil Lelldorin mezi stisknutými zuby. "Byl bych radši, kdybys mohl jet o něco dál. Tvoje názory smrdí jako tvé brnění."
Mandorallenová tvář se zlehka zarděla. "Jedovatina proniknuvší do jeho těla, jak patrno, připravila našeho přítele o dobré způsoby i o rozum," poznamenal chladně.
Lelldorin se trochu nadzvedl na nosítkách, aby prudce odpověděl, ale náhlý pohyb rozjitřil jeho rány a on upadl do bezvědomí.
"Jeho poranění jest velmi vážné," prohlásil Mandorallen. "Tvůj obklad možná nepostačí ke spáse jeho života."
"Potřebuje klid," řekla mu. "Pokus se příliš ho nepopouzet."
"Odklidím se z dosahu jeho očí," odpověděl Mandorallen. "Nejsem toho příčinou, leč můj vzhled je mu nelibý a přivádí ho k nezdravému hněvu." Pobídl svého oře do cvalu a pádil kupředu, až dosáhl patřičné vzdálenosti mezi sebou a ostatními.
"To všichni mluví takhle?" zeptal se Garion s patrnou jedovátostí. Kdož a což a není - liž?"
"Mimbratští bývají velmi neosobní," vysvětlovala teta Pol. "Zvykneš si na to."
"Myslím, že to zní hloupě," zamumlal nezřetelně Garion, hledě za rytířem.
"Ukázka dobrých mravů ti nikterak neublíží, Garione."
Jeli dál mezi okapávajícími stromy a soumrak se snášel do lesa. "Teto Pol?" zeptal se konečně Garion.
"Copak, drahoušku?"
"O čem to mluvil ten Grolim, když se zmínil o tobě a o Torakovi?"
"Je to něco, o čem Torak mluvil, když blouznil. Grolimové to vzali vážně. Víc nic." Přitáhla si modrý plášť těsněji.
"Máš z toho strach?"
"Ani ne."
"Jaké Proroctví měl Grolim na mysli? Vůbec jsem tomu nerozuměl." Slovo "Proroctví" ho z nějakého důvodu kdesi hluboko rozrušilo.
"Mrinský kodex," odpověděla. "Je to velice starý spis, písmo je téměř nečitelné. Zmiňuje společníky - medvěda, krysu a člověka, který bude žít dvakrát. Je to jediná verze, která o nich něco říká. Nikdo neví jistě, jestli to vůbec něco znamená."
"Dědeček si rnyslí, že ano, že je to tak?"
"Tvůj dědeček má spoustu divných nápadů. Staré věci ho oslňují - snad proto, že je sám tak starý."
Garion se chystal vyptat se jí na ono Proroctví, které, jak se zdálo, existovalo ve více verzích, ale Lelldorin zasténal a oni se k němu oba otočili.
Zanedlouho dorazili k tolnedrijskému hostinci se silnými obílenými zdmi a červenou taškovou střechou. Teta Pol dohlédla, aby Lelldorina uložili do teplé místnosti, a strávila celou noc u jeho postele a starala se o něho. Garion se do rána nejméně šestkrát plížil v pon…
