Kapitola 4
Azzie měl rád čarodějnice. Považoval je za jistý druh zásobárny, kde démon vždy najde společnici pro sobotní večer. Tenkrát v těch časech byly vlastně sabaty čarodějnic starodávnou obdobou dnešních nočních klubů.
„Friku! Přines mi křídu! A svíce!“
Frike pospíchal do umývárny nádobí, kde měli uschovány kouzelnické pomůcky. Tam v jedné truhle našel věci, které požadoval Azzie. Svíce byly tlusté jako mužská pěst a vysoké skoro jako Frike sám. Frike si jich strčil pět pod paždí, aby vyšla jedna do každého z vrcholů pentagramu — „můří nohy“. Svíce byly tvrdé jako zkamenělé maso a byly na omak trochu mastné. Frike přinesl svíce a křídu do předního pokoje. Azzie dal zatím stůl na podstavcích trochu stranou. Odložil svůj plášť i sako. Pod košilí se mu zaleskly svaly, když vlekl brnění do dalšího rohu.
„Ani nevím, proč tady všechno to harampádí schovávám,“ komentoval své počínání. „Friku, podej mi křídu. Nakreslím ten obrazec sám.“
Azzie se sklonil k podlaze a s kouskem křídy v pravé ruce začal na kamennou podlahu malovat pěticípý obrazec. Narudlá záře z krbu dopadala na jeho postavu, zbarvila ji trochu do červena a ještě zvýraznila jeho liščí vzhled. Frike skoro očekával, že se Azzieho noha promění v chlupatou liščí nohu. Ale navzdory Frikovu očekávání si Azzie uchoval lidskou podobu. Však na tom pracoval docela dlouho, protože i zkušenému démonovi dá poměrně dost práce a utrpení, aby vytvaroval sám sebe do lidské podoby, jakou si vysnil.
Frike se díval, jak Azzie vepsal do obrazce hebrejská písmena moci a rozsvítil svíčky.
„Ylith!“ zvolal Azzie a pokroutil své končetiny takovým způsobem, který přímo zraňoval Frikovy oči. „Pojď ke mně, Ylith!“
Frike zahlédl nějaký pohyb uprostřed obrazce. Svíčky vydávaly směs barevných světel a dýmu. Provazce světel tancovaly nahoru a dolů a splývaly dohromady za vzniku jiskérek, které získávaly pevnější obrysy.
„Ylith!“ volal Azzie. Ale nebyla to ona. Zjevení uprostřed obrazce byla žena, ale tím veškerá podobnost s tím, jak si pamatoval Ylith, končila. Tahle byla malá a sporá se zrzavými vlasy a nosem jako skoba. Zkřížila ruce a upřela pohled na Azzieho.
„Co chceš?“ zeptala se drsně. „Zrovna jsem odcházela ze sabatu čarodějnic, když jsi mne přičaroval. Kdyby mne to tak nepřekvapilo, byla bych zrušila tvé kouzlo, které stejně nepatřilo mně.“
„Vy nejste Ylith, nebo jste?“ zeptal se Azzie s jistou obavou v hlase.
„Já jsem Mylith,“ odpověděla čarodějnice.
„Z Atén?“
„Ne, z Kodaně.“
„To je mi děsně líto,“ omlouval se Azzie. „Snažil jsem se přičarovat Ylith z Atén. Museli to nějak splést v Duchovní Burze.“
Mylith se zavrtěla, vymazala jedno z Azzieho hebrejských písmen a napsala jiné.
„Vy jste to tu popletl, ne Burza. No, jestli nemáte nic jiného…“
„Bude mi potěšením vás přičarovat zpět domů,“ snažil se napravit omyl Azzie.
„Udělám to radši sama,“ prohlásila Mylith. „Při vašich schopnostech a přístupu si umím představit, kam byste mne tak dopravil!“
Udělala zvláštní pohyb oběma rukama a zmizela. „To bylo pokořující,“ poznamenal Azzie.
„Já si myslím, že to bylo úchvatné,“ oponoval Frike. „Vy můžete kohokoliv přičarovat. Můj předchozí pán, démon Throdeus, nebyl vůbec schopen čarovat v sobotu.“
„Proč myslíš?“ zajímal se Azzie.
„On byl předtím, než se stal démonem, rabínem,“ odpověděl Frike.
Azzie znovu čaroval. Znovu se svíjely barevné dýmy uprostřed obrazce. Ale tentokrát, když se zhmotnily, se neobjevila malá ošklivá čarodějnice s oranžovými vlasy, ale stála tam vysoká, dobře vypadající černovlasá čarodějnice v krátké hedvábné noční košilce.
„Ylith!“ vykřikl Azzie.
„Kdo je to?“ ptala se čarodějnice a protírala si oči. „Azzie? Jsi to opravdu ty? Měl jsi nejdřív poslat posla. Už jsem spala.“
„Tohle je nějaký noční oděv?“ zajímal se Azzie o průhlednou košilku v barvě broskví, skrz kterou mohl dobře vidět její pěkně tvarovaná kulatá prsa a při obhlídce zezadu i růžový zadeček.
„Krátké noční košile jsou poslední výkřik módy v Byzancii,“ řekla Ylith. „Ale nemyslím, že…
