Kapitola 4
V tu chvíli zazněl od dveří zvonek. Byl to pošťák. Doručil velký balík z koňské kůže, který měřil skoro metr. Celý balík se vrtěl a z jeho nitra vycházel žalostný nářek.
„Kdo je tam?“ ptal se Azzie.
„To jsem já, Mistře,“ ozval se zevnitř dušený Frikův hlas. „Mistře, opravdu bych ocenil, kdybyste mne zase dal dohromady.“
,,No, to snad zvládnu,“ přisvědčil Azzie. „Nejdřív ale musím něco zařídit. Viděl jsi někde Ylith?“
„Odsud nevidím vůbec nic,“ hořekoval Frike. „Mohl byste mne vysvobodit?“
Seshora se ozval zpěv.
„V pravý čas,“ poznamenal Azzie. „Mám pocit, že je to ona.“
Azzie spěchal nahoru. Byla to ona a zpívala prastarou píseň z dob, kdy byly pyramidy ještě jenom snem.
„Ylith! Jsi tam?“
„Ano. Tady jsem,“ volala nazpět Ylith.
Běžel do ložnice pro hosty, odkud se ozýval její hlas. Když vstoupil dovnitř, viděl, že si zrovna balí malý kufřík. Vypadala skvěle. Ale něco na ní bylo jiné. Byla to snad její barva? Určitě si nějak změnila barvu vlasů. A její oči, které bývaly lehce zlověstné a temné jako noc, byly teď modré jako chrpy.
„Ylith! Co se to s tebou stalo?“ zvolal Azzie. „Nezasáhl tě snad nějaký výron dobra? Znám několik účinných způsobů, jak to vyléčit…“
„Jsem úplně v pořádku, Azzie,“ odpověděla Ylith. „Jestli na mně vidíš nějaké změny, tak to jsou jedině viditelné příznaky štěstí.“
„Z čeho můžeš být tak šťastná?“
„Můj drahý, nevím, jak bych ti to řekla…“
„Když nevíš, tak to neříkej,“ přerušil ji Azzie. „Když někdo takhle začne, tak to vždycky věští nějaké špatné zprávy. A já mám teď špatných zpráv až po krk.“
„Co to s sebou neseš?“ zeptala se Ylith.
„Ale! To jsou ceny. Jedna od Sil světla a druhá od Sil temnot. Asi si obě mocnosti myslely, že si je zasluhuji.“
„Azzie, to je nádherné!“
„Ano, je to pěkné,“ přisvědčil Azzie. „Ale poslouchej. Trochu jsem přemýšlel. Nechoval jsem se k tobě možná nejlépe. Ale víš, jak to je, když se slouží poctivě Zlu. Vždycky je co dělat. Asi jsem si tě nevšímal příliš dlouho. Ale s tím je teď konec. Chci, abys se mnou teď odjela do jednoho moc pěkného hotelu v Indii, který trochu znám. V Indii je v tuto roční dobu velice hezky. Pěkně si to tam spolu užijeme. Budeme odpočívat a bavit se. Bude nám fajn. Co ty na to?“
„Ach, Azzie,“ odpověděla tiše a zajíkavě, „kdybys jen věděl, jak dlouho jsem na ta slova čekala a jak jsem si to přála slyšet.“
„Tak teď je slyšíš. Je dobře, že se zrovna balíš. Můžeme se hned vydat na cestu.“
„Miláčku, hrozně se ti to stydím říct, ale miluji někoho jiného.“
„Cože!“ vylétlo z Azzieho a úplně si sedl, ale hned byl zase na nohou. „Ať už je to kdokoliv, může jet s námi,“ nabízel. „To už je v povaze zla, že se klidně rozdělí.“
„Obávám se, že to nepůjde,“ odporovala Ylith. „Babriel by na to nikdy nepřistoupil.“
„Babriel!“
„Ano. Miluji Babriela. Pozval mne, abych šla s ním. Zná prý malé místečko, kde jsou zelené pastviny plné malých jehňátek, kytiček a je celé prosluněné jarním sluncem.“
„Mlč už,“ zaječel Azzie. „To zní úplně hrozně. Co si to namlouváš, Ylith? To přece vůbec není normální, aby se zlu líbila jehňátka. Když ovšem nepočítám případy, kdy se mluví o jejich pečeni na česneku s bramborovými knedlíky.“
„Starý dobrý Azzie,“ usmála se Ylith. „Ty tomu vůbec nechceš rozumět. Já jsem konvertovala k dobru. Rozhodla jsem se, že budu konat dobro.“
„Ne! Ty ne, Ylith! Potřebuješ okamžitě zaklínače!“
„Ne, to není tak, jak se domníváš,“ odpověděla Ylith. „Zamilovala jsem se do Babriela a půjdu s ním. Chci, aby se ze mne stala osoba, která je hodná lásky a uznání.“
Azzie se na moment ovládl.
„Jsi si jistá, že chceš zrovna tohle?“
„Stoprocentně! Podívej se!“
Ylith se otočila. Azzie viděl, jak jí ze zad vystupují zárodky křídel. Byly bělejší než holubička, bělejší než zpěněné hřbety mořských vln. Byly ještě malé a slabé, ale budou růst a sílit. Z Ylith se stala bytost Světla.
„To je odporné,“ prohlásil Azzie. „Budeš toho litovat. To ti slibuji.“
Vyplížil se tiše ze dveří a ani je za sebou nezavřel.
