29. BABYLON
Plavba k nejzazšímu bodu Perského zálivu trvala dva měsíce. A odtamtud hodlal Alexandr ihned vyrazit do vnitrozemí. Z tisícovky vojáků vytvořil čelní oddíl, který doprovázel Eumenés, Héfaistión a další. A Bisesa i její společníci si zařídili, aby ani oni ve výpravě nechyběli.
Necelý den po vylodění vyrazila družina na krátký pochod vnitrozemím do Sús, což bylo v dobách Alexandrových správní středisko jím dobyté Perské říše. Alexandr byl stále ještě příliš slabý na to, aby sám ujel či ušel delší vzdálenosti, a tak se vezl na voze krytém nachovými baldachýny a kolem něj pochodovala v útvaru stovka Štítonošů. Dorazili do Sús, aniž by se cokoli seběhlo - ovšem nenalezli Súsy takové, jak si Alexandr pamatoval.
Alexandrovi zeměměřiči nepochybovali, že jsou na správném místě, uprostřed planiny s řídkou zelení. Ovšem po městě nebylo nikde ani památky, ani jediné stopy. Jako by byli prvními lidmi, kteří sem kdy vkročili - a možná tomu tak opravdu bylo, napadlo Bisesu.
Eumenés se přidal k lidem z budoucnosti a tvářil se zachmuřeně. "Jest to toliko nemnoho let, co jsem zde přebýval. A ono město bohaté bývávalo. Každá provincie říše k jeho velkoleposti přispívala, řemeslníky a stříbrotepci z měst řeckých při pobřeží počínaje, sloupy dřevěnými z Indie pak konče. I poklad zdejší pozoruhodný byl. A nyní..." Vypadal zkroušeně a Bisesa si znovu povšimla, jak už ostatně vycítila prve, že v něm narůstá zloba, jako by si tento inteligentní Řek bral Přeryv osobně.
Samotný Alexandr sestoupil z vozu, procházel se kolem, díval se do země a kopal do hrudek hlíny. Pak se uchýlil do svého přístřeší a odmítl znovu vyjít ven, jako by ho zachvátilo hluboké zklamání.
Té noci tábořili poblíž prázdného prostranství, kde stávaly Súsy. Na druhý den ráno vyrazili pod vedením Alexandrových kartografů na západ a cestou k Babylonu museli zdolávat rozlehlou krajinu plnou ozvěn. Po tom, co nalezli v Súsách, vypadali všichni zaraženě, jako by je všechny tížilo nezměrné břemeno času. Chvílemi Bisesa ostřehla, jak si ji Makedonci prohlížejí, a vycítila, co se jim honí hlavou - že mají před sebou ženu, která žije a dýchá a která se narodí, teprve až se všichni, koho znají, a vše, čeho se kdy dotkli, obrátí v prach, jako by snad byla živoucím symbolem Přeryvu.
K úlevě všech už po několika kilometrech dorazili ke křižovatce v čase, kde povrch země o několik centimetrů klesal a objevila se cesta. Na Bisesina měřítka byla primitivně vytyčená, svrchní vrstvu tvořily hrubě nasekané kamenné bloky, ale bezpochyby se jednalo o cestu. Eumenés jim dokonce prozradil, že se jedná o úsek Královské cesty, která kdysi spojovala Persii - a která přišla Alexandrovi při dobývání této říše náramně vhod.
I po této cestě však pochod zabral ještě několik dní. Země okolo ní byla suchá jako troud a usídlila se na ni pouze zakrslá vegetace. Ale tu a tam byla označkovaná anonymními haldami kamení a zjizvená dlouhými a rovnými příkopy - očividně byly uměle vytvořené, ovšem dávno opuštěné a jejich účel už nikdo neznal.
Noc co noc, když se pochod zastavil a budoval se tábor, zapínal Casey vysílačku a poslouchal, zda nezachytí signály od posádky Sojuzu, ztracené kdesi v nepoznatelných končinách Asie. Jednalo se totiž o dobu, na které se s posádkou dohodli, ovšem ode dne jejich pokusu o návrat na Zem nezaslechl nic. Casey rovněž sledoval radiový signál, který stále přicházel z neznámého zdroje, jenž se měl snad nacházet v Babylonu. Jeho obsah zůstával stále tentýž - jednalo se o pípání, jež prolínalo frekvencemi jako výrobní testovací signál. A opakovalo se stále dokola, zas a znova. Casey si o svých pozorováních vedl záznamy udávající polohu, čas, sílu a orientaci signálu a i jeho přibližné triangulace dávaly tušit, že se onen zdroj nachází v Babylonu.
A pak zde ještě byly Oči - či spíše nebyly. Čím více postupovali na západ, tím Očí ubývalo a měly mezi sebou větší rozestupy, až si jednou nakonec Bisesa uvědomila, že celý den pochodovala a nezahlédla ani jedno. A nikdo ne…
