18
KATE MU NECHALA VZKAZ JEŠTĚ V NOCI, FRANK NECHTĚL marnit čas. Hlas ze záznamníku ji ochromil, zaslechla ten témbr poprvé po mnoha letech. Klidný, odměřený, pevný jako nacvičený krok pěšáka. Vlastně se roztřásla, jen se hlas ozval, a musela se plně soustředit, aby sesumírovala pár prostých slov, která ho mají polapit. Připomněla si, jak vychytrale si umí počínat. Chce ho vidět, chce s ním mluvit. Co nejdřív. Jestlipak protřelý starý muž vytuší past? Vybavila si jejich poslední setkání tváří v tvář a pochopila, že ho nic takového nenapadne. Nebude podezřívat z podvodu děvčátko, které se mu svěřovalo s nejdůvěrnějšími tajnostmi. To mu musela přiznat.
Telefon zazvonil ani ne za hodinu. Když po něm sahala, vyčítala si, že na Frankovu žádost kývla. Sedět v restauraci a osnovat plán na zatčení člověka podezřelého z vraždy je něco docela jiného, než se účastnit šarády, která má vydat vlastního otce spravedlnosti.
„Katie.“ Trochu se mu lámal hlas. Zaslechla v něm i nepatrný náznak nedůvěry.
„Nazdar, tati.“ Slova bohudík zazněla přirozeně. V danou chvíli se jí zdálo, že nedá dohromady kloudnou větu.
Její byt není vhodný. To jistě chápe. Má svoje soukromí. A z pochopitelných důvodů se nemohou sejít u něho. Navrhl tedy schůzku na neutrální půdě. To by šlo. Chce s ním pohovořit, on ji zas vyslechnout. Moc po tom touží.
Domluvili se na zítřek ve čtyři hodiny v kavárně poblíž její kanceláře. Tou dobou tam bude volno, klid, nic je nebude rušit. Bude tam na ni čekat. Nic než smrt mu v tom nezabrání.
Zavěsila a zavolala Frankovi. Sdělila mu čas a místo schůzky. Jak naslouchala vlastním slovům, došlo jí, co právě provedla. Uvědomila si, že se dává do pohybu něco, co nemůže zastavit. Praštila s telefonem a rozplakala se. Její tělo se zmítalo v křečích, svezla se na podlahu, každý sval vibroval, její nářek vyplňoval malý byt jako helium balon, každou chvíli se dal očekávat výbuch.
Frank držel sluchátko o chvíli déle a nejradši by se neviděl. Křičel na ni, ale už ho nemohla slyšet, ostatně nic by se tím nezměnilo. Udělala správnou věc. Nemusí se za nic stydět, nemá si co vyčítat. Když zmlkl a zavěsil, uvědomil si, že původní euforie z toho, že se tolik přiblížil ke kořisti, pohasla stejně rychle, jako když sfoukne zápalku.
Vyslyšela jeho prosbu. Pořád otce miluje. Poručíka Setha Franka to sice znepokojuje, ale nevyvádí z míry. Zato Sethu Frankovi, otci tří dětí, se orosily oči a náhle se mu jeho povolání silně znelíbilo.
Burton zavěsil. Detektiv Frank splnil slib a agenta vyrozuměl. Za chvilku Burton dorazil do kanceláře Russellové.
„Nechci vědět, jak to provedete.“ Russellová se tvářila ustaraně.
Burton se v duchu usmál. Je moc cimprlich, jak předpokládal. Chce, aby se věci hnuly, ale nerada by si poškodila manikúru.
„Žádá se od vás jediný, abyste informovala prezidenta, kde k tomu dojde. A zařiďte, aby to ještě před akcí sdělil Sullivanovi. Musí to udělat.“
Russellová vypadala zmateně. „Proč?“
„Nechte všechno na mně. Jen nezapomeňte udělat, co vám říkám.“ Odešel dřív, než na něj začala křičet.
„Ví policie bezpečně, že to byl on?“ V prezidentově hlase zaznělo znepokojení. Vzhlédl od psacího stolu.
Russellová přecházela pracovnou, zastavila se a obrátila se k němu. „Předpokládám, Alane, že jinak by se tolik nenamáhali, aby ho zatkli.“
„Nadělali už dost chyb, Glorie.“
„To nepopírám. Jako my všichni.“
Prezident zavřel spis, který studoval, vstal a zadíval se z okna na trávník před Bílým domem.
„Takže ten muž bude brzy pod zámkem?“ Otočil se a pohlédl na Russellovou.
„Vypadá to tak.“
„Co z toho vyplývá?“
„Že i ty nejpromyšlenější plány někdy nevyjdou.“
„Ví o tom Burton?“
„Burton to celé nejspíš zorganizoval.“
Prezident přešel k Russellové a stiskl jí paži. „O čem to mluvíte?“
Russellová popsala šéfovi události posledních dnů.
Prezident si zamnul tvář. „Co Burton sleduje?“ Otázku položil spíš sobě než Russellové.
„Co kdybyste mu brnknul a zeptal se ho sám? Důrazně trval na tom, abyste o akci informoval Sul…
