Kapitola 7.
Dívky, které v pronajatém domě bydlely, spolu vycházely báječně. Nikdy se nehádaly o účty, každá platila svůj díl nájemného a chovaly se k sobě mile. Kupovaly si vzájemně malé dárky a byly velkorysé, co se týkalo nákupů jídla.
Všechno bylo uspořádáno skutečně dokonale. Grace nebyla nikdy v životě šťastnější. Každý den ji napadalo, zda je to všechno skutečnost nebo jestli se jí to jen zdá.
Ostatní dívky se jí dokonce snažily dojednávat schůzky s muži, ale Grace všechny podobné návrhy odmítala. O potraviny se ráda rozdělila s ostatními, ale o muže, které jí dohazovaly, neměla zájem. Netoužila chodit s nikým na schůzky, nechtěla si komplikovat život. Ve svých dvaceti letech byla naprosto spokojená, když mohla večery trávit doma a číst si knížky nebo se dívat na televizi. I tyto maličkosti pro ni představovaly ohromnou svobodu, hotový dar, a nic víc si od života nepřála. Byla si jistá, že netouží po vztahu s žádným mužem. Už pouhá představa něčeho takového jí naháněla strach. Netoužila po tom, aby měla nějakého přítele, a nevěděla, jestli po tom vůbec někdy v životě zatouží.
Její spolubydlící ji kvůli tomu napřed škádlily, ale pak si udělaly závěr, že před nimi nejspíš něco skrývá. Dvě z nich najisto usoudily, že se Grace schází s nějakým ženatým mužem, zvlášť když začala trávit mimo domov pravidelně všechny pondělní a čtvrteční večery a celé neděle. Ve všední dny odcházela přímo z práce, převlékla se tam, a domů se vracela nejčastěji po půlnoci.
Uvažovala o tom, že by jim řekla pravdu, ale nakonec usoudila, že jejich domněnka o ženatém milenci je pro ni docela výhodná. Alespoň ji nechaly na pokoji a nesnažily se ji už seznamovat se svými známými. Z hlediska toho, jak si přála uspořádat svůj život, to bylo dokonalé.
Pravda byla taková, že to, co dělala během těchto svých pravidelných zmizení, bylo srdcem i duší jejího života. Jakmile se zabydlela v domě s ostatními dívkami, začala hledat nějaké místo, kde by mohla třikrát týdně pracovat. Ne kvůli penězům, ale proto, aby nějak oplatila to dobré, co v životě dostala. Měla pocit, že má příliš velké štěstí a nesmí nechat na holičkách ty, kdo potřebují její pomoc. Něco takového vždycky sama sobě slibovala, když ležela v noci ve vězení na kavalci a povídala si se Sally nebo když cvičila s Luanou.
Trvalo jí celý měsíc, než našla vhodné místo, kde mohla dobrovolně pracovat. Neznala nikoho, kdo by jí toto centrum doporučil, ale četla o něm řadu článků a v televizi také zhlédla pořad pojednávající o útulku St. Mary's. Bylo to krizové centrum pro ženy a děti, sídlící v jednom starém pískovcovém domě. Když tam Grace poprvé přišla, nepříjemně ji překvapilo, v jakém je stavu. Ze stěn se olupovala malba a z objímek tu visely holé žárovky. Všude kolem běhaly a křičely děti a bydlely tu desítky žen. Většinou vypadaly chudě, některé byly těhotné a všechny byly v zoufalé životní situaci. Všechny je spojovalo to, že byly zneužívány a týrány, některé tak strašně, že jen o vlásek nepřišly o život. Mnoho z nich mělo jizvy, u jiných se kruté zacházení podepsalo na jejich zdraví nebo už prošly různými dobročinnými či nápravnými institucemi.
Provoz centra řídil doktor Paul Weinberg, mladý psycholog, který Grace trochu připomínal Davida Glasse. Po první návštěvě v centru Grace zjistila, že se jí zase začalo bolestně stýskat po Molly. Moc ráda by si s ní promluvila a vyprávěla by jí všechny své nové zážitky. Už pouhý pobyt v tomto centru na ni hluboce působil. Pracovali tu převážně dobrovolníci, placených zaměstnanců tu bylo jen poskrovnu. Většina z nich tu pracovala v rámci stáží, které byly součástí studia psychologie, a někteří byli profesionální ošetřovatelé. Ženy a děti, žijící v krizovém centru, potřebovaly lékařskou péči, psychologickou pomoc, nějaké místo k bydlení, ošacení, něžnou a láskyplnou péči, potřebovaly podanou ruku, která by je vytáhla z propasti, ve které se ocitly. Grace chodila do St. Mary's každý týden a připadalo jí to tu jako světélko naděje, které pro tyto…
