11. den:
Dnes jsem večeřel v salonu nad vycházkovou palubou s občanem Heremem Denzelem, penzionovaným profesorem z malého gymnázia pro pěstitele blízko Endymionu. Sdělil mi, že první průzkumný tým na Hyperionu přece jen zvířaty posedlý nebyl; kontinenty se oficiálně nejmenují Kůň, Medvědice a Orel, ale Creighton, Allensen a Lopez. Vysvětlil mi, že to bylo k poctě tří byrokratů středního stupně ve staré Průzkumné službě. To už je lepší ten zvířecí fetišismus!
Je po večeři. Jsem sám na vnější vycházkové palubě a dívám se na západ slunce. Paluba je zepředu chráněná nákladními moduly, takže cítím místo silného větru jen slabý vánek. Nade mnou se tyčí oranžovozelený obal vzducholodi. Jsme mezi ostrovy; moře je nádherný lazurit protkaný světle zelenými žílami, vypadá jako negativ nebe. Kupa mraků ve velké výšce zachytí poslední zbytky záře příliš malého hyperionského slunce a vzplane jako hořící koral. Není slyšet žádný zvuk kromě slaboučkého hukotu elektrických turbín. O tři sta metrů níže drží se vzducholodí krok stín obrovského podmořského tvora, podobného rejnokovi. Před chvilkou si mě ze vzdálenosti pěti metrů prohlédl nějaký hmyz či pták barvy a velikosti kolibříka s pavučinovými křídly o rozpětí nejméně metr, pak je složil a klesl střemhlav k hladině.
Eduarde, dnes večer se cítím velmi osamělý. Pomohlo by mně, kdybych věděl, že jsi naživu, že stále pracuješ na zahradě a večer píšeš ve své studovně. Myslel jsem, že cesty ve mně znovu probudí pojetí víry podle svatého Teilharda, v jehož koncepci je Bůh spojením Krista evoluce, osobnosti a vesmíru – En Haut a En Avant vytvářejí jednotu – ale není mi to dáno.
Začíná se stmívat. Stárnu. Pociťuji cosi… ještě ne výčitky… za hřích, jímž jsem se provinil, když jsem zfalšoval důkazy ve vykopávkách v Armaghastu. Avšak Eduarde, Vaše Excelence, kdyby ty artefakty skutečně naznačovaly existenci křesťansky orientované kultury na té planetě, šest set světelných let vzdálené od Staré Země a téměř o tři tisíce let dříve, než člověk opustil tento svůj rodný svět…
Byl to tak hrozný hřích vykládat si nejednoznačné údaje ve smyslu, který by za našeho života mohl znamenat obrodu křesťanství?
Ano, byl. Ale nemyslím kvůli tomu falšování dat. Ve skutečnosti byla hříchem naděje, že křesťanství lze zachránit. Církev umírá, Eduarde. A nejen naše milovaná větev Svatého stromu, ale všechny jeho výhonky, odnože i výrůstky. Celé Kristovo tělo zmírá stejně jistě jako tato moje dodělávající tělesná schránka. Poznali jsme to na Armaghastu, ty i já, pod září krvavého slunce, jež osvětlovala jen prach a smrt. Věděli jsme to onoho chladného, zeleného léta, když jsme na koleji skládali svůj první slib. Věděli jsme to jako chlapci na ztichlých hřištích ve Villefrance-sur-Saóne. A víme to i teď.
Už je úplná tma. Musím psát při slabé záři, která sem proniká z oken salonu několik palub nad námi. Hvězdy tu tvoří podivná souhvězdí. Střední moře září v noci zelenavou, nečistě působící fluorescencí daleko na jihovýchodě je na obzoru vidět temnou masu. Může to být bouře nebo další ostrůvek z této řady, třetí z devíti „ocasů“ (jaká mytologie vlastně pojednává o kočce s devíti ocasy? Žádnou takovou neznám.).
Kvůli ptáku, kterého jsem zahlédl předtím – pokud to byl pták – si přeji, aby před námi byl ostrov a ne bouře.
