A pavouk přichází (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

78. kapitola

 

Druhý den ráno ve tři hodiny šestnáct minut Gary Soneji/Murphy přitiskl hlavu ke studeným ocelovým mřížím, které oddělovaly jeho celu od chodby. Čekala ho další velká a těžká role.

Podle svého plánu začal zvracet na naleštěné linoleum. Bylo mu hrozně špatně. Sípavě lapal po dechu a křičel o pomoc.

Viděl, jak k němu běží oba noční strážní. Hlídali ho nepřetržitě kvůli sebevraždě. Laurence Volpi a Phillip Halyard byli ostřílení pracovníci a neměli rádi rozruch na cele, ještě k tomu po půlnoci.

„Co se hergot děje?“ zakřičel Volpi, když si všiml rozšiřující se zelenohnědé louže na podlaze. „Co máš za problémy, ty kreténe?“

„Někdo mě otrávil.“ Soneji/Murphy chrčivě oddechoval. „Bože, já umřu!“

„Lepší zprávu jsem v poslední době neslyšel.“ Phillip Halyard se otočil na kolegu a ušklíbl se. „Škoda, že mě to nenapadlo jako prvního.“

Volpi zapnul přenosnou vysílačku a ohlásil případ svému nadřízenému. Vedení věznice bralo dohled nad Sonejim vážně a on se kvůli tomu nechtěl dostat do maléru.

„Asi budu znovu zvracet,“ zasténal Gary. Pověsil se na mříže a začal podruhé zvracet, tentokrát mnohem prudčeji.

Za okamžik dorazil hlavní dozorce pro celé poschodí. Laurence Volpi mu v rychlosti řekl, co se stalo. Měl ve zvyku krýt si vlastní záda.

„Tvrdí, že ho někdo otrávil, Bobby. Vyloučit to nemůžu. Určitě by se tady našlo pár chlapů, co by to s chutí provedli.“

„Vezmu ho dolů k doktorovi,“ rozhodl Robert Fishenauer. Fishenauer se nikdy nebál brát zodpovědnost na sebe a Volpi na to vlastně spoléhal. „Ať mu vypumpují žaludek, pokud mu v něm ještě něco zbylo. Nasaďte mu pořádně želízka, na ruce i nohy. Jinak nevypadá moc na to, že by dneska chtěl dělat nějaké potíže.“

O chvíli později se Gary Soneji/Murphy ocitl v půlce cesty k dennímu světlu. Vězeňský výtah byl polstrovaný, navíc hrozně hrkal a jel pomalu. Garymu se rozbušilo srdce. Pocit ohrožení ho mobilizoval, už dlouho mu chyběla pořádná adrenalinová vzpruha.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Fishenauer, zatímco hlemýždím tempem sjížděli dolů. Kabina byla slabě osvětlená jedinou žárovkou.

„Co je to za hloupou otázku? Když jsem své tělo přinutil, aby předstíralo nevolnost, tak se doopravdy cítí špatně. Proč ten krám jede tak pomalu?“

„Budeš znovu blejt?“

„Co já vím, možná. Někdy člověk musí přinést malou oběť.“ Soneji/Murphy se zmohl na slabý úsměv. „Je ale úplně nepatrná proti tomu, co můžem získat, Bobby.“

Fishenauer zavrčel. „Dobrá. Buď ale tak laskav a nezvracej přímo na mě.“

Výtah projel bez zastavení jedním podlažím, pak dalším. Když dojel až do přízemí, zastavil se s dutým žuchnutím.

„Jestli někoho potkáme, tak tě vedu na rentgen,“ řekl Fishenauer, jakmile se dveře od výtahu otevřely. „Je přímo tady.“

„Nemusíš mi to připomínat. Já si plán pamatuju, přece jsem ho sám vymyslel.“

Ve tři hodiny ráno byla chodba úplně liduprázdná. V polovině cesty narazili na dveře ve stěně. Fishenauer je odemkl vlastním klíčem.

Ocitli se tak v další ztichlé chodbě, na jejímž konci byly opět dveře. Tady už půjde do tuhého a Soneji/Murphy bude muset ukázat, co dovede. Za okamžik se Fishenauer přesvědčí, jestli se jen nevytahoval. Od těhle dveří Fishenauer totiž nemá klíče.

„Dej mi zbraň, Bobby. Neboj se, já svou úlohu zmáknu, takže tvoje jediná starost je myslet na podíl, který dostaneš.“

V jeho podání se všechno zdálo tak snadné. Udělej tohle, udělej tamto. A dostaneš část z deseti milionů. Fishenauer mu zdráhavě podal revolver. Nechtěl radši myslet na to, co právě dělá. Tohle byla jeho jediná šance, jak se dostat z Fallstonu. Jinak, a to věděl moc dobře, tu zůstane trčet do konce života.

„Bobby, klid, klapne to. Jen to musíš na Kesslera pořádně zahrát. Tvař se opravdu vyděšeně.“

„To ani nemusím, zadek mám sevřený strachy.“

„Taky na tebe mířím tvým revolverem.“

Dva strážní krytí plexisklem do výše pasu nemohli uvěřit vlastním očím.

Viděli, jak Soneji/Murphy drží zbraň u levého spánku Boba Fishenauera. Vězeň byl spoutaný na rukou i na nohou, ale zároveň ozbrojený. Oba dozorci vyskočili a opřeli si brokovnice s krátkou hlavní o hranu. Víc nestačili udělat.

‚Jestli do pěti vteřin neotevřete ty zasraný dveře, tak váš kámoš půjde pod kytičky!“

„Poslechněte ho!“ vykřikl Fishenauer. Měl skutečný strach, jak mu Soneji neomaleně tiskl zbraň ke spánku. „Volpi nahoře to odnes.“

Starší z obou dozorců jménem Stephen Kessler se příliš nerozmýšlel a otočil klíčem v zámku. Kessler se s Fishenauerem kamarádil a Soneji na to spoléhal, měl promyšlené úplně všechno. Věděl, že Robert Fishenauer tu uvízl na doživotí stejně jako vězni, které hlídá. Probrali spolu jeho vztek a frustrace. Soneji kontroloval situaci, byl to ten nejmazanější parchant, jakého kdy Robert Fishenauer poznal. A slíbil, že udělá z Fishenauera milionáře.

Zamířili k jeho autu, stálo zaparkované blízko hlavní brány. Fishenauer jej předtím úmyslně nezamkl.

Vmžiku do něho nasedli.

„Máš pěkný fáro, Bobby,“ řekl Soneji/Murphy, „ale brzo si budeš moct koupit mnohem lepší.“

Soneji si lehl na zadní sedadlo. Ukryl se pod deku, na níž obvykle spala Fishenauerova kolie. Přikrývka odporně páchla psinou. „A teď konečně vypadnem z téhle krysí díry.“ ozval se Soneji/Murphy zezadu. Robert Fishenauer nastartoval auto.

Necelou míli od vězení si rychle přesedli do jiného auta, měli ho přichystané na ulici.

Za pár minut nato už ujížděli po dálnici. Provoz ještě nebyl příliš silný, ale stačilo to, aby se v něm ztratili.

Asi po devadesáti minutách odbočili na zarostlou příjezdovou cestu ke staré farmě. Soneji/Murphy si dovolil krátce, ale za to intenzívně vychutnat genialitu svého původního plánu. Před dvěma roky ho totiž napadlo ukrýt si nějaké peníze v garáži. Nešlo o výkupné, ale prostě si řekl, že by se mu mohly někdy hodit.

„Už jsme tady?“ zeptal se Gary přikrytý dekou.

Fishenauer mu hned neodpověděl, ale Gary poznal odpověď podle charakteristického nadskakování auta. Posadil se. Od svobody ho dělil už jen nepatrný krůček. Byl prostě nepřemožitelný.

„Nejvyšší čas, aby se z nás stali boháči,“ řekl a hlasitě se zasmál. „Hodláš mi taky někdy sundat tahle slušivá želízka?“

Robert Fishenauer se ani nenamáhal k němu otočit. Pro něho se věci měly tak, že on je pořád strážce a Gary vězeň. „Nejdřív chci svůj podíl,“ pronesl ledabyle, „pak ti sundám pouta!“

Soneji/Murphy mluvil do Fishenauerových zad. „A určitě máš ty klíče, Roberte?“

„O to se nestrachuj, Nezapomněls, kde je schovaný zbytek prachů?“

„Jasně že ne.“

Gary poslední hodinu a půl musel překonávat silný záchvat klaustrofobie, právě proto se snažil soustředit na něco jiného – na svůj mistrovský plán. Při jízdě autem se mu vybavovaly vzpomínky na komoru ve sklepě. Před očima se mu objevila macecha a její dva zkažení parchanti. Dovolil své fantazii volně se rozletět, jako to dělával v dětství. Na chvíli se ponořil do svého vymyšleného světa, plného krásných dobrodružství Zlého chlapce.

Jakmile auto začalo na cestě kodrcavě zpomalovat, Gary se dozorci pověsil oběma rukama na krk. Využil momentu překvapení a divoce se mu zaryl kovovými pouty do ohryzku.

„Neměl jsi mi, Bobby, uvěřit. Přece jen jsem psychopat a lhář.“

Fishenauer sebou začal zmítat a zoufale se snažil vyprostit ze sevření. Docházel mu dech, jako kdyby se pomalu topil.

Koleny tvrdě narazil do přístrojové desky s volantem. Oba muži vydávali zvířecí chrčení, které zaplňovalo noc.

Fishenauerovy nohy se stočily na přední sedadlo pro spolujezdce a jedna z nich se vymrštila ke stropu. Byl zkroucený na bok, lapal po dechu a vydával při tom podivný zvuk. Znělo to, jako kdyby se tavil kov na žhavých kamnech.

Dozorcův odpor postupně slábl, až úplně přestal, jen ruce a nohy se mu ještě chvěly.

Gary byl volný. Od samého začátku věděl, že to tak dopadne. Gary Soneji/Murphy byl opět na svobodě.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024