A pavouk přichází (James Patterson)

32. kapitola

Kolem Maggie Rose byla naprostá tma.

Nevěděla, jak dlouho to už trvá. Určitě ale strašně dlouho. Nepamatovala si, kdy naposledy jedla, někoho viděla, nebo s někým mluvila, kromě hlasů v její hlavě.

Přála si, aby konečně někdo přišel. Celé hodiny myslela jen na to jediné. Dokonce si přála, aby se vrátila ta vřeštící stařena, která jí nahnala takový strach. Přemýšlela, za co ji trestají, Opravdu udělala něco tak špatného, aby s ní takhle zacházeli? Začala si dokonce myslet, že musela provést něco strašného, když následoval takový trest.

Nedokázala už dál brečet, ani kdyby chtěla.

Většinu doby byla přesvědčená, že je mrtvá. Téměř nic necítila. Pak se najednou začala nemilosrdně štípat a kousat. Dokonce si prokousla prst, takže jí začala téct krev. Slízla teplé krůpěje, pocítila přitom najednou děs i vzrušení. Doba ve tmě se jí zdála nekonečná. Měla pocit, že je zavřená v jakési miniaturní skříni.

Náhle se venku ozvaly hlasy. Nerozuměla slovům, ale někdo tam určitě mluvil. Je to ta stařena? Určitě. Maggie Rose na ni chtěla zavolat, ale bála se jí. Její strašlivý jekot, výhrůžky a rozskřípaný hlas předčily všechny horory, které kdy viděla a které její maminka nesnášela.

Hlasy se odmlčely, neslyšela je, ani když přitiskla ucho ke stěně. Maggie Rose dostala strach, že už tu navždycky zůstane sama.

Chtělo se jí plakat, ale neuronila jedinou slzu.

Najednou se rozječela. Vtom se otevřely dveře a ji oslepilo vytoužené světlo.