73. kapitola
Zmizelá malá holčička jménem Maggie Rose.
Vraždy v Southeastu. Brutální zabití Vivian Kirnové.
Psychopat Gary Soneji/Murphy.
Možný komplic. Záhadný pozorovatel.
Ohnivý kříž jako znamení Ku-klux-klanu.
Kdy tyhle střípky konečně zapadnou do sebe? Podaří se to vůbec někdy? Jedno jsem věděl naprosto jistě. Nevzdám ten případ, jak mi to radila Jezzie. Události následujících dnů mé odhodlání, které hraničilo až s paranoií, ještě posílily.
V pondělí jsem se z práce vrátil až večer, Damon s Janelle se mi okamžitě začali plést pod nohama, nemohl jsem udělat ani pár kroků do kuchyně.
„Někdo ti volá!“ vykřikoval Damon a poskakoval vedle mě,
Babička mi podala sluchátko. Řekla, že je to Wallace Harf z Fallstonu.
„Alexi, promiň, že tě ruším, ale nemohl by ses tu zastavit? Možná že je to důležité.“
Zatímco mluvil, snažil jsem se svléct si sako. Jeden rukáv jsem už měl sundaný, děti mi přitom pomáhaly, tedy přesněji řečeno napůl mi pomáhaly a napůl se mi pokoušely vykloubit druhou ruku. Vtom jsem se zarazil.
„Wallaci, co se děje? Mám momentálně svázané ruce pár problémy.“ Vyplázl jsem jazyk na děti.
„Chce s tebou mluvit a s nikým jiným. Prý je to důležité.“
„Do zítřka by to nepočkalo?“ Měl jsem za sebou perný den a navíc jsem si neuměl představit, že by mi Gary Murphy mohl říct něco nového.
„Soneji ale na rozhovoru trvá.“
Tou zprávou mi na chvíli vyrazil dech. Když jsem se znovu ovládl, řekl jsem: „Hned k vám jedu, Wallaci.“
Zvládl jsem to za necelou hodinu. Garyho přemístili do nejvyššího patra, vyhrazeného pro akutní a skutečně výjimečné případy. Jejími dočasnými obyvateli byli mezi jinými i Fromme a Hinckley. Gary mohl být spokojený, že se mu dostalo takové pocty.
Když jsem vešel do cely, Gary ležel na zádech na úzké posteli bez přikrývek. Jeden strážný z něho po celou dobu nespouštěl oči.
Wallace Harf mi vysvětlil: „Bude lepší, když nějakou dobu zůstane v klidu tady, než zjistíme, co se s ním děje. Je ale pěkně rozjetej, Alexi.“
„Jednou se už nezastaví a rozletí se na kusy,“ poznamenal jsem a Wallace souhlasně přikývl.
Vešel jsem do cely a bez vyznání se posadil. Byl jsem příliš unavený, abych se ještě ptal na dovolení, Gary se sice strnule díval na strop, ale nepochybně věděl, že jsem přišel.
„Vítám vás v psichušce, doktore,“ řekl monotónním, záhrobním hlasem nahánějícím hrůzu. „Víte co to znamená?“ Nebylo pochyb, že opravdu mluvím se Sonejim.
„To je vězeňská nemocnice v Rusku, do níž zavírají politické vězně.“
„Naprosto správně.“ Podíval se na mě. „Chci s vámi uzavřít novou dohodu.“
„O co jde?“
„Nechci už tady ztrácet další čas. Nebaví mě pořád hrát Murphyho. Copak vás nezajímá zjistit, jak Soneji funguje? Určitě ano, doktore Crossi. Vy sám můžete být slavný. Otevře se vám celý svět, stačí si jen vybrat.“
Tohle nebyl jen normální úlet, na to se příliš ovládal. Věděl dobře, o čem mluví.
Znamená to, že od samého začátku jsem měl tu čest s Garym Sonejim, tím zlým chlapcem? Taková byla má původní diagnóza.
„Netváříte se zrovna chápavě. Stačíte mě sledovat, doktore?“ zeptal se. Lenivě si protáhl na posteli dlouhé nohy a zakroutil palci u nohou.
„Jinými slovy, plně si uvědomujete své jednání. Netrpíte žádným rozštěpením osobnosti. Prostě jste si hrál na Murphyho a už vás to nudí.“
Jeho oči byly maximálně soustředěné. Díval se chladnějším, pronikavějším pohledem než obvykle. U těžkých schizofreniků může někdy dojít k tomu, že svůj domnělý život považují za důležitější než ten skutečný.
„Přesně tak. Proto se s vámi vůbec bavím, Alexi. Jste mnohem chytřejší než ti ostatní. Jsem na vás velmi pyšný. Díky vám jsem se aspoň trochu bavil. Jako jediný si umíte udržet mou pozornost.“
„A co konkrétně teď ode mě chcete, Gary?“ snažil jsem se ho vrátit k tématu.
„Pár drobností. Hlavně ale chci být sám sebou, aby se svět mohl dovědět, co všechno jsem dokázal.“
„A jaký prospěch to přinese nám?“
Soneji se na mě usmál. „Dovíte se, jak to bylo od samého začátku. Pomůžu vám vyřešit váš drahocenný př…
