78. kapitola
Druhý den ráno ve tři hodiny šestnáct minut Gary Soneji/Murphy přitiskl hlavu ke studeným ocelovým mřížím, které oddělovaly jeho celu od chodby. Čekala ho další velká a těžká role.
Podle svého plánu začal zvracet na naleštěné linoleum. Bylo mu hrozně špatně. Sípavě lapal po dechu a křičel o pomoc.
Viděl, jak k němu běží oba noční strážní. Hlídali ho nepřetržitě kvůli sebevraždě. Laurence Volpi a Phillip Halyard byli ostřílení pracovníci a neměli rádi rozruch na cele, ještě k tomu po půlnoci.
„Co se hergot děje?“ zakřičel Volpi, když si všiml rozšiřující se zelenohnědé louže na podlaze. „Co máš za problémy, ty kreténe?“
„Někdo mě otrávil.“ Soneji/Murphy chrčivě oddechoval. „Bože, já umřu!“
„Lepší zprávu jsem v poslední době neslyšel.“ Phillip Halyard se otočil na kolegu a ušklíbl se. „Škoda, že mě to nenapadlo jako prvního.“
Volpi zapnul přenosnou vysílačku a ohlásil případ svému nadřízenému. Vedení věznice bralo dohled nad Sonejim vážně a on se kvůli tomu nechtěl dostat do maléru.
„Asi budu znovu zvracet,“ zasténal Gary. Pověsil se na mříže a začal podruhé zvracet, tentokrát mnohem prudčeji.
Za okamžik dorazil hlavní dozorce pro celé poschodí. Laurence Volpi mu v rychlosti řekl, co se stalo. Měl ve zvyku krýt si vlastní záda.
„Tvrdí, že ho někdo otrávil, Bobby. Vyloučit to nemůžu. Určitě by se tady našlo pár chlapů, co by to s chutí provedli.“
„Vezmu ho dolů k doktorovi,“ rozhodl Robert Fishenauer. Fishenauer se nikdy nebál brát zodpovědnost na sebe a Volpi na to vlastně spoléhal. „Ať mu vypumpují žaludek, pokud mu v něm ještě něco zbylo. Nasaďte mu pořádně želízka, na ruce i nohy. Jinak nevypadá moc na to, že by dneska chtěl dělat nějaké potíže.“
O chvíli později se Gary Soneji/Murphy ocitl v půlce cesty k dennímu světlu. Vězeňský výtah byl polstrovaný, navíc hrozně hrkal a jel pomalu. Garymu se rozbušilo srdce. Pocit ohrožení ho mobilizoval, už dlouho mu chyběla pořádná adrenalinová vzpruha.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Fishenauer, zatímco hlemýždím tempem sjížděli dolů. Kabina byla slabě osvětlená jedinou žárovkou.
„Co je to za hloupou otázku? Když jsem své tělo přinutil, aby předstíralo nevolnost, tak se doopravdy cítí špatně. Proč ten krám jede tak pomalu?“
„Budeš znovu blejt?“
„Co já vím, možná. Někdy člověk musí přinést malou oběť.“ Soneji/Murphy se zmohl na slabý úsměv. „Je ale úplně nepatrná proti tomu, co můžem získat, Bobby.“
Fishenauer zavrčel. „Dobrá. Buď ale tak laskav a nezvracej přímo na mě.“
Výtah projel bez zastavení jedním podlažím, pak dalším. Když dojel až do přízemí, zastavil se s dutým žuchnutím.
„Jestli někoho potkáme, tak tě vedu na rentgen,“ řekl Fishenauer, jakmile se dveře od výtahu otevřely. „Je přímo tady.“
„Nemusíš mi to připomínat. Já si plán pamatuju, přece jsem ho sám vymyslel.“
Ve tři hodiny ráno byla chodba úplně liduprázdná. V polovině cesty narazili na dveře ve stěně. Fishenauer je odemkl vlastním klíčem.
Ocitli se tak v další ztichlé chodbě, na jejímž konci byly opět dveře. Tady už půjde do tuhého a Soneji/Murphy bude muset ukázat, co dovede. Za okamžik se Fishenauer přesvědčí, jestli se jen nevytahoval. Od těhle dveří Fishenauer totiž nemá klíče.
„Dej mi zbraň, Bobby. Neboj se, já svou úlohu zmáknu, takže tvoje jediná starost je myslet na podíl, který dostaneš.“
V jeho podání se všechno zdálo tak snadné. Udělej tohle, udělej tamto. A dostaneš část z deseti milionů. Fishenauer mu zdráhavě podal revolver. Nechtěl radši myslet na to, co právě dělá. Tohle byla jeho jediná šance, jak se dostat z Fallstonu. Jinak, a to věděl moc dobře, tu zůstane trčet do konce života.
„Bobby, klid, klapne to. Jen to musíš na Kesslera pořádně zahrát. Tvař se opravdu vyděšeně.“
„To ani nemusím, zadek mám sevřený strachy.“
„Taky na tebe mířím tvým revolverem.“
Dva strážní krytí plexisklem do výše pasu nemohli uvěřit vlastním očím.
Viděli, jak Soneji/Murphy drží zbraň u levého spánku Boba Fishenauera. Vězeň byl spoutaný na rukou i na nohou, ale zároveň ozbroje…
