A pavouk přichází (James Patterson)

16. kapitola

Maggie Rose byla přesvědčená, že leží v hrobě, což bylo milionkrát horší než všechny strašlivé sny, které si kdy vymyslela ve své fantazii. A přitom její představivost nebyla jen tak ledajaká. Maggie uměla kamarády pořádně vyděsit.

Je teď noc? Nebo den?

„Michaeli, slyšíš mě?“ zasténala. Celá ústa a hlavně jazyk měla jako napuchlé. Trápila ji neuvěřitelná žízeň. Měla pocit, že se zadusí vlastním jazykem.

Maggie Rose se vždycky na chvíli probrala ze spánku a znovu do něho upadla. Okamžitě se jí něco zdálo. Nejnovější sen se začínal tím, že někdo bušil do těžkých dřevěných dveří a křičel její jméno. „Maggie Rose…, Maggie Rose, ozvi se!“

Najednou znejistěla. Nevěděla, jestli je to jen sen.

Měla pocit, že tu někdo je.

Chce se vloupat do jejího hrobu? Maminka nebo tatínek? Nebo snad policie?

Nečekané světlo ji oslepilo. Maggie Rose přestala vidět. Připadalo jí, že se najednou rozsvítila celá stovka žárovek a ona se do nich podívala.

Srdce jí prudce a nahlas bušilo, musela být tedy živá. Jen ji někdo ukryl na tohle strašlivé místo.

Maggie Rose s hlavou natočenou vzhůru do světla zašeptala: „Kdo je tam? Vidím něčí obličej! Komu patří?“

Světlo ale bylo tak prudké, že ve skutečnosti neviděla vůbec nic.

Potom něčí silueta zakryla většinu oslepujícího světla. Maggie však osobu obklopenou jakoby svatozáří stále nepoznávala.

Pevně stiskla víčka, znovu otevřela oči, tentýž pohyb opakovala mnohokrát.

Nic neviděla. Nedokázala zaostřit pohled. Neustále mrkala. Ať už to byl kdokoli, musel podle jejího mrkání poznat, že je živá.

„Pane učiteli Soneji, jste to vy? Prosím vás, pomozte mi,“ snažila se zavolat. Krk měla strašlivě vyschlý. Zmohla se jen na zaskřehotání.

„Drž zobák!“ ozvalo se nad ní hromové zahřmění.

Tedy se nemýlila. Někdo jí přišel na pomoc.

Hlas jako by patřil nějaké stařeně.

„Prosím, pomozte mi.“

Čísi ruka se vymrštila a vrazila jí políček.

Maggie vykřikla spíše leknutím než skutečnou bolestí. Poprvé v životě ji někdo uhodil. Hlava se jí rozezněla křikem.

„Přestaň řvát!“ Neznámý hrozivý hlas se k ní přibližoval.

Někdo slezl k Maggie dolů do hrobu a naklonil se nad ni. Ucítila silný tělesný zápach a zkažený dech. Cizí ruce ji sevřely, byla příliš slabá, aby se dokázala bránit.

„Už nikdy se neodvažuj se mnou prát, ty parchante jeden! Kdo si myslíš, že jsi!“

„Prosím, já vám nerozumím. Vysvětlete mi to.“

„Teď mě dobře poslouchej, slavná Maggie Rose, jsi bohatý a zkažený spratek, kterého tady nechám chcípnout! A nikdo ti nepomůže, princezničko!“