Kapitola 14
Cosi do mě šťouchlo a já se trhnutím probudil. Prudce jsem se posadil a praštil se přitom do hlavy o jeden z kamenů. V hlavě mi zajiskřilo a skrz hvězdičky vířící mi před očima jsem spatřil muže, který se nade mnou skláněl a prohlížel si mne. Držel pušku, a přestože její hlaveň byla nastavena proti mně, měl jsem pocit, že na mě ve skutečnosti nemíří. Spíše ji použil k tomu, aby do mě šťouchl a probudil mě.
Na hlavě měl vojenskou čepici, z pod které mu vyčuhovaly přerostlé vlasy, a přes ramena měl přehozený plášť vybledle modré barvy, s bronzovými knoflíky.
„Je to až zarážející,“ pravil. „Jak někteří lidé dovedou spát kdekoliv a kdykoliv.“
Odvrátil hlavu a odplivnul tabákovou slinu najeden z kamenů.
„Co se děje?“ optal jsem se.
„Vzbouřenci nasadili děla,“ pravil, „už to trvá celé dopoledne. Tam na vršku za cestou jich musí být tak tisíc. Hezky v řadě, hlaveň vedle hlavně.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Tisíc jich nebude, možná tak dvě stě.“
„Asi máš pravdu,“ řekl, „asi tisíc děl vůbec nemají.“
„Tohle je Gettysburg, že?“
„Jistě, že je to Gettysburg,“ odvětil otráveně. „Neříkej, že to nevíš. To by snad ani nebylo možné být tu a nevědět, kde jsi. Dneska tu bude určitě rušno a řekl bych, že už to nebude moc dlouho trvat.“
Skutečně to byl Gettysburg, o tom nebylo pochyb. Když jsem tu včera večer usínal, stály tu nějaké stromy. Snažil jsem si vzpomenout.
Bylo to však včera anebo před sto lety, napadlo mě. Nepostrádá snad čas v tomto světě smyslu stejně jako i spousta jiných věcí?
Seděl jsem přikrčený na svém lůžku z listí a snažil se s tím vším srovnat. Včera večer stromy a hromada kamení a ráno Gettysburg!
Zůstal jsem sedět, pouze hlavu jsem naklonil a vykoukl mezi dvěma kameny tak, že jsem viděl na muže, který mě vzbudil. Přehazoval tabák z jedné strany úst na druhou a přitom na mě přísně koukal.
„Jakou máš zbraň?“ optal se podezřívavě. „Nevzpomínám si, že bych tu viděl někoho tak vystrojeného jako jseš ty.“
Kdybych byl býval trochu více při smyslech, snad bych našel odpověď, ale já ještě napůl spal a hlava mě bolela od nárazu do kamene. Také to, že jsem se probudil v Gettysburgu mi příliš nepomohlo. Věděl jsem, že bych měl odpovědět, ale nemohl jsem na žádnou odpověď přijít, tak jsem jen zavrtěl hlavou.
Na vrcholku svahu nade mnou stála v řadě děla, vojáci vedle nich, nehybní a ve střehu, koukali do dálky přes bažinu, která se rozkládala pod kopcem. Nějaký polní důstojník seděl vzpřímeně na koni, který pod ním nervózně vyhazoval a ve svahu pod nimi byla v dlouhé klikatící se přímce rozložena pěchota. Někteří vojáci leželi schováni za narychlo postavenými střílnami, jiní leželi jen tak na holé zemi, další seděli, ale všichni napjatě hleděli do dálky na protější svah.
„Nemám to rád,“ pravil voják, který mě našel. „Nic se mi tady na tom nelíbí. Pokud jseš z města, nic ti to tady neříká.“
Někde v dálce zaduněla rána. Slyšeli jsme ji dobře, ale nijak hlasitě. Okamžitě jsem vstal a podíval se přes bažinu na protější svah. Nad řadou stromů se vznášel obláček dýmu. Kousek pod stromy to najednou zablesklo, jako by někdo otevřel dvířka od roztopených kamen a vzápětí je zase prudce zavřel.
„K zemi!“ zařval na mě voják. „K zemi, ty zatracený blázne…“
Zbytek toho, co říkal, překryla ohlušující rána.
Viděl jsem, jak leží roztažený na zemi, stejně jako ostatní. Neváhal jsem a také se těžce sesul k zemi. Další rána mi zaduněla po levici a pak už se na protějším kopci otvírala jedna dvířka od kamen za druhými. Vzduchem nade mnou přilétaly jakési předměty, prosvištěly v ohromné rychlosti kolem a vzápětí vylétl kus kopce za námi do povětří.
Jednou, dvakrát, výbuchy pokračovaly.
Země se otřásala, ve vzduchu to hřmělo a hluk se blížil k hranici nesnesitelnosti, překročil ji a jeho intenzita se dále zvětšovala. Nad zemí se vznášela oblaka kouře. Země pukala pod prudkými nárazy. A jako by to všechno ještě nestačilo, pořád nám nad hlavami cosi hvízdalo. Přemýšlel jsem, co to může být a pak se mi najednou v h…
