Dvacátá druhá kapitola
Indra si s povzdechem pomyslela, že dřív byl život daleko jednodušší. Petr a Anna trávili většinu času ve škole. Očekávala, že bude mít víc času pro sebe, ale nějak to nefungovalo. Když teď Franklin pracoval v tak vysokém postavení, čekalo se od nich, že se budou účastnit společenského života. I když to možná bylo trochu nadsazené, protože ředitel Úřadu pro chov velryb stál minimálně o šest příček níž než prezident a jeho poradci.
Některé skutečnosti se ale odehrávaly nezávisle na oficiálním postavení. Nikdo nemohl tvrdit, že Waltova práce je nějak zvlášť oslnivá, a přesto si díky svým aktivitám její manžel vydobyl všeobecné uznání dřív, než se objevil ten článek v Zemi a ve srovnání s ostatními řediteli úřadů Ministerstva pro moře a oceány byl velice známý. Kolik lidí znalo ředitele planktonových farem nebo sladkovodní produkce potravin jménem? Stěží jeden ze sta lidí, kteří znali Franklina. Byla na něj hrdá, i když jeho postavení vzbuzovalo občas mezi ostatními řediteli žárlivost.
Teď to bude zřejmě horší, protože nikdo z vysokých představitelů na ministerstvu ani ve Světové organizaci pro výživu netušil, že Franklin má nějaké pochybnosti ani že nedokáže odhodlaně podporovat oficiální stanovisko.
Její snahu začíst se do posledního čísla časopisu Nature přerušilo vyzvánění videofonu. I přes její protesty jim soukromou linku zavedli hned poté, co se Walter stal ředitelem. Zdá se, že státní služba není žádný med. Teď ho mohli z úřadu volat, kdykoli se jim zachtělo. Pokud neučinil náležitá opatření.
„Dobrý den, paní Franklinová,“ ozval se operátor, který se už stal téměř členem rodiny. „Je ředitel doma?“
„Obávám se, že nikoli,“ odpověděla spokojeně. „Už téměř měsíc neměl jediný den volna a dneska si s Petrem vyrazili s loďkou do zátoky. Pokud ho chcete zastihnout, budete muset vyslat letadlo, protože vysílačka je už zase rozbitá.“
„Oba přístroje jsou mimo provoz? To je divné. No, nejde o nic naléhavého. Až se vrátí, předejte mu, prosím, vzkaz.“
Po slyšitelném cvaknutí spadl do velkého koše na zprávy list papíru. Indra si ho přečetla, bezmyšlenkovitě se s operátorem rozloučila a okamžitě šla Franklinovi zavolat na jeho bezvadně fungující vysílačku.
Svištění plachet, jemné šumění vody míjející loďku a občasný výkřik některého z mořských ptáků ji přenesly do Moretonova zálivu.
„Myslím, že tě to bude zajímat, Waltře,“ začala. „Ve středu bude mít Politická rada zvláštní zasedání tady v Brisbane. Máš tři dny na rozmyšlenou, co jim řekneš.“
Po krátké odmlce, při které slyšela Franklina přecházet po palubě, se její muž ozval: „Díky, drahá. Je mi jasné, co jim řeknu - jen nevím, jak to říct. Ale jednu věc bys pro mě mohla udělat. Znáš manželky všech strážců. Mohla bys jim zavolat a zjistit, co si o té věci myslí jejich manželé. Dokázala bys to zařídit, aniž by to bylo nějak zvlášť nápadné? Pro mě není tak jednoduché, zvlášť teď, zjistit, co si lidé skutečně myslí. Mají tendenci říkat mi to, o čem předpokládají, že mi bude vyhovovat.“
Ve Franklinově hlase zazníval zamyšlený tón, který Indra slýchala poslední dobou stále častěji. Znala ale svého muže natolik dobře, aby jí bylo jasné, že odpovědnosti, která na něm teď leží, nijak nelituje.
„To je dobrý nápad,“ souhlasila. „Existuje minimálně patnáct lidí, kterým jsem měla už dávno zavolat, takže budu mít dobrou výmluvu. Ale možná to celé vyústí v další večírek.“
„To je mi jedno. Alespoň dokud jsem ředitelem a dokážu to zaplatit. Ale kdybych se měl během měsíce vrátit k platu strážce, museli bychom zábavu značně omezit.“
„Ty si opravdu myslíš, že...“
„No, myslím, že tak hrozné to nebude. Ale možná mě přeloží na nějaké hezké zastrčené místo, ačkoli mi není jasné, k čemu bych byl mimo Úřad. ZMIZ NÁM Z CESTY TY ZATRACENEJ BLÁZNE. COPAK NEVIDÍŠ, KAM SE ŘÍTÍŠ? Promiň, miláčku, ale je tu spousta svátečních jachtařů. Pokud nás nějaký idiot nepotopí, budeme tak za hodinu a půl doma. Petr říká, že chce do čaje med. Tak ahoj.“
Indra se zamyšleně zadívala…
