Sedmnáctá kapitola
„Jsem ráda, miláčku,“ prohodila Indra, „že to bude jedna z tvých posledních cest.“
„Myslíš si, že už jsem na to moc starý?“
„Ne, samozřejmě že ne. Ale až budeš pracovat na ředitelství, budeme moci začít žít normálním společenským životem. Budu moci pozvat někoho na večeři, aniž bych se musela omlouvat, že tě bohužel právě odvolali k nemocné velrybě. I pro děti to bude lepší. Nebudu jim muset vysvětlovat, kdo je ten neznámý člověk, kterého občas v domě potkají.“
„No, tak strašné to snad není, co ty na to, Petře?“ zasmál se Franklin a pohladil syna po tmavých neposlušných vlasech.
„Kdy mě vezmeš do ponorky, tati?“ zeptal se chlapec už po sté.
„Až budeš dost velký, abys nepřekážel.“
„Ale když budeš čekat až vyrostu, tak budu překážet určitě.“
„A máš to,“ zasmála se Indra. „Říkala jsem ti, že moje dítě je geniální.“
„Možná po tobě zdědil vlasy,“ namítl Franklin, „ale to ještě neznamená, že tvoje zásluha je i to, co má pod nimi.“ Obrátil se na Dona, který vyluzoval Aničce pro potěšení podivné zvuky. Holčička váhala, jestli se dát do smíchu nebo do pláče a plně se do svého problému zabrala. „Kdypak ty se usadíš, aby sis taky užíval výhod rodinného života? Nemůžeš být celý život jen čestným strýčkem.“
Don se ohlédl a tvářil se trochu zaskočeně.
„No,“ začal pomalu, „právě o tom uvažuju. Konečně jsem potkal jednu, která by o mě stála.“
„Blahopřeju! Myslel jsem si, že se s Marií vídáte často.“
„No - ehm - ona to není Marie. S tou jsem se právě rozešel.“
„Aha,“ pronesl Franklin zaskočeně. „A kdo to tedy je?“
„Myslím, že ji neznáš. Jmenuje se June - June Curtisová. S velrybama nemá nic společnýho, což je v některých ohledech výhoda. Ještě jsem se napevno nerozhodl, ale zřejmě ji příští týden požádám o ruku.“
„Zbývá už jen jediné,“ vložila se do hovoru Indra. „Až se vrátíte z toho honu, přivedeš ji na večeři a já ti řeknu, co si o ní myslím.“
„A taky jí řekneme, co si myslíme o tobě,“ dodal Franklin. „To je přece fér, nebo ne?“
Když se nořil dolů do věčné tmy, hlavou se mu honila Indřina slova: Bude to jedna z tvých posledních cest. Samozřejmě to tak nebude doslova. I když byl povýšen na místo v kanceláři, občas se na moře dostane. Ale příležitostí k tomu bude stále méně a méně. Tohle je jeho labutí píseň a on neví, jestli má cítit lítost nebo radost.
Už sedm let brázdí oceány - na každé z moří připadá rok jeho života - a za tu dobu poznal mořské živočichy téměř dokonale. Viděl moře ve všech jeho proměnách a náladách. Plul po hladině hladké jako zrcadlo, ale zažil i nárazy vysokých vln, které pohazovaly i ponorkou v hloubce přes třicet metrů pod rozbouřenou hladinou. Viděl na svých cestách pod hladinou krásu i děsivé výjevy a zrození i smrt ve všech jejich podobách. Postupně došel k závěru, že ve srovnání s životem pod vodou je pevnina pustou pouští.
Krásu moře nedokáže zničit ani člověk, ale Franklinovi bylo jasné, že nadešel čas pro další úkoly. Podíval se na obrazovku radaru a hledal podlouhlý signál, zobrazující Donovo plavidlo. Vzpomněl si na vlastnosti, které je spojují, i na zcela odlišné rysy jejich povah. Kdo by si dokázal v těch dávných dnech, kdy se s obavami setkali jako žák a instruktor, představit, jak dobrými přáteli se stanou?
Od té doby uběhlo teprve sedm let, ale Franklin se už jen stěží rozpomínal, jaký tenkrát byl. Cítil vděk k psychologům, kteří mu nejen pomohli zachovat si zdravý rozum, ale našli mu i práci, která mu dala nový smysl života.
Vzpomínky se nořily jedna za druhou. Snažil se vybavit si Irenu a chlapce - proboha, Rupertovi bude už dvanáct! Kdysi pro něho představovali střed života, ale teď pro něj byli už cizími lidmi a rok od roku se mu vzdalovali. Poslední fotografie, kterou od nich dostal, byla už téměř rok stará. Poslední dopis od Ireny byl odeslán z Marsu před několika měsíci a on si provinile uvědomil, že na něj ještě neodpověděl.
Smutku a bolesti se zbavil už před lety. Necítil se už vykázaný ze svého světa, netrápilo ho, že už neuvidí přátele z do…