A porta inferi (Viktor Dyk)

Pohádka

Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty;
jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty...

A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých,
jak dole mrtvoly v jezerech zelených.

Tam na dně hnijí teď - a zhyzděná jich líc...
My mnoho cítili a neřekli jsme nic.

Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď,
my tiše sedneme a odvážeme loď.

(A divno bude nám po vodách těchto plout!)
Pochodně dohasly, a nelze dohlédnout

jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý,
na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty.

— 1 —

Píseň podzimní

Táhněte nebem, mračna,
z vás každé bouře věšť!
Má duše po ní lačna,
chci vítr, chlad a déšť!

Až bude vítr váti,
pak vyjdu sobě rád...
Chci s ním se prudce rváti,
vždyť šťasten jsem a mlád!

Chci metelici snésti,
neb máj svůj v duši mám.
Chci bouřné lásky štěstí!
Chci sladký slávy klam!

Táhněte, šedá mračna,
věšť každé bouři z vás...
Má duše po ní lačna,
- je mládí mého vzkaz! -

Chci posměch hloupé láje,
chci pustý boje ryk!
Nechť kolem mlha, tma je,
já na všechno si zvyk!

Chci - pokud zbytek síly,
ten větru prudký hvizd!
A potom v smrti chvíli
jak svátý spadnout list.

— 2 —