8. NEZNÁMÝ
Irene už třetím dnem neměla o Ismaelovi žádné zprávy. Ve vesnici po něm nebylo ani vidu, ani slechu, jeho plachetnici v docích nikdo nezahlédl. Pobřeží Normandie bičovaly bouře, popelavě šedé mraky se převalovaly nad zátokou a nezdálo se, že by se jen tak chystaly odejít.
Toho rána, kdy se Hanna vydala na svou poslední cestu na malý hřbitov na vrcholku kopce, který se tyčil nad severovýchodním koncem Modré zátoky, se ospalé ulice choulily pod pláštěm lehkého mrholení. Průvod došel až k bráně hřbitova, kde se na přání rodiny zastavil. Obřad měl proběhnout jen v úzkém kruhu těch nejbližších. Lidé z vesnice se v dešti mlčky vraceli do svých domovů a vzpomínali na nebohou dívčinu.
Zatímco se shromáždění lidé rozcházeli a mizeli jako ranní mlha, Lazarus se nabídl, že Simone a její děti sveze zpátky do Domu na útesu. Teprve tehdy Irene spatřila osamělou postavu na nejvyšším skalisku nad hřbitovem, jak shlíží na ocelově šedé moře. Ismael. Vyměnila si pohled s matkou. Simone kývla a pokynula jí, ať jde. Chvíli nato se už Lazarusův vůz vzdaloval po silnici kolem kaple svatého Rolanda a Irene stoupala po pěšince vedoucí mezi skalami.
Obzor byl temný a nad mořem zuřila bouře. Mračna vypadala jako kotlíky vroucího kovu, ozářené blesky. Ismael seděl nehnutě na kameni, s očima upřenýma na oceán. V dálce se v mlze ztrácel ostrůvek s majákem a útes, na němž stál Irenin domov.
Když se vraceli zpátky do vesnice, Ismael se konečně rozpovídal. Vyprávěl Irene o tom, kde se skrýval poslední tři dny od chvíle, kdy se dozvěděl o smrti svojí sestřenice.
Vydal se na Kyaneosu k majáku ve snaze prchnout před smutkem, před nímž nebylo úniku. Pak se až do východu slunce snažil pročistit si mysl a soustředit se na nové světlo na konci tunelu: Byl odhodlaný zjistit, kdo je za tu tragédii zodpovědný, a postarat se, aby za ni zaplatil. Touha po pomstě jako by byla jediným protilékem na jeho bolest.
Závěry policejního vyšetřování ho ani v nejmenším nepřesvědčily. Tajnůstkářství, s jakým místní úřady k celému případu přistupovaly, mu připadalo přinejmenším podezřelé. Chvíli před úsvitem následujícího dne se rozhodl vyšetřovat na vlastní pěst a od toho okamžiku už se nehodlal řídit žádnými pravidly. Ještě té noci se vloupal do ordinace doktora Girauda, párem kleští přeštípl článek řetězu a s pomocí notné dávky kuráže překonal všechny překážky, jež mu stály v cestě.
Irene napůl obdivně, napůl nevěřícně poslouchala, jak se Ismael skrýval v márnici vedle ordinace a čekal, až doktor Giraud odejde, a jak potom v přízračném pološeru mezi formalinovými výpary v jeho záznamech hledal Hanninu složku.
Netušil, kde v sobě k takovému kousku našel tolik chladnokrevné odvahy. Rozhodně ale nečekal, že v márnici najde také dvě mrtvoly zakryté plachtou. Patřily dvojici potápěčů, kteří se předchozí noci naneštěstí potopili do podmořského proudu v průlivu La Rochelle a snažili se vysvobodit náklad plachetnice, ztroskotané na útesech u pobřeží.
Irene, bledá jako porcelánová panenka, naslouchala jeho pochmurné historce o tom, jak zakopl o jeden z operačních stolů, a vydechla teprve, když Ismael ve svém vyprávění konečně vylezl zpátky ven. Ismael si Hannin spis odnesl s sebou na plachetnici a celé dvě hodiny se snažil rozluštit nečitelné písmo doktora Girauda a vyznat se v té džungli lékařských termínů.
Irene ztěžka polkla.
„Jak tedy zemřela?“ zašeptala nakonec.
Ismael se jí podíval přímo do očí. V jeho pohledu se třpytilo podivné světlo.
„To nikdo neví. Ale příčinu už znají. Podle té zprávy to byla zástava srdce,“ objasnil jí. „Ale doktor Giraud v závěru píše, že podle jeho osobního názoru Hanna v tom lese něco spatřila a dostala panický záchvat.“
Panika. To slovo Irene kroužilo hlavou jako ozvěna. Její kamarádka Hanna zemřela strachy a to, co v ní ten strach vyvolalo, se ještě stále toulalo po cravenmoorském lese.
„Kdy k tomu došlo, v neděli?“ zeptala se. „Toho dne se tam muselo něco stát…“
Ismael pomalu přikývl. Bylo jasné, že už dávno doše…
