6. DENÍK ALMY MALTISSOVÉ
Následující den se probudil do mlžného oparu. Svítání Irene překvapilo. Dosud byla ponořená do četby deníku, který jí zapůjčil Ismael. To, co začalo jako prostá zvědavost, vyklíčilo přes noc v hotovou posedlost. Vybledlý krasopis té dávno zmizelé tajuplné ženy ji do sebe vtáhl už od první řádky. Irene okamžitě věděla, že jí tahle záhada dnes nedá usnout.
… Dnes jsem poprvé spatřila tvář toho stínu. V tichosti mě sledoval z temnoty, nehybný a hrozivý. Vím zcela přesně, co se skrývá v těch očích, jaká síla ho drží při životě. Nenávist. Už dlouho cítím jeho přítomnost a věděla jsem, že naše dny se zde promění v noční můru. Teprve teď si uvědomuji, jak moc potřebuje moji pomoc on a že ho nemohu nechat samotného, ať se děje, co se děje…
Stránku po stránce k Irene šeptem promlouval záhadný hlas té ženy a svěřoval jí dlouho zapomenutá tajemství. Šest hodin poté, co se do deníku začetla, se neznámá žena proměnila v její neviditelnou kamarádku, hlas ztracený v mlze, který si vybral právě ji, aby si ulevil od vzpomínek a tajností a záhady té zářijové noci, jež jí přinesla smrt ve studených vodách u ostrůvku s majákem.
… Stalo se to znovu. Tentokrát s mým oblečením. Ráno jsem vešla do šatny a zjistila, že dveře šatní skříně jsou otevřené a všechny moje šaty, šaty, které mi během těch let daroval, jsou zničené, roztrhané na cáry, jako by do nich sekaly čepele tisíce nožů. Minulý týden to byl můj zásnubní prsten. Našla jsem ho na podlaze zprohýbaný a zničený. Další šperky zmizely. Zrcadla v mém pokoji jsou popraskaná. Jeho přítomnost je každým dnem silnější, jeho zloba hmatatelnější. Je jen otázkou času, kdy jeho útoky přestanou směřovat na můj majetek a obrátí se proti mně. Právě mě totiž nenávidí. Mě chce zabít. V tomto domě pro nás oba není místo…
Když Irene otočila poslední stránku deníku, rozbřesk právě zbarvil hladinu moře do měděna. Irene si na okamžik pomyslela, že toho ještě nikdy o nikom nevěděla tolik. Nikdo, ani její vlastní matka, jí nikdy neodhalil i ta nejniternější tajemství své duše s takovou upřímností, s jakou jí je odhaloval deník téhle ženy, kterou vlastně ani neznala. Ženy, která zemřela mnoho let před tím, než Irene spatřila světlo světa.
… Nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit, s kým bych mohla mluvit o té hrůze, jež mi den po dni stravuje duši. Občas si přeji vrátit se zpátky ve vlastních stopách a změnit minulost. V takových chvílích nejlépe chápu, že můj strach a můj smutek se nemohou rovnat těm jeho, že on mě potřebuje a že beze mne by jeho světlo navždy zhaslo. Jen prosím Boha, aby nám dal sílu přežít a prchnout z dosahu toho stínu, jenž se nad námi vznáší. Mám pocit, jako by každá řádka, již vepisuji do tohoto deníku, byla poslední…
Irene si uvědomila, že je jí z nějakého neznámého důvodu do pláče. V tichosti ronila slzy nad vzpomínkami té neviditelné ženy, jejíž myšlenky v ní samotné zažehly světlo. Její totožnost byla stále opředená tajemstvím. Její deník neprozradil víc než dvě slova, napsaná na začátku první stránky:
Alma Maltissová.
O chvíli později pak Irene zahlédla z okna bílou plachtu Kyaneosu, jak se prodírá oparem směrem k Domu na útesu. Vzala deník a po špičkách se vydala na svou další schůzku s Ismaelem.
Loď si během pár minut začala razit cestu proudem, jenž omýval okraj mysu, a brzy vpluli do Černé zátoky. Ranní světlo tesalo siluety do útesů, které tvořily velkou část pobřeží Normandie, ohromných stěn z kamene, jež den co den čelily bouřlivému oceánu. Oslepující odlesky slunce se třpytily ve stříbřité pěně. Plachetnici poháněl silný vítr ze severu a kýl protínal hladinu jako dýka. Pro Ismaela to byla rutina, ale pro Irene to byla pohádka jako z Tisíce a jedné noci.
Jejím nezkušeným očím ta ohromující podívaná světla a vody připadala jako neviditelný příslib tisíce dobrodružství a záhad, které čekaly, až je pod příkrovem oceánu objeví. Ismael stál u kormidla a zdál se být v neobvykle usměvavé náladě. Navedl loď směrem k …
