Drahá Irene!
Zářijová světla mi neustále přinášejí na mysl tvoje šlépěje v písku, které už dávno smyl příliv. Už tehdy jsem věděl, že zima brzy smaže veškeré stopy toho přeludu, toho posledního léta, které jsme spolu v Modré zátoce strávili. Překvapilo by tě, jak málo se toho tady od těch dob změnilo. Maják se stále tyčí v mlze jako voják na stráži a ze silnice vinoucí se podél Angličanovy pláže je už jen vybledlý had, klikatá stezka v písku, která nikam nevede.
Mezi stromy lesa prosvítá zřícenina Cravenmoore, tichá a zahalená pláštěm tmy. Ze zátoky, do níž se už na své plachetnici neodvažuju tak často jako dřív, jsou stále ještě vidět popraskaná skla v oknech západního křídla. Září jako přízračná znamení v mlze. Občas mě omámí kouzlo vzpomínky na dny, kdy jsme spolu za pozdních odpolední brázdili zátoku, a zdá se mi, že znovu vidím, jak se tam ve tmě mihotají světla. Ale vím, že teď už tam nikdo není. Nikdo.
Nejspíš se ptáš, co je teď s Domem na útesu. Stále stojí, o samotě, čelem k nekonečnému oceánu na samém vrcholu útesu. Loni v zimě přišla bouře a rozbila na kousíčky to, co zbylo z malého mola na pláži pod domem. Jeden zámožný klenotník z nějakého bezejmenného města málem dům za směšně nízkou cenu koupil, ale vichry ze západu a nelítostné bušení vln do skalisek ho nakonec odradily. Slaný vítr zanechal stopy i na bílém dřevě. Tajná pěšinka vedoucí k laguně je dnes zarostlá neprostupnou džunglí, plnou divokých křovin a popadaných větví.
Čas od času, když mi to práce v docích dovolí, vezmu kolo a jedu k útesu, abych mohl sledovat západ slunce z verandy na skaliscích – jen já a hejno racků, kteří jako by si dům přivlastnili i bez svolení realitní kanceláře. Dosud z ní lze vidět, jak vycházející měsíc maluje po vodní hladině stříbřitou nití stezku až k Netopýří jeskyni.
Vzpomínám si, jak jsem ti o té jeskyni vyprávěl a napovídal ti historku o zlovolném korsickém pirátovi, jehož loď v jeskyni uvízla jedné noci roku 1746. Lhal jsem. Žádný bukanýr ani pašerák se nikdy do stínů téhle sluje neplavil. Na svou obranu můžu jenom říct, že tohle byla jediná lež, kterou jsi ode mě kdy slyšela. Ačkoli myslím, že jsi to věděla od první chvíle.
Dnes ráno, když jsem vytahoval několik sítí, které uvízly mezi skalisky, se mi znovu stala ta samá věc. Na zlomek vteřiny jsem měl dojem, že tě vidím na terase domu na útesu, jak v tichosti hledíš směrem k obzoru, tak, jak jsi to vždycky ráda dělávala. Pak ale vzlétlo z verandy hejno racků a já viděl, že tam nikdo není. V dálce se v mlze nad pobřežím vznášel Mont-Saint-Michel, jako pomíjivý ostrov uvízlý v přílivu.
Občas mám pocit, že všichni z Modré zátoky odešli někam daleko a já tu zůstal uvězněný v čase. Marně čekám, že mi nachový zářijový příliv přinese něco víc než jen vzpomínky. Neber mě však moc vážně. Takové už moře je – po určitém čase vždycky všechno přinese zpátky. A vzpomínky především.
Myslím, že včetně tohoto už jsem na tvou poslední pařížskou adresu, kterou znám, musel poslat snad stovku dopisů. Občas se sám sebe ptám, jestli jsi alespoň některý z nich dostala, jestli si mě ještě pamatuješ, jestli si vzpomínáš na to svítání na Angličanově pláži. Možná že ano a možná že tě život odvál daleko odsud, daleko od vzpomínek na válku.
Tehdy býval život mnohem jednodušší, pamatuješ? Ale co to povídám. Tak to samozřejmě není. Začínám mít dojem, že už jen já, ubohý hlupák, žiju ze vzpomínek na každičký z těch dní léta 1937, kdy jsi ještě byla tady, po mém boku…
