2. GEOGRAFIE A ANATOMIE
Normandie, léto 1937
Prvního dne v Domě na útesu se Irene a její matka především snažily dát svůj nastávající domov trochu do pořádku. Dorian naproti tomu právě objevil svou novou vášeň: geografii, nebo přesněji řečeno kreslení map. Vyzbrojený tužkami a blokem, který mu na rozloučenou věnoval Henri Leconte, se syn Simone Sauvellové vydal do svého úkrytu mezi skalisky, na vyvýšené místo, odkud se mu naskýtal nepřekonatelný výhled do okolí.
Zátoce dominovalo rybářské kotviště a vesnička za ním. Na východ se táhl nekonečný pruh bílého písku, perlová poušť na břehu moře, známá jako Angličanova pláž. Za ní se jako ostrý dráp zabodával do moře výběžek pevniny, na jehož hrotu stál nový domov Sauvellových, a odděloval Modrou zátoku od rozlehlého zálivu, kterému místní pro jeho hluboké temné vody přezdívali Černá zátoka.
V moři se v rozplývajícím se mlžném oparu ztrácel ostrůvek s majákem vzdálený od pobřeží asi půl míle. Temná a tajemná věž majáku se tyčila nad tančící mlhou. Dorian zalétl pohledem zpátky na pevninu. Na verandě Domu na útesu zahlédl svoji matku a Irene.
Jejich nový domov byl skromný dvoupatrový dům z bílého dřeva vklíněný mezi skaliska, s verandou, která jako by visela jen tak ve vzduchu. Za domem se táhl hustý les a nad korunami stromů bylo možné rozeznat Cravenmoore, majestátní sídlo Lazaruse Janna.
Cravenmoore připomínal zámek nebo katedrálu, výtvor nějaké extravagantní, vyšinuté představivosti. Rozeklanou střechu zdobil labyrint křivek, opěrných oblouků, věžiček a kupolí. Budova měla křížový půdorys, z nějž se rozbíhala jednotlivá křídla. Dorian si zkoumavě prohlížel zlověstný hrad, jehož fasádu strážila armáda chrličů a andělů vytesaných do kamene, jako zástup zkamenělých přízraků očekávající příchod noci. Pak zaklapl blok a vydal se zpátky k Domu na útesu. V duchu přemítal, jaký člověk se mohl dobrovolně rozhodnout v takovém podivném stavení žít. A měl to zjistit ještě ten den – jejich dobrodinec je pozval do Cravenmoore na večeři.
Irenin nový pokoj měl okna orientovaná k severozápadu a výhled na ostrůvek s majákem. Slunce vrhalo na hladinu oceánu odlesky jako z roztaveného stříbra. Po měsících strávených v uzavřeném, stísněném pařížském bytě Irene připadalo, že mít pokoj sama pro sebe je až skoro hříšný luxus. Opájela se slastným pocitem, že může zavřít dveře a vychutnávat si svůj vlastní soukromý prostor.
Zatímco sledovala slunce, kutálející se k měděné hladině moře, začala Irene řešit zásadní dilema – co si k první večeři s Lazarusem Jannem vezme na sebe. Z jejího kdysi obsáhlého šatníku už jí zbylo sotva pár kousků a představa, že by se v některém z nich ukázala ve velkolepém sídle Cravenmoore, ji zneklidňovala. Vyzkoušela si dvoje šaty, které by se jako jediné mohly k takové příležitosti hodit, ale připadaly jí jako ostudně otrhané hadry. Irene zjistila, že před ní stojí problém, se kterým nepočítala.
Od chvíle, kdy oslavila třinácté narozeniny, se její tělo začalo na určitých místech plnit a zaoblovat a na jiných zase hubnout. Teď, nedlouho před patnáctými narozeninami a tváří tvář svému odrazu v zrcadle, byly rozmary přírody patrnější než kdy jindy. Přísný střih jejích starých šatů neseděl jejím novým vnadám.
Nad Modrou zátokou visela girlanda šarlatových odlesků zapadajícího slunce. Simone Sauvellová tiše zaklepala na dveře své dcery.
„Dále.“
Simone za sebou zavřela dveře a rychlým pohledem zhodnotila situaci. Na posteli se kupily všechny Ireniny šaty a Irene v jednoduché bílé košilce hleděla z okna na vzdálená světla lodí v průlivu. Simone přejela očima štíhlou postavu své dcery a sama pro sebe se usmála.
„Někdy si ani nestíháme uvědomit, jak ten čas letí, co?“
„Ani do jedněch se nevejdu. Mrzí mě to,“ odpověděla Irene. „Zkoušela jsem všechny.“
Simone došla k oknu a klekla si vedle své dcery. Záře světel městečka malovala nad zátokou akvarely plné soumračných barev. Obě se chvíli kochaly tou uchvacující podívanou. Simone pohladila dceru po tváři a usmála …
