2
COWLEY
Měli štěstí, že se vůbec dostali do Sparcotu. Během těch několika dní v Cowley, továrním předměstí Oxfordu, ani nedoufala, že by odtud někdy mohli uprchnout. Bylo to na podzim toho nanicovatého roku 2018, kdy se k dalším pohromám, které sužovaly lidstvo, přidala ještě cholera.
Marta byla téměř vězněm v bytě v Cowley, do něhož je s Šedivousem - ale v té době byl dosud třiačtyřicetiletým Algernonem Timberlanem - násilně nastěhovali.
Do Oxfordu přijeli z Londýna po smrti Algyho matky. Jejich nákladní auto zastavili na hranicích oxfordského hrabství; tak zjistili, že ještě stále platí stanné právo, a navíc vrchní velitel Croucher měl svůj hlavní stan v Cowley. Do bytu je doprovodila vojenská policie, a ačkoliv v téhle věci neměli na vybranou, jejich příbytek se nakonec ukázal jako uspokojivý.
Prese všechny problémy, které zachvátily zemi a celý svět, stala se Martiným úhlavním nepřítelem nuda. Ustavičně jen seděla, donekonečna skládala rozřezané obrázky rozkvetlých farem, zálesáků v Kanadě, pláží v Acapulcu, a poslouchala pomalý proud veselé hudby ze svého tranzistorového přijímače; celé ty dlouhé parné dny jenom čekala, až se vrátí Algy.
Venku po Iffley Road jezdilo jen málo aut. Občas nějaký motor zavrčel zvukem, který jí připadal povědomý. Pokaždé vyskočila, a když si uvědomila svůj omyl, často pak dlouho zírala z okna.
Hleděla na neznámé město. Usmála se při vzpomínce na ten pocit dobrodružství, který je tolik rozkurážil cestou z Londýna, na to, jak se smáli a holedbali, jak si připadají mladí a připravení na cokoliv - přesto všechno se jí už zajídaly obrázkové skládačky a trápilo ji Algyho stále se stupňující pití.
Už během jejich pobytu v Americe hodně pil, ale noční jízdy s horlivým společníkem Jackem Pilbeamem alespoň nepostrádaly veselí, jak tomu bylo teď. Veselí! Za posledních několik měsíců v Londýně nezažila žádné. Vláda zavedla přísný zákaz nočního vycházení; Martin otec se jedné noci ztratil, pravděpodobně ho uvěznili bez soudu; a zatímco se šířila cholera, Patricia, Algyho stará a slabá matka, kterou právě opustil její třetí muž, v bolestech zemřela.
Přejela prsty po okenním parapetu. Když na ně pohlédla, byly špinavé.
Stroze se zasmála nějaké vnitřní myšlence a vrátila se ke stolu. S námahou se přinutila pokračovat ve skládání sluncem zalité pláže Acapulca.
Obchody v Cowley měly otevřeno jenom odpoledne. I tak byla vděčná za rozptýlení, které nabízely. Když vycházela na ulici, záměrně se dělala neatraktivní, nosila starý čepec a na své hezké nohy si navzdory teplu vždycky natáhla silné punčochy, protože všudypřítomní vojáci měli ve zvyku surově nutit ženy, aby jim byly po vůli.
Všimla si, že dnešní odpoledne je venku uniformovaných mužů méně. Povídalo se, že několik čet bylo staženo na východ, aby bránily město proti případnému útoku z Londýna. Podle jiné zvěsti nesměli vojáci vycházet z kasáren a tam umírali jako mouchy.
Když Marta stála ve frontě v bíle vykachlíkované rybárně, uvědomila si, že její tajné obavy mnohem snáze přijímají tu druhou zprávu. V přehřátém vzduchu bylo cítit pach smrti. Marta si držela přes nos a ústa kapesník, stejně jako většina ostatních žen. Zvěsti o moru působily navýsost přesvědčivě, když se předávaly přes usmolené čtverce látky.
„Povídala jsem manželovi, že bych byla radši, kdyby do armády nevstupoval,“ řekla Martě žena stojící hned vedle ní. „Ale Bill mě stejně neposlechne, pokud nechce. Víte, pracoval v autoopravně, ale počítal s tím, že ho dřív nebo pozdějc stejně propustí, tak si řekl, že se mu povede líp v armádě. Řekla jsem mu na rovinu, heleď, já mám teda války plný zuby, jestli ty ne, ale on, že tohle je něco jinýho, že v tomhle je každej člověk jen za sebe. Nevíš, co je zrovna nejlepší, nebo jo?“
Když se Marta vlekla do bytu s přídělem sušených, bezejmenných ryb, neustále jí v hlavě zněla ženina slova.
Doma zasedla ke,stolu, položila na něj ruce a hlavu složila do dlaní. V této pozici nechala volně plynout své myšlenky a čekala na rámus dr…
