7
ŘEKA: KONEC
Divoká zvěř se na Zemi rozšířila v tak velikém množství jako nikdy předtím. V jejím obrovském rozmachu sice některé druhy chyběly, ale počty těch ostatních byly nebývale hojné.
Země měla nesmírnou schopnost regenerace a uchová si ji i nadále, dokud bude slunce zalévat planetu stejnou energií jako dnes. V průběhu nejrůznějších epoch udržovala při životě množství nejroztodivnějších druhů života. Flóra a fauna na tomto hřbetu pevniny, odvrženém z evropského kontinentu a nazývaném Britské ostrovy, už nikdy nedosáhla své bohatosti, které se těšila před obdobím pozdních čtvrtohor. Tehdy severní polokouli pokryly ledovce a vytlačily veškerý život dále na jih. Ale led opět ustoupil a život se vrátil do svých severních držav. Koncem čtvrtohor začal, jakoby otevřením nějaké obří dlaně, do pustých oblastí znovu proudit život. Nástup člověka pouze dočasně ovlivnil vydatnost tohoto toku.
Nyní se tento proud změnil v záplavu okvětních lístků, listů, kožešin, šupin a peří. Nic jej nemohlo zarazit, ačkoliv si zároveň uchoval svou vnitřní rovnováhu. Sílil každým létem a vléval se do míst, která v mnoha případech opustil v dobách, kdy se na zemi objevil homo sapiens.
Letní noci byly krátké. Uchovávaly si něco z průzračnosti dnů a svou vlahost pozbývaly teprve ve chvíli, kdy první paprsky opět zalily krajinu. Tento výdech chladného vzduchu, přicházející s úsvitem, načechrával srst zvířat a peří bezpočtu ptáků v okamžiku, kdy se probouzeli do dalšího dne svého života.
Halas těchto tvorů představoval první zvuky, které každé ráno doléhaly do stanu, postaveného tak blízko vody, že se jeho odraz zrcadlil na její hladině.
Když tehdy Šedivous, Marta a Charley Samuels vstali, uvědomili si, že se nacházejí na břehu široké Temže, tonoucí v mlze. Nový den se rodil v zahalené krajině, ověnčený myriádami poletujících divokých kachen. Mlha postupem času získávala oranžový nádech, rozpouštěla se a odhalovala kachny létající nad jejich hlavami nebo plující v konvojích po lesklé hladině.
Ještě než se zcela vyjasnilo, šelest křídel jim prozradil, že po obloze táhnou neviditelní hosté. Divoké husy mířily za potravou. Přesouvaly se s tlumeným hučením, které se slévalo s vrzáním letících labutí. Menší ptáci létali výše. Vyskytovali se tu i dravci, orli a sokoli, kteří v těchto oblastech rozhodně nebyli doma.
Někteří ptáci, od malých čírek až po husice, vykračující si v krásném opeření bahnem, sem museli na své cestě za potravou urazit značné vzdálenosti. Mnoho tažných ptáků sem přivedla neúprosná nutnost: jejich malá neopeřená mláďata by během osmi hodin bez potravy pošla hladem, a tak s nimi jejich rodiče přilétali do severnějších zeměpisných šířek, kde v tomto ročním období denní světlo trvalo déle.
Lidé byli mezi těmito živými tvory v kraji mlh a vody nejméně vázáni nějakými přírodními imperativy. Na rozdíl od hojného ptačího světa kolem však také neměli žádné instinkty, které by je na jejich pouti vedly. Tři dny po odplutí z Oxfordu se jim cesta k ústí řeky ztratila v bludišti vodních kanálů.
Věděli, že nebude snadné nalézt cestu ven, ale v této chvíli je ovládl pocit volnosti a necítili žádnou potřebu opustit oblast, tolik překypující potravou. Marta vynikala v přípravě polévek a pokrmů z volavek, hus a kachen. Nespočetné ryby jako by jen čekaly, až je někdo vytáhne z vody.
V této činnosti měli jen málo lidských konkurentů. Těch několik málo přicházelo většinou po severní straně záplavy, z osad v okolí Oxfordu, které se ještě zachovaly. Opět viděli útočit hranostaje, i když ne ve smečkách, a zahlédli zvíře, které považovali za tchoře, jak se prodírá rákosím s divokou kachnou v tlamě. Spatřili i ondatru a nutrii a na místě, kde třetí noc tábořili, vedla dolů k vodě stopa nějaké vysoké zvěře, která tudy chodila pít.
Následujícího rána stál Šedivous s Martou u ohně a vařili rybu s mátou a řeřichou, když vtom se za nimi ozvalo: „Zvu se na snídani!“
S veslem vytaženým z vidlice, z něhož odkapávala voda, k nim připlouval Jeff P…
