Národní báchorky a pověsti (Božena Němcová)

Čert a Káča

V jedné vesnici byla stará děvečka, jménem Káča. Měla chaloupku, zahradu a k tomu ještě pár zlatých peněz, ale kdyby byla celá v zlatě seděla, nebyl by si ji ani ten nejchudší chasník vzal, protože byla jako čert zlá a hubatá. Měla starou matku, a leckdy posluhu potřebovala, ale kdyby byl mohl někoho krejcar spasit a ona dukáty platila, nebyl by jí toho nejmenšího udělal, protože se hned pro každé slovo soudila a vadila, až to bylo na deset honů slyšet. K tomu všemu nebyla hezká, a tak zůstávala na ocet, až jí bylo již pomalu čtyřicet let. Jak to z většího dílu ve vesnicích bývá, že je každou neděli odpoledne muzika, bylo to i tu; jak se ozvaly u rychtářů aneb v hospodě dudy, hned byla plná sednice hochů, v síni a po náspi stála děvčata a u oken děti. Ale nejprvnější mezi všemi byla Káča; hoši na děvčata kývali, a ty se ubíraly do kola, ale Kačence se toho štěstí co živa byla ani jednou nedostalo, ač by dudákovi třeba sama byla zaplatila, než navzdor tomu nevynechala přece ani jednu neděli. Jedenkráte jde také a myslí si po cestě: "Tak stará jsem již, a ještě jsem s hochem netancovala, není-li to k zlosti? Věru dnes bych tancovala třeba s čertem."

Se zlostí přijde do hospody, sedne ke kamnům a dívá se, který kterou k tanci bere. Najednou vejde do dveří pán v mysliveckém oděvu, sedne nedaleko Kačenky za stůl a dá si nalít. Děvečka přinese pivo, pán je vezme a nese Kačence připít. Kačenka se chvíli v duchu divila, že má ten pán pro ní takovou čest, chvilku se upejpala, ale konečně se ještě ráda napila. Pán džbánek postaví, vytáhne z kapsy dukát, hodí ho dudákovi a křičí: "Sólo, hoši!" Hoši se rozstoupí, a pán si bere Káču k tanci.

"I kýho šlaka, kdopak asi je?" ptají se staří a sestrkují hlavy; hoši se ušklebují a děvčata schovávají hlavu jedna za druhou a přikrývají hubu zástěrou, aby Káča nezahlídla, že se jí smějou. Ale Káča neviděla žádného, ona byla ráda, že tancuje, byť by se jí byl celý svět smál, nebyla by si z toho pranic dělala. Celé odpoledne, celý večer tancoval pán jen s Káčou, kupoval marcipán i sladkou vodku, a když přišel čas jít domů, vyprovázel ji po vsi.

"Kéž bych mohla s vámi tak do smrti tancovat jako dnes," pravila Káča, když se měli rozcházet.

"I to se ti může stát, pojď se mnou."

"A kde zůstáváte?"

"Chyť se mě kolem krku, já ti povím."

Káča ho popadla, ale v tom okamžení se proměnil pán v čerta a letěl s ní rovnou k peklu. U vrat se zastavil a tloukl, kamarádi přišli, otevřeli, a když uviděli tovaryše, že je celý upachtěn, chtěli mu ulehčit a Káču z něho sundat. Ale ta se držela jako klíště a živou mocí se odtrhnout nedala; chtěj nechtěj musel se čert s Káčou na krku k panu Antichristovi odebrat.

"Koho si to neseš?" ptal se ho pán.

A tu povídal čert, Jak chodil po zemi, že zaslechl Káčin nářek o tanečníka, a mysle ji trochu zastrašit, že se s ní pustil do tance, a pak že jí na chvíli také peklo chtěl okázat. "Já nevěděl," dokončil, "že se mě nebude chtít pustit."

"Protože jsi hlupák a naučení moje si nepamatuješ," vyjel na něj starý pán. "Dříve než s kým co začneš, máš jeho smýšleni znát; kdybys byl na to vzpomněl, když tě Káča vyprovázela, nebyl bys ji bral s sebou. Nyní se mi kliď z očí, a hleď, jak se jí zbavíš."

Pln mrzutosti štrachal se čert s pannou Kačenkou na zem. Sliboval jí hory doly, jestli se ho pustí, proklínal ji, ale všecko nic platno. Utrmácen, rozzloben přijde se svým břemenem na jednu louku, kde mladý ovčák v hrozitánském kožichu zaobalen ovce pásl. Čert byl proměněn v obyčejného člověka, a tedy ho ovčák nepoznal. "Kohopak to nesete, příteli?" ptá se důvěrně čerta.

"Ach, milý člověče, ledva dýchám. Považte jen, já šel svou cestou, na nic ani nepomysle, tu mi skočí ta ženská na krk a nechce se mě živou moci pustit. Chtěl jsem ji nést až do nejbližší vesnice a tam ji nějak odbýt, ale nejsem v stavu, nohy pode mnou klesají."

"No, počkejte chvilku, já vám od té neodbyty pomohu, ale ne na dlouho, protože musím zase pást; asi na půl cesty ji odnesu."

"I to budu rád."

"Slyšíš, ty, chyť se mě," křičel ovčák na Káču.

Sotva to Káča uslyšela, pustila se čerta a chytla se huňatého kožichu. Nyní měl štíhlý ovčák co nést Káču a hrozný velký kožich, který si byl ráno od nádvorníka vypůjčil. Avšak ho to také dost brzo omrzelo; i myslil, jak by se Káči zbavil. Přijde k rybníku, a tu mu napadne, aby ji tam hodil. Ale jak? Kdyby byl mohl kožich i s ni svléknout! Byl mu sice dost volný, a proto se o to pomalounku pokoušel, jestli by to šlo. A hle! vyndá jednu ruku, Káča neví nic, vyndá druhou, Káča neví ještě nic, odundá první pentličku z knoflíku, oddělá druhou, třetí a žblunk - Káča leží v rybníce i s kožichem.

Čert nešel za ovčákem, on seděl na mezi a pásl ovce, dívaje se, brzo-li se ovčák s Káčou navrátí. Nemusel dlouho čekat. Mokrý kožich na rameně pospíchal ovčák k louce, mysle, že bude cizinec již snad u vesnice a ovce že jsou samotny. Když se spatřili, koukal jeden na druhého. Čert, že jde ovčák bez Káči, a ovčák, že tam pán posud sedí. Když se domluvili, řekl čert k ovčákovi: "Já ti děkuju, tys mi velkou stužbu prokázal, neboť bych se byl snad musel do soudného dne s Káčou nosit. Nikdy na tebe nezapomenu, a jednou se ti bohatě odměním. Abys ale věděl, komu jsi z nouze pomohl, povím ti, že jsem čert."

To dořekl a zmizel. Ovčák zůstal chvíli jako omámený stát, pak pravil sám k sobě: "Jsou-li všichni tak hloupí jako on, tedy je dobře."

Nad tou zemí, kde náš ovčák živ byl, panoval mladý kníže. Bohatství měl dost; jsa svobodným pánem nade vším, požíval všeho v plné míře. Den ode dne kochal se v rozkoších, jakýchž jen svět podat může, a když nastala noc, ozýval se z knížecích síni zpěv rozpustilých hýřivých mladíků. Zem spravovali dva správcové, kteří nebyli o nic lepší než sám pán. Co neprohýřil kníže, nechali si oni dva, a ubohý lid nevěděl, kde má již peněz nabrat. Kdo měl krásnou dceru anebo peníze, ten neměl utěšené chvíle, neboť mohl s jistotou rozkaz očekávat, že to kníže vším právem pro sebe požádá, a milost boží tomu, kdo by se vůli jeho protivil! Kdož by mohl takového panovníka milovat? Po celé zemi proklínal lid knížete i správce země. Jedenkráte, když nevěděl již, co si má vymyslit, povolal kníže hvězdáře a poručil, aby jemu i dvěma jeho správcům planety četl. Hvězdář uposlechl a zkoumal v hvězdách, jaký konec vezme život tří marnotratníků.

"Odpusť, knížecí Milosti," řekl, jsa hotov se svým zkoumáním, "tvému životu i tvým správcům hrozí takové nebezpečenství, že se; to vyřknouti obávám."

"Jen mluv, ať je to cokoliv! Ty ale zde zůstat musíš, a nevyplní-li se tvá slova, přijdeš o hlavu."

"Já se milerád spravedlivému rozkazu podvoluji. Poslyš tedy: než bude druhá čtvrt měsíce, přijde pro oba správce čert, v tu a tu hodinu, ten a ten den, a v úplňku přijde pak i pro tebe, knížecí Milosti, a všecky tři vás za živa do pekla odnese."

"Do vězení odveďte toho lživého šejdíře!" poručil kníže, a služebníci učinili podle rozkazu. V srdci nebylo knížeti, jak se stavěl; slova hvězdářova otřásla jím jako hlas soudný. Poprvé se v něm ozvalo svědomí! Správce odvezli napolo mrtvé domů, žádný z nich do huby nevzal. Sebravše všechno jmění své, sedli do vozů, ujeli na své statky a dali hrady ze všech stran zatarasit, aby pro ně čerti přijít nemohli. Kníže se obrátil na pravou cestu, žil tiše a pokojně, a zponenáhla se pouštěl do spravování země, doufaje, že se snad přece krutý osud nevyplní. O těch věcech neměl chudý ovčák ani zdání; den jak den pásal své stádo a nestaral se pranic, co se ve světě děje. Jednoho dne znenadání stojí před nim čert a praví k němu: "Přišel jsem, ovčáčku, abych se ti za tvou službu odměnil. Až bude čtvrt měsíce, mám odnést do pekla bývalé správce země, protože okrádati chudý lid a knížeti zle radili. Me víš-li co, poněvadž vidím, že se polepší, nechám je tu a přitom se ti hned odměním. Až přijde ten a ten den, vejdi do prvního hradu, kde bude množství lidu. Až se strhne v hradu křik, služebníci vrata otevřou a já pána pryč povedu, tu ke mně přistup a řekni: "Odejdi v tu chvíli, sice bude zle!" Já tě poslechnu a půjdu. Potom si ale dej od pána dva pytle zlata dát, a nebude-li chtít, řekni jen, že mě zavoláš. Od toho jdi k druhému hradu, a též tak udělej a stejný plat požádej. S penězi ale dobře hospodař a užívej jich k dobrému. Až bude měsíc v úplňku, musím odnést samého knížete, než to bych ti neradil, abys ho chtěl vysvobodit, sice bys musel vlastní svou kůži nastavit." To dořekl a odešel.

Ovčák si pamatoval každé slovo. Když bylo čtvrt měsíce, vypověděl službu a šel ke hradu, kde jeden z těch dvou správců zůstával. Přišel tam právě včas. Zástupy lidstva stály tu a dívaly se, až čert pána ponese. Tu se strhne v zámku zoufanlivý křik, vrata se otevřou, a černý táhne pána ven, zsinalého a napolo mrtvého. Tu vystoupí z lidu ovčák, vezme pána za ruku a čerta odstrčiv volá: "Odejdi, sice bude s tebou zle!" Tu chvíli čert zmizí, a potěšený pán líbá ruku ovčákovu, ptaje se ho, co žádá za odměnu. Když řekl ovčák, že dva pytle zlata, poručil pán, aby se mu ho tolik bez meškáni vydalo.

Spokojen šel ovčák k druhému hradu, a též tak dobře jak u prvního pořídil. Rozumí se samo sebou že se kníže dost brzo o ovčákovi dověděl, neboť se beztoho pořád poptával, jak to s pány dopadlo. Když to všecko uslyšel, poslal vůz se čtyřmi koňmi pro milého ovčáka, a když ho přivezli, snažně jej žádal, aby se i nad ním smiloval a z drápů pekelných ho vysvobodil.

"Pane můj," odpověděl ovčák, "vám to slíbit nemohu; jedná se tu o mě. Vy jste velký hříšník, ale kdybyste se chtěl docela polepšit, spravedlivě, dobrotivě a moudře svůj lid spravovat, jak se na knížete sluší a patří, pokusil bych se o to, i kdybych měl sám za vás jít do horoucího pekla."

Kníže s upřímnou myslí všecko slíbil, a ovčák odešel, přislíbiv mu, že se v určitý den vynajde.

Se strachem a hrůzou očekávali všude úplněk měsíce. Jak to zprvu knížeti přáli, tak ho nyní litovali, neboť od té chvíle, co se polepšil, nemohl si žádný hodnějšího knížete přát. Dnové ubíhají, ať je člověk s radostí aneb s žalostí počítá! Než se kníže nadál, byl za dveřmi den, ve kterém se vším, co ho těšilo, rozloučit se musel. Černě přistrojen, na smrt vyděšený, seděl kníže a očekával buďto ovčáka, anebo čerta. Najednou se otevřou dvéře, a černý stoji před ním.

"Stroj se, pane kníže, hodina vypršela, já jsem tu pro tebe."

Ani slova neodpovídaje, vstal kníže a kráčel za čertem na dvůr, kde nesmírné množství lidstva stálo. Tu se prodírá houfem ovčák celý upachtěný a běží rovnou k čertu, volaje zdaleka:

"Uteč, uteč, sice bude s tebou zle!"

"Jak se můžeš opovážit mě zdržovat? Nevíš-li, co jsem ti řekl?" pošeptal čert ovčákovi.

"Blázne, mně tu nejde o krále, ale jde mi o tebe. Káča je živa a ptá se po tobě."

Jakmile uslyšel čert o Káče, byl hned tentam a nechal knížete na pokoji. Ovčák se mu v duchu vysmál, a byl rád, že tou lstí knížete vysvobodil. Za to ho udělal kníže svým nejprvnějším dvořenínem a co vlastního bratra jej miloval. Avšak se také s dobrou potázal, neboť byl chudý pasák upřímný rádce a správný dvořenín. Ze čtyř pytlů zlata nenechal si ani krejcaru; pomohl jím těm, od kterých je správcové vydřeli.

— 1 —

---

Kdo je hloupější?

Jednomu chalupníku nezůstalo z celého jmění nic více než slepice. Poslal ženu na trh, aby ji prodala.

"A zač?" ptala se žena.

"No zač, co trh platí."

Žena vzala slepici a šla. U města potkala jednoho sedláka. "Strejčku, kupte slepici!" křičela na něho.

"A zač má být?"

"No, co trh platí."

"Trh platí groš."

"No, tak je za groš."

Sedlák dal ženě groš a ona mu dala slepici. Šla do města, koupila za krejcar pytlíček, za krejcar provázek a jeden krejcar dala do měšce. Potom si ho pověsila na hůl, vzala na rameno a šla domů. Chalupník dělal ukrutný rámus, když mu žena stržený peníz přinesla. Ale pomalu se mu to v hlavě rozleželo a on pravil k ní: "Teď nebudeš bita; půjdu do světa, a nenajdu-li většího blázna, než ty jsi, pak tě teprv zbiju."

Šel tedy do světa. Jednoho dne přijde do města, postaví se před zámek, z jehož oken se paní dívala, začne skákat a ruce i hlavu k nebi zdvihat. Paní se chvilku na něho dívá, ale potom pošle sloužícího, aby se zeptal, co ten člověk dělá.

"No, co dělám, chci do nebe. Já jsem se tam s jedním kamarádem pral a on mě srazil dolů. Teď nemohu najít díru do nebe."

Sloužící běžel zpátky a od slova k slovu paní vše vyřídil.

Paní si hned pro chalupníka poslala.

"Tys byl v nebi?" ptala se ho, když k ní přišel.

"Ovšemže byl, a zase tam půjdu," odpověděl chalupník.

"Neznáš tam mého synáčka?"

"A což bych ho neznal, on tam sedí na peci."

"I bože, na peci? Nebyl bys tak dobrý, abys mu vzal s sebou tu těch tři sta zaltých a na šest tenkých košil a řekl mu, že tam brzy přijdu, ať si nestýská a žadnou nouzi netrpí?"

"Milerád to všecko vyřídím, jen mi to dejte."

Paní mu dala peníze i plátno, a on šel do nebe. Za městem si sedl u plotu, zastrčil peníze i plátno do nohavic. Sotva sedlák odešel, přijel domů pán zámku; paní mu hned vypravovala, co poslala synáčkovi.

"Ó ty nepředložená ženo! Kdo to jakživ slyšel, aby spadl někdo z nebe, a kdyby spadl, aby se tam zase dostal! Chytrá šelma tě ošidila."

Paní povídala, jak ten člověl vypadal, a pán sednuv na koně, uháněl za ním.

Chalupník seděl ještě na tom samém místě; když viděl pána přijíždět, přikryl suchou hroudu svým ukrutánským kloboukem.

"Prosím vás, tatíku, neviděl jste jít kolem nějakého člověka s uzlíkem?" tázal se pán.

"Ba viděl, utíkal tamhle k lesu, co mohl. Byl to zahraničák; to jsou šelmy. Copak udělal, milostpane?"

Milostpán se mu se vším svěřil.

"I toť je proklatá šelma, takovou paní ošálit! Ale vy jste celý uhnaný. Hleďte, já bych se sám za ním pustil, jen kdyby mně někdo tady poseděl. Mám tu vzácného ptáka pod kloboukem, nesu ho jednomu pánu darem do města, a bojím se, aby mi neulít."

"Inu, já tu zůstanu chvíli sedět. Když toho zloděje znáte, bude vám snáze jej chytit," řekl pán, slezl z koně a podal ho chalupníkovi.

"Ale o to vás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl vylítnout, a já bych se naplatil."

Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se vyšvihl na koníka a jel s dary domů. Chvíli seděl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a člověk se ještě nevracel, tu se mu to znechutilo. Myslil si, že vezme toho ptáka s kloboukem domů a chalupník že si může potom pro to do zámku přijít. I pozdvihne klobouk, strčí pod něj ruku - a lap! vytáhne suchou hroudu.

Proklínaje šibala věčně věkův, přijde domů a nabere notného posměchu. Chalupník ale, když se k vesnici přibližoval, zdaleka už na ženu křičel: "Nic se neboj, ženo! Již tě nezbiju. Našel jsem ještě hloupější lidi, než jsi ty."

— 2 —

---

O hloupém Honzovi

Byl jeden táta a měl Honzu. Jednou řekl k němu: "Honzo, ty rosteš jako dříví v lese, jsi hrozný klacek, a posud jsi ani v kostele nebyl. Půjdeš dnes do kostela. Ale to ti povídám, ať mi tam ani hubou neklápneš."

Honza hodil hlavou, ustrojil se a šel do kostela. Za chvíli, když vešel do kostela, vstoupil kněz na kazatelnu a začal kázat. Honza koukal s otevřenou hubou, ale po chvilce se zamračil, podepřel boky a bručel: "Nu, rád bych věděl, proč ten košiláč jen na mě zevluje a se mnou se vadí; vždyť jsem mu nic neudělal, ale bude-li to dlouho trvat, popadnem se do křížku."

"I mlčte, hloupý, a poslouchejte," okřikovali ho lidé.

"Ba to nebudu posloucbat, ani slova nechci již vědět."

I vtlačil si klobouk na hlavu, oba palce strčil do uší a obrátil se ke knězi zády. To když udělal, vystrčili ho lidé ven z kostela.

"Ty už jdeš?" ptal se táta.

"Jsem rád, že jsem doma, co mě to namáhání stálo. Vylezl vám tam košilatý do díže a začal se naparovat a se mnou vadit až hrůza. Jen trochu jsem hubou klápl, a lidé mě okřikovali, a když jsem si uši zacpal, vystrčili mě ven. Více tam nepůjdu."

"Ty jsi hloupý Honza. Večer půjdeš k muzice."

Dobrá; večer dal táta Honzovi zlatník s doložením, aby si koupil za něj piva a dával děvčatům hodně připíjet, aby s nim rády tancovaly.

Honza šel; na prahu hospody stál šenkýř. "Za zlatník piva!" poroučel Honza, sotva k němu došel.

"Snad jen pintu," opravoval hospodský.

"Už jsem řekl, a dost!" Honza na to.

"Nu dobrá, jděte dál!"

V hospodě byl jen hudec a několik párů se točilo v kolečku. Honza vyvalil oči, otevřel hubu a troubil. Najednou zavřísknou ze síně dudy a dudák vstoupí do sednice, provázen chasou. To jak Honza viděl, vyrazil ze sednice, až na prahu hospodského povalil, který nesl pro něho ve vědru za ten zlatník piva.

"Táto!" křičel, když přišel domů, "víckrát mě neposílejte k muzice, to jsem se tam polekal."

"Nu, ty hlupáku, co zas?" ptal se tatík.

"Ba co, když jsem tam přišel, skřípal jeden na prkénko a několik bláznů se točilo po sednici, až se jim hlava div nezatočila. Najednou to kvikne, blázni všichni strachem vykřikli a hrnuli se ke dveřím a do nich vstoupil chlap a mačkal pod paží čerta. Já se lekl a utíkal pryč."

"Už vidím, s tebou není ve vesnici pořízená, musíš mezi pány. Já znám jednoho, který potřebuje stoužícího do pokoje, k tomu tě dovedu."

Honza byl spokojen a šel s tátou, aby své štěstí mezi pány zkusil. Přišli k pěknému zámku a tam řekl táta, aby šel Honza o službu prosit. U vrat stál vrátný a ptal se Honzy, jak se jmenuje.

"E co bych povídal jak se jmenuju, vždyť to není pán," pomyslil si v duchu Honza. "Předevčírem se jmenuju," odpověděl vrátnému a šel nahoru k pánovi.

"Jak se jmenuješ?" ptal se ho pán, když ho byl již do služby přijal.

"Honza."

"To není hezké, Honza, budeme ti říkat Johannes!"

"I pro mě si říkejte jak chcete, ale Honzo mě volejte, sice vás nebudu slyšet."

Pán se smál, vykázal mu práci na celý den a Honza odešel. Přišel do kuchyně a kuchařka se hned ptala, jak se jmenuje.

Honzu to ptaní trochu mrzelo, povídal tedy: "Co vy ráda, dobré víno."

Když přišel nahoru do pokojů, potkala ho paní. "Ach, náš nový lokaj; jak mu říkají?"

"Říkají mně Johannes, a jmenuju se kočka," odpověděl Honza celý vzteklý, že musí pořád povídat, jak se jmenuje.

"Ten chlap je blázen," pomyslila si paní a šla dál.

Přišla slečna a poručila: "Chci polívku!"

"Já jsem polívka," řekl Honza, kterému se děvče zalíbilo. "To máš divné jméno," řekla slečna, "ale já se neptám na ně, a chci, abys mi přinesl z kuchyně polívku."

"Na mou věru, tu holku bych si hned vzal, kdyby mě chtěla," myslil si Honza, když odnášel polívku, a myslil na ni celičký den. Večer, když bylo po vší práci a všichni ulehli, šoural se pomalu skrze několik pokojů do toho, kde slečna spala.

"Mama, mama, polívka!" křičela slečna na matku, když ucítila kroky a poznala sloužícího.

"Snad bys nejedla ještě v noci polívku?" ozvala se matka z vedlejšího pokoje.

"Honem, mama, ten nový sloužící je zde."

"Vstávej honem, můj milý, kočka je u dcery," budila paní pána. "Proč mě budíš, ať ji zažene."

"Jak ho zažene, vždyť to není opravdová kočka; snad mi rozumíš, ten nový sloužící!'

"Ten se jmenuje Johannes, a ne kočka."

"Jen vstaň, ať se jmenuje jakkoliv, ten to je."

Pán vyskočil, vzal bič ze zdi a běžel k slečně do pokoje, ale tam již nikdo nebyl a jen slečna mu povídala, že přišel k její posteli, a když křičela, že utekl.

I pustil se pán za nim; ale pod schody upadl přes kuchařku. "Ona nestydatá, co tu leží? Kdo ji porazil?"

"Dobré víno, milostpane!"

"A ona mi to ještě povídá? Až se vrátím, srovnáme se, ona nestydo!"

I běžel zase za milým Honzou, ale nikde ho nebylo. Ptal se vrátného, neviděl-li sloužícího.

"Předevčírem?" ptal se vrátný, který jeho pravé jméno neznal jako nebohá kuchařka.

"On je osel, předevčírem tu ani ještě nebyl," rozzlobil se pán. Teprv po dlouhém hádáni přišel všemu na stopu a ke vší zlosti se musel smát že je měl Honza za blázny.

Zatím přišel Honza domů celý říčný.

"No, ty jdeš již ze služby?" ptal se táta.

"Ještě bych nebyl přišel, ale bál jsem se biti. Mají tam dceru, a ta je proklatě hezká; mně se líbila, já k ní večer zašel a chtěl jsem ji dát hubičku. Ale ona začala křičet, jako by ji na vidličky bral, a svolala celý zámek. Musel jsem utíkat, nechtěl-li jsem dostat výprask."

"No, ty jsi boží dřevo, již nevím, co s tebou," rozzlobil se táta.

"Já vím, táto, co udělám," řekl na to Honza; "v zámku jsem slyšel o jednom králi, který prý svolal mnoho učených, aby se s nimi hádal. Ať prý mu mluví co mluví, on pořád říká: To je pravda! a komu by řekl: Ty lžeš! ten prý vyhraje a tomu dá buď mnoho peněz, anebo svou dceru. Já tam půjdu a budu se s nim hádat, až řekne: Ty lžeš!"

"Nu, možná že se k tomu hodíš. Jdi s pánembohem!"

Honza se tedy sebral a šel k tomu pro své hádání vyhlášenému králi. šťastně se dostal až na místo a byl ke králi připuštěn.

"Ty se tedy chceš se mnou přít?" ptal se král.

"Nu, pokusím se o to," řekl Honza a sedl vedle krále na vycpanou židli.

"Nyní začni povídat, a jestli ti řeknu, že lžeš, dostaneš mou dceru a mnoho peněz," řekl král a pokynul Honzovi, aby začal.

"Jednou jsem šel do lesa a porazil jsem dub," začal Honza.

"To může být pravda," řekl král.

"Bylo z něho pilin, až tma!"

"Také to může být pravda."

"Z těch pilin jsem upletl provaz."

"I to může být pravda."

"Ten provaz jsem přivázal k nebi a soukal se po něm nahoru."

"To též může být pravda."

"Nahoře se mi ho kousek nedostávalo, uřízl jsem dole kus a nahoře nastavil."

"Také to může být pravda."

"Již jsem se chytal trámu, tu se provaz utrhl a já se zaryl sto sáhů pod zem."

"I to může být pravda."

"Vzpomněl jsem si, že máme v kuchyni motyku, a chutě jsem vylezl ven, abych se vykopal."

"To může být pravda."

"Když jsem vyšel, viděl jsem běžet zajíce, a ten měl na krku cedulku."

"To může být skutečná pravda."

"A na té cedulce stálo, že pásl váš táta s mým dědkem prasata."

"To lžeš," rozkřikl se král a vyskočil ze židle.

"Že lžu? Tedy jste prohrál, a já dostanu peníze."

Tu se krát ulekl a vzpomněl teprv na svou sázku.

"Poslouchej, Honzo, já ti dám peněz dost, ale dceru, tu ti přece dát nemohu; ty jsi selský a ona je princezna."

"Jen mi dejte peníze, já se o vaši princeznu neprosím, vím o hezčím děvčeti."

Král byl i s tou poklonou spokojen, dal Honzovi peněz, co chtěl, a byl rád, že ho zbyl z krku. Když přišel Honza domů, koupil si panství a měl chytrosti až dost.

— 3 —

---

Chytrá horákyně

Byli dva bratři. Jeden z nich byt bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dat ji k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za děvečku.

"Služ jen, Manko, spravedlivě," řekl ji strýc, "až vystoupíš, dám ti místo mzdy jalovici. Právě mám čtyrnedělní tele, to dochovám, a tobě to bude jistě milejší než peníze."

"To víte," odpověděla Manka, a od té chvíle byla do práce jako oheň a krejcaru strýci neumařila. Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři léta poctivě a bez reptáni, otec ale churavěl a stárnul, a ona musela domů, žádala tedy jalovici, z které už byla hodná kráva. Tu obrátil milý strýc kolečka, řka kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí to neslíbil, a chtěl ubohou Manku několika groši odbýti. Ta však nebyla hloupá, aby byla peníze přijala, ale doma s pláčem otci všecko povídala, usilujíc, aby šel panu prokurátorovi žalovat. Otec, jsa zlostí popuzen na nesvědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pan prokurátor ho vyslechl a poslal pro sedláka. Sedlák ale dobře tušil, jestli to pan prokurátor nějak nespraví, že musí jalovici dát, proto hleděl, jak by ho na svou stranu dostal. Pan prokurátor byl v rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněval, a chudý měl přece právo na své straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zavolal si každého zvlášť a dal jim hádačky: "Co je nejbystřejšího, co je nejsladšího a co nejbohatšího?" s tím doložením, kdo to uhodne, že dostane jalovici.

Mrzuti odešli bratři domů, celou cestu rozvažujíce, co by to asi bylo, ale ani jeden ani druhý nemohl se pravdy domakat.

"No jak?" ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů.

"Čert aby ty soudy vzal, teď jsem v bryndě," řekl sedlák a hodil tchořovkou o stůl.

"No a proč, co se ti stalo, prohrál jsi?"

"Co prohrál! Neprohrál, ale co nejspíše teprv prohraju. Prokurátor mně dal hádačku: 'Co je nejbystřejšího, co nejsladšího a co nejbohatšího?' Jestli to uhodnu, zachovám jalovici."

"To jsou věci s hádačkou. Já ji sama uhodnu. Co by mohlo být bystřejšího nad našeho černého špicla, co sladšího nad náš sud medu, co bohatšího nad naši truhlu tolarů?"

"Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalovice je naše." Tak se uspokojil milý sedlák a nechal si chutnat, co mu žena přistrojila.

Chalupník přišel domů celý smutný, pověsil klobouk na hřeb a sedl za stůl.

"No, Jak jste pořídil, táto?" ptala se Manka.

"Ba pořídil. Jsou to páni, ti by člověka div nezbláznili."

"Nu a co, povídejte pak."

Táta povídal, co mu pan prokurátor uložil.

"Nu a co víc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smuten, ráno vám to povím."

Chalupník ale proto přece celičkou noc oka nezamhouřil. Ráno přijde Manka do sednice a povídá: "Až se vás bude prokurátor ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko a nejbohatší že je zem, z níž všecko pochází. Ale to vám pravím, ať neříkáte, od koho jste se to dověděl." Chalupník šel k panu prokurátorovi, žádostiv, zdali ta odpověď bude dobrá.

Nejdříve zavolal prokurátor sedláka a ptal se ho na rozluštění hádaček.

"Inu, já myslím," odpověděl sedlák, "že nemůže být nic bystřejšího nad mého špicla, který všecko vyčmuchá a vyslídi, nic sladšího nad můj sud medu, který již čtyři léta leží, nic bohatšího než moje truhla tolarů."

"Milý sedláku," řekl pan prokurátor a pokrčil rameny, "to se mi nezdá, ale vyslechnu, s jakou bratr přišel."

"Milostivý pane, já myslím, nejbystřejší že je oko, které mžikem všecko přehlídne, nejsladší že je spaní, neboť ať je člověk jak chce zarmoucen a utrmácen, když spí, neví o ničem a někdy se i ve snu potěší, a nejbohatší že je zem, z niž všecko naše bohatství pochází.

"Tys uhodl, a dostaneš jalovici. Ale pověz mi, kdo ti to řekl, neboť vím, že se to z tvé hlavy neurodilo!"

Dlouho nechtěl chalupník povědět, ale když pán na něho naléhal, spletl se a vyjel s barvou ven.

"Dobře tedy, když je tvá dcera tak chytrá, ať přijde zítra ke mně, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze."

To byl chalupníkovi zase kámen na srdce.

"Milá Manko," řekl, když přišel domů, "tys to pěkné spravila, prokurátor nechtěl věřit, že to mám ze své hlavy, já musel povědět, co jsem věděl, a nyní máš k němu přijít, ale nemá to být ani ve dne ani v noci, nemáš být ani nahá ani ustrojená a nemáš přijít ani pěšky ani na voze!"

"Nu, to je toho, jen nechte, však já to vyvedu."

O dvou hodinách s půlnoci Manka vstala, vzala režný, velmi řídký žok, oblékla ho na sebe, na jednu nohu vzala punčochu, na druhou naboso střevíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a napolo pěšky, napolo po jezdecku do města se dostala. Pan prokurátor se koukal z okna a chytrou horákyni již očekával. Uviděv, že tak dobře svou úlohu provedla, vyšel ji naproti a pravil: "Nyní vidím, že jsi vtipné děvče, chceš-li, vezmu si tě za ženu."

"Proč ne, chci," odpověděla Manka, přeměřivši pana prokurátora od hlavy k patě. Ženich si vzal hezkou nevěstu pod paždí a vedl ji do pokoje. Nato poslal pro tátu, pro krejčíře, a dal ušít šaty pro nastávající paní prokurátorovou.

Den před svatbou přikázal ženich nevěstě, aby se nikdy do jeho věcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, sice že se musl tu chvíli k otci navrátit.

"Učiním po tvé vůli," odpověděla nevěsta.

Druhý den byla svatba, a z Manky se stala velká paní. Než ona se dobře do všeho hodila, ke každému byla vlídná a manžela milovala, za to ji také každý měl u veliké vážnosti. Jedenkráte přišli k panu prokurátorovi dva sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Oba koně ale měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží. Sedlák, co měl hřebce, tvrdil, že vším právem jemu hříbě patří; sedlák, jemuž kobyla patřila, dokazoval, že má k hříběti ještě větší právo. Tak se hádali, až se dostali k panu prokurátorovi. Sedlák, jehož byl hřebec, měl velké bohatství, i dal panu prokurátorovi dobré slovo po straně, a hřebec dostal hříbě.

Zatím ale paní prokurátorová všecko ve vedlejším pokoji vyslechla, i nelíbil se ji nespravedlivý rozsudek pana manžela. Když vyšel chudší sedlák ven, zakývala na něho a pravila mu stranou:

"Vy hloupý, pročpak jste se nechal tak napálit? Kdopak to jakživ slyšel, aby měl hřebec hříbě?"

"Inu, jáť ovšem myslím, že se mi velká křivda stala, ale když to milostpán tak spravil, co mám dělat?"

"Věřím vám, ale poslechněte, co vám řeknu, pod tou výminkou, jestli se žádný nedoví, kdo vám tu radu dal. Zítra okolo poledního vezměte sítě, vylezte na vrch Skarman a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde s několika pány v tu dobu okolo. Až vás uhlídají, budou se vás ptát, co tam děláte, vy jim odpovězte, když mohou mít hřebci hříbata, že mohou také na vrchu ryby růst."

Sedlák se paní poděkoval a slíbil, že se podle rady zachová. Druhý den si vyšel pan prokurátor s několika pány na lov. Tu vidí již zdaleka na Skarmanu sedláka sítě roztahovat. Pustili se všichni do smíchu, a když přišli až k samému vrchu, ptali se sedláka, co na vrchu dělá. "Chytám ryby," odpověděl sedlák.

"Ty bláznivý!" křičel pan prokurátor, "kdo to jakživ slyšel, aby na vrchu ryby rostly?"

"Když mohou mít hřebci hříbata, mohou také na vrchu ryby růst," odpověděl sedlák.

Pan prokurátor zůstal jako pivoňka; hned si ale zavolal sedláka dolů, vzal ho na stranu a řekl: "To hříbě je tvoje, ale dříve mi povíš, kdo ti tu radu dal."

Sedlák zapíral co mohl, ale konečně přece paní prokurátorovou vyzradil.

Navečer přijde pan prokurátor domů, ale paní si ani nevšímaje chodí po pokoji, nemluví ani slova a na žádnou otázku neodpovídá. Paní si hned pomyslila, jaký škvor mu v mozku vrtá, nicméně trpělivě očekávala, k jakému konci se to schýlí.

Po hodné chvíli zůstal pan manžel se zamračenou tváří před ni stát a pravil: "Víš-li pak, co jsem ti před svatbou přikazoval?"

"Vím to, vím."

"Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?"

"Protože nespravedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen."

‚Aťsi byl ošizen, nebo ne, tobě do toho nic nebylo. Nyní se navrať, odkud jsi přišla; abys však neřekla, že jsem i s tebou nespravedlivě naložil, dovolím ti odtud vzít, co tobě nejmilejšího."

"Děkuji, milý muži, za tvou dobrotu, a když jinak být nemůže, poslechnu. Dovol, abych ještě naposled s tebou povečeřela, a to tak vesele, jako by se nebylo pranic mezi námi událo."

Manka běžela hned do kuchyně, dala dobrou večeři přistrojit a to nejlepší vino uchystat.

Když byla jídla na stole, sedli oba za stůl, jedli, pili a hovořili jako o hodech. Pani připíjela panu manželu dost a dost, a když viděla, že je trochu zpitý, poručila služebníku, aby jí ještě tu nalitou sklenici vína podal.

"Milý muži! Tu sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou. Jak to učiníš, půjdu domů."

Pan manžel vzal víno a jedním lokem je vypil na zdraví manželčino; ale již ledva jazykem vládnul. Po chvilce mu hlava sklesla a on tvrdě usnul. Paní všecko zamkla, služebnici pána uložili, potom ho vzali i s posteli na ramena a šli za paní. Otec spínal ruce, vida pozdě v noci podivný průvod k chalupě přicházet. Teprv když mu dcera všecko vysvětlila, byl spokojen.

Slunce stálo hezky vysoko, když se pan prokurátor probudil. Kouká, mne si oči, a nemůže se vzpamatovat, co se to s ním stalo. Tu vejde do dveří jeho paní v prosté, ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlavě. "Ty jsi tu ještě?" ptá se jí.

"Nu, proč bych nebyla? Vždyť jsem doma."

"A co já tu dělám?"

"Což jsi mně nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího? Tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe."

Pan prokurátor se dal do smíchu, řka: "Budiž ti odpuštěno! Vidim však zřejmě, že jsi nade mne chytřejší, proto budeš také od dnešního dne ty soudit, a ne já."

Paní prokurátorová byla tomu ráda a od toho dne soudila ona, a bylo všude dobře.

— 4 —

---

Kmotr Matěj

Kmotr Matěj šel navštívit kmotra Jíru. Nedaleko statku potkal kmotrova chlapce.

"Co dělá táta Josífku?" ptá se ho.

"Právě chtěl jíst, ale když vás viděl za humny, vstal a nechal jídla být," odpověděl pravdomluvný hoch.

"A pročpak?"

"Inu, táta povídal, že byste nám mnoho snědl, a máma to musela se stolu všecko schovat."

"A kampak to schovala, Josífku?"

"Husu dala na pícku, kýtu na kamna, klobásy se zelím do trouby, buchty na misník a dva džbány piva pod lavici."

Kmotr se neptal dále, usmál se a v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi.

"Pozdrav tě bůh!" vítal ho kmotr Jíra. "Ale že pak jsi nepřišel o chvilku dříve, mohl jsi s námi jíst, právě dnes nám od jídla nic nezbylo, s čím bychom tě uctili."

"Nemohl jsem, milý kmotříčku, dříve přijít; přihodilo se mi na cestě něco neočekávaného."

"A co, povídej!"

"Zabil jsem hada, a ten had měl hlavu tak velikou jako ta kýta, co máte na kamnech, tlustý byl jako ta husa, co je na pícce, bílé masíčko měl jako ty buchty, co jsou na misníku, dlouhý pak byl jako ty klobásy, co leží stočené na zelí v troubě, krve ale bylo co piva v těch dvou džbánech, co tamto pod lavicí stojí."

Dobře to Matěj vyvedl. Kmotr Jíra se za svou nehostinnost zastyděl, žena musela jídlo a pití na stůl postavit, a oba teprv hosta častovali.

— 5 —

---

O neposlušných kozlatech

Byla jedna koza a ta měla čtyři kozlátka. Jedenkrát trefilo se, že musela sama někam odejít, snad na pastvu, i shromáždila kozlátka okolo sebe a povídala: "Já musím, milé děti, někam odejít a nechám vás tu na chvíli samotné. Vrátka zandám; ale to vám povídám, nikomu neotevírejte, dokud můj hlas neuslyšíte."

Kozlátka přislíbila poslušenství, matka zandala pevně vrátka a s pokojem odešla.

Netrvalo to dlouho, přijde liška a začne volat: "Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka."

Kozlátka poslouchala, poslouchala, ale potom odpověděla: "Neotevřeme, to není naší maminky hlas, naše maminka má tenký hlásek."

Liška se ale tím odbýt nedala. Za chvilku přišla zase a volala tenčím hlasem: "Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka."

Kozlátka poslouchala, poslouchala, ale potom odpověděla: "I neotevřeme, to není naší maminky hlas, naše maminka má ještě tenčí hlásek."

Liška poodešla, ale za chvilku volala zase hlasem co možná nejtenčím: "Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka."

Kozlátka poslouchala, ale nemohla tentokráte hlas matky rozeznat. Jedno řeklo: "Je to hlas naší maminky," druhé: "Není," třetí řeklo: "Otevřeme," čtvrté: "Neotevřeme." I nemohla se nikterak shodnout, co by měla dělat, až to přišlo posléz k pranici. Začala se notně trkat a v samé horlivosti vyrazila vrátka. Tu liška mezi ně vběhla a všechny čtyři roztrhala.

— 6 —

---

O kocouru, kohoutu a kose

Jeden táta mět tři syny; nejstarší se jmenoval Martin, druhý Matěj a nejmladší Michal. Všichni tři byli odrostlí, když se jedenkráte táta rozstonal a za několik dní k smrti se chystal. I povolal chlapce k loži a pravil: „Víte, děti, že nemám jiného bohatství než tu chalupu, kocoura, kohouta a kosu. V chalupě přebývejte a z těch tří věcí si každý jednu vezměte. Nevaďte se, buďte vždy svorni, a pánbůh vám požehná!“ To dořekl a umřel.

Když synové tátu pochovali, rozdělili své dědictví. Martin si vzal kosu, protože s ní uměl dobře sekat, Matěj si vzal kohouta a Michal si vzal kocoura.

„Ale milí bratři,“ řekl Martin, „doma všichni zůstat nemůžeme, sice bychom hladem umřeli. Pobuďte vy dva zde a nějak si zatím pomozte, já půjdu s kosou do světa.“

Měli se všichni tři rádi, a co jeden chtěl, to chtěl také druhý. Protož nestavěli se nijak proti bratrovu návrhu.

Martin vzal kosu a šel do světa. Chodil dlouho a dlouho, ale nikde práci nenašel; konečné přišel do jedné země, kde byli lidé ještě tuze hloupí. Když přichází k městu, potká jednoho člověka a ten se ho ptá, co nese.

„Kosu nesu,“ odpověděl Martin.

„A co je to, a nač?“

„Tím se tráva seče.“

„Tím se tráva podžírá? I toť je výborná věc; my musíme trávu rukama trhat, což nás velké namáhání stojí. Kdybyste chtěl k našemu králi jíti, on by vám toho podžírače dobře zaplatil.“

„I proč ne, to udělám.“ Pán ho vedl hned ke králi, který se tomu nástroji velice divil, a hned Martina zjednal, aby šel na královská luka trávu podžírat.

Martin šel, a s ním množství diváků. Než Martin nebyl hloupý, vrazil kosu v půl louce do země, řekl jednomu služebníku, aby přinesl v poledne oběd pro dva, pak odehnal z louky všechny diváky. V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, divili se, že je takový kus louky posečen. „Bude váš podžírač také jíst?“ ptali se Martina.

"Když dělá, musí se krmit. Ale jděte jen sbohem a nechte nás o samotě.“ Sloužící odešli, a Martin snědl oběd pro dva sám.

„Toť jsem měl výborný nápad, že jsem chtěl oběd pro dva; kdyby byli přinesli jen pro jednoho, nebyl bych se najedl.“ Tak to dělal den jak den, až všechny louky posekal. Když byl se vším hotov, šel si ke králi pro peníze s kosou na rameně.

„Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá?" ptal se král.

„Sám, královská Milosti!“ odpověděl ferina.

„Jestlipak bys nám ho tady nechal za tisíc zlatých?“

„Stojí ovšem za více, ale dám vám ho za ty peníze,“ pravil sekáč, složil kosu a přijav peníze šel domů. Král dal kosu do jednoho pokoje postavit, aby se jí nic nestalo. Přišel druhý rok, tráva narostla a byl čas, aby se pokosila. Tu poručil křál, aby se vynesl podžířač na louku. S největší slávou přišli na louku, vrazili ho vprostřed do země a odešli pryč, jsouce v domnění, že to nemá podžírač rád, když se na něho někdo dívá. V poledne se přihnali s obědem dychtiví, aby viděli, mnoho-li už je uděláno. Ale kosa stála, kam ji ráno postavili; to jim bylo divno. Položili oběd k ní a šli ke králi s vyřízenou.

„Vždyť bylo hned první půldne tolik podžíráno, když s ní ten člověk přišel; proč asi nechce dělat?“ myslil si král a vrtěl hlavou. Ale večer přišel služebník zase, řka, že se kosa ani louky, ani oběda netkla.

„Toť musí mít učarováno,“ řekl král, „dejte jí vysázet dvacet ran, a jestli ještě nic neudělá, zakopáme ji."

Na slavný rozkaz přinesli na louku lavici, položili kosu na ni a biřic jí dvacet vysázel. Kosa vyskakovala po každé ráně nad lavici, a leckterého všetečku švihla přes nos. „On jí učaroval,“ křičeli všichni, „zakopejte ji!“ To také učinili, zakopali kosu do země a podžírali trávu rukama jako kdy jindy.

Zatím měli bratři dobré časy a žehnali otce, že jim tak výnosné dědictví zanechal. Za nějaký čas, když peníze docházely, řekl Matěj: „Teď půjdu já se svým kohoutem do světa, snad ho tak dobře odbudu, jako ty kosu.“

„Jen jdi hodně daleko, kde jsou ještě hloupí lidé, v Čechách bys mnoho nedostal,“ radil mu Martin.

Matěj vzal dědictví a šel. I přišel zase k jednomu městu a potkal pána.

„Copak to neseš, člověče?" ptal se pán.

„Nesu kohouta,“ odpověděl Matěj.

„Takové ptáky zde nemáme, k čemu je dobrý?“

„Ten pták přivolává den.“

"I toť je div divoucí. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno mu zase jíti naproti, což nám velké nepohodlí dělá. Kdyby měl ten pták takovou vlastnost, zaplatil by ti ho král mnoha tisíci.“

„Vždyť se můžete přesvědčit,“ řekl Matěj a šel s pánem ke králi. „Milostivý králi, ten člověk má ptáka voláka, který den přivolává, a když jde spát, jde den také spát.“

"I to by nebyl penězi k zaplacení, jestli tomu tak, kterak povídáš.“

„Milostivý králi, můžete se brzy přesvědčit.“

Dali tedy kohoutu zlatou posadu a kohout spokojen s novým bytem brzy se uhnízdil. Netrvalo to dlouho, a den odešel, aniž ho byl kdo vyprovodil. Král byl rád, a rána se ani dočkat nemohl. O půlnoci vstali a dávali pozor, jak bude kohout den přivolávat. Bila hodina — nic, bily dvě, kohout zakokrhal a všichni se rozděsili, co to za divný zpěv. Bily tři hodiny, kohout zase kokrhal, a tak pořád, až do čtyř hodin, kdy se již docela rozbřesklo. Když král viděl, že kohout opravdu den přivolal, poručil, aby dali Matěji z pokladnice pět tisíc a vším aby ho uctili. Matěj shrábl peníze, dobře se najedl, napil a potom králi poděkoval a odešel domů.

Bratři ho s radostí přivítali a měli se zase nějaký čas dobře. že však s penězi nehospodařili, rozkoulely se jim dosti brzo. Když jich bylo už namále, řekl Michal: „Nyní, bratři, půjdu já do světa a po svém štěstí se ohlídnu. Snad dostanu za kocoura také tolik, co jste vy dostali.“

Zase ho bratři napomenuli, aby šel hodně daleko, kde jsou lidé hloupí, v Čechách že by nic nedostal. Michal strčil kocoura do pytle a šel. Dlouho chodil, než přišel do jedné země, kde lidem nerozuměl. Ale než došel k hlavnímu městu, naučil se tolik, že se mohl trochu domluvit. Před městem ho potkal zase jeden pán a ptal se ho, co to v pytli nese.

„Kocoura,“ odpoví Michal a ukazuje mu ho.

„To je divné zvíře, a k čemu je dobré?“

„Chytá myši, ať jich je cokoliv v domě, všechny je zlapá.“

„I strč jen honem toho lapáka do pytle a pojď ke králi. My máme v zámku tolik myší, že nám div po stole neběhají, a král by dal nevím co, kdyby se někomu poštěstilo, ze zámku je vypudit.“

„Toť bude snadná pomoc,“ odpověděl Michal, strčil kocoura do pytle a chvátal za pánem.

Když přišli ke králi, řekl pán: „Milostivý králi, ten člověk zde má kocoura lapáka. To je zvíře, které myši lapá, a kdyby Vaše Milost poručila, on by ho prodal."

„Je-li to pravda, rád ho koupím."

„Milostivý králi, jen mi povězte, kde jich je nejvíce, a hned se přesvědčíte, jak je umí můj kocourek škrtit.“

I vedli Michala do komory, kde jich nejvíce bylo, takže se jich pod nohama jen hemžilo. Michal rozvázal pytel, kocour vyskočil a způsobil takovou spoušť mezi myšmi, že nebylo možná.

Král měl nesmírnou radost a hned poručil, aby se Michalu deset tisíc zlatých vyplatilo. Michal si poskočil, když měl tolik peněz, a s veselou se vrátil domů. Za dva dni po jeho odchodu napadlo králi, co bude asi ten lapák žrát, až žádných myší nebude. To nikdo nevěděl, a Michal byl pryč. I poručil král, aby sedl jezdec na nejrychlejšího koně a Michala dohonil.

Michal kráčel zatím pokojně cestou, kudy byl do města přišel. Čtvrtý den vidí najednou za sebou jezdce, který zdaleka na něho volá; zůstane tedy stát. Jezdec přijede a začne se Michala polovic německy, polovic česky něco ptát čemu ale Michal nerozuměl; aby mu ulehčil, ptá se ho po německu: „Was?"

Ale na tu otázku se jezdec obrátí a ujíždí, jak by ho vítr unášel. Michal si pomyslí, ten chlap je blázen, a jde spánembohem dále.

Celý uřícený, uprášený vrátil se jezdec zpátky, a sotva skočil z koně, běžel ke králi a oznamoval: „Milostivý králi, smutná novina, až zlapá kocour myši, bude po nás veta.“

„Kdo ti to řekl?‘ ptal se uleknutý král.

„Ten člověk, co nám kocoura prodal. Na cestě jsem ho dohonil, i ptám se, co bude to zvíře žrát až všechny myši zlapá, a on mi řekl: Vás!“

Hned svolal král celou svou radu a jednalo se, co s kocourem počít. Po dlouhém rokováni se usnesli, že ho nechají v komoře zavřeného a že tam postaví dvojí stráž, aby nemohl ven. Tu chvíli dostal nejvyšší generál rozkaz, aby postavil čtyři silné a neohrožené muže ke komoře na stráž. Noc a den stál na každém rohu jeden a strachy umíral, kdykoliv to v komoře zarachotilo. Druhou noc bylo ale ticho, protože kocour všechny myši zlapal. Ráno když se v komoře ještě nic nehýbalo, myslil si muž blíže okna stojící, co to asi znamená. Osmělil se tedy a nahlídl do komory. Ale běda! Kocour seděl na okně, a jak zahlídl fousatou bradu a huňatou čepici, lekl se, vyrazil okno a byl tentam. Druhý muž zaslechl křik, i běží se podívat a tu vidí vojáka ležet bradou vzhůru. Tryskem pádí do zámku a volá: „Ach zle je, zle, milostivý králi! Ten ukrutný myšilapák dostal se z komory a zakousl mého kamaráda, co u okna stál. Bůhvíkde běhá a co již lidí uškrtil. Ó, to je neštěstí!“

Hned se všecky domy uzavíraly, kde kdo byl, se schoval a král poručil, aby se pluk těch nejsrdnatějších mužů v těžké brnění přistrojil a na kocoura táhl. To se také hned vyplnilo, ale ačkoli se honilo tři dni, po kocouru nebylo více ani památky.

Bratři žili zatím svorně a pokojně, hospodařili lépe než prve, neboť věděli, že se teď na nic více spolehnout nemohou. Častokráte ale, sedíce pohromadě, hloupým lidem se vysmívali.

— 7 —

---

Pohádka o Palečkovi

Byli jednou dva manželé a ti neměli děti.

Jedenkráte když muž na pole odejel orat, narodil se mu zatím doma synek, nic větší než paleček. Matka ho také hned Palečkem nazvala. - Byl to klučík přepodivný! Sotva se narodil, už ho bylo plné kouty, po jizbě, po kuchyni běhal, skákal, zpíval, a když bylo k poledni, volal na matku: "Mámo, mámo, dej mi oběd, ať ho otci na pole donesu!"

I křižovala se matka nad tím přepodivným synem, ale oběd mu přece svěřiti nechtěla, až konečně, když nedal pokoje, se smíchem oběd do koše složila. A hle, div divoucí! Paleček si zdvihl koš na hlavu a pryč s ním na pole utíkal. - Nebylo ho pod ním ani viděti, a tak se zdálo, jako by koš sám šel cestou. Bylo také trochu prachu na cestě, ale Palečkovi po pás; než z toho on si nic nedělal a jen hrdinsky dále kráčel. - Tu přišel ale k potoku, ani lávky, a kterak na druhý břeh se dostati! Ale Paleček je chytrý, hned si uměl poraditi. Vzal z koše lžíci dřevěnou, spustil do vody a sedl do ní jako do lodičky. Koš táhl za sebou a tak se na druhý břeh přepravil.

Jak přišel na pole, kde otec oral, zdaleka začal volati: "Otče, otče, tu ti nesu oběd! Ale otec hlásek jeho nedoslechl, a mimoto ani nevěděl, že má synka, aniž by věřil byl, že mu sotva zrozený už oběd donese. - Paleček nepřestal volati, až když u samého otce stál, ohlídl se otec, co to tu bzučí, a tu viděl za sebou koš státi, Palečka ale neviděl. I začal podivný koš, který sám na pole přišel, prohlížeti, a tu teprve viděl Palečka, který se mu hned ohlašoval, že je rodný jeho synek, ráno narozený. - "Ráno narozený, a už mi oběd neseš, eh, ty jsi divotvorný synek!" zasmál se otec, a potom sednuv, obědval. - Paleček se nabídl otci, že bude zatím orat, aby mu dal otec bič, aby voly poháněl.

"I kterakpak bys ty, synku, voly poháněl, když bič ani neuneseš," zasmál se mu otec. - "No tedy budu bez biče pohánět," odpověděl Paleček a jedním machem skočil na vola, do ucha mu vlezl a co hrdla měl, volati začal: "Hoj, hejsa, hej!", až volům v hlavě hřmělo. I rozběhli se a s takovou nahoru dolů utíkali, že přes oběd Paleček více zoral než otec za celé půldne.

Okolo pole, na němž Paleček oral, vedla hlavní cesta; právě v tu dobu šel tamtudy bohatý kupec z města, z trhu, vraceje se domů. - Když tu viděl voly, jak sami orají, velice se tomu podivil a blíže přistoupil, aby lépe divitvirné ty voly pozoroval, a tu teprv slyší Palečkův hlas, jak je pohání. - S podivením poslouchal, odkud hlas ten asi vychází, až tu slyší hlas: "No, tu jsem, ve volovu uchu!", a podívaje se volu do ucha, Palečka tam našel. - I zalíbil se mu nemálo malinký pohoníček a přál si takového míti, který by rychle poháněti znal a málo jedl, neboť byl kupec lakomec. - "A či bys chtěl ke mně do služby?" ptal se Palečka. - "proč ne, když otec dovolí," odpověděl Paleček; a poté jako střela z ucha skočí, a k otci přiběhna, šepá mu: "Jen ty mě, otče, prodej, a ne skoupě. Nic se ty neboj o mě, já se ti záhy vrátím, ale jdi zpovzdálí zá námi."

Když kupec k otci přišel a se ho otázal, zdali by toho čiperného klučinu prodal, řekl, že prodá, za pět zlatých. Kupec mu zaplatil pět zlatých, vzal Palečka, vstrčil si ho do torby a šel domů.

Otec poslušen slov Palečkových šel pozdálečí za nimi; nevěděl proč, až tu po cestě nacházel zlatník za zlatníkem, které z torby kupcovy padaly. - Paleček, když ho kupec do torby strčil, prokousal díru, až byla torba prázdná, proklouzl děrou i sám a za otcem domů pospíchal.

Když kupec došel domů, před vraty křičel už na ženu: "Ej ženo, podivíš se, jakého jsem ti koupil oráče; a to ti je velikánský chlap!" - To řekl, sáhl do torby, aby vytáhl Palečka i poeníze, ale nastojte - torba jako sklo - kde nic, tu nic! - Kupec zůstal omámen nad tím divem, a žena vidouc, že hledá oráče v kapse, ještě mu ke všemu vylála.

— 8 —

---

Pohádka o perníkové chaloupce

Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Honzíček a Marušku. On chodíval do lesa dřevo porážet a nemohl na děti pozor dávat; proto když jim, malým dětem, matka umřela, oženil se, aby měly děti zase matku. Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda otce, ani děti, a otec měl proč naříkat.

Jednou se té maceše ty děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl a více aby domů se nevracely; darmo se tomu muž protivil děti svoje zavést, ale žena pokoje nedala, on se jí bál, a proto se smutným srdce jednoho dne dětem řekl: "Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody."

Děti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu jahod, kde se vše jen červenalo, a řekl jim: "No, milé moje děti, tuto sbírejte si jahody, a já tamto půjdu dříví porážet, dokud mě budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě." Děti dychtivě padly na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromoví palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví poráží. Když tak děti ošálil, vrátil se domů a děti v lese nechal.

Když měly děti plné již džbánky a dosyta se najedly, začaly myslit, aby se k otci podívaly. - I šly tam, odkud se po chvílích udeření palice ozývalo, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromě.

"Kdepak jen náš tatínek bude, snad šel domů a nás tu nechal," řekl Honzíček.

"Ale copak si to myslíš, však on tatínek někde bude a přijde zajisté pro nás, jen tu buďme," řekla Maruška.

A tedy čekaly a z dlouhé chvíle jedly zase jahody ze džbánku, až byly džbánky prázdné, musely je tedy zase naplnit, a tak jim ušla chvíle. Než začalo se stmívat, přestal tlukot palice a dětem bylo úzko, i vzaly džbánky a šly hledat otce.

"Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!" volaly lesem; ale žádného ohlasu neslyšely.

"To jsme už, milý Honzíčku, zabloudili a tatínka nenajdeme; musíme tu zůstat přes noc," řekla Maruška; ona byla starší a moudřejší.

"Ale já se bojím," Honzíček na to.

"No tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo a vtu stranu bychom se potom dali," těšila ho Mařenka a hned taky na strom lezla. - Ze stromu dívala se kolem dokola, když viděla zdaleka světýlko, zavolala Honzíčka, aby se už nebál, slezla dolů, a v tu stranu, kde světlo viděla, se dali. I přišli z lesa ven, na zelenou louku; na té louce viděli hezkou chaloupku a ta chaloupka byla perníková. Šli až k okénku, koukli dovnitř a viděli tam sedět starou bábu a dědka.

"Počkej," řekl Honzíček, "já vlezu na střechu, ulomím kus perníčku a budem se mít dobře."

"A jestli na nás přijdou," Maruška se strachovala - ale Honzíček byl už na střeše a loupal perníček a Marušce dolů házel.

I poslala bába dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček. Šel dědek ven a ptá se: "Kdopak to na mé střeše loupá perníček?"

"I ne, dědečku, to větříček," tenkým hláskem odpověděla Maruška pod oknem - a dědek se spokojil. Děti se byly najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku.

Ráno si vlezl zase Honzíček na střechu, aby si uloupnul kus perníčku, a bába zase poslala dědka se podívat. - Maruška chtěla zase dědečka odbýt, ale on ji viděl a šel to bábě povědít.

"Chutě, Honzíčku, musíme utéct, sice bude s námi zle," volala Maruška na Honzíčka, neboť slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl, že si je upeče.

Honzíček skočil ze střechy, Maruška ho chytila za ruku, a utíkali, co mohli a kam je oči vedly, a dědek hnal se za nimi, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim přece stačit. Než nebyly by mu ty dětičky utekly, kdyby se tu byla pojednou žena nevyskytla na lenném poli.

"Prosím vás, panímámo, povězte nám, kudy bychom se dali; zlý dědek z perníkové chaloupky nás honí, chtějí nás upéct, že jsme jim kousek střechy uloupli."

"Tuto se dejte do lesa, tou cestičkou, však já dědka zdržím," řekla plečka a ukazovala dětem do lesa.

Děti utíkaly dále, a za chvíli přiběhl dědek silně si odfukoval.

"Osobo," ptal se plečky, "neviděla jste tudy jít dvě děti?"

"Pleju len," odpověděla žena, jako by mu nerozuměla.

"Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti."

"Až vypleju a uzraje, budem trhat."

"Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste viděla tudy jít děti."

"Až vytrháme, budem drhnout semeno a pak len močit."

"Osobo, cožpak nerozumíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti."

"Po vymočení prostírat a v peci sušit."

"Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti."

"Nu, a po vysušení budem třít a po vytření vochlovat."

"Osobo, neslyšíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti."

"Tak; nu, a po vochlování budem nadívat na kužele a příst."

"Osobo, co mi do toho, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti."

"Až napředem pěkných tenkých přadýnek, budem soukat."

"Osobo, osobo, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti."

"Až nasoukáme, budem tkát pěkné tenké plátno."

"Osobo, co je mi do plátna, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti."

"až utkáme, budem bílit, až vybílíme, budem stříhat a šít košile, košilky, šátky a stužky, sukně a zástěrky."

"Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti."

"A tak, co s tím budem dělat? - Nu, budem se do toho odívat a nosit se čistě bíle."

"Osobo, prosím vás, neviděla jste tudy jít děti?"

"Až to roztrháme? - Nu, pak to podpálíme, uděláme z toho troud. Nu, do troudu budem pak křesat tak dlouho, dokud vydá živou jiskřičku a boží ohníček ho nestráví. Boží ohníček rozejde se v dým, dým pak v povětří, a to je konec mojí řeči."

Osobo, já se vás na to neptal, ptám se vás, neviděla-li jste tudy jít děti."

"Děti, nu, to jste měl hned říct, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky," při těch slovech ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, než byla dříve děti poslala. Dědek to poznal, zlostí odplivnul a zpátky domů šel, a když odešel, i žena z pole zmizela a děti přišly domů.

— 9 —

---

Strejček Příhoda

Jeden chalupník byl tuze chudý a nevěděl, jak si má k penězům pomoci. I nedal mu čert dobře dělat, šel a ukradl na zámku pokladnici se všemi penězi. V noci si je přinesl domů, a aby mu žádný na ně nepřišel, vyndal práh a pod něj je položil. Žena se na něho dívala a ptala se ho, kdo mu tolik peněz dal. Ale on věděl, že má hloupou ženu, a tak jí neřekl nic, že je ukradl, nýbrž jen že nejsou jeho. "Nu, a proč je zakopáváš?"

"Pro strýce Příhodu," odpověděl chalupník. Ráno si něco peněz vzal, řekl ženě, aby o tom nikomu nepovídala, a šel do města. Na zámku byl ráno křik, všichni šli zloději na stopu, ale nemohli se ničeho domakat. Bylo to k poledni, selka seděla venku a předla. Tu jede kolem pán na koni; jak ho viděla, myslila si, že to bude nejspíše ten strýc Příhoda, i volá na něho: "Pane, pane, neříkají vám Příhoda?"

"Proč se ptáte?" pravil s podivením jezdec.

"Já myslila, že jste ten strýc Příhoda a že si jedete pro ty peníze, co můj Honza pod práh zakopal."

Jezdec slyšel již o krádeži, ihned mu to napadlo, a on řekl selce, že se jmenuje Příhoda.

"Nu, tak pojďte a vezměte si je, máte je schované."

Jezdec slezl, selka mu odendala práh, on peníze vzal a jel s nimi přímo k zámku. Tam, když je poznali, hned šli s pouty pro chalupníka. ALe žena řekla, že se ještě nevrátil, ale až přijde, že ho tam pošle.

V noci přišel muž domů, a když mu žena s potěšením vypravovala, že peníze strýci Příhodovi odevzdala, dostal takovou zlost, že by ji byl hnedle zabil. Chvíli chodil po sednici a přemýšlel, jak by se trestu zbavil. Najednou ho něco napadlo i řekl ženě:

"Teď poslouchej, ty motyko hloupá! Slyšel jsem ve městě, že bude dnes v noci potopa světa, kdo se neschová, ten se utopí. Já vylezu na střechu."

"A kam mám já vylézt?" ptala se plačky selka.

"Jdi do kuchyňky, já zadělám každou dírku, a nepřijde-li voda až na střechu, tak ti nebude nic."

Selka tam vlezla a muž zandal každou skulinku, aby tam voda nemohla. Potom si přistavil ke střeše žebřík a komínem lil dolů do kuchyně vodu. Zprvu se žena modlila, ale čím dál jí voda šla, tím více jí bylo úzko, a konečně zaslechl muž temný křik: "Utopím se, pomoz, Honzo, mám vody po krk." Honza přestal lít, šel ke kuchyňce a tiše udělal malý průchod, aby voda ubíhala. Skoro do božího rána stála selka v kuchyni, potom jí muž otevřel, všecko se uklidilo a on řekl: "Až sem ti páni přijdou, můžeš říci, že byla potopa světa." Když úředníci přišli, nechtěl se Honza k ničemu přiznat, řka, že nebyl doma, že je žena blázen, kdo ví, kterak tam peníze přišly. Zavolali ženu a ptali se, kdy muž peníze zakopával.

"Před potopou světa," odpověděla žena a pevně na tom stála.

Když s ní nemohli páni ničeho svést a muž zapíral, nechali to být, a tak ušel Honza trestu.

— 10 —

---

Sedlák milostpánem

Jeden sedlák, byl mohovitý, měl hezkou ženu, ale všecko mu pánbůh vzal. Na poli mu potlouklo, dobytel mu pošel, statek mu shořel, žena mu umřela, zůstala mu bída a nouze, bílá hlava a černé vousy. Šel tedy k panu správci, aby mu dal osvědčení, že půjde s prosbou ke králi, aby nějakou náhradu dostal. Správce se na něho podíval, a když viděl jeho bílou a černé vousy, velice se tomu podivil a věřil, že musel mít sedlák velikou starost a bídu, protože mu tak mladému hlava zbělela. Dal mu dobré osvědčení a sedlák šel spánembohem do Prahy. Když přišel do zámku, nechtěla ho stráž hned pustit, ale posléz se dala obměkčit jeho milou, ale podivnou tváří, a pustila ho před krále. Král se prý velmi podivil, když viděl bílou hlavu a černé vousy; laskavě přijal jeho prosbu a poručil sedlákovi, aby přišel do hodovní síně, až bude panstvo u tabule. Sedlák to nezameškal, a když vstoupil do síně, vyvalovali ne něho oči jako na divné zvíře.

"Nyní nám pověz," ptal se král, "jak se to stalo, že máš bílou hlavu a černé vousy?"

"Hm, uhodněte to, vždyť jste chytráci," odpověděl sedlák.

Pánové přemýšleli, ale žádný to uhodnout nemohl.

"Já ti povím," ozval se zase král, "když nám to povíš, a bude-li se nám to líbit, uděláme tě milostpánem."

"Nu, za to se může hubou klápnout. Tedy slyšte: vlasy jsem měl hned, když jsem se narodil, ale vousy mně teprv později narostly; až budou ty tak staré, jako jsou vlasy, budou také bílé."

Králi se odpověď líbila, i udělal sedláka milostpánem. Hned ho dali odít do panských šatů a do ruky mu dali zápis na pěkný statek, na němž sedlák-pán až do smrti rozšafně hospodařil.

— 11 —

---

Tři rady

Byl jeden bohatý kupec a jeden chudý. Ten bohatý byl tomu chudému za kmotra, ale nikdy mu v nouzi nepomohl, protože byl ukrutný skrblík.

Jedenkráte se trefilo, že jeli oba do dalekého města. Bohatý kupec jel, aby svůj vůz zbožím naplnil a hodně vydělal; chudý jel, aby vůz i s koněm prodal a na zádech trochu zboží domů přinesl. I přišli na oběd do hospody; bohatý seděl zvlášť, maje před sebou dobrý oběd, chudý seděl také zvlášť a měl před sebou jen skrovný obídek. Tu přišel žebrák a prosil o almužnu nejdříve ovšem toho, co měl před sebou pečeni; ale bohatý kupec se na něho zle osopil, řka, aby se tu chvíli odstranil. Chudý kupec ale vytáhne z kapsy groš, podá ho žebrákovi a přidá k tomu ještě trochu od skrovného oběda.

Žebrák vroucně poděkoval, a když vyšel kupec ven, povídal chudému: „Pane, já vím, že jste svůj poslední groš se mnou rozdělil; chci vám býti za to vděčný. Poslechněte tři rady: Předně, neopouštějte nikdy starou cestu pro novou; za druhé, nenocujte v hospodě, kde je mladá šenkýřka a starý šenkýř; a za třetí, nesvěřujte žádné tajemství ženě. Zachováte-li se podle toho, budete šťastný a vzpomenete často na starého žebráka.“

Chudý kupec poděkoval žebráčkovi za rady a ten odešel. Po obědě se oba kupci zdvihli a na cestu se vydali. Když ujeli kus, nutil chudý bohatého, aby jeli starou cestou, že si půl hodiny nadjedou; ale bohatý si nedal říci, nýbrž jel novou cestou. Chudý uhnul a dal se na starou, spoléhaje na radu žebrákovu, že mu z toho štěstí vyplyne.

A vskutku se tak stalo. Netrvalo to dlouho, tu zakopnul kůň o kořen, který se přes cestu táhl, ten se vyvrátil a zpod něho vyvalil se kotel peněz. Kupec zavýskl, sebral peníze, stokráte v duchu žebrákovi poděkoval a s radostí kotel do vozu uschoval. Bylo po nouzi a po starosti! O půl hodiny přijel dříve na hospodu, a když tam druhého kupce ještě nenašel, poslal mu naproti pacholka s přípřeží, který ho muset čtvrt hodiny z bláta páčit. Teprve nyní bohatý litoval, že kmotra neposlechl, ale ten se mu vysmál.

Zatím pozoroval chudý kupec, že je v té hospodě hezká hospodská a starý ošklivý hospodský, a již tam neměl stání. Bohatý však na jeho radu nedbal a nikterak s ním dále jít nechtěl pouze pro tu jedinou příčinu, ze je šenkýřka hezká. Odešelť tedy chudý sám, ale jen nedaleko do druhé hospody.

V noci mu to nedalo pokoje, proč by asi v takové hospodě zůstat neradno bylo. Sebral se, šel ven a vloudil se až pod okna té hospody, kde bohatý kmotr spal. Najednou k půlnoci otevře se pomalu okno, ozve se šepot a muž v plášti zahalený leze dolů. Kupcovi napadlo, aby mu uřízl kus pláště, a již byl nůž v ruce a kus pláště ušmiknuto. Okno se zavřelo a muž šel ve vesnici do jednoho stavení, kupec pak na své lože.

Ráno sotva pánbůh den dal, strhl se pokřik, že ten cizí kupec, co v hořejší hospodě zůstal, starého hospodského zabil a také již do vězeni dán je. Tu se chudý kmotr sebral, šel k úřadu, vše udal, co v noci viděl, a kus pláště, který byl vrahovi uřízl, ukázal. Na to udání drželo se vyšetřováni, a brzy našli vraha. Byl to mladý chasník, který za šenkýřkou chodil a jejím návodem sveden muže zabil. Bohatý kupec, jsa vazby sproštěn, děkoval kmotru svému a slíbil, že ho nikdy v nouzi neopustí. Ten se nemusel ale již na pomoc bohatého kmotra spoléhat neboť sám bohatší byl. Chudý - nyní také již bohatý kmotr - jel po koupi domů, ale druhý zůstal ještě déle na cestě. Přijížděje k domovu, chtěl se přesvědčit zdali i třetí rada žebrákova dobrá byla. Koupil tedy zabité tele, svázal ho do pytle a hodil na vůz. Se soumrakem dorazil domů, kde ho již starostlivá žena s úzkostí čekala. Jakého tu bylo ale divení, když muž skládat počal, a zboží tu bylo, jaké nikdo ve městě neměl.

„Proboha, muži, kdo ti dal tolik na dluh?“ ptala se kupce.

„To všecko je moje jmění. Ale teď mi pomoz ten pytel dát dolů, vezmi kliček a pojď do sklepa,“ poroučel muž, když se dostal až k pytli, kde tele bylo. žena lekla se krve. Aby nikdo nepřišel a neviděl, co se stalo, pospíchala do sklepa, nemohouc se dočkat mužovy zpovědi.

Když přišli do sklepa, povídá muž: "Abys věděla, ženo, zač jsem to zboží nakoupil a kde jsem peníze vzal, tedy věz, že jsem na cestě našeho skrblivého kmotra zabil. Měj rozum a drž jazyk za zuby; to víš, co by se mi stalo, kdyby se to prozradilo.“

Žena přislibovala hory doly, a ač se strachy třásla a plakala, přece se brzy upokojila.

Druhý den byla v hospodě muzika. Kupec vzal několik tolarů do kapsy, ženu pod paží a šel se trochu poveselit. Bylo tam několik měšťanek a měšťanů, samí známí, a kupec i kupcová dali se do tance. Kupec ale naschvál se ženou netancoval a prováděl vždy jen druhé ženy, co kupcovou vždy více a více mrzelo. Konečně přijde k němu a začne mu domlouvat; kupec se smál, a tím ji ještě více rozhněval, takže hlasitě nadávat začala. Tu se on obrátí a pleskne ji přes pusu. To byl olej do ohně.

„Ty ošemetníku, šejdíři, ty vrahu, chceš mě zabít, jakos zabil kmotra. Myslíš, když máš v kapse uloupené peníze, že smíš mnou pohrdat a jen pro jiné oči mít? Ne, ne, půjdu a udám, že jsi kmotra zabil a do sklepa ho zakopal.“ Tak křičela žárlivostí rozvzteklená žena před užaslými hostmi.

Hned se měšťané kupce chopili a jeden běžel poptat se bohaté kupcové, zdali její muž doma, aneb co o něm ví. Za chvíli ale přišel zpět se zprávou, že kupec nyní přijel.

„Co to tedy ta žena povídala?“ ptal se jeden druhého.

„Povídala to, co jsem jí řekl,“ ozval se kupec pln smíchu. „Posaďte se zase na svá místa a já vám povím, co se mi na cestě přihodilo.“

Měšťané sedli a kupec jim začal o žebráčkovi vypravovat. Když byl všecko vypověděl, doložil: „Nyní jsem se o pravdě třetí rady jeho také přesvědčil. Běda, kdybych byl kmotra vskutku zabil a ženě tajemství svěřil!“

Měšťané se smáli, ženy se hněvaly, ale kupcova žena litovala svého přenáhlení a svatosvatě muži slibovala, že si dá na jazyk dobrý pozor. Jestli to vskutku učinila, není známo.

— 12 —

---

Černokněžník

Byl jednou jeden starý člověk a ten měl jednoho synka; ale že byl již velmi starý a přitom chudobný, nemohl synka svého déle živiti. - Jedenkráte, když se nad svojí psotou rozželel, oslovil svého synka takto: "Synku můj, synku, vidíš, že jsem už velmi starý, dělat už nemohu, žebrat se stydím a zahospodařeno nic nemám. - Ty jsi už odrostl, musíš si už sám hledat ve světě živobytí a u někoho sloužit."

"No věru, drahý otče", odpoví mu syn, "to uznávám a dávno jsem už na to myslel. Rád půjdu do služby, nebo krom toho bych rád šel do světa".

Po krátkém čase vybral se starý otec i se synkem na cestu. Jakkoli stár, chtěl přece synka svého přes hory a lesy dovésti do té služby. I šli tedy spolu, až přišli jednoho dne do hustého lesa ke skále, na níž viděli jednoho samotného člověka seděti a čísti z veliké knihy. - To byl černokněžník.

"Pánbůh dej štěstí", pozdravili pocestní.

"Pánbůh dej i vám; kam jdete, stařečku?"

"Vedu tuto synka do světa a rád bych mu vyhledal nějakou službu, aby se něčemu naučil, odpověděl stařec.

"Kampak byste vodil synka do světa, nechejte ho u mne", pravil černokněžník.

"A přijmete ho?" zvolal s radostí stařec.

"Aj, věru ho přijmu, bude mi posluhovat. Ale co mi za to dáte, když ho budu i učit?"

"Ach, co bych vám dal, vždyť jsem chudobný otec, nemám sám, co bych položil do úst", pokrčil rameny, starý.

"No, víte co", řekl černokněžník, "sedm let ho budu míti u sebe a budu ho učiti, ale po sedmi letech přijděte; jak si ho poznáte, bude váš, ale když ne, tedy si ho podržím na věčnost! "

"No dobře", praví starý otec, "když je už tak, nech bude", ale sám u sebe si myslil: "Copak by to bylo, abych si po sedmi letech syna nemohl poznati ?" Nechal tedy synka ve službě u černokněžníka a sám se odebral domů. - Doma se mu ovšem v hlavě rozleželo a ustavičně si myslel, jak synka pozná a proč by ho neměl poznati, a konečně ho napadal strach, že ho snad přece nepozná. No, ale nechme stařečka a ohlédněme se po synkovi.

Černokněžník se nejprv synka ptal, umí-li číst, ale věru, že mu synek pověděl pravdu řka, že neumí.

"No, když neumíš, dám ti práci!" řekl mu černokněžník a zavedl ho do jedné jeskyně. V jeskyni byly dvě jizby; v jedné viděl synek stůl pokrytý pro dvě osoby a připravené jídlo, v druhé jizbě bylo plno knih: "Tuto vidíš tyto velké knihy, budeš je ometat od prachu. - Když se ti někdy tato práce omrzí, zazvoň na tento zvoneček a přiběhnou ti chlapci si s tebou hrát. Budou ti pískat, zpívat, veselé kousky vyvádět a můžeš si s nimi hrát do vůle". - Po těch slovech sedli spolu k stolu, a když se najedli, černokněžník odešel někam na daleké cesty a synek se pustil do uložené práce.

Když ten milý synek ty knihy den jak den od prachu čistil, bývala mu ovšem dlouhá chvíle - a tu si nezazvonil na zvoneček, ale rozevřel jednu knihu po druhé, díval se do nich a pomalu se učil číst, až se i naučil. - Jak uměl číst, tu si potom z knih vyčítal všechna černokněžníkova čarodějstva.

Když se po roce černokněžník vrátil domů a viděl knihy v pořádku, pochválil ho za jeho pořádnost a daroval mu dukát. - Ale synek prosil, zda by směl na krátký čas navštíviti bědného otce a ten peníz mu donésti. - Odpustil ho černokněžník, aby otce navštívil. - S radostí běžel milý syn k svému starému otci a našel ho doma na lavici seděti velmi zamyšleného. - "Aj, otče, co jste tak zamyšlen?" ptal se ho.

"Oj, můj synku", odpoví mu stařec, "jak bych nebyl zamyšlen, vždyť se bojím, že tě za sedm roků nepoznám!"

"Ach, proto se netrapte; až mne přijdete poznávat, tu mě černokněžník promění v holuba a já si sednu s druhými holuby na střechu a budu sedět v třetí řadě. Tu jen dobře pozorujte, až uvidíte, že má jeden holub křídlo svěšeno, to můžete vědět, že to budu já, a jen na toho ukažte".

Starý otec se tedy upokojil a synek se odebral zase nazpět k černokněžníkovi. - Sotvaže se navrátil, černokněžník odešel opět na cesty a on zůstal při knihách sám. Čistil je jako předtím, přitom pilně v nich čítaje.

Černokněžník byl po každé, když se vrátil ze světa, se svým sluhou velmi spokojen.

Minulo sedm let. Starý otec vzal do ruky hůl a šel kulhaje k černokněžníkovi pro svého syna. "No, přišel jsem si pro syna!" pravil, přišed na místo.

"Nuže", odpoví černokněžník, "sedm let minulo, pravda; no, tak si ho vezměte, jak si ho poznáte, tamhle sedí na střeše. Ale jak si ho napoprvé nepoznáte, zůstane u mne". - Starý otec opřel se o hůl, hledí na hejno holubů sedících na střeše, hledí a poznává syna, a hle, už ho poznal.

"Aha", ukazuje radostně holí na střechu, "tamto je můj syn, ten krajní v třetí řadě, co to křídlo svěsil!"

"Pravda, pravda, uhodl jste", mrzutě propoví černokněžník. - Ale když si otec syna prosil, aby mu ho tedy dal, tu se začal všelijak vymlouvati, že je holubem, že ho nemůže hned proměniti v člověka a že ho za krátký čas pošle domů. Muselť tedy starý otec odejíti domů bez syna, jakkoli mu to bylo těžko.

Černokněžníka to velmi mrzelo, že má dáti synka nazpět, a kdož ví, co by s ním byl dělal, ale chytrý již syn vyhlídl si čas, a jak černokněžník odešel z domu, tu mu vzal knihu, v níž měl všechna čarodějstva zaznamenána, a dal se v útěk domů za starým otcem. Dohonil ho na cestě.

"Nuž, můj synku, což jsi se vysvobodil ?" zvolal radostně starý otec.

"Aj, věru, jsem už tu na svobodě, a ještě jsem mu knihu vzal!"

"No jen, synku, abys za ni draho nezaplatil, " pravil otec starostlivě.

"Oj, co bych zaplatil, vždyť jsem já větší čarodějník než on sám. Ale víte co, otče, živobytí nám došlo a já se přece jen bojím, že mě ten čarodějník bude honit. Udělám se tedy pěkným koněm a vy si na mne sedněte a jeďte mě tam do té osady prodávat. Až mě prodáte, vezměte mi dolů uzdu, nebo když ji na mně zapomenete, nikdy se víc nenavrátím."

Udělal se tedy synek krásným koněm, otec si na něho vsedl a jel na něm do blízké osady, kde byl právě trh. Hned se kupci okolo něho sběhli a ptali se ho, za jakou cenu by toho koně chtěl dáti; on jim řekl: "Za čtyři sta zlatých!" - Ale přece se jen ten kůň kupcům zdál být drahým, až tu přijde čarodějník; jak se na koně podíval, hned věděl, jaký to kůň.

"Co stojí ten kůň, stařečku?" ptá se hned.

"Oj věru, že ho pod čtyři sta zlatých nedám", odpověděl stařec, který čarodějníka nepoznal.

"Ale což neslevíte nic ?"

"Aj věru, ani babku", ujišťoval starý otec.

"No, když je tak, je tak, tu máte čtyři sta zlatých!" a čarodějník hned starci položil peníze do ruky. - Stařec se pustil do počítání peněz, nevzpomněl na slova synkova, a čarodějník uchopil koně za uzdu, vyšvihl se naň a ten tam ujížděl. Byl náramně rozlícen a přímo zamířil do nejbližší osady ke kovárně. - "Kováři, kuj dvoucentové podkovy a rozpálené přibíjej tomuto koni!" rozkazoval čarodějník, když byl u kovárny slezl s koně a za uzdu ho uvázal u studnice. - Kovář si hned šel chystat železa a čarodějník šel také do kovárny přihlížet, aby se vše pořádně stalo. - Kůň zůstal venku sám a rád by se byl uzdy zprostil. Tu vyběhla z domu dívčina se džbánem pro vodu k studnici.

"Pěkně tě prosím, dívčinko, povol mi trochu uzdu, budu na tebe vším dobrým pamatovat", prosil kůň dívčinu.

"Aj, ráda ti to udělám", pravila dívčina, postavila džbán a uzdu mu povolila. - Jak mu ji povolila, setřel si ji o sloup docela s hlavy, přetvořil se v holuba a mžikem se zdvihl do povětří. Děvče u studnice s podivením se ohlíželo po koni, ale čarodějník již také věděl, co se stalo, a dobře viděl holuba letěti v povětří. I udělal se jestřábem a za ním.

Ubohý holub, o málo, že by ho byl jestřáb ulapil, vtom viděl ještě včas v královském domě u okna seděti královskou dceru a jako krásný zlatý prsten pustil se jí do klína. - I zaradovala se velmi královská dcera nad tím prstenem, neboť byl překrásný, a hned běžela k svému chorému otci ukázat mu, jaký to prsten jí spadl do klína. - Chorý král se tomu divil, ale také se z toho těšil k vůli své milé dceři. - A co spolu o tom prstenu hovoří, oznamuje sluha, že se hlásí jakýsi cizí lékař, který praví, že chorému králi navrátí zdraví. - Král dal hned toho lékaře k sobě zavolati a slušně ho přivítati, á to byl ten Čarodějník. - Královská dcera hned se ho ptala, zdali by jí otce vyléčil.

"Věru, že bych ho vyléčil", pravil černokněžník, oči nespouštěje s prstenu, který měla královská dcera na prstě, "věru bych ho vyléčil, kdybyste mi dala ten prsten, co máte na malíku". - Králova dcera ho nechtěla zprvu dáti, ale že otce svého milovala a že se bála, aby v té chorobě neumřel, slíbila, že mu jej dá, jestli jí otce vyléčí.

Černokněžník nepotřeboval mnoho léků, netrvalo to dlouho a král se cítil jako zdráv; černokněžník žádal o prsten. - Tu jak mu ho z vděčnosti podávala, vypadl jí z ruky a v okamžení se rozsypal na drobná zrnka prosná. - V té chvíli se ale černokněžník přetvořil v holuba a začal zrnka zobati. Ale na jedno královská dcera stoupla, a jak se holub octnul u její nohy, udělal se z toho zrnka jestřáb, chytil holuba a na kusy roztrhal. - Bylo po černokněžníku a jeho umění.

Z jestřába se ale udělal krásný mládenec, který se poklonil královské dceři a jí děkoval. Král, který byl vše to s podivením pozoroval a vše si od něho dal vyrozprávěti, pravil mu konečně: "No, když jsi dovedl čarodějníka oklamat a zničit, já ti přislibuji tuto svou dceru za ženu a po své smrti ti nechám celé království.

Tak se i stalo. Synek si vzal královu dceru za ženu, starého svého otce si vyhledal a vzal k sobě, a tak žili dlouhá léta pospolu šťastně, a když jim otcové odumřeli, kralovali sami dále v svatém pokoji.

— 13 —

---

O peciválu největším na světě

Kde bylo, tam bylo. - Než bylo to v sedmdesáté sedmé krajině, za červeným mořem, za skleněným vrchem a za dřevěnou skalou, kde žil jedenkráte král, který měl tři syny. Všichni tři byli již pořádní chlapi, ale starší dva byli zvedenější, znali již světské způsoby a každý je raději viděl než toho nejmladšího, kterého jmenovali Peciválem, poněvadž nic jiného nedělal celý boží den, než se popelil a smolil po domě. Když tedy synové dorostli, zavolal je otec jedenkráte k sobě, řka jim: "Synové moji, už jste chvála Bohu pořádní chlapi, mohli byste se už i vybrat do světa, abyste zkusili, jak to ve světě chodí. Jděte jen, jděte, ať vidím, zda z vás něco bude. Jdi nejdřív ty, nejstarší, a ukaž, co dovedeš." - Nejstarší syn srozuměv vůli otcově začal ihned konati přípravy na cestu. Vzal si hodně peněz z otcovy pokladnice, dobrého koně, pěknou zbroj, a když se ode všech rozloučil, vybral se na cestu. Celý rok putoval po horách, po dolinách, po holých pustinách, až přišel konečně k jednomu lesu, který byl celý měděný. "No, však jsem se už natoulal po tom božím světě", pravil sám k sobě, když dojel k tomu měděnému lesu, "ale aspoň mi nebude líto, vždyť takovouto zvláštnost leckde člověk nevidí. Ale utrhnu si jednu halouzku, nebo by mi doma nevěřili, že jsem byl až tu. Ach, jistě bude rád můj otec, až ji uvidí!"

Takto se těšil princ mysle, že bůhvíco vidí; když se dost na měděný les nadíval, utrhl si jednu větvičku, obrátil koně a jechal domů. - Přijížděje domů zdaleka již volal na otce, zdvihaje letorost vzhůru: "Otče, otče, byl jsem daleko; jak vidíte, tato ratolest je z měděného lesa!"

"Nepotěšil jsi mne, synu můj", odpověděl zarmoucený otec, "vždyť já tam, kam jsi ty po celý rok šel, chodím se svou ženou do svítání. Ty můžeš už jen sedět doma, neboť vidím, že ve světě příliš mnoho z tebe nebude. Nuže se ty vyber, synu můj prostřední, snad že ty vykonáš více."

Prostřední syn nedal se též dlouho pobízeti, ale přisvědčil, že věru půjde a hned se také na cestu připravoval. Jako bratr, tak i on vzal si na cestu hodně peněz, dobrého koně a pěknou zbroj, a když se všemi se rozloučil, odebral se na cestu. - Dlouho bloudil po lesích a po horách, a ještě nic zvláštního neviděl ani nezkusil. Za rok přišel k měděnému lesu. "Chvála Bohu, že jsem aspoň k tomuto lesu přišel. Hej, ale odtud se vrátit nesmím, nebo by mne otec vyhuboval jako staršího bratra. Musím jít ještě dále, abych více zkusil." - Po této samomluvě si utrhl větvičku měděnou a jel dále. - Bloudil zase poznovu celý rok, až konečně přijel k lesu stříbrnému. "Hej, tu můj bratr nebyl, zaradoval se, "a kde by se tu vzal, vždyť tu přede mnou asi ani živého ducha nebylo. Ach, bude rád můj otec, až mu vypovím, kde jsem byl a co jsem viděl. Ale musím si ulomit z tohoto stříbrného lesa jednu větvičku, aby mi uvěřili." - I odlomil si stříbrnou ratolest, potom se chvíli rozmýšlel, má-li přece jeti dále, ale vida za lesem veliké skály, myslil si: "Co bych já se tam toulal, ještě bych mohl přijíti o koně" - a raději se vrátil pěkně krásně domů. - Když dojížděl k domovu, zdaleka ukazoval haluz měděnou a stříbrnou volaje na otce: "Otče, otče, jak jsem já vám byl daleko! Jak vidíte, tato větvička je z měděného lesa a tato ze stříbrného. Ach, jak mnoho jsem já viděl a zkusil, chlubil se.

"Nemáš se čím chlubit", odpověděl otec smutně, "kam jsi ty šel dva roky, tam já se svou ženou chodívám dopoledne. I ty můžeš už jen zůstat doma, neboť ani z tebe ve světě mnoho nebude. - Už vidím, že po vás není nic", naříkal si král, ale tu se ohlédl na Pecivála a ptal se ho: "Nu a co ty? Neměl bys chuti zkusit štěstí ?"

"Proč bych neměl, jen mně dovolte a dejte mi něco na cestu", odpověděl Pecivál. Ale starší jeho bratři div nepadli smíchem, že takový ledajaký Pecivál, který nic neumí než váleti se v popelu, že ten si důvěřuje více dovésti nezvoní. - Vysmívali se mu zle, až ho všecka trpělivost přešla; odešel ze dveří. Rozželen nad závistí svých bratří chodil po dvoře, až se znenadání octnul u smetiště, kde se válel vyzáblý, prašivý kůň. Když došel Pecivál k smetišti, kůň se mu ozval: "My jsme obadva stejně opovrženi, ale proto, že jsi opovržen a že se ti bratři vysmívají, se nermuť. Ty chceš jíti do světa; dobře máš. Já vím, že se tě otec bude vyptávati, co si žádáš na cestu; jak chceš, aby se ti dobře vedlo, tu si nic jiného nežádej než mne a ten rezavý palaš s půdy. Neboj se nic, však my ti budeme k dobré pomoci."

Pecivál se koníkovi pěkně poděkoval za dobrou radu a slíbil, že se bude podle ní říditi. Za chvíli šel zase zpátky do jizby.

"No jak, jestlipak půjdeš do toho světa ?" ptal se ho otec a Pecivál odpověděl, že by věru rád šel.

"No, když si důvěřuješ, já ti tu vůli nechci zlomit; jdi a zkus štěstí, možná, že i své bratry zahanbíš. No a copak chceš na cestu? "

"Ne mnoho, abych vám nedělal velké škody, jen toho prašivého koně, co se válí na smetisku, a ten rezavý palaš, co visí na půdě." Tu se bratři pustili do velikého smíchu, ale otec se podivil žádosti synově, neboť dobře věděl, jaký to kůň a jaký to palaš. - Zavrtěl hlavou, začal Pecivála přemlouvati, aby si vybral něco lepšího, se špatným koněm a rezavým palašem že vyvede malé hrdinství a cti nedojde, ale Pecivál ani za svět nechtěl od svého upustiti. - Konečně mu otec přislíbil, co si žádal.

Druhý den se Pecivál připravil na cestu. Vzal si trochu potravy, něco peněz, rezavou šavli připásal k boku, vsedl na prašivého koně a ve jménu Páně vydal se na cestu do světa. Dlouho se bratři s mnohými diváky za ním dívali a sloužilo jim to k velikému posměchu, když viděli, jak se koníkovi pod Peciválem nohy podlamují a jak třikrát padl na hubu, že ho musel Pecivál zdvihati. S psotou vyvlekl se s koníkem z města. Ale za městem se koník náhle zastavil a obrátiv se k Peciválovi, pravil: "Poslechni, Pecivále, sesedni se mne, trochu mě očistíš a doneseš mi s korýtko ovsa a s korýtko ohně. To bude můj obrok; neboť já nejsem ledajaký kůň, ale jsem tvého otce Tátoš. Ani ten palaš není palaš jako druhý, ale je to takový, že když mu rozkážeš, aby rubal, sám od sebe bude tak dlouho rubat, pokud všecko neporubá. Jen honem toho ovsa a toho ohně, neboť cesta je daleká."

Této řeči se Pecivál velice zaradoval; ihned očistil koníka a donesl mu korýtko ovsa a korýtko ohně. Jak mu to Pecivál přinesl, koník se otřásl a přeměnil se v utěšeného koně Tátoše. - Potom zhltnuv oves a oheň poručil Peciválovi, aby si naň vysednul. - Sotva naň dosedl, Tátoš se vznesl vzhůru až do oblak a do takového letu se pustil, že se hory a lesy jen tak jako mraveniska pod nimi hýbaly. - Zanedlouho stanul u měděného lesa. "Tu je," povídá, "měděný les, ke kterému tvůj nejstarší bratr přišel za rok a ke kterému já tvého otce nosívám do svítání. Sesedni se mne a dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně, abychom dále lépe mohli." - Pecivál mu donesl ovsa i ohně, nakrmil ho a potom naň vysedl, a zase letěli jedním letem, že se jim hory, doly před očima jen míhaly. - Zanedlouho Tátoš opět stanul a stříbrného lesa. - "Tu je", povídá, "stříbrný les, ke kterému tvůj prostřední bratr přišel za dva roky a ke kterému já tvého otce nosívám do poledne. Sesedni se mne a dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně, abychom lépe mohli dále." - Pecivál sesedl, donesl ovsa i ohně a Tátoše nakrmil. Po nakrmení zase naň vysedl a zase letěli dále ponad horami a lesy. Když tak hodnou chvíli Tátoš letěl, stanul u zlatého lesa. "Tu je", povídal, "zlatý les", a za tímto lesem bývá dobrý přítel tvého otce; k tomu půjdeme na noc. Ale abychom lépe mohli, dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně." - Pecivál si Tátoše nakrmil a vysedl naň; několika skoky přelítli zlatý les a před večerem byli již před zámkem otcova přítele.

Pecivál skočil s Tátoše, vešel do zámku a uctivě se poklonil hospodáři. Hospodář, shlédnuv ho, velmi se podivil, vida člověka, neboť tam nebylo po celý rok viděti živého tvora. - Zvědavě se tedy ptal, kdo je, co je, kam jde? - "Já jsem", odpověděl Pecivál, "toho a toho krále nejmladší syn; vybral jsem se do světa, abych něco zkusil, a tu jsem, hle, po cestě vás jako dobrého přítele svého otce navštívil."

Hospodář byl té návštěvě velmi rád, neboť byl s jeho otcem velmi zadobře. "Tedy ty jsi syn mého přítele? Eh, takových přátel, jako jsme my dva byli, kdy jsme ještě s tou Ježibabou bojovávali, nikdy nebylo ani více nebude."

"Co je to za Ježibabu?" ptal se Pecivál.

"No, Ježibaba, proti které a proti jejímž synům jsem s tvým otcem bojovával."

"No, a což už nyní více nebojujete ?"

"Už jsem se všeho odřekl, vida, že nic nevykonám, neboť jsem věru už starý. Ale však ti je to až zázrak s tou Ježibabou! Čím jsme jí víc vojska pobili, tím se jí ho víc ze země neb odkud rojilo. Copak si v takový čas počneš? - Nechal jsem tedy, jak povídám, ták, třebas s těžkým srdcem."

"Ej, když jste vy i s mým otcem proti té Ježibabě a proti jejímu zázračnému vojsku nemohli nic vykonati, zkusím to já, snad se mi poštěstí. Mám tu otcova Tátoše i otcův palaš; vždyť ten postíná, cokoli by jich bylo. - Jen seberte i vy něco vojska, i to se nám dobře shodne."

Dlouho ten král Pecivála přemlouval, ale on se již odmluviti nedal, až konečně i sám se s ním spojil. -

Za krátký čas shromáždili vojsko, všechny přípravy k vojně byly pohotově a Pecivál se starým králem vytáhli do boje proti Ježibabě.

Zdaleka již viděli Ježibabino vojsko rozložené na prostranné louce, jako by se bylo moře rozlilo, a uprostřed na zvýšeném místě seděla Ježibaba, dávajíc rozkazy.

Vojsko královo se skoro lekalo, ale Pecivál vytáhl palaš a na svém Tátoši první letěl napřed. "Jen s chutí do nich!" volal, a když stál proti nepřátelům, rozkázal svému palaši: "Rubej, palašíku, rubej nepři tele!" a palaš rubal na vše strany, že nepřátelům hlavy padaly jako klasy, přesto, že po každé hlavě narostla jiná. - "Však já to zřídlo, ze kterého to vojsko vyvěrá, hned zničím", zvolal Pecivál a poručil palaši zrubat Ježibabu. Palaš rubal, rubal, až se dorubal k Ježibabě, lešení, na kterém seděla, zbořil a ji samu rozsekal na malé kousky. - Vtom okamžení zmizelo i její zázračné vojsko.

S neslýchanou radostí vraceli se z bitvy Pecivál a král; onen se těšil ze svého vítězství, a starý král - že Ježibabě konec. Nemohl se ani dosti naděkovati Peciválovi, že ho té nepřítelkyně zbavil. Chtěl dáti velikou hostinu, ale Pecivál dokonce déle baviti se nechtěl, nakrmil jen Tátoše a pospíchal domů, aby otci dal zprávu, co již byl vykonal. - Nechtěl ho tedy starý přítel déle zdržovati. - Když si byl Pecivál Tátoše nakrmil, vysedl na něho a ujížděli k domovu. Na cestě nezdrželi se nic déle, než co Pecivál u zlatého, stříbrného a měděného lesa Tátošoví přinesl obroku, ovsa i ohně, a co si v každém lese jednu halouzku utrhl na památku.

Když přijeli domů, před městem se Tátoš opět přeměnil v prašivého koně a jen tak uklekuje vlekl se přes město. - Dojeli do zámku. Bratři ho právě tak přivítali, jak ho byli vyprovodili, s posměchem, ale otec vážně se ho ptal: "No, synu můj, kde jsi chodil?" - "Zde vidíte, otče", odpověděl Pecivál, "odkud je tato měděná větvička, tam jsem byl do svítání; odkud je tato stříbrná, byl jsem do poledne, odkud je tato zlatá, byl jsem před večerem, a ještě jsem v ten den nocoval u vašeho přítele za zlatým lesem."

"No, ty se mi líbíš," pověděl utěšený otec, popleskuje Pecivála po plecích, "ty se mi líbíš, když jsi za tak krátký čas tolik pochodil. Nuž, a ten můj přítel, copak dělá? Nuže, vyprávěj mi o něm něco. S tím jsem já proti jedné Ježibabě bojovával, ale nic jsme s ní nemohli vykonat. Zda ho ještě nezničila ?" - "Chtěla, ale už mu víc nic neudělá", a Pecivál začal povídati všecko od nejmenšího do největšího, jak to bylo v boji, že otec až tak rostl od radosti. Bratři hněvem a závistí div že neshořeli, a všickni se divili.

"Ty jsi přece jen hodný šohaj!" zvolal otec. "Dobře jsi se ve světě zachoval a bratry jsi zahanbil. Jen škoda, že jsem už tak starý, věru bych ještě s tebou, s takým hrdinou, sám šel na nepřítele mého přítele. Víš, on má tři dcery, jednu krásnější než druhou, ale mu je té Ježibaby - co jsi zničil - tři synové ukradli a ti synové jsou draci, jeden se čtyřmi, druhý s osmi a třetí s dvanácti hlavami. Já jsem se svým přítelem i proti těm vojnu vedl, ale ti byli ještě horší než matka. Co, synu můj, zda bys neměl chuti s nimi to zkusiti ?"

"Ej, jistě že bych měl, třebas hned, jen když vám to nebude proti vůli", odpověděl Pecivál a byl by hned býval na cestu přichystán, ale otec se s ním chtěl ještě trochu potěšiti a proto zůstal několik dní doma.

Po několika dnech se zase chystal na cestu; navečer než odjel, šel k svému koníkovi, který se zase na smetisku ubytoval, aby se s ním poradil. Řekl mu koník: "Pane, na moc jsi se odvážil. Těch draků ještě nikdo nepřemohl, já se bojím tam jít i za tebe i za mne."

"Ej, jen ty se, Tátoši můj, neboj. Ani Ježibabu nikdo nepřemohl, a my jsme ji přece zničili; Pánbůh nám pomůže i její syny přemoci. Už jak bude, tak bude, zítra se vypravíme."

"Když už tedy tak chceš, tedy se jen vypravme", odpověděl koník.

Ráno, jak svítalo, připásal si Pecivál rezavou šavli k boku, rozloučil se s otcem a domácími, sedl si na svého koně a provázen smíchem svých závistných bratrův ubíral se opět z města na nové zkoušky. Za městem si koníka očistil, nakrmil ovsem o ohněm, a když se mu proměnil v Tátoše, vsedl naň, a lesy, hory, doliny mžikaly mu jen před očima, jak Tátoš s ním letěl. Jen okamžení se zdrželi u lesa měděného, stříbrného a zlatého, co Pecivál Tátoše nakrmil.

Starý král byl velmi rád, že ho přišel Pecivál zase navštíviti a že naň nezapomněl. "Ej", povídal mu Pecivál, "jakpak bych já na vás zapomněl, nikdy já na vás nezapomenu. - Ale já jsem vás nepřišel navštíviti, leč jsem vás přišel jako dobrého vítěze zavolati do vojny proti těm třem drakům, co vám ukradli dcery."

"Jej, synu můj, z toho nic nebude, neboť jsem už starý a do bitvy se nehodím. Dosti jsem se s nimi nabojoval, pokud jsem byl mladší, ale všecko marno, neboť těch nikdo na tom světě nepřemůže."

"Ej, opravdu že nepřemůže? Však já uvidím, jestli jich přemohu či nepřemohu. Když vy nepůjdete, půjdu já draky pobit; vaše dcery vysvobodit musím!"

"Dej si pokoj, synu můj, nejen že nic nevykonáš, ale i sám tam zahyneš."

"Zahynu, nezahynu, Pánubohu poručeno, já přece půjdu, a když vy nechcete jíti, aspoň mně ukažte cestu."

K tomu král přivolil a hned se také vydali na cestu. Dlouho šli po krajině, která dříve patřila Ježibabě a nyní starému králi, až přišli na samičký kraj. - Tu řekl král Peciválovi: "No, jen jdi touto cestou, zanedlouho přijdeš k jedné díře, ve které přebývá moje nejstarší dcera i s drakem se čtyřmi hlavami; jak se ti poštěstí toho přemoci, tak ti potom moje nejstarší dcera ukáže cestu k prostřední."

Pecivál se poděkoval za dobrou radu a rozloučiv se s otcovým přítelem, stoupal ukázanou cestou, až přišel do té díry. - Chodil kolkolem od kraje do kraje a nikde ani vidu ani slechu o drakovi. Ale tu náhle vidí krásný palác: "Ach, tam budek myslil si Pecivál a rovnou cestou se tam ubíral a přímo do jizby. Seděla tam nejstarší kněžna.

"Jej, kde jsi se ty, boží člověče, tu vzal?" vzkřikla udivena. "Vždyť jsem tu už tolik roků zakleta a ještě jsem lidské tváře neviděla. Ale škoda tě, mládenče, neboť ty odtud živ nevyjdeš. Jak můj muž přijde, hned tě sežere."

"Ej, sežere, nesežere", odpověděl Pecivál, "jak Bůh dá, tak bude. - Ale rád bych s ním bojoval, neboť jsem tě přišel vysvobodit."

Vtom zahřměl na dveře pětadvaceticentový kyj, až se všecko otřáslo. - "To je můj muž, to je můj muž!" vzkřikla kněžna přestrašena. - "Vezmi rychle tento prsten, dej si jej na malíček; věru se ti dobře shodne, neboť ten prsten má takovou moc, že když ním jednou zakroutíš, budeš míti síly za pět set chlapů. A nyní se skryj, jak nejlépe můžeš."

Jedva dopověděla, už drak dveře otevřel, do všech koutů se podíval a zařval: "Ženo, člověčina tu smrdí, kde je? Kde je? Sem ji dej, ať ji sežeru!"

"Ach, mužíčku můj drahý, kdepak by se tu člověčina vzala ? Vždyť víš, že tu ani vrabečka nevídati, neslýchati, natož člověka," vymlouvala žena.

"Ženo, člověčina smrdí, sem ji dej, nebo tě hned sním," řval drak, až se to ozývalo. Tu vykročil Pecivál ze skrýše a postavil se před dvanáctihlavého draka.

"Co tu chceš ?" křikl naň drak.

"Přišel jsem vás navštíviti."

"A což jsi ty takový hrdina, že tak směle odpovídáš ?"

"Věru, jsem hrdina!"

"No, když jsi ty hrdina, půjdeme spolu na mlat. Zkusíme, kdo z nás je mocnější," řekl drak a s tím vyšli na humno. - Pecivál zatočil prstenem a odložil palaš. - "No, chyť mě, zamumlal drak, ať vidím, kdo jsi a co jsi, neboť jak bych tě já chytil, více by sis do kaše nefoukal."

"Nuže, když je tak, nech se ti stane po vůli," pomyslil si Pecivál, chytil draka a vrazil ho po kolena do země. Drak ze země vyskočil, chytil Pecivála a po pás ho vrazil do země, že se sotva vydrápal ven, neboť ho drak hodně stiskl. Ale to nevadilo, oddechl si a chytiv draka, stiskl ho a vrazil jím do země po samé hlavy. - Nemoha už ze země vylézti, začal oheň ze všech hlav na Pecivála metati; kdyby byl neměl Pecivál palaš, byl by ještě zvěděl o drakově moci, ale palaš začal rubat a za chvíli bylo po draku.

Po tom těžkém boji, když si byl Pecivál trochu odpočinul, vrátil se ke kněžně, která se strachem očekávala, jak boj dopadne. Jak byla ráda, když viděla Pecivála vítězem! Byla by ho zlíbala radostí, ale Pecivál nebyl milovníkem laskání; nemaje s ní dlouhých řečí pobídl ji, aby sebrala, co má nejlepšího, že ji dovede k sestrám a potom všechny tři k jejich otci. Kněžně se velice líbil, byla by s ním i v tom zámku ráda zůstala, ale nedávajíc toho na sobě znáti, šla poslechnout jeho rozkazu.

Když byla na cestu připravena, vzal ji na Tátoše a jeli k střední sestře. Od té pak vedl sestry k nejstarší, a když i ta, sebravši co drahého, na cestu se připravila, vedl je napět k starému králi, otcovu příteli.

- Nebožák otec stařičký - nikdy nepomyslel, že by se ještě se svými dcerami shledal. A tu, hle - přišly - všechny tři, krásné, hodné, jak byly odešly! Všecek radostí omládl a nevěděl, co Peciválovi za to učiniti. Nabízel mu jednu ze svých dcer, která by se mu líbila, a celé království po smrti. Ale Pecivál se za vše pěkně poděkoval a že musí k otci a že musí ještě něco zkusit - a nechtěje se ani na dlouho baviti, ode všech se rozloučil, sedl na svého Tátošíka a ten tam - přes hory a doly. - Ale ta nejmladší kněžna za ním želela, bylať si ho velmi zalíbila. Když přišel Pecivál s Tátošem před rodné město, proměnil se Tátoš v prašivého koníka a jako zlámaný se vlekl do zámku. - Otec se díval oknem - a vida syna svého přijížděti, radostně zvolal: "Můj nejmilejší syn jde, můj nejmilejší syn jde!" a šel mu do dvora vstříc.

Radosti a otázkám nebylo konce kraje a milý Pecivál měl co dělat, aby všem vyhověl. - Když už všecko vyrozprávěl, kde byl, co vykonal a kterak se mu vedlo, zvolal otec rozradován: "To ještě nikdo nevyvedl, co ty, synu můj!" a k synům ostatním se obrátiv doložil: "Vidíte, co váš opovržený Pecivál vyvedl, tak byste se i vy měli držet! - To je šohaj!"

"Dejte jim pokoj, drahý otče," přejal mu řeč Pecivál, "ale raději mi povězte, zda je opravdu ještě někdo na světě silnější než já?" - Otec dělal, jako by neslyšel a začal řeč o jiném, ale Pecivál se nedal mýliti a jen zase dorážel na otce, aby mu řekl, je-li kdo ve světě nad něho. - Nemoha se ho zbýti řekl otec smutně: "Je, věru je, a to Železný mnich, ale toho nikdo nepřemůže, neboť ten všecko zná, i to, co kdo myslí. Na tebe se ten Železný mnich velmi hněvá, neboť ti závidí tvou slávu. Co se ten už navyváděl. I krásnou dceru mého přítele ukradl a nikdo se neopováží proti němu postaviti."

Peciválovi nebylo třeba více říci, celý se znepokojil a hned otce prosil, aby mu dovolil odejíti, že přítelovu dceru musí vysvoboditi. "Když jsem pobil draky, kterých nikdo nemohl přemoci, snad mi Pánbůh dá i Železného mnicha přemoci," řekl otci a na tom úmyslu stál tak pevně, že ho žádný z něho nemohl zvrátiti. Král vida, že se Pecivál nedá ani nebezpečenstvím, aniž čím jiným odstrašiti, volky nevolky mu dal dovolení, aby šel s Železným mnichem zkusit štěstí.

Rozradován šel Pecivál k smetisku, kde se Tátoš, jak byl jeho obyčej, válel. Dobře věděl Tátoš, co se dělo; jak k němu Pecivál přistoupil, hned ho oslovil: "Vím, pane, co jsi vzal na sebe, ale já s tebou, jak zůstaneš na svém, nepůjdu, nebo by nás Železný mnich, když by nás zhlédl, nač by jen chtěl přeměnil, a my bychom všecku svou moc ztratili."

"Ej, neboj se, můj rychlý Tátoši, neboj! Však nám Pánbůh bude pomáhati. Když nechceš se mnou jíti až na zámek Železného mnicha, aspoň mne, prosím tě, pod zámek dones, a potom se pro mne skryj, kde se ti jen bude líbit. Ale já k němu jíti musím." - Na to přistoupil i Tátoš.

Druhý den se Pecivál s otcem bolestně rozžehnal, sedl na Tátoše a letěli k zámku Železného mnicha. Ale otec po odchodu svého syna dal celé město potáhnouti černým suknem, neboť nedoufal, že ho kdy uvidí. - Bratři Peciválovi se také vydali na cestu k otcovu příteli, aby si za ženy vyprosili dvě starší dcery od Pecivála vysvobozené, a on sám šel opět do velkého nebezpečenství, aby získal čest a učinil dobrý skutek.

Měli velký kus cesty Pecivál s Tátošem, ačkoliv Tátoš vždy letěl jako na křídlech, než přišli k zámku; a tu pojednou viděli před sebou vysoký zámek a Tátoš pravil Peciválovi: "Vidíš-li tamto ten zámek,co se otáčí na kuří noze ? V tom přebývá Železný mnich. Když sis už tak umínil, tedy jdi, ale lépe bys udělal, kdybys nešel, neboť tam zahyneš. Já se tu zatím skryji." - "Udělej si, jak chceš," odpověděl Pecivál, "ale já už přece půjdu; jak bude, tak bude." - S těmi slovy rozloučiv se s Tátošem šel rovno na zámek.

Železný mnich věděl již napřed, že Pecivál k němu jde, a proto ho také očekával na dvoře i s krásnou kněžnou, kterou byl ukradl starému králi, příteli otce Peciválova. - Pecivál přišel, podíval se na ně a oni zase na něho - zvlášť krásná kněžna ani s něho očí spustiti nechtěla. - "Přece jsi mi konečně přišel pod moc," zamumlal Železný mnich, "ale už mi živý neujdeš! Vtom okamžení staň se prosem!" - Nebožák Pecivál! Jakmile Železný mnich to slovo prořekl, Pecivál stal se prosným zrnkem. Nedaleko bylo smetisko a v něm hrabal kohout. "Kohoute!" zvolal Železný mnich, "sezobni to proso!" Kohout proso sezobl a bylo po moci Peciválově.

Bylo by i věru po něm bývalo na věky věkův, kdyby nebylo krásné kněžny a jejího dobrého srdce, které litovalo jeho krásy a mladého života. - I začala rozmýšleti, kterak ho vysvoboditi. - Dlouho rozmýšlela, co a jak dělati, až jí konečně napadlo zeptati se nejprve Železného mnicha, kterak se zakletá věc může odklnouti. I přitulila se k němu, jako by ho bůhvíjak měla ráda, a začala k němu pěkně, jako by zlata ukrajoval: "Nyní se mi líbíš, když takové divy činíš, nebo nyní vidím, že tobě rovného na světě není. - Ale poslyš, jestlipak bys to, co jednou tak přeměníš, zase mohl spraviti v předešlé ?"

"Co bych nemohl ?" zabručel Železný mnich. "A tedy zkus," prosila krásná kněžna a jako kočička se okolo něho uvíjela. "Ale jdi mi s tím," bručel Železný mnich a obrátil se, aby odešel, ale kněžna mu nedala pokoje a tak se k němu lichotila, že jí to nemohl odepříti. "Tamto v té chýši," pravil uchlácholen, ukázav do jednoho kouta zámku, "visí na stěně dva palaše, které ustavičně jeden proti druhému sekají; když se mezi ty dva palaše některá zakletá věc položí a palaše ji rozetnou, hned se obrátí v to, čím byla před tím!"

Více kněžna nepotřebovala; pěkně se od Železného mnicha, kterého nenáviděla, vykradla a začala po dvoře svolávat kohouta: "Na, kohoutku, tip, tip, tip, tipuška, tip, tip," a tak ho vábila podhazujíe mu pšeničku, pokud ho nechytila. Jak ho chytila, pěkně s ním do kuchyně, aby jí Železný mnich neviděl, kohouta zabila, proso z něho vypárala, očistila, běžela do komory, kde visely palaše proti sobě rubající, a proso mezi ně položila. Jak palaše proso rozsekly, vyskočil z něho Pecivál tak krásný, jak byl předtím. Chtěl jí za vysvobození děkovati, ale ona mu nedala mluviti, jen ho srdečně objala a potom ho dovedla do hlubokého sklepa, přísně mu kázajíc, aby se tam choval tiše, dokud by ho nevyvedla ven. - Zanechavši ho tam vrátila se k Železnému mnichovi. Jako by se nic nebylo stalo, tak se zase pěkně k němu měla a sladké řeči s ním rozprávěla. On jí ovšem nechtěl věřiti, neboť před krátkém nechtěla na něho ani hleděti, a tu se stala tak roztomilou; než řeči její mu lichotily a rád ji poslouchal. Ona nechtěla nic jiného věděti, než kde on má svoji moc. Nešlo to tak lehko, on to nechtěl naskrze vyjeviti, a nebyla by se toho dověděla, ba zle by se jí bylo vedlo, kdyby si byl pomyslil, nač to potřebuje. Tož by byl hned zvěděl, co si ona myslí - ale nenapadlo mu právě nic. Když ustavičně škemrala a žadonila, aby jí to pověděl, a když viděl, jak ho má ráda, pravil: "No, když si už jen tak žádáš to zvědět, tak ti to povím, co kromě mne nikdo ještě na světě neví. Tamto na to moře, nedaleko mého zámku, každých sedm let přilétá jedna zlatá kačka. Kdo tu kačku lapne, zlaté vejce z ní výpare a sní, dostane tu moc, co já mám nyní, a bude všecko věděti, na co si jen pomyslí."

"Hle, takto se mi líbíš a nyní tě mám zase raději, neboť vidím, že mě i ty máš rád," laskala se k němu kněžna, když jí to pověděl; ale po chvíli se zase ptala: "A kdy ta kachna zase přijde ?"

"Dnes, duše moje; neboť včera bylo sedm roků, co tu byla naposledy " , odpověděl Železný mnich.

Kněžna věděla dost, tak se víc neptala. - Večer, když se Železný mnich uložil a usnul, vykradla se kněžna k Peciválovi. - "Umíš plavat ?" byla první její otázka, jak vstoupila do sklepa.

"Umím," odpověděl Pecivál, potěšen z jejího příchodu.

"A jestlipak bys dovedl kachnu k sobě přivábiti a lapiti ?"

"Jakpak bych nedovedl - ba věru dovedl. Nuž, a proč se mne ptáš na takové věci?" - "Na to, že tak i mne i sebe vysvobodíš i našeho nepřítele zničíš. Vytrať se potichoučku těmito dveřmi ven a jdi na břeh mořský. Tam na moři uvidíš jednu pěknou zlatou kačku; tu přiváb k sobě, ale jak by nechtěla jít, skoč do vody, vyžeň ji na břeh a chyť. Potom z ní vypárej zlaté vejce a sněz; hned budeš znáti všecko, jako nyní Železný mnich, i tu moc budeš míti, co on nyní má. Ale jen dej pozor, aby tě Železný mnich nechytil, dokud vejce nesníš,nebo by nám potom bylo oběma běda."

"Všecko tak udělám, drahá duše, jak jsi mi kázala," ujišťoval Pecivál a hned se sebral a potichounku odešel ze zámku dveřmi, kudy mu kněžna cestu ukázala; jsa venku pospíchal k Tátoši, který měl radost z jeho vysvobození. V malé chvíli ho donesl k břehu mořskému. U břehu skočil s Tátoše a začal volati na kačku: "Káč, káč, kačeno," ale kachna si pěkně po moři plavala, ani se na něho neohlédla. Když už nevěděl, kterak ji přivábiti, a viděl, že jeho hlasu nedbá, skočil do moře a začal ji vyháněti na břeh. - Dlouho ji nadháněl a za ní plaval, ale konečně přece ji vyhnal na břeh a tam ji honil, až ji uplašenou, umdlenou chytil. Hned také zlaté vejce z ní vyňal, ale vtom ho již Železný mnich dostihl a chytil za hrdlo. Než Pecivál byl šohaj chytrý - rychle vstrčil celé vejce do úst, a ještě ani do něho nekousl, už na Železného mnicha volal: "Buď divokou sviní!" - Vtom okamžení se stal Železný mnich divokou sviní a utíkal k lesu.

Pecivál se stal největším na světě, neboť nejen že ho nikdo nepřemohl, ale on i všecko věděl, nač si kdo pomyslil!

Potěšen ze svého vysvobození a ze své slávy sedl na Tátoše a ujížděl k zámku, kde ho krásná kněžna s toužebností čekala a s nevýslovnou radostí vítala. - I jemu se byla velice zalíbila, a k tomu jí byl povinen životem, neboť by ho bez její pomoci již nebylo bývalo. Jeden v druhém nalézali veliké zalíbení a tudy nemohlo býti jinak, než jak bylo, že si hned lásku a věrnost slíbili a svoje zasnoubení ještě slavili v zámku. Potom sebrala kněžna všechny drahé klenoty, Pecivál ji vzal k sobě na Tátoše a jeli nejdříve k jejímu otci, kde slaviti hody svatební. Po hodech s celým komonstvem se odebrali do vlasti. Otec Peciválův, jak uslyšel, s jakou slávou se jeho syn vrací domů, dal černé sukno strhati a celé město potáhnouti suknem červeným. Kázal vystrojiti královskou hostinu, sám pak s veškerým dvořanstvem mu vyšel v ústrety, a když se potkali, nebylo radosti konce. Co svět světem stál, nebylo v tom městě tolik slávy a radovánek; celý týden bez přestání se hodovalo.

Od toho času již Pecivála nic do světa netáhlo, těšil se s krásnou ženou a stařičkým otcem a moudře spravoval království, které mu byl otec předal.

— 14 —

---

O Širokém, Dlouhém a Bystrozrakém

Bylo to za oněch časů, kdy kočky nosily střevíce, žáby chodily v čepcích, osli břinkali ostruhami po ulici a zajíci se honili za psy. Tehdáž žil v jedné zemi král a ten měl dceru utěšené krásy a velice umělou. Přijížděli knížata a králové z dalekých zemí k ní na námluvy, ale ona žádného nechtěla a konečně vyhlásila, že si vezme jen toho, kdo ji bude po tři noci hlídati a nedá jí utéci. Pověst o tom se roznesla široko daleko a přijížděli knížata a králové, aby si ji zasloužili; ale žádný nebyl s to, aby se jí dohlídal, a každý musel smělost svoji zaplatiti smrtí. Pověst o panně té zanesla se daleko až kamsi za hranice do hradu královského k uším mladého Matěje králevice, šuhaje pěkného jako jelen, bystrého jako sokol. — Jak uslyšel Matěj o krásné princezně, poskočil na svoje rychlé nohy, a že ji půjde hlídat. Darmo otec zbraňoval, darmo prosil, zakazoval, Matěj si nedal vůli zlomiti a po čase musel ho otec přece jen pustiti. — Nabral si tedy Matěj peněz, ostrou šavli připjal k boku a tak samojediný se pustil do světa zkusit junáckého štěstí.

Druhý den došel na silnici člověka, který jaksi zamračeně kráčel kupředu; i přidružil se k němu Matěj a ptal se ho, kam jde. — „Do světa zkusit štěstí!“ odpověděl pocestný.

„A jakého jsi řemesla?“ ptal se Matěj.

„Řemesla neznám žádného, ale umíní, co nikdo neumí. Jsem Široký a mohu svoje břicho tak rozšířiti, že se v něm skryje celá četa vojska“, a dořeknuv tak se rozšířil, že mu silnice nestačila.

„No, ty jsi chlapík! A zda bys nešel se mnou? I já jdu do světa zkusit štěstí“, pravil Matěj, jemuž se ten člověk zalíbil.

„Proč bych nešel, půjdu“, odpověděl Široký a šli dále. I potkali kus dále člověka vyzáblého, vysokého jako tyč.

„ Kampak jdeš, člověče ?“ ptal se ho Matěj, neboť mu byl nápadný.

„Do světa“, odpověděl tázaný.

„A jakého jsi řemesla ?“

„Řemesla neumím žádného, ale umím, co nikdo neumí. Jsem Dlouhý a mohu se vytáhnout až do oblak, a když jdu, na každý krok míli cesty ujdu“, pravil člověk a hned se začal vytahovati a vytáhl se do samých oblak, a jak krok udělal, urazil míli cesty.

„No, věru, jsi chlapík!“ zvolal Matěj, „zda bys nešel s námi?“

„Proč bych nešel, věru půjdu“, odpověděl Dlouhý a šli dále. — I přišli k lesu a u lesa viděli člověka klásti dřevo do hranice. I přidružili se k němu a Matěj se ho ptal, kdo je a nač mu to dřevo.

„Já jsem Žárooký a to dřevo si kladu na oheň!“ odpověděl člověk a upřel oči na hranici. V malém okamžení žárem jeho očí vzňata stála hranice v plameni.

„No věru, jsi to chlapík! A zda bys nešel s námi do světa zkusit štěstí ?“

„Ach věru půjdu“, odpověděl Žárooký a přidal se k ostatním. — Matěj byl rád, že našel takových tovaryšů a proto je také cestou dobře choval, ale Širokého se nemohl dosytiti.

Po několikadenní chůzi přišli do města, kde krásná kněžna bývala. — Tu zjevil Matěj svým soudruhům, co hodlá činiti, a ku pomoci je namlouval, slibuje jim hojnou odměnu, kdyby se mu podařilo kněžnu dostati. — Rádi se mu všickni tři zavázali ku pomoci. I koupil jim slušný oděv, a když je oděl, šel s nimi do zámku ohlásit se u krále, že chce se svými služebníky princeznu po tři noci hlídati; ale stavu svého nevyjevil. — Král ho přivítal a vyslyšev jeho žádost, pravil: „No ale dobře si to rozvažte; když vám

princezna uteče, budete všichni čtyři o hlavu menší!“

„Uteče, neuteče, přece budeme hlídati!“ odpověděl

Matěj.

„No dobře, když tak chcete, dovedu vás k mé dceři“, pravil král a potutelně se usmívaje vedl je do ložnice princezniny. — I užasl Matěj nad krásou královské panny a ona též s libostí vítala švarného šohaje. A když král odešel, zalehl Široký dveře, Dlouhý a Zárooký sedli k oknu, Matěj přisedl ke krásné panně a začal s ní hovořiti a při tom pozoroval každé její hnutí. — I chovala se tiše a po nějaké chvíli pravila: „Jen co si okamžik oči ošidím!“ a sednuvši na lože zdřímla. — Matěj vida, že dřímá, opřel loket o stůl, hlavu o dlaň a po chvíli se i jemu oči sklonily. — Žárooký a Dlouhý také usnuli a Široký mezi dveřmi chrupal, jako by ořechy přesypával.

Jedvaže to zpozorovala princezna, která se jen spící stavěla, udělala se červeným jablíčkem a pod uchem Širokého proklouznuvši kutálela se ze zámku na dvůr a ze dvora dále. — Ale v tu chvíli se probudil Matěj a nevida princezny svolal rychle tovaryše, a že je kněžna pryč. Žárooký hned vystrčil hlavu oknem ven a maje nejen palčivý, ale i bystrý zrak, viděl ihned červené jablíčko kutáleti se daleko od zámku po zelené louce. — I ukázal je Dlouhému, ten se natáhl z okna ven, jablíčko zvedl, a stáhnuv se zase do jizby, podával je Matějovi. Než ten je uchopil, proměnilo se v princeznu.

Divil se král nemálo, vešed ráno do jizby a vida princeznu seděti u Matěje. Nebylo mu to milé, ale co plátno, musel mlčeti a junáky ke všemu ještě uhostiti. A to nebyla malá věc, neboť Široký snědl na jedno posezení dva voly, vypil čtyři okovy vína a ještě byl lačen a žízniv a vždy ještě musel spolykat trochu kamení, aby se doplnil.

Když nastal druhý večer, odebral se Matěj se svými tovaryši do ložnice princezniny, ale král tajně napomenul dceru, aby lépe použila své chytrosti a nedala se chytiti.

Jako první noc, tak i druhou se tovaryši uložili, Široký ke dveřím, Žárooký a Dlouhý k oknu a Matěj přisedl vedle krásné panny. Příjemně se spolu bavili dlouho do noci a králevic s ní oka nespustil, ale nepozoroval nic podezřelého. — Když bylo k půlnoci, pravila princezna: „Jen co si na okamžik oči ošidím“, a sednuvši na lože zdřímla. — Matěj umlkl a vida, že princezna podřimuje, opřel loket o stůl, hlavu o dlaň, a po chvíli se i jemu oči sklonily. Jedvaže princezna zpozorovala, že Matěj usnul i služebníci jeho, udělala se holubičkou a oknem ven; ale zavadila křidélcem Dlouhému o kštici a ten se hned probudil; ale nebyl by holubičku dostal, an jí neviděl, kdyby nebylo bývalo Žárookého; ten ihned pátral po ní bystrým svým okem, a jak mu padla do oka, pustil na ni žár, že jí ihned křidélka klesala a že musela sednouti na strom. Tu se Dlouhý natáhl a chytiv ji podal ji Matějovi, který se byl zatím probudil. Ale než ji Matěj uchopil, proměnila se v princeznu.

Divil-li se král první ráno, divil se druhé ráno ještě více, vida princeznu seděti při Matějovi. — Ale což, musel mlčeti, když už tak bylo, a musel i druhý den hosti pohostiti. Když nastala třetí noc, domlouval král své dceři, aby všechnu svoji vědomost vynaložila a od těch prostých junáků se nedala přelstíti.

Také Matěj jda večer k princezně napomínal svoje pomocníky.

„Jen mi dnes, bratříčkové, dejte dobrý pozor, neboť když nám to krásné děvče uteče, budeme zítra — jak víte — všichni čtyři o hlavu menší!“

„Neboj se, pane, však my ji uhlídáme!“ ubezpečovali ho soudruhové.

Když vešli k princezně, zaujal každý své stanovisko a Matěj sedl k princezně. — Však nejraději byl při ní a s ní se zabavoval, a byl by rád i na věky s ní býval, kdyby nebyla utíkala.

„No ale uhlídáme ji a potom bude moje“, myslil si v duchu a měl pevnou vůli nezaspati. — Když bylo o půlnoci, princezna že jí spánek oči tíží a nic už nemluvila, jen si tiše na lože ulehla a krásné oči zavřela, jako by spala. — Matěj opřel loket o stůl, hlavu o dlaň a díval se na princeznu; dlouho se na ni díval, ale což — naposled spánek i jeho sokolí oči ošálil a zaspal on i jeho tovaryši. Jen princezna nespala a pokradmo vše pozorovala; jak viděla hlídače spáti, vstala, udělala se muškou, vylítla oknem na dvůr, a udělavši se rybičkou, do studně na samý spodek se ponořila. — Snad by ji byli tenkráte nenašli, kdyby nebyla jako muška Žárookému přeletěla přes nos; tím se vzbudil, a rozhlédaje se vůkol, viděl, kde se princezna ukryla. — Udělal pokřik a hned se všichni čtyři hnali na dvůr. Studna byla velmi hluboká, ale Dlouhý se natáhl a dosáhnuv dna po rybičce pásl, ale nemohl jí najíti, jako by jí tam nebylo.

„No, vyjdi tedy ven, já se spustím dolů!“ vzkřikl Široký na Dlouhého. — I vytáhl se tedy Dlouhý ze studně, Široký se tam spustil a mocným svým tělem studni tak zalehl, že se všecka voda k vrchu vyhrnula.

— Ale rybičky viděti nebylo.

„No, vyjdi ven, snad já ji vyhledám,“ zvolal Žárooký na Širokého. I vznesl se Široký ze studně, voda spadla, a Žárooký nahnuv se pustil ze svých očí žhavé požáry do studně. V okamžení zavřela voda silným varem od samého spodku — vrouc zdvihá se výš a výše, kypí, a hle — přes srub vyhodí se jeden val a z něho vypadne rybička. — Sotva dopadla na zem, proměnila se v princeznu; hbitě k ní Matěj přiskočil a uchopiv ji v náruč, k srdci si ji tiskl, děkuje spolu tovaryšům za jich pomoc.

Nemálo se otec podivil a rozhněval, když ráno vstoupil do ložnice a viděl dceru v náruči Matějově.

— Ale dcera mu pravila: „Už si mne dohlídal, už jsem jeho po právu i po své vůli.“ — Bylť se jí švarný šohaj se vším svým činem velice zalíbil. — Ale králi to nebylo po vůli, aby se mu dcera dostala, a nechtěl ji živou mocí pustiti. Ale což — šohaj stál v právu, neptal se krále, ale vzal si nevěstu a pod záštitou svých junáků opustil zámek. Jak to král uslyšel, ihned za nimi vyslal četu vojska a přísně rozkázal, aby se bez princezny nevraceli, nechtějí-li přijíti o hlavy.

Kolik mil cesty byli již Matěj se svojí nevěstou a druhy svými urazili, ana tu princezna káže Žárookému ohlédnouti se, jestli někdo za nimi nejde. Žárooký se ohlédl a hned oznamoval, že vidí na dvě míle cesty přicházeti četu vojska. „To je vojsko mého otce!“ praví princezna. Když je vojsko došlo na míly cesty, strhla paní šatku s hlavy a zahodivši ji za sebe do větru, pravila: „Kolik v ní nitek, tolik nech je stromů!“ a v tom okamžiku stál za nimi hustý les.

— Než se vojsko lesem prodralo, cestovníci urazili kus cesty a odpočívali. — Tu zase povídá princezna Žárookému, aby se podíval, zda nejde někdo za nimi?

— Žárooký se ohlédl o hned zvěstoval paní, že se vojsko lesem prodralo a že za nimi pospíchá.

„No, však oni nás nedohoní!“ odpověděla princezna a pustivši na zem slzu, pravila: „Staň se řekou!“

— Tu chvíli proudila za nimi široká řeka. Než se vojsko přebrodilo, byli pocestní daleko.

„Ohlédni se, Žárooký, zda se vojsko přebrodilo“, pravila zase princezna, když si zase odpočívali.

„Ach, vždyť už je ta sběř za námi!“ zvolal Žárooký. „Kéž by byla tma!“ přála si princezna, a sotva to dořekla, vytáhl se Dlouhý do oblak a zakryl čapkou polovici slunce, takže se hned na straně, kde bylo vojsko, stala čirá tma. Ale Matěj se svými kráčel ve světle dále. — Když byli již kolik mil vzdáleni, odkryl Dlouhý slunce, čapku si posadil na hlavu a kráčel za nimi, co krok, to míle. Již byli nablízku Matějova rodného města, když se tu vojsko úprkem žene za nimi.

„No, jen vy jděte do města, já jich tu zavedu na dobrou cestu“, ozval se Široký. Šli tedy do města, a Široký, postaviv se před bránu, rozšířil se a otevřel ústa dokořán. — Vojsko, nechtíc se domů vrátiti bez princezny, hnalo se jedním valem k městu, aby jí dobylo mocí, a pokládajíce otevřená ústa Širokého za bránu, všichni do nich vběhli. — Široký zavřel ústa a valil se za ostatními do královského zámku, až se pod ním země otřásala.

Ze zámku zněl mu vstříc radostný jásot a křik, že se mladý král Matěj vrátil a přivedl si krásnou nevěstu.

„No, bratříčku, kdepak máš vojsko ?“ ptal se ho Matěj, když přišel do zámku.

„No, kde je mám, zde!“ odpověděl Široký, plácaje si na ohromné břicho, „ale rád bych je už vyhodil, neboť to není lehká strava!“

„No, tedy je vypusť z vězení!“ smál se Matěj a svolal celý zámek na podívanou. Široký se postavil před zámek, opřel ruce o boky, zakašlal, a měli jste, lidé boží — viděti ten shon, bylo to k popukání! Jeden přes druhého skákali ven a utíkali, co dech stačil. — Jeden mu v hrdle uvázl, totiž poslední; ale Široký kýchl, voják vylítl ven a letěl až na desátou mez.

A za několik dní potom se slavilo bohaté veselí a byl na něm také princeznin otec. Poslali k němu Dlouhého, a že tam byl dřív, než se vojsko vrátilo domů, osvobodil je od slíbené smrti; otce pak udobřil zprávou, že se dcera dostala za mocného krále. Matěj se tovaryšům svým bohatě odměnil a zůstali při něm vždy.

— 15 —

---

O vítězkovi

Byla jedna matka; když byla matka, měla syna. - Toho syna kojila dvakrát sedm let. Když ho dvakrát sedm let kojila, vzala ho do lesa a kázala mu vytrhnouti smrk se vším. - Ale chlapec smrku vytrhnouti nemohl. "Ještě jen přece nejsi dosti silný", řekla matka a kojila ho ještě sedm let. Když ho již třikrát sedm let kojila, zavedla ho zase do lesa a kázala mu vytrhnouti buk se vším. - Chlapec buk popadl a se vším jej také vytrhl. "No, nyní jsi dosti silný, nyní jsi Vítězko! Už se můžeš o mne starati!" řekla matka.

"Oj, věru že budu - jen rozkaž, co dříve pro tebe mám dělati ?"

"Nejdříve mi najdeš pořádné stavení a potom mne tam dovedeš", kázala matka a šla domů. - Vítězko vzal vytržený buk se všemi větvemi do ruky místo palice a tak ozbrojen dal se na pochod hledat matce stavení. - Šelť po větru, starými cestami a lesními stezkami, až přišel k jednomu hradu. V hradu tom bydleli draci.

Když Vítězko k hradu přišel, nechtěli ho vpustiti, než Vítězko dlouho se jich neptal, rozdrtil vrata, vešel do hradu a draky porubal, jich těla přes zeď vyházel a potom teprv se šel projíti po hradě. - Všude se mu líbilo; pokoje pěkné, a bylo jich tam devět, desátý zavřený. - Když Vítězko prošel devět pokojů otevřených, vešel ještě i do desátého zavřeného. I viděl tam seděti draka, přikovaného ke zdi třemi železnými obručemi.

"Copak ty tu děláš ?" ptá se Vítězko.

"Sedím; přikovali mě moji bratři. Odkovej mě, a budu se ti hleděti bohatě odměnit." - "Ach, ty musíš být ničemný chlap, když tě bratři museli přikovati. Ani já tě neodkovám, jen tu sed'!" odpověděl Vítězko, bouchl dveřmi a šel pro matku, aby ji zavedl do nového bytu. Když si ji přivedl, všecko jí ukázal, jen ten desátý pokoj neotevřel a přikázal matce, aby tam nechodila, že by se jí zle vedlo. - Potom si vzal svůj kyj a šel na lov, aby přinesl matce pečínku. - Sotva Vítězko vytáhl paty z domu, už to nedalo matce pokoje, až tam vešla. - Koho tam viděla jako draka.

- "Copak tu děláš, kdo jsi?" ptala se ho.

"Já jsem drak; bratři moji mě sem přikovali. Byli by mě i odkovali, ale tvůj syn je porubal. Odkovej mě, budu se ti hledět odměniti, a jestli chceš, vezmu si tě za ženu!" prosil drak.

"Ale co by řekl Ví těžko!" mínila matka.

"Eh, co by říkal, sprovodíme ho se světa a ty budeš sama paní!"

Dlouho se matka rozmýšlela, až konečně na to přistoupila a draka se otázala, kterak jej má odkovati. "Jdi do sklepa a dones mi z nejposlednějšího sudu pohár vína." - Matka šla do sklepa, natočila z nejzadnějšího sudu pohár vína a donesla drakovi. Jak první pohár vypil, prask, - spadla jedna obruč. - Prosil, aby mu přinesla ještě jeden pohár, a jak jej vypil, hle - praskla druhá obruč. - Prosil, aby mu ještě třetí pohár donesla, a když mu i třetí donesla

- praskla i třetí obruč a drak byl na svobodě.

"Ale co povím synovi, až se vrátí nazpět", obávala se matka.

"Poslyš", radil jí drak, "tvař se nemocnou, a až se tě bude ptáti, co ti pomůže, řekni, že podsvinče od zemské svině; - až pro ně půjde, svině ho roztrhá."

Dobře, ale ne velmi. - Vítězko přišel z lovu a přinesl matce srnce. Ale matka hekala, vzdychala, řkouc: "Ach, sladký můj synku, darmo ses namáhal, darmo mně nosíš lahůdky, nemohu jich jíst, když jsem na smrt chorá."

"Ach, matko moje, neumírej, jen mně pověz, co by tě vyléčilo, vždyť ti to donesu, byť to bylo i z pekla!" staral se dobrý Vítězko, který matku velice miloval.

"Já se uzdravím jen tehdy, když budu míti od zemské svině podsvinče", povídala matka.

Vítězko nemeškal, vzal buk a šel hledat zemskou svini. Chodil, nebožák, křížem krážem, nevěda kam se obrátiti, až tu přijde v lese k jedné věži a v té věži našel svatou Nedělku.

"Kampak jdeš, Vítězko ?" ptá se svatá Nedělka. - "Jdu k zemské svini pro podsvinče; matka mi ochuravěla a tím prý se uzdraví."

"Milý synku, bylo by ti těžko to podsvinče dostat, ale já ti budu k dobré pomoci, musíš mne však ve všem, co ti budu kázati, poslouchat." - Vítězko slíbil, že poslechne. - Nejprve mu dala svatá Nedělka dlouhý, ostrý rozen a potom mu kázala: "Jdi do konírny, sedni na mého koníka, ten tě donese, kde zemská svině bývá zarytá v zemi. Až tam přijedete, píchni rožněm jedno podsvinče; ono kvikne; jak to svině zaslechne, zvedne se rozezlena a rázem oběhne celý svět. - Ale tebe neuvidí, ani koho jiného, a tu poví podsvinčatům, jak ještě jednou kviknou, že jich roztrhá. Když to řekne, lehne k spánku, a tehdy musíš podsvinče po druhé píchnouti a rychle utéci. Podsvinče se bude báti kviknout, svině se nepohne a okřídlený koník Tátošík tě odnese." - Vítězko slíbil, že na slovo všecko vykoná. Vzal rozen, sedl na koníka a ten ho letmo donesl daleko, daleko, až kde byla zemská svině zaryta v zemi.

Vítězko bodl rožněm prase, až strašně zakviklo. Tu se svině vzchopí všecka rozzuřena a jedním rázem oběhla celý svět, ale koník se s místa nehnul a svině ho neviděla, ani koho jiného, a plna hněvu přikazovala podsvinčatům: "Jak ještě jednou které kviknete, hned vás roztrhám", a pověděvši to, zase se zahrabala.

Tu chvíli Vítězko podsvinče nabodl; mlčelo, ani nepiplo, a koník se pustil v let a byli doma hned.

"Nu, Vítězko, jak bylo?" ptala se svatá Nedělka.

"Nu, tak bylo, jak jste pravila - a tu je podsvinče", řekl Vítězko.

"No dobře, vezmi si je a dones své matce." Vítězko odevzdal rozen, koníka odvedl do konírny, svaté Nedělce poděkoval a přehodiv prase přes buk, pospíchal domů k matce.

Matka s drakem hodovali, Vítězka se nenadali - a on tu. Ulekli se a radili, kam s ním. "Až ti dá podsvinče, stav se ještě více nemocnou", radil jí drak, "a když se tě bude ptát, co ti pomůže, řekni, že jen živá a mrtvá voda. Až pro ni půjde, jistě zahyne."

Vítězko se s radostí přihnal do hradu a matce podsvinče dal, ale ona ještě hekala, vzdychala, že musí zemříti, že ji ani to podsvinče neuzdraví.

"Ach, jen neumírej, matko, a pověz, co jen tě uzdraví, abych ti to mohl co nejdříve donésti", staral se Vítězko.

"Ach, milý synku, mne nic jiného neuzdraví, leč živá a mrtvá voda, a kdepak bys takovou dostal!" stěžovala si mu matka. - Ale Vítězko se nerozmýšlel, vzal buk do ruky a přímo k svaté Nedělce. - "Kampak jdeš, Vítězko ?" ptala se ho svatá Nedělka.

"K tobě jdu, svatá Nedělko, poradit se, kde bych našel živou a mrtvou vodu, neboť je matka ještě nemocná a jen po ní se uzdraví."

"No, jistě by ti bylo těžko, milý Vítězko, dostati té vody, ale chci ti býti k dobré pomoci. - Tu máš dva džbány, sedni na mého koníka a on tě donese ke dvěma břehům. Pod těmi břehy vyvěrá živá a mrtvá voda. Pravý břeh se otvírá o poledni a pod ním vyvěrá živá voda; levý břeh se otvírá o půlnoci a pod ním stojí mrtvá voda. - Jak se břeh otevře, rychle přiskoč se džbánkem a naber vody, a potom tak udělej i při druhém; až budeš mít vodu z obou břehů, vrať se nazpět. Poslechni ve všem, co jsem ti kázala." - Tak řekla svatá Nedělka, dala Vítězkovi džbány, ten s nimi sedl na koníka a v okamžení byli ve větru.

Daleko až kdesi stály ty dva velikánské břehy a k těm koník donesl Vítězka. Když bylo poledne, zdvihl se pravý břeh, živá voda vyvřela, a třesk - spadl dolů, div paty neurazil Vítězkovi, který rychle na koníka vysednuv, s místa uháněl k levému břehu. Tam čekali do půlnoci, až se břeh zdvihl; pod břehem stála voda mrtvá. Vítězko rychle přiskočil a nabral vody, a vtom třesk - břeh spadl, div mu nepřerazil ruku. Tu jen už s chutí skočil na koníka a koník se dal v let a byli doma hned. - "Nuže, Vítězko, jak se ti vedlo ?" ptala se ho svatá Nedělka.

"Ach, dobře se vedlo, svatá Nedělko, a tu je voda", řekl Vítězko a dal jí vodu. - Svatá Nedělka vodu schovala a Vítězkovi dala dva džbány vody obyčejné, pak mu kázala, aby ji donesl matce. - Vítězko se poděkoval a šel. - Matka s drakem hodovali nenadějíce se, že se Vítězko kdy vrátí - a on za humny. Velice se ulekli, když ho viděli přicházeti, a zase se o něho radili, kterak a co mu udělati.

"Stav se ještě nemocnou a řekni, že se neuzdravíš, dokud nebudeš míti ptáka Pelikána; až ho bude chtít získati, zhyne", radil drak.

Vítězko s radostí přinesl vodu, ale matka přece jen hekala, vzdychala, že jí ani to nepomůže a že musí umříti.

"Ach, jen neumírej, matko sladká, a pověz, co tě uzdraví, vždyť já ti všecko rád donesu", staral se dobrý chlapec.

"Mně nebude pomoci, leč když uvidím ptáka Pelikána. Ach, synku, kdepak bys ty ho dostal ?" hekala matka.

Vítězko vzal zase svůj buk a neomrzele šel k svaté Nedělce.

" Kampak jdeš, Vítězko ?" ptala se ho svatá Nedělka.

"Nu kam jdu, jdu k tobě, abys mi poradila. Matka je ještě pořád nemocná, ani po té vodě se neuzdravila, že prý musí vidět ptáka Pelikána. - A kde je ten pták Pelikán ?"

"Ach, milý synku, už by ti bylo velmi těžko ptáka Pelikána dostati, ale chci ti býti k dobré pomoci. - Pelikán je velikánský pták, má velmi dlouhé hrdlo, a když křídloma třepetá, takový vítr udělá, že se stromy kácí. Tu vezmi pušku, sedni na mého koníka, on tě donese, kde bývá pták Pelikán. Dej dobrý pozor: s které strany světa vítr na tebe zafouká, na tu stranu namiř pušku, a jak uznamenáš, že kohoutek spadl, zatluč pušku nabijákem a spěšně se vrať nazpět. Do pušky se nedívej!"

Vítězko vzal pušku, vsedl na koníka, ten se vznesl na křídla - a letěli po povětří až daleko na veliké pustiny, kde býval pták Pelikán. Tam se koník zastavil. Tu znovu pocítil Vítězko, že mu vítr silně zafoukal na pravé líce. V tu stranu namířil, a klap - kohoutek spadl. Vítězko rychle nabijákem pušku zatloukl, přehodil přes plece, koník dal se v let a byli doma hned. - "Nuže, jak se ti vedlo, Vítězko ?" byla vždy první otázka Nedělky.

"Nevím, zda dobře či zle, ale udělal jsem, jak jste mi rozkázala", odpověděl Vítězko, podávaje jí pušku.

"Dobře, dobře jsi udělal, je tu!" zvolala svatá Nedělka, nahlédnuvši do pušky. Pak i ptáka Pelikána schovala a Vítězkovi dala jinou pušku a s tou ho poslala zastřelit orla. Odešel do lesa a zanedlouho se vrátil se zastřeleným orlem, kterého mu svatá Nedělka dala pro matku místo ptáka Pelikána.

A zase drak s matkou hodovali těšíce se, že Vítězko se již nevrátí, a on nedaleko. - Velmi se ulekli a hned zase se radili, co mu zase uložiti.

"Stav se ještě nemocnější a pověz, že ti jistě nic nepomůže, než zlatá jablka z drakovy zahrady. - Jak tam půjde, drak ho roztrhá, neboť se hněvá, že mu pobil bratry." -

Vítězko s radostí dal matce ptáka, ale matka hekala, vzdychala, že to všecko nic není, že by jí pomohla jen jablka z drakovy zahrady.

"Máš je mít, matko moje", řekl Vítězko a bez oddechu zase přímo k svaté Nedělce.

"Kam ještě jdeš, Vítězko ?"

"Ach, ani to nepomohlo, matka je dosud chorá; prý ji uzdraví jenom jablka z drakovy zahrady."

"Ach, synu můj, už se musíš bíti", pravila mu svatá Nedělka, "a byť bys i silnější byl, přece by se ti zle vedlo. Ale chci ti být k dobré pomoci. - Tu máš prsten, dej si jej na prst; až ti bude zle, pomysli na mne, zatoč prstenem okolo prstu a budeš mít za sto chlapů sílu. A nyní sedni na koníka, ten tě tam donese."

Vítězko poděkoval svaté Nedělce, vsedl na koníka a ten ho nesl daleko až k jedné zahradě, okolo níž byla vysoká ohrada. Kdyby Vítězko nebyl měl okřídleného koníka, nikdy by se do zahrady nebyl dostal, ale ten ohradu přelítl jako pták. V zahradě Vítězko s něho seskočiv, hned se ohlížel po jabloni, nesoucí zlatá

jablka. - Tu ho potká krásná dívka a ptá se ho, co tam hledá. - I povídá jí Vítězko,~že hledá zlatá jablka pro svoji chorou matku, a prosil, aby pověděla, kde by měl hledati. -

"Tu jabloň já hlídám a nesmím s ní nikomu dáti jablek, sice by mne drak roztrhal. Já jsem královská princezna, od draka sem do té zahrady unesená, abych jich střehla. - Vrať se, šohajku, vrať se, neboť drak je velmi silný; jak tě tu uvidí, zabije tě jako mouchu", domlouvala mu dívka. - Ale Vítězko se nedal přemluviti a jen dále do zahrady pospíchal. - Tu stáhla princezna s prstu drahý prsten a podala jej Vítězkovi řkouc: "Vezmi ten prsten, a když si na mne pomyslíš a tím prstenem otočíš, budeš mít za sto chlapů síly, jinak bys nad drakem než vítězil!" - Vítězko vzal prsten, navlékl na prst a krásné děvě se poděkovav, kráčel dále do zahrady. Uprostřed zahrady stála jabloň se zlatými jablky a pod ní ležel ukrutný drak.

"Co tu chceš, ty vrahu mých bratrů!" zařval drak.

"Jdu si pro zlatá jablka s tohoto stromu", řekl Vítězko neohroženě.

"Ach, nebudeš'ty těch zlatých jablek třásti, ale budeš se se mnou bíti", zvolal drak rozzuřen.

"Když ti libo, budu. Pojď!" řekl Vítězko, otočil prstenem na pravé ruce, vzpomněl na svatou Nedělku, rozkročil se a začali zápasit. Po prvé drak s Vítězkem trochu pohnul, ale Vítězko vrazil draka po kotníky do země. - Tu zašumí nad nimi křídla, a kde se vzal, tu se vzal, přiletěl černý havran volaje dolů. "Komu mám pomáhati, tobě, draku, či tobě, Vítězko ?

"Mně pomáhej!" křičí na něj drak.

"A copak mně dáš ?"

"Dám ti zlata, kolik ti libo!"

"Mně pomáhej", volal Vítězko, "dám ti všecky koně, co se tamto na louce pasou!"

"Tobě budu pomáhati", volal havran, "ale jak ti mám pomáhati ?"

"Ochlaď mne, až mně bude horko", řekl Vítězko. - Bylo mu horko, neboť ten drak naň pouštěl ohnivý svůj dech. - Zápasili dále. - Drak chytil Vítězka a vrazil jím do země nad kotníky. Vítězko zatočil prstenem, vzpomněl zase na svatou Nedělku, a chytnuv draka kolem pasu, zaryl ho do země po kolena. - Oddechli si.

Havran si okoupal křídla v studánce, potom sedl na Vítězkovu hlavu a otřepal chladící krůpěje na jeho rozpálenou tvář. - Tak ho ochladil. - Vítězko otočil druhým prstenem, vzpomněl na krásnou dívku a zase se s drakem popadli. Drak zaryl Vítězka nad kotníky, ale Vítězko chytil draka, zaklínil ho do země po samu plec, a rychle chopiv se meče, který mu byla dala Nedělka, uťal mu hlavy. - Tu přišla také hned princezna a sama mu dvé zlatých jablek utrhla, pěkně mu děkujíc, že i ji vysvobodil, a pověděla mu, že se jí líbí, že by'za něho šla. "I ty se mi líbíš", přiznal se jí Vítězko, "a kdybych mohl, tu chvíli bych šel s tebou. Než ale když mne miluješ a chceš do roka a dne na mne čekati, přijdu za tebou!"

Princezna mu na to dala ruku, že bude na něho do roka čekati; tak se rozžehnali. Vítězko vsedl na koníka, přeskočil s ním přes zeď, pobil na louce stádo koní havranovi a letmo ujížděl domů.

"No, jak se ti vedlo ?" ptala se svatá Nedělka. - "Dobře se vedlo", odpověděl Vítězko, "ale kdyby mi princezna nebyla dala druhý prsten, bylo by se zle vedlo", odpověděl Vítězko a svaté Nedělce všecko vypověděl. - I kázala mu svatá Nedělka, aby šel domů, zlatá jablka vzal s sebou, ale také koníka. - Vítězko ji poslechl.

Drak s matkou hodovali a přenáramně se ulekli, vidouce Vítězka přijížděti; toho se nenadali, že by se i ze zahrady vrátil. - Matka se ptala, co má dělati, ale drak již nevěděl žádné rady, jen rychle pospíchal do desátého pokoje, aby se skryl.

Když dal Vítězko matce jablka, stavěla se, jako by se pohledem na ně byla uzdravila, a vstávši s lože, začala syna hostiti, laskala se s ním jako někdy, když býval malý, a Vítězko měl velikou radost, že je matka zdravá. - Tu pojednou vezme matka dlouhou, tlustou, vlněnou šňůru a povídá Vítězkovi se smíchem: "Lehni si, synu můj, nech tě obtočím touto šňůrou, jako jsem obtočila tvého tatíka; ráda bych věděla, jsi-li tak silný, jak byl on, a šňůru roztrhneš. " - Vítězko se usmál, lehl a nechal se od matky tlustou šňůrou poviti. Když ho povila, náhle se opřel a šňůru na kousky potrhal. - "Jsi silný!" řekla matka. "Ale počkej, ještě tě obtočím touto tenoučkou hedvábnou šňůrou, jestli i tu potrháš." - I povila ho šňůrou hedvábnou. - Vítězko se vzpíral, ale čím více se vzpíral, tím hlouběji se mu tenounká šňůrečka zařezávala do masa. Nemohl si pomoci a ležel jako dítě v povijanu; tu přiběhl drak, uťal mu hlavu, tělo na kusy rozsekal a srdce pověsil k stropu. Matka svázala mrtvé tělo do šatu, naložila na koníka Tátošíka, který dole čekal, a pravila: "Když jsi ho nosil za živa, nos ho i po smrti, kam, ti libo." - Koník nemeškal, dal se v let a byli doma hned. - Svatá Nedělka už na ně čekala: vědělať, co se s ním bude díti. Ihned tělo namazala nejprve mrtvou vodou, potom je složila, polila vodou živou, a Vítězko si zívnuv vstal živ a zdráv.

"Aj, dlouho jsem spal", povídal si. - "A byl bys spal na věky, kdybych tě já nebyla vzbudila. - Nuže, jak ti je?"

"Nu, dobře - jen divno, jako bych srdce neměk.

"A věru, že ho nemáš", odpověděla Nedělka.

"A kde je mám?" s podivením se tázal Vítězko. - "Kde by bylo, visí v hradě na šňůrce, přivázáno u trámu", povídá svatá Nedělka a začne mu vyprávěti o všem ostatním, co se s ním dělo. Ale Vítězko se nemohl zlobiti, ani plakati, ani na nic mysleti - protože neměl srdce. - Musel si pro ně jíti. Svatá Nedělka mu dala žebrácké šaty, dala mu dudy, poslala ho do hradu dudat, a kázala mu, aby za odměnu žádal srdce, s ním pak aby se hned k ní vrátil. Vítězko šel a vida, že se matka dívá z hradu, postavil se pod okno a začal pěkně, krásně dudati. - Zalíbila se matce ta hudba, i zavolala starého (jakým ho Nedělka spravila) dudáka do hradu, že prý aby zahrál. Vítězko hrál a matka s drakem tancovali od země a nemohli přestati, až byli oba unaveni. Dala potom matka dudákovi jísti i píti, i peníze zlaté mu dávali, ale dudák jich nechtěl. - "Načpak by mně bylo tolik peněz, když jsem už tak starý", odpověděl.

"Nuže ale, co ti dám, požádej sám!" matka na to.

- "No, co mi dáte?" a Vítězko se rozhlížel po pokoji

- "dejte tam to srdce, co visí od stropu dolů."

"Když ti libo, to ti můžeme dáti", přisvědčil drak a matka je sundala a dala Vítězkovi. - Vítězko se pěkně poděkoval a z hradu pospíchal k svaté Nedělce.

"No dobře, jen když je máme", pravila svatá Nedělka, srdce vzala, umyla v mrtvé a živé vodě a pak dala do zobáčku ptáku Pelikánovi. - Ten natáhl dlouhé, tenké hrdlo a zasadil srdce Vítězkovi na pravé místo. Vítězko hned cítil, jak mu vesele poskakuje. Za tu službu dala svatá Nedělka ptáku Pelikánovi svobodu.

"A nyní", pravila Vítězkovi, "ještě jednou půjdeš do hradu, abys vykonal právo. - Udělej se holubem, a když si na mne pomyslíš, uděláš se člověkem." - Jak to řekla, stal se Vítězko holubem a letěl do hradu. Matka se právě s drakem laskala, když tu na okno sedne holub; jak holuba zhlédla, poslala draka, aby ho zastřelil, ale než drak dobyl kuše, snesl se holub do pokoje, udělal se člověkem a chytiv meč, drakovi náhle hlavu srazil.

"A co tobě, ničemná matko, mám udělat ?" obrátil se k matce, která strachem padla na kolena, prosíc o smilování. - "Neboj se, nic ti neudělám, nech Pánbůh soudí!" - Vzal matku za ruku, vedl na náhradí, a vytáhnuv meč pravil: " Pozři, matko, tento meč hodím do povětří; když jsem já vinen, trefí mne, jestli jsi vinna ty, trefí tebe. Nechť soudí Bůh!" Zafičel meč v povětří, zatřpytil se a okolo hlavy Vítězkovy přímo vjel do srdce matčina.

Vítězko matku s pláčem pochoval, pak se vrátil k svaté Nedělce, pěkně, krásně jí za všecko dobrodiní poděkoval, opásal se mečem, do ruky vzal buk a odešel k své krásné princezně. - Ta byla již u svého otce, měla nejednou jíti za krále a prince, ale ona žádného nechtěla a že se do roka a do dne nevdá. - A ještě rok neuběhl, když tu jednoho dne Vítězko do královského hradu přišel prosit svou děvu za ženu. - "Ten je můj zvolený snoubenec!" zvolala princezna radostně, když ho spatřila, a hned k němu přiskočila. Strojilo se bohaté veselí, otec jim dal království, a pohádce konec - na vrbě zvonec.

— 16 —

---

O Zlatovlásce

Byl jeden velmi, ale velmi chudobný kovář. Snad i jemu se někdy lépe vedlo, ale oženil se, Bůh ho obsypal dětmi, s řemeslem začalo se mu špatně dařiti, jmění neměl, ani zahrádky, ani kus zemičky - což divu, že přišel na mizinu. Ze dne na den vedlo se mu hůře a konečně ho ta bída i pláč hladových dětí tak domrzely, že se mu nechtělo býti na živu. I vzal posledních sedm krejcarů, co měl ještě ve svém domě, koupil si provaz a šel do lesa, aby se oběsil.

Přišel do lesa, vyhlídl si strom, a právě chtěl provaz hoditi přes jednu silnou větev, vtom - kde se vezme, tu se vezme - přistoupí k němu neznámá paní a začne ho přemlouvati, aby se nevěšel, že je to hřích a mrzký čin. - Kovář se nad tím zjevením zarazil a zdálo se, jako by chtěl od svého předsevzetí ustoupiti, ale hned se zase upamatoval na svoji bídu a provaz znovu házel na větev. A zase mu paní domlouvá, aby toho nečinil, že je to hřích i mrzké že je to - ale kovář nedbaje na její slova otáčel si provaz na krk. Tu se ta paní postavila před něho a odtrhnuvši mu ruku pravila: "Nevěs se, kováři, nevěs! Já ti v tvé bídě pomohu. Dám ti bohatství, kolik jen budeš chtít, jak mi slíbíš dáti, o čem ty ve svém domě dosud nevíš."

"Ej, nuže, co by to mohlo býti, o čem bych já ve svém domě nevěděl, pomyslil si kovář, a nemohlo mu nikterak napadnouti, co by to mohlo býti, o čem by doma nevěděl. "Ať je to co chce, snad to bude nějaká maličkost", pravil sám k sobě a přislíbil paní, že jí dá, čeho si žádá, jen když mu pomůže z bídy. Paní zmizela, ale zanedlouho přinesla kováři sílu peněz, řkouc mu: "Tu máš, co jsem ti slíbila, a pro to, co jsi mi slíbil ty, si přijdu za sedm let." - Paní opět zmizela a kovář potěšen se vrátil s bohatstvím domů.

Když přišel domů a bohatství rozložil po stole, byla radosti plná chýše; ale když ženě vyjevil, pod jakou záminkou peníze dostal, pustila se žena do hrozného nářku, neboť byla pocítila a o tom muž nevěděl. "No, to jsi mi cosi udělal, plakala, "vždyť jsi vlastní dítě zaprodal ještě dřív, než se narodilo!" - Lekl se i kovář, ale co plátno, již byl slib dán a odvolati se již nemohl.

Kovářka, když jí čas uplynul, porodila krásné děvčátko se zlatými vlasy a se zlatou hvězdičkou na čele. To děvčátko rodiče opatrovali jako oko v hlavě a vychovávali je, jak jen dovedli, až do sedmého roku. Sedm roků pominulo, an tu náhle pod kovářovými okny zastavil černý kočár, z něhož vystoupila paní kováři známá. Když se byla kováři ohlásila, proč přišla, vzala Zlato vlásku, odvedla si ji ke kočáru a do něho se s ní posadila. S pláčem a hořekováním vyprovázeli ji rodiče až po hřbitov. Chtěli jíti ještě dále, ale paní nedovolila. - Plačíce vrátili se tedy domů. - Zanechmež jich a ohlédněme se za utěšeným děvčetem.

Tu odvážela paní v černém voze pustými lesy a dolinami drahný čas, až konečně dojeli do jednoho krásného zámku, kde zastavili. Paní zavedla děvče do zámku; tam ji provedla po devětadevadesáti pokojích a potom jí takto pravila: "Tu budeš přebývat, dívko moje. Těchto devětadevadesát pokojů zanechávám pod tvojí opatrností. Který se ti jen zalíbí, v tom můžeš bývat, ale jen do stého mi ani nenakoukni, nebo bys mohla zle pochoditi. Za sedm roků se zase uvidíme, a potud se chovej, jak umíš a jak jsem ti kázala." - Jak to dořekla, zmizela.

Po celých sedm let přebývala Zlatovláska v tom zámku, rostla jako jahodka v lese, sama a sama, a stávala se den co den krásnější a moudřejší.

Procházela se po devětadevadesáti pokojích, čistila je, pořádala a tak jí léta ucházela. Do stého pokoje nahlédnouti se neopovážila. Když uplynulo sedm rokův, paní se vrátila. "No, jestlipak jsi nenahlédla do posledního pokoje ?" byla první její otázka.

"Ne", odpověděla Zlatovláska, a paní jí věřila, vělělať dobře, že děvče mluví pravdu. Zakrátko, když byla v zámku vše prohlédla, poručila Zlatovlásce jako prve, aby do posledního pokoje nechodila, a opět odešla na sedm roků.

Prochází se zase Zlatovláska po devětadevadesáti pokojích, prochází se, pořádá je, čistí, aby byly jako zrcadlo a na stý ani nepomyslí. Ale tu jednoho dne slyší utěšenou hudbu, která jako by vycházela z toho pokoje. Jakkoli hudba byla vábná, že nikdy nic podobného neslyšela, přece se napoprvé zdržela; ale když se druhý den hudba opakovala a ještě krásněji a vábněji, tu se nemohla Zlatovláska déle zdržeti a podívala se do pokoje. Za stolem sedělo dvanácte zakletých lidí nepohnutě jako kostlivci a za dveřmi stál jeden, který, když Zlatovláska otevřela, pro živého Boha ji prosil a zaklínal, aby nevyjevila paní, co v pokoji viděla, aby do hrdla tajila, byť se s ní i nejhůře dělo. Ulekla se Zlatovláska a přisvědčivši zaklenci rychle dveře zavřela, jdouc zase po své práci čistiti pokoje.

Za sedm roků se paní vrátila; vědělať již, že byla Zlatovláska v posledním pokoji.Hned se jí ptala: "No, děvče, ty jsi do posledního pokoje nakoukla? Pověz mi, co jsi v něm viděla?"

"Nic", tajilo děvče.

Paní se jí ptala po druhé, ale ona vždy, že nic. Vidouc, že to nechce pověděti, hrozila jí: "Jak mi nepovíš, co jsi v tom posledním pokoji viděla, hodím tě do studny a zůstaneš němá!" Ani té hrozby se děvče neleklo a jen tajilo. Tu ji paní chytla a hodila do studny a tak ji udělala, že s nikým jiným nemohla mluviti, leč s paní samou. Když se Zlatovláska vzpamatovala, viděla se na suchém dně studny a před sebou viděla průchod ve skále. I šla tím průchodem a přišla na pěknou zelenou louku, okolo níž byl les. - I zůstala tam, živic se jahodami a sladkými kořínky. Ta paní se jí i tam zjevovala a vždy ji prosila, aby jí pověděla, co viděla v posledním pokoji, ale ona nepověděla.

Jednou lovil v lese mladý král a zabloudiv až na tu louku, našel tam Zlatovlásku spící na zeleném pažite. - Velmi se podivil, kde se tam v pustině tak nevídaná krása vzala. - Díval se na ni dlouho a čím více se díval, tím se mu více líbila, až si konečně umínil, že ji zbudí, s sebou do zámku si odvede a vezme za ženu, nechť si o tom lidé soudí jakkoli.

I vzbudil ji potichu a ptal se jí, kdo je, proč tam sama spí v té pustině? Ale ona mu nemohla odpověděti. - I myslel si, že se ho lekla a stydí se, a proto se jí dále tázal, zdali by nešla s ním na zámek. Zlatovláska zase nic neřekla, jen kývla hlavou, že nedbá. Vzal ji tedy mladý král na svůj zámek, dal jí upraviti krásné šaty a potom, jak si byl umínil, za ženu ji pojal, a přesto, že byla němá, ji měl rád. - Žili spolu velmi šťastně a spokojeně. Asi za rok blížila se k porodu; král se velice těšil, ale ona bývala velmi smutná. Když čas vypršel, porodila krásného chlapečka se zlatými vlásky a zlatou hvězdičkou na čele. Kdo byl radši než král! Dal přistrojiti skvostnou hostinu a sezval mnoho hostí, aby se s ním radovali. - Ale radost jejich se proměnila v smutek.

V noci se Zlatovlásce zjevila paní a začala jí hroziti, že jí chlapečka uškrtí, jak nepoví, co viděla v posledním pokoji. Zlatovlásku přešel mráz hrůzou, ale neprořekla ani slova. Tu paní utěšeného chlapce zaškrtila, Zlatovlásce pomazala ústa krví a zmizela. Když ráno chlapce mrtvého našli, nelze popsati, kterak se všickni lekli. Hledali v celém zámku, jestli by někde byl schován zločinec, který chlapce zaškrtil, ale věru nikoho nenašli. Mnozí křičeli, že to královna udělala sama, že má ústa krví umazána, a ona musela ke všemu mlčeti. Než král jediný víry tomu nepřiložil a zase žil s ní spokojeně potom jako předtím, ač se oba trápili nad smrtí krásného chlapce.

Pánbůh jim zase požehnal. - Královna přišla po čase do naděje a porodila děvčátko se zlatými vlásky a hvězdičkou na čele, tak utěšené, jako byla sama královna. - Král se velice zaradoval; aby se nemohlo státi žádné neštěstí, rozestavil stráže po celém zámku až do ložnice královniny, že by jim byla ani myška nemohla proklouznouti. - Ale což to bylo platné proti panině moci? Pustila na všecky spánek a zaspali jako snopy. Ale ona vešla do pokoje ke královně a tázala se jí zase, co viděla v posledním pokoji, a hrozila, nepoví-li, že jí děvčátko zaškrtí. "Nic", odpověděla královna, ale ruce prosebně vztáhla k paní. - Ale ta nedbajíc na ni vzala děvčátko, zaškrtila, paní pomazala ústa krví a zmizela. Ráno bylo děvčátko mrtvé a stráž nevěděla, jak se to mohlo státi. - Král byl všecek bez sebe lítostí a hněvem nad tou neslýchanou bezbožností. V celém zámku prohledali každý koutek, ale o nikom ani vidu ani slechu. "Královna si děvče sama uškrtila, vždyť má ústa zakrvácená!" začali všichni volati, za ničemnou osobu, za čarodějnici ji vyhlašovali a k smrti na hranici odsuzovali. Konečně i král ji vzal v podezření a k smrti ji odsoudil.

Za městem měli ubohou Zlatovlásku upáliti. Už ji vyvedli - už k sloupu přivázali - už chtěli hranici zapalovati - vtom přiletí odkudsi černý kočár a středem lidstva přímo letí k Zlatovlásce, u níž stane. Z kočáru vystoupí jí známá paní a ptá se jí: "Nuž pověz, dívko moje, co jsi v tom posledním pokoji viděla, neboť ti už nyní, jak vidíš, všecko jedno." - "Nic jsem neviděla", odpověděla Zlatovlaska. Tu zvolala paní všecka uradovaná a proměněná: "Děkuji ti; to je tvoje i moje štěstí, že jsi nepověděla. Tím jsi mne i těch dvanáct zakletých, co jsi v tom posledním pokoji viděla, vysvobodila. Kdybys byla pověděla, byla bys nás všecky i sebe samu na věčné věky zatratila. " - Po těch slovech přikročila paní ke kočáru a vynesši z něho dvě děti zlatovlasé s hvězdičkami na čelech, královně je vložila do náručí; byly to její vlastní. Potom vsedla do kočáru a zmizela.

V tom okamžení Zlatovláska promluvila a králi začala rozprávěti, jak a co se s ní dělo. Král ani očím svým nechtěl věřiti, vida ty divy; ale když mu Zlatovláska vše vyrozprávěla, tu jí padl okolo krku, prose za odpuštění, že tak nemilosrdně s ní zacházel. Potom si ji i s krásnými dítkami dovezl do zámku, poslali pro kováře, který k nim přišel se všemi dětmi, a tak všichni vespolek žili šťastně a spokojeně bůhvíjak dlouho.

— 17 —

---

Opět cesta k Slunci

Mešká byl krásný šohaj, že mu daleko nebylo rovného, ale byl šohaj chudý - neměl než dvě nohy. - Ani pěkných šatů neměl, co v pátek, to ve svátek. - Byl sirotek, neznal matky ani otce. Jako sirotka ho vzali na královský dvůr; tam se měl jako nahý v trní. - Když povyrůstal, potřebovali ho kde k čemu, ve dvoře, v zahradě, na posilky, zkrátka byl v domě považován za popelíka. Dokud byl chlapec menší, musel hrávat i s mladou kněžnou, která byla o dvě léta mladší jeho; to byla jeho nejmilejší zábava. - Pro mladou kněžnu by byl Mešká skočil do ohně. - Ale i mladá kněžna bez něho dlouho býti nemohla, on jí byl nejmilejší z celé družiny. - Když královští rádcové pozorovali, že se mají ty děti tak rády, nebylo jim to vhod, že se prý kněžna se sprostým popelíkem zabavuje; také to řekli králi, ale král pravil: "Vždyť jsou to ještě děti, časem i oni přijdou k rozumu." - Nechali jich tedy hrát.

Po čase přestali býti dětmi, po čase přišli i k rozumu, ale láska jejich nepřestala, ba čím dále, tím více měli jeden druhého rádi. Mladá kněžna nedbala, že je Mešká šohaj chudobný, že nemá ani šaty pěkné, že je v domě jako popelík, ona ho přece jen měla ráda, a Mešká zapomínal, když Marju - tak kněžnu volali - viděl, že je kněžnou. Jak jen mohli, sešli se a spolu se bavili, jako by ještě byli dětmi. Ale netrvala jim ta radost dlouho, kněžna vyrostla, byla již na vdaní, byla krásná, i začali do zámku jezditi královští synkové a kněžnu za ženu prositi. Den jak den zněl zámek od hudby a cinkání pohárů; jídel od výmyslu světa bylo na tabulích viděti. Všichni se kořili kněžně, deset ženichů mohla míti za jednoho, ale ona o žádného nedbala a jak se jen na chvíli mohla odkrásti, ohlížela se po Meškovi, svém druhu. I ptal se jí otec jednoho dne, který z těch knížat se jí nejlépe líbí, kterého by ráda za muže; tu ona prostě odpověděla : "Mně se, otče milý, nejlepší ze všech líbí Mešká, můj druh, a já se nevdáni za žádného, jen za něho."

Velmi, velmi se rozmrzel starý král, a kdež by ne ? - Tolik krásných, bohatých královských synů a proti takovému popelíku! Svolal všechny své rádce, aby mu poradili, co má dělati. - Ti mu hned radili, aby dal popelíka zabít. - Než to se přece dobrému králi zdálo přílišné, tak pro nic za nic nevinného šohaje zahubiti; i pravil, aby se uradili jinak. - "No, nejjasnější králi", pravil nejmoudřejší z rádců, "když se ti to zdá přílišné, pošleme ho dobrým způsobem na takovou cestu, se které se nenavrátí, i kdyby putoval sto roků; pošleme my ho k slunci, aby se ho zeptal, proč ono dopoledne vždy jde nahoru a vždy víc a více hřeje, a odpoledne proč se kloní dolů a vždy slaběji a slaběji zahřívá."

Zalíbila se tato moudrá rada králi. "Aspoň", pravil, "moje dcera na něho zapomene, když ho tak dlouhý čas neuvidí." Tu hned zavolali Mešku, dali mu pěkné šaty, dali mu peněz na cestu dost a poslali ho k slunci, aby přinesl na ty otázky odpovědi.

Když to Mešká své milé kněžně pověděl a od ní se loučil, naříkala si velice a plačíc druha svého objímala ; i Mešká s těžkým srdcem opouštěl svoji družku, a když už šel od ní, vždy se ještě vracel, aby jí políbil uplakané líce. - Než ale museli se přece jen rozloučiti. - Smuten ze zámku se ubíraje nevěděl ani, kudy se dáti, a od jiného poučení také žádati nemohl. - Pohnul tedy sám rozumem. Nepustil se proti slunci, ale za sluncem, přímo kde zapadá. - Šel, šel pustými lesy, kamenitými cestami, až po mnohém chodění přišel do jedné cizí krajiny, kde panoval slepý král. Když král ten slyšel, že přišel do města taký a taký cizinec, který jde k slunci, dal ho zavolati před svůj zlatý trůn. Když Mešká přišel, hned se ho král ptal: "Zda to ty, synu můj, jdeš k tomu slunci ?"

"Já, opravdu, pane králi!" odpověděl Mešká.

"No, když tam jdeš, zeptej se ho, co je příčinou toho, že jsem já, mocný král, na své staré dni musel oslepnouti. Jak to vykonáš, já ti v tom okamžení udělím polovici svého království", pravil král.

"Eh, vždyť já to rád vykonám i bez odměny", řekl Mešká. - Posilniv se stoupal dále za sluncem pustými lesy, hlubokými dolinami, kde ani stopy člověčí nebylo, ani hlásku, až přišel k jednomu širokému, hlubokému moři. - Nebylo mu jíti ani napravo, ani nalevo, neboť přímo za mořem se slunce klonilo. Co dělat? - Chodil po břehu sem tam, přemýšlel, kterak přes to moře; tu vidí velikou rybu; dopola byla ve vodě, odpola mimo vodu, břich měla svěží jako druhé ryby, ale hřbet měla ohořelý jako uhel, a to od slunečního žáru.

"Kdepak ses tu vzal?" praví mu ryba, "copak tu děláš? Kam jdeš?"

"Co dělám, kam jdu? Rád bych přišel na druhou stranu, neboť mi třeba k slunci, na to a na to - a hle, nemohu!" - "K slunci? No, když tam jdeš, já tě už přenesu, když se optáš, co je za příčinu, že já velká těžká ryba se nemohu dostat na spodek vody, jako ostatní ryby. Optáš-li se?" - "Ej, optám," pravil potěšený šohaj a už seděl na hřbetě veliké ryby, která ho šťastně přenesla na druhý břeh. - "Ale zase sem přijď, budu tě tu čekat", povídala, a on přisvědčiv stoupal dále přes cizí a pusté kraje, kde ani ptáčka ani chrobáčka viděti ani slyšeti nebylo, ne tak člověka. Musel býti už kdesi kraj světa, neboť zrovna před ním slunce sedalo. Pospíšil si, co mu dech stačil. Když přišel k slunci, právě si na klíně své mamičky oddychovalo. Poklonil se jim a oni mu poděkovali. Začal jim rozprávěti, a poslouchali ho.

"Co je příčinou, že slunce dopoledne jde vždy výše a výše a víc a více hřeje a odpoledne dolů padajíc slábne a slábne?" - Odpovědělo mu slunce: "Ha, bratříčku můj zlatý, zeptej se ty svého pána, proč on od narození vždy jen rostl na těle i na síle a nyní na starost proč se k zemi schyluje a slábne. I se mnou je to tak. - Mne moje mamička každé ráno jako pěkného chlapečka znovu rodí a každý večer jako slabého stařečka pochovává."

Dále ptal se Mešká: "Proč ten a ten král nyní na svoje staré dni oslepl, když předtím tak dobře vidíval?"

"Ha, - proč oslepl? Proto, že zpyšněl, že se chtěl přirovnat Bohu a dal si vystavěti skleněné nebe, poseté diamantovými a zlatými hvězdami, aby tak sedě na něm rozkazy vydával po celé zemi. Jak se poníží před Bohem a dá ztroskotati skleněné nebe, hned se mu do očí navrátí ztracené světlo."

"A ta ryba, proč se nemůže jako druhé ryby dostati na spodek vody?" ptal se naposled šohaj.

"Proto, že nejedla lidského masa; ale to jí nevyjev dříve, jen teprve až budeš za mořem hodný kus od břehu." - Když Mešká vše to vyslechl, poděkoval slunku a pěkně se mu poklonil i jeho mamičce. - Ale slunko ho nenechalo odejíti bez daru. - Dalo mu oblek, který se celý směstnal do ořechové skořápky; to byly šaty slunéčkové. Jde tedy zase šohaj nazpět k moři. - Ryba už čekala a hned začala na něm vyzvídati, aby jí pověděl, co ve věci je, ale on, chraň Bůh, jen až ho přenese na druhý břeh. - Sedne tedy na rybí hřbet a ryba s ním plave, že jen takové kruhy za ní zůstávají. - Uprostřed moře ho zase oslovila - aby jí pověděl, nebo že ho svrhne do vody. - Ale šohaj prý že nepoví, ať ho svrhne či nesvrhne; donesla ho tedy na druhý břeh. Tu s hřbetu rychle skočil a dal se v útěk a utíkaje křičel na ni, že proto se nemůže dostati na dno, protože nepožila lidského masa. Jak to ryba slyšela, jako by sto ďáblů do ní vlezlo, tak se rozzuřila, i pleskla do moře chvostem, že se voda vylila přes kraj a Meškovi zasáhla až po pás; ale už bylo pozdě, byl přece daleko a po tak malé vodě veliká ryba za ním nemohla.

"No, když mne nyní čert nevzal, už mne více nevezme", pomyslil si šohaj a vesele stoupal dále, vždy zase jen proti slunci, aby nezabloudil. - Po dlouhém putování přišel k tomu slepému králi.

"No, synu můj, jestlipak jsi na mne nezapomněl? Zda víš, proč jsem oslepl ?"

"Proto jsi oslepl, že jsi zpyšněl a Bohu ses chtěl rovnati. Jak ztroskotáš svoje skleněné nebe a ponížíš se před Pánembohem, hned se ti do očí vrátí ztracené světlo!"

Jak to král uslyšel, hned poslechl, ztroskotal skleněné nebe a do prachu se ponížil, a hned mu v očích svitlo, jako by z hrobu vyšel na boží den. - Meškovi, jak byl řekl, udělil za to půl království.

I když byl již nyní Mešká bohatý a králem, přece si nepohověl ani chvilku, ale jen domů pospíchal, neboť toužil velice po své kněžně.

A bylo dobře, že si pospíšil! Právě když vcházel do města, slyšel výskot, střelbu a hudbu, jako by se s Turky bili. - I ptá se jednoho člověka: "Copak se to stalo, co tu slyšet ?"

"Králova dcera se vdává a právě budou oddavky", odpověděl mu onen člověk.

Meškovi sklesly nohy, jako by mu žíly přeťal; ale vzpamatoval se, že není ještě po oddavkách, a rychle se vzchopil, pospíchaje do chrámu. - Před chrámem rozevřel oříšek, vyňal z něho slunéčkové šaty, přes sebe je přehodil a potom vešel do chrámu a na první místo, kde měl seděti ženich, se posadil. Celý chrám se od něho osvítil. Tu přichází řada královských svatební ku; každý se dívá na smělého hosta, každý se ptá, kdo je to: žádný ho nezná. - Tu přichází nevěsta, bledá, ztrápená. I ona všimla si hosta. Ach - jí netřeba ptáti se, kdo to je, srdce její ho poznalo ihned; zanechavši ženicha, letěla Meškovi do náručí, a nedej Bože více od něho. - Mešká všecek blažen tiskl ji v náruč a nebylo ani jeho mínění komu jinému ji přenechati.

Jak král slyšel, co se v chrámě děje, kázal, aby hned šohaje v slunéčkových šatech k němu přivedli. Mešká přišel před krále ruku v ruce s kněžnou, která si mu byla zatím postěžovala, co zkusila, když byl pryč, a jak ji k ženichovi nutili a jí říkali, že je Mešká dávno mrtev. - Když šohaj vyřídil králi odpověď slunce i vyprávěl to, co se mu na cestě přihodilo, žádal krále o ruku jeho dcery. Co měl král dělati? Viděl, že si Marja jiného nevezme. - Mešká vykonal slavně, co mu byl kázal, stal se i králem, nemohl tedy nic lepšího udělati, nežli jim dáti požehnání, a to také udělal. Bylo slávy a radovánek po celém kraji, ale nejšťastnější byli mladí manželé a šťastni též zůstali do smrti.

PECKO HLUPÁČEK.

V jedné dědině žil člověk, o kterém říkali, že je hlupáček. Nebyl také nikdy ani dvě míle za pecí a proto mu říkali Pecko. Ubohý Pecko byl každému na posměch, každý kout ním vytřeli a kdekdo ho měl za blázna; ale on kuřeti neublížil.

Jednou šel ubožák do kostela a tu slyší, kterak pan farář káže, "kdo kráčí cestou trnitou, že přijde do nebe."

Hlupáček, když přišel domů, pravil ženě: "Zeno milá, já půjdu do nebe!"

"Nuže jdi, hlupáku, nebudu se pro tebe mnoho trápit!" odpověděla mu žena, upekla mu černou hnětanku a vyprovodila ho za dveře.

Pecko, pamětliv slov knězových, nešel cestou, kudy šli jiní, ale volil jíti přes kamení, trní a bodláčí v pevné důvěře, že přijde do nebe.

Lidé se mu smáli, ale on na ně nedbal.

Dlouho chodil, zedrán byl, umdlen k smrti, a nebe nenašel; tu jedenkráte lačen a žízniv padl u dveří jednoho kláštera. Vrátný ho našel a dovedl do kláštera. Dali mu jíst i pít a řekli mu, chce-li tam zůstati, nechť zůstane, že může býti topičem.

Hlupáček myslel, vida krásné komnaty a že se mnichové celý den modlí, jedí, pijí a v pěkné zahradě se procházejí, že to je již v tom nebi. - Zůstal tam.

Když se páni najedli, také Pecko dostal na svou misku; jaktěživ se neměl tak dobře a tak dobrých jídel neokusil.

Jednou si zalezl se svojí miskou do postranní chodby, kde visel starý dřevěný krucifix.

Pecko si k němu sedl a dlouho se naň díval, potom pravil útrpně: "Nebožáku, jak jsi hubený! Proč ti v tom nebi nedají něco jíst? Pojď a jez se mnou!" a přistrčiv misku blíže ke kříži, položil k ní i svoji lžíci, aby Kristovi jako hostu dal přednost.

A z kříže sehnul se Kristus a pojedl s ním.

Od té doby Pecko vždy se svou miskou přisedl ke kříži a dříve než sám byl okusil, jemu podal. Nikdo o tom nevěděl; mnichové se chodili do kostela modlit, pak si hleděli svého, starého kříže a hlupáčka si nevšímajíce.

Jednoho dne vrátný hledal Pecku a tu ho našel seděti v postranní chodbě pod starým křížem, ale na kříži viděl zářícího Krista a slyšel, jak hlupáčkovi povídá: "Dnes budeš ty u mne na hostině."

I běžel vrátný k převorovi a povídal mu, co viděl a slyšel. Ustrnutí mnichové pospíchali do chodby, vzali hlupáčka mezi sebe, dovedli do nejpěknější světnice a tam se ho na všecko ptali.

Když jim Pecko vše pověděl, tu poznali, že je člověk Bohu milý a že ho Bůh chce povolati k sobě.

Připravili ho k smrti a ještě ten den hlupáček pokojně skonal.

— 18 —

---

Otcovo dědictví

Byl jeden starý král a měl tři syny. Když mu čas vypršel a s tohoto světa se měl ubírati, ptal se jich, co by který chtěl, aby mu zanechal. Starší dva se prohlásili, že by si zvolili býti králi jako pan otec, nejmladší, Peťka, pravil takto: "Já, otče, víc nechci, než aby mě každý hned měl rád, jak na mne pohlédne!^ Otec dal každému, co si byli sami přáli, udělil jim požehnání a umřel. Po smrti otcově si umínili bratři podívati se kus světa. Starší dva se vybrali pyšně jako princové, Peťka nejmladší jen tak ošumělý s nimi šel jako chudý pocestný. Přišli na nocleh do jedné krčmy v lese. - Princové se ubírali do jizby, o Peťku se nestarajíce, neboť se zaň styděli; ale on se po nich také neohlížel a vešel do kuchyně. Ale krčmářka jsouc zaměstnána, zle se naň obořila: "No, co se ten otrhanec sem cpe, hybaj!" - Tu se naň obrátila, chtíc ho vyhnati; ale v tom okamžení všecka zlost ji pominula a Peťka se jí velmi zalíbil. I vzala ho do jizby, předkládala mu lepší jídla než princům, lepšího vína k pití mu dala a měkčí lože mu ustlala. - Ráno, když měli odcházeti, dala mu láhev pěkně opletenou řkouc: "Tu máš, abys na mne pamatoval. Kolikrátkoli z ní budeš pít, vždy zůstane plná." Peťka se poděkoval dobré krčmářce a ubíral se s bratry dále. Láhev byla plná nejvzácnějšího vína; Peťka pil do sytosti, i bratrům dal a přece z ní" neubylo, i viděl že není ošizen a velice se těšil z toho daru. - Bratři mu to dosti záviděli, ale když se na něho podívali, nemohli mu přece jen ublížiti.

Přišli opět na nocleh do velikého dvorce. Princové všude napřed a Peťka zůstával pozadu,že byl ošumělý; když sedali k večeři, šel a též přisedl. Tu se hospodyně náramně rozhněvala a vzkřikla: "Jak se můžeš opovážit, ty trhane!" Vtom naň pohlédla a bylo po zlosti. Mile ihned k němu přistoupila, nejlepší jídla mu předkládala a modré s nebe by mu byla snesla. Večer ho položila na svoje vlastní lože, a když se ráno ubíral pryč, dala mu ubrousek, řkouc: "Tu máš, abys na mne pamatoval. Kolikrátkoli jej prostřeš, budeš na něm míti jídel, co se ti jich zachce." - Peťka se hospodyni pěkně krásně poděkoval a odešel s bratry dále.

Nebylo jim třeba ani krčmy hledati, ani se o jídlo starati, ubrousek jim dával nejlepších jídel, co jen hrdlo ráčilo, a láhev dávala vína nejvzácnějšího.

Večer přišli opět na nocleh do zámku, kde je velmi vlídně přijali, to jest prince; o Peťku se nehrubě starali. - Peťka si z toho málo dělal, ometal se po dvoře, dokud se mu líbilo, a pak vešel do jizby, kde druzí besedovali. Paní hned vyskočila, chtěla mu spílati, dáti ho vyhnati, otrhance; ale sotva se naň podívala, srdce se jí pohnulo libostí k němu. Dala mu hned obléknouti krásné šaty, posadila ho vrch stolu, nejlepší jídla mu předkládala a nemohla se ani dost v něm nazhlížeti.

- Také lože mu připravila, že spal jako v růžích. - Ráno, když měl odcházeti, dala mu třírohý klobouček, řkouc: "Tu máš, abys na mne pamatoval. Když si ten klobouček posadíš na levé ucho, bude ze všech tří rožků stříleti, když na pravé, bude hráti tak pěkná hudba, že se každému zalíbí." - Peťka se paní co nejpěkněji poděkoval, schoval klobouček a ubíral se s bratry dále.

- I přišli do jednoho velkého města a v tom městě byl král, který měl jedinou dceru. Dcera ta byla krásná, ale nadmíru svéhlavá; král by byl rád viděl, aby se již vdala, ale ona žádného z ženichů, kteří přijížděli na námluvy, ani viděti nechtěla, a když přece jezditi nepřestávali, vyžádala si na otci, aby směla každého, kdo přijde o ni se ucházeti, do vězení dáti zavříti a hladem i žízní ho tam mořiti.

Tu přišli do města i ti tři princové; když se jim donesla zvěst o té svéhlavé princezně, která nechtěla mužského viděti, umínili si navzdor tomu zákazu ucházeti se o ni. Jak si řekli, tak i udělali. Šli k zámku. Ta princezna, jak je zdaleka branou viděla přicházeti, hned rozkázala, aby se jich chopili a do vězení je zavřeli. - Tak se stalo - ke dveřím postavili stráž. "No, bratři, proto nic, že nás zavřeli; napijme se a buďme veselí!" řekl Peťka, vytáhl láhev, napil se, dal bratrům, zavolal stráž, aby se napila; stráž přivolala druhých, ti třetích, a do vězení se cesta netrhla. Peťka dal každému, kdo jen přišel, vína se napíti, jakého nebylo ani na královském stole - a kdo se ho napil, výskal a zpíval. - Slyše král výskot napilých služebníků, ptal se, co se to děje, a tu mu vypravovali o podivné vězňově láhvi, z které se ustavičně lije víno nejvzácnější, aniž v ní ubývá. - I zachtělo se králi láhve a vzkázal Peťkovi, aby mu ji dal. - Vzkázal Peťka králi, že mu láhev dá, když mu dovolí u princeznina lože po celou noc stát. - I podivil se král té žádosti, ale že se mu té láhve tuze zachtělo, šel k dceři a řekl jí, co Peťka žádá. Princezna nechtěla dokonce tomu přivoliti, až teprv, když král řekl, že jí dá do jizby na stráž dvanácte mužů, svolila. - Večer dovedli Peťku z vězení do princezniny jizby, kde již bylo oněch dvanácte mužů; princezna ležela na loži celá zakrytá a na tváři měla hustý závoj. Peťka se postavil k loži, stál tam nepohnutě, stál až do rána, ale nespatřil ani jen jejího prstu.

Ráno ho odvedli do vězení, a když si byl naplnil několik nádob vínem, odevzdal láhev králi. - Bratři ho za to plísnili; báli se, že budou míti žízeň a píti že nedostanou. - "Jen se nebojte, však máme ještě pití a jídla dosti. Jen buďme veselí," těšil je Peťka, a prostřev ubrousek, přichystal skvostnou, velikou hostinu. Jedli, pili, a kdo jen přišel, dostal jísti do vůle; sbíhali se lidé se všech stran. I ptal se král, jaký to shon lidu, a když slyšel o divotvorném ubrousku, zachtělo se mu ho. - "Když mám pití, abych měl i jídlo," myslil si a vzkázal Peťkovi, aby mu ubrousek dal. Peťka mu vzkázal, že mu jej dá, když ho nechá přes noc stát u princeznina lože. - Král šel k dceři, řekl jí to a slíbil, že jí pošle opět dvanácte mužů na stráž. Princezna se po druhé nezdráhala, ana se přesvědčila, že se Peťka choval statečně. - Na noc odvedli zase Peťku k princezně, u níž již stála stráž. Jako první noc, tak stál u ní Peťka i druhou noc až do rána, aniž jen prstečku jejího spatřil.

Ráno, když ho odvedli do vězení, udělal si zásobu jídel a pak ubrousek odevzdal králi. Bratři ho ještě více plísnili, neboť věděli, že až sami nic míti nebudou, že je budou hladem mořiti.

"Jen se proto netrapte, bratři; i kdybychom už neměli jídla a pití, máme aspoň střelbu a hudbu!" smál se Peťka, a posadiv si klobouček na pravé ucho, způsobil tak líbeznou utěšenou hudbu, že jí byl každý jako okouzlen. Jestli hrál vesele, pustil se každý do kola, a smutně-li, hrály slzy lidem v očích, Zapomínali na jídlo, pití i na všecky obtíže a jen poslouchali. I k uším královým se ty zvuky líbezné zanášely a všecek unesen poslouchal nevěda, odkud ta kouzelná hra přichází.

"No, a nyní si udělejme jinou zábavu!" řekl Peťka, posadil si klobouček na levé ucho, a v tom okamžení strhla se taková střelba, že se zámek otřásal. Lidé z rozkoší tak náhle vyrušeni mysleli, že se svět boří a horem pádem utíkali, kam který mohl. Král všecek zděšen vyběhl ven v domněnce, že celé nepřátelské vojsko zámku dobývá, ale tu mu povídá jeden sluha, že si to jen zábavu udělal jeden z vězňů, - a začal vypravovati o divotvorném kloboučku. Když to král slyšel, rozkázal Peťkovi, aby nechal střelby a ten klobouček aby mu dal. I vzkázal Peťka králi, že střelbu nechá, ale klobouček že mu dá jen tenkráte, jestli ho nechá přes celou noc u princezniných nohou klečeti. - Když to král slyšel, šel k dceři a povídal jí, co Peťka žádá.

"Ej nikoli, otče, nedám já mu své dívčí lože špinit", odpověděla princezna. Dlouho nechtěla přivolit, ale když otec slíbil, že jí dá na stráž čtyřiadvacet mužů, aby se jí nestala potupa, a když vypravoval o divotvorném kloboučku, dala se přemluviti.

Na noc dovedli Peťku do princezniny jizby, kde již stála stráž. - Peťka si klekl na lože k jejím nohám a nepohnutě se na ni díval. Ležela závojem zakrytá, jako by byla z kamene vytesána. - Ale konečně jí to nedalo; ráda by přece byla zvěděla, kdo je to, jenž se tak usilovně o jediný její pohled uchází, že zaň dal i největší svoje bohatství. Pomalu, pomalinku odhrnula závoj tak dalece, co by poloočkem naň pohlédla. - Neznala, co ji čeká! - Jakmile naň poloočkem pohlédla, tu se najednou do něho zamilovala, že hned závoj odhodila a stráž pryč poslala. Divil se král nemálo, když ráno vstal a viděl, že jsou jeho dcera a Peťka domluveni a že ona za jiného jíti nechce než za něho. Dal jim požehnání. Princové byli hned z vězení puštěni a slavilo se hlučné královské veselí. - Po veselí vrátili se bratři Peťkovi do svých království a litovali velmi, že si nežádali od otce též takového dědictví jako on. Oni byli králové a nic více - ale ho měl každý rád, kdo se naň podíval; on měl vzácné dary, krásnou ženu, a k tomu ke všemu stal se konečně i králem jako oni.

— 19 —

---

Petrova čepice

Když svatý Petr s Otcem nebeským chodili po širokém údolí, přišli do jedné dědiny. Když přišli, vešli do jedné chýše a tam se slavily krtiny.

Baby se na Petra shrnuly, aby dítěti nadělil, a že neměl co dáti, vzala mu babka čepici a chlapečkovi ji posadila na hlavu.

Petr se rozhněval, ale Otec nebeský mu řekl: "Když to obyčej, tedy mu tu čepici nech." Odešli.

Chlapeček rostl a byl neslýchané krásný. Když povyrostl, pásal matčino stádo.

I šel jedenkráte kolem role, kde chlapec pásl, Petr s Otcem nebeským. Řekl Petr Otci nebeskému: "Otče nebeský, tolik roků chodíme po širokém údolí, ale neviděl jsem takového krásného chlapce, jako toho pasáčka."

"To je ten chlapeček, co jsme byli na jeho krtinách a co ti bába vzala čepici", řekl Otec nebeský.

"Bodej babu!" hněval se Petr a pak prosil Otce nebeského, aby udělal chlapce škaredým.

Otec nebeský mu to udělal po vůli.

Chlapec přihnal ovce domů a šel si k matce pro večeři. Ale matka ho nepoznala, a když jí povídal, že on je její syn, vzala naň pometlo křičíc:

"Táhni, můj syn byl švarný, pěkný až mílo, a ty jsi jen ohava!"

Pláče šel chlapeček do lesa. Přišel k jednomu poustevníkovi ; hladov jsa prosil chleba.

Poustevník se ho ptá, odkud je, kam jde, a když mu chlapec pověděl, dal mu chleba.

Poustevník měl malé stádo ovcí, i ptal se chlapce, nechtěl-li by u něho sloužiti?

Chlapec, že ano.

Sjednali se tak spolu, že staré ovce budou patřiti poustevníkovi, ale z jehňat, jež budou míti, že polovice bude chlapcova.

Chlapec s tím souhlasil. Měl štěstí; staré ovce rodily pěkná jehňata s dlouhou vlnou.

I šel jednou poustevník pryč a odevzdal vše chlapci, aby zkusil, je-li spravedliv.

Chlapec pásl.

Tu šel zase lesem, kde chlapec pásl, Petr s Otcem nebeským. Petr se divil pěknému stádu, ale když mu Otec nebeský řekl, že to stádo onen chlapec pase a polovice jehňat že je tu jeho, Petr prosil Otce nebeského, aby tak udělal, by mu ta jeho jehňata pošla. Otec nebeský mu to udělal k vůli.

Chlapec trpělivě ztrátu snesl.

Když se poustevník vrátil, pověděl mu pravdu a kůže svých ovec mu ukázal.

I radil mu poustevník, aby šel do města, kůže prodal, za stržený peníz koupil obilí a zašil.

Chlapec tak učinil. Rostlo mu božím požehnáním vše jako z vody a měl tak krásné obilí, že takového viděti nebylo.

Zase šel Petr s Otcem nebeským okolo role a Petr se divil tomu krásnému obilí; ale když mu Otec nebeský řekl, že je to obilí onoho chlapce, co má jeho čepici, prosil Petr Otce nebeského, aby mu na ně poslal krupobití. Otec nebeský mu to udělal k vůli.

Přišlo krupobití a všecko potlouklo; chlapci nezůstalo zhola nic. Chlapec i tu nehodu snesl trpělivě.

I radil mu poustevník, aby šel do města ke králi, že má tři dcery, aby mu o jednu řekl; tak že se stane královým synem. Chlapec šel.

Přišel do města, šel přímo ku králi a žádost svou mu přednesl.

Dovedl ho král k svým třem dcerám a pravil jim:

"Jestlipak by si která z vás chtěla vzíti toho mládence ?"

"Ach, raději bych se na topolí oběsila, než bych takového otrapu chtěla", ozvala se nejstarší s ošklivostí.

"Já bych raději do Váhu skočila, než bych šla za takového ohavu", řekla druhá.

"Ej, věru, otče, vezmu si ho; když není pěkný, bude dobrý", ozvala se nejmladší a vzala si ho. Slavilo se veselí. Šel Petr s Otcem nebeským městem a přišli také na to veselí. Byli vlídně přijati a štědře pohoštěni.

I ptal se Petr Otce nebeského, kdo to slaví veselí.

"Ten chlapeček, co mu baba dala tvou čepici", odpověděl Otec nebeský.

Tu prosil Petr Otce nebeského, aby ho udělal zase tak pěkným, jak býval.

Otec nebeský však ho udělal dvojnásob tak pěkným, jak býval, že se až celá světnice od jeho krásy osvítila.

To mrzelo ty nevěstiny hrdé sestry tak velice, že se jedna oběsila na topolí a druhá se utopila ve Váhu.

Ale chlapec byl již do smrti šťasten.

— 20 —

---

O Slunečníku, Měsíčníku, Větrníku, O krásné Ulianě a o dvou Tátošících

Byl jeden král a královna a měli tři utěšené dcery a jednoho syna. Jedenkráte vyjel si král s královnou po svém hospodářství. Než z domu odešli, kázal král svému synu, aby sestry dobře choval a nikomu jich nedával. Syn to slíbil a král i královna odjeli.

Tu druhého dne v pravé poledne zaklepe někdo na okno a zavolá: "Janku, Janku, mladý princi, dej mi svou nejstarší sestru za ženu!" Byl to Slunečník. Když to Janek slyšel, zavolal nejstarší sestru a ptal se jí: "Chceš se vdáti?"

"Věru, chci", odpověděla sestra.

"Nuže jdi!" pravil Janek, vzal ji, podal oknem ven, Slunečník ji posadil do sluncového vozu a odvezl si ji domů.

Když bylo navečer, zaklepal zase někdo na okno a zavolal: "Janku, Janku, mladý princi, dej mi svoji prostřední sestru za ženu!" To byl Větrník. Když to Janek slyšel, zavolal sestru prostřední a ptal se jí: "Chceš se vdáti?"

"Věru, chci", odpověděla sestra. "Nuže jdi", pravil Janek, vzal ji, podal oknem ven, a Větrník se vznesl na křídla a odnesl si ji domů.

V noci zase někdo na okno zaklepe a zavolá: "Janku, Janku, mladý princi, dej mi svou nejmladší sestru za ženu." To byl Měsíčník. Janek zavolal nejmladší sestru, a jako by věděl, že i ona si volí jíti za může, vzal ji a oknem podal ven. Měsíčník ji vzal za ruku a po stříbrném mostě si ji vedl domů. Když se rodiče vrátili, šel jim Janek v ústrety, ale dcery nepřicházely; i ptali se král i královna, kde nechal Janek sestry. "Věru, všecky tři jsem provdal za muže", odpověděl Janek.

"Ach, Bože", bědovali král i královna, "a za kohopak jsi je provdal?"

"Nejstarší jsem vdal za sluncového krále, prostřední za větrného krále, nejmladší za měsíčního krále."

"Když jsi je provdal za takové krále, tak je dobře", řekl král a byl se synem spokojen, jen královna se mrzela, že nemohla vystrojiti svatbu.

Po nějakém čase pravil Janek k otci: "Otče, půjdu navštívit sestry, abych viděl, kde jsou, jak se mají, a krom toho bych rád i světa zkusil."

"Nu, když je tak, já ti vůle zlomit nechci. Jdi jen, a dej ti Pánbůh štěstí", řekl otec. Ani matka mu nebránila slyšíc, že chce navštíviti své sestry.

Šel tedy Janek do světa; dlouho chodil po velikých pustinách, hlubokých lesích, až přišel jednoho dne na velikou louku, na které leželo plničko vybílených kostí lidských. "I který Perun vás tu pobil ?" myslil si Janek, přišed k bojišti a zvednuv jednu lebku.

"Silná panna, krásná Uliana nás pobila", odpověděla lebka.

"Nu, a proč vás pobila ?"

"Proto, že ji náš král chtěl míti a nemohl ji přemoci. Za to nás všecky mečem svým náhle pobila, i krále." Janek položil lebku a šel dále; přišel na druhou louku a viděl totéž divadlo; celá louka byla pokladena kostmi. I zvedl Janek jednu lebku, řka: "Kdopak vás tolik pobil?"

"A kde přebývá krásná Uliana?" ptal se Janek.

"Za touto dolinou v mramorovém zámku bývá", odpověděl mrtvý a zavřel oči. Janek šel dále a přišed za dolinu, kde leželo zabité vojsko, viděl tu před sebou krásný mramorový zámek. I vešel do zámku, vešel až do síně a nikoho nepotkal. V síni na zdi viděl však viseti meč, který ustavičně z pochvy ven vyskakoval. "No, když se ti chce skákat, pojď ke mně", řekl Janek a vytáhnuv těžký meč, máchl jím v povětří; potom na jeho místo pověsil svůj a ten si nechal. Sotvaže jej vrazil do pochvy, vešla do síně krásná Uliana. Jeden druhému se poklonili a krásná Uliana se zeptala: "Pročpak jsi přišel?"

"Přišel jsem s tebou bojovat!" odpověděl Janek.

"A což jsi tak smělý, že se opovažuješ se mnou bojovat ?"

"Věru, jsem smělý",pravil Janek, uhodiv si na meč.

"No, když jsi tak smělý, zkusme se", zvolala silná panna a přikročivši ke zdi meč z pochvy vytrhla, nevšimnuvši, že to není její. Janek také svůj meč vytáhl, a jak se panna na něho obořila, tu jen lehce jím máchl a panně meč z ruky vyrazil, až daleko odlíti. "No, už vidím, že jsi silnější než já", pravila krásná Uliana; "zůstaň u mne a budeme žít spolu". Janek hned na to přistoupil, neboť se mu krásná Uliana velice zalíbila. Když se takto sřekli, vzala Uliana Jánka za ruku a provedla ho skrze dvanácte pokojů, jednoho krásnějšího než druhý, potom ho pohostila vším, co měla nejlepšího a nejdražšího, a když bylo po hostině, těšili se spolu do vůle. Žili takto několik dní šťastně a Janek zapomněl, že má navštíviti sestry, zapomněl na všecko u své krásné Uliany. Tu mu ona jednoho dne praví: "Můj drahý Janku, já tě nyní musím zanechat a jíti pryč, ale pospíším si, abych se co nejdříve vrátila nazpět. Tuhle máš klíč od dvanácti pokojů, zabavuj se mezitím, jak umíš, ale jen třináctého pokoje neotvírej, nebo zle pochodíš, i já s tebou."

Po těch slovech Jánka opustila a ze zámku odešla.

Janek po Ulianině odchodu zůstal v zámku jako tělo bez duše. Smuten a mrzut přecházel z pokoje do pokoje jeden den, přecházel druhý den, ale třetí den ho již všecko mrzelo, a v té mrzutosti připadl mu na mysl ten třináctý pokoj, co to asi v něm je. Vzal tedy klíč a třináctý pokoj otevřel. Tu vidí seděti tam ohnivého draka, třemi obručemi přikovaného.

"Co ty tu děláš ?" ptal se ho Janek.

"Vždyť vidíš, že jsem zde přikován."

"A kdo tě sem přikoval ?"

"Ach, však já ti to povím, jen se nade mnou smiluj a honem mi dones džber vína ze sklepa z posledního sudu; jsem velmi žízniv", prosil drak. Dobrý Janek šel a přinesl mu džber vína. Jak drak víno vypil, spadla s něho jedna obruč.

"Máš u mne jeden život", řekl drak Jankovi a prosil ho, aby mu donesl ještě džber vína. Janek mu donesl, a když drak druhý džber vypil, spadla s něho druhá obruč. "Máš u mne dva životy", řekl zase drak, "ale jen mi dones ještě jeden džber vína a potom ti budu vyprávět". Kdyby byl Janek věděl, co "Silná panna, krásná Uliana nás pobila za to, že ji chtěl náš král míti a neuměl ji přemoci", odpověděla lebka. Janek lebku položil a šel dále. Přišel na třetí louku a tu leželo mrtvých těl jako dříví.

"Ach, kdo vás, tolik lidí, pobil ?" zvolal Janek, shýbnuv se k jednomu tělu.

"Pobila nás silná panna, krásná Uliana, protože ji chtěl náš král míti a přemoci ji nemohl, odpověděl mrtvý.

ve věci je, nebyl by draku vína donášel, ale nevěděl a proto mu i do třetice vína donesl. - Když drak vypil třetí džber, spadla s něho i třetí obruč, a v tom do dveří vstupovala krásná Uliana. Drak se zařehtal, popadl Ulianu, a než se Janek vzpamatoval, sedl s ní na Tátošíka, který na jeho zavolání z konírny vyběhl, a ze zámku s ní zmizel. - Bylo Jankovi čeho želeti!

Pláče skoro a sám na sebe všecek rozhněván, že se nechal od draka oklamati, odešel ze zámku a vydal se na cestu k švagrovi Slunečníku, doufaje, že se u něho něčeho doví o své krásné nevěstě. - Dlouho musel jíti, než přišel k sluncovému králi. - Když k němu přišel, nebyl doma, ale královna, sestra jeho, s nevýslovnou radostí ho přijala a hned se ho vyptávala na otce, na matku, a když tak spolu besedovali, přišlo slunce domů.

"Fuj, člověčina tu smrdí, koho tu máš?" ptal se Slunečník.

"Vždyť je to můj bratříček", pravila sestra.

"No, když tobě bratříček, mně je švagříček", řekl Slunečník a hned Jánka vítal a rád ho viděl; sestra jim připravila dobrou večeři a při večeři ptal se Janek švagra, neví-li o krásné Ulianě. Slunečník nevěděl o ní, ale pravil švagrovi, že snad druhý bratr měsíček bude o ní věděti, aby si k němu zašel. - Jak bylo po večeři, vydal se Janek hned na cestu k švagru Měsíčníku, nedav se od sestry zdržovati.

Když přišel k Měsíčníku, právě chtěl vycházeti, ale vida švagra zdržel se, aby ho přivítal. Sestra ho líbala a nedala mu chvíli ani k slovu přijíti; než konečně přece otázky její zodpověděl a obrátiv se k švagrovi, ptal se ho, zdali neviděl krásnou jeho Ulianu.

"Ne, věru, neviděl jsem ji, ale nejlépe ti bude moci povědět bratr vítr, vždyť on profouká každý koutek. Můžeš se mnou kus jíti, snad ho najdeš doma." - Janek se jen trochu občerstvil a pak se vydal se švagrem na cestu. - Právě švagra Větrníka potkali, když si šel domů odpočinout. - I pozdravili se vespolek; ale měsíček šel hned dále a Janek začal vypravovati švagrovi Větrníku svoji nehodu a ptal se ho, zda neví o jeho krásné Ulianě.

"Věru vím", odpověděl Větrník, "ohnivý drak ji má ve svém ohnivém dvoře; musí tak těžko pracovati a stále v hořící vodě drhnouti a práti. Vždyť ji každý den ochlazuji." - Janek mu za to děkoval a ptal se ho, kterak by se k ní mohl dostati. - "Nuže, pojď se mnou domů, až se občerstvíš, dám ti koně, který tě tam donese", řekl mu Větrník. - Šel Janek se švagrem; když se s třetí sestrou pozdravil a potěšil, a když ho pohostila, vsedl na kůň, co mu švagr dal, a poděkovav se jim rychle ujížděl, spoléhaje na koně, že ho donese na pravé místo, jakž mu švagr byl řekl. - Vskutku ho také kůň do dvora ohnivého draka donesl a právě stála jeho krásná Uliana u studně, perouc roucho v horoucí vodě. - I vykřikl radostí, skočil s koně, uchopil ji a mžikem opět s ní na kůň se vyšvihnuv pryč uháněl. - Ale což, když byl drakův Tátoš rychlejší větru!

Drak si právě po jídle hověl, an tu slyší Tátoše rzáti a nohama bušiti. "No, co ti je?" křičel na něho drak, "či nemáš seno jako zlato a vodu jako víno?"

"Mám seno jako zlato, vodu jako víno, ale krásná Uliana je pryč!" odpověděl. - Tu vyskočil drak, jako by ho střelil, ale Tátoš naň volal: " Hodinu spi, hodinu tabák kuř a ještě jich dohoníme!" - Drak se uspokojil ; hodinu kouřil, hodinu spal a teprv sedl na Tátoše; Tátoš vzal se na křídla a za několik okamžení byli u Jánka. - Drak mu vytrhl krásnou Ulianu. "Mohl bych tě nyní roztrhat na malé kousky, ale máš u mne jeden život za to, že jsi mne vysvobodil. Ale když se ještě jednou v mém dvoře ukážeš, druhý život ti nedaruji." - Než mu Janek mohl odpověděti, zmizel mu s očí. - Pláče vrátil se k švagrům, aby jich požádal o radu.

"Můj milý švagře", řekl Větrník, kdybys chtěl krásnou Ulianu drakovi odnést, musel bys mít takového Tátoše jako je drakův, jinak mu utéci nemůžeš."

"Ach, kdepak já takového Tátoše najdu, snad je to jediný na světě", vzdychl si Janek.

"Ach, nevěř", pravil mu Větrník. "Jedna čarodějnice za mořem má bratra drakova Tátošíka, který je ještě rychlejší."

"Ach, což bych ho nemohl dostati ?" zaradoval se Janek.

"Věru, mohl bys ho dostat, kdybys k té čarodějnici šel a co ona od tebe bude žádat, vykonal. - Ale že s ní těžko co pořídíš, neboť ona už mnoho mužů zmařila." - "Zmařila, nezmařila, přece jen k ní půjdu", řekl Janek odhodlaně. Když viděli švagři, že Janek jinak nedá, dali mu každý malou hůlku; Slunečník mu dal zlatou, Měsíčník mu dal stříbrnou a Větrník dutou. - I pravili jemu: "Když ti bude třeba naší pomoci, vraz hůlku do země a hned bude jeden z nás u tebe." - Janek jim poděkoval a chtěl hned dále, ale Větrník zdržev ho pravil: "Milý švagříčku, kdybys tam chtěl jíti pěšky, ani za rok bys tam nedošel; mezitím by se krásná Uliana utrápila. - Jen si sedni na moje křídla, abys tam byl co nejdříve." - S radostí Janek švagra uposlechl a ten ho v krátkém čase přenesl přes hory, doly, přes moře, až nedaleko dvoru čarodějnice, čarodějnice stará stála na dvoře, když Janek vešel do vrat. - "Copak tu hledáš ?" vyjela na něho.

"Nu, co tu hledám, hledám si službu", odpověděl Janek.

"Službu? A umíš-li pásti koně?" ptala se stařena, od hlavy do paty jedovatým zrakem ho měříc.

"Proč bych neuměl, věru umím", odpověděl Janek.

"Nu, když umíš, zůstaň u mne ve službě; budeš pást tři koně; když je po tři dni dobře napaseš, dostaneš platu, co jen budeš žádati; když ale ti utekou, srazím ti hlavu", tak řekla čarodějnice; ale Janek zůstal přece.

Ráno mu čarodějnice vyvedla tři krásné koně, aby je šel pást, a to byly její tři dcery. Janek je vzal a hnal na pastvu i myslel si: "Jaká by to byla práce, abych tří koně nenapásl?" - Než záhy se přesvědčil, jaké to koně vede na pastvu. Sotva je na pastvu přihnal, proměnili se mu v holuby, a frrr! všichni tři do povětří! -"No, to jste mi pěkní koně, aby vás čert pásl!" povídal si Janek, smutně se dívaje za nimi, jak si v oblacích krouží. Tu mu napadli švagři, a hned strčil dutou paličku do země; v tom okamžení přilítl k němu Větrník. "Co žádáš, švagříčku?"

"Ach, bodejť babu - kázala mi koně pást; přivedl jsem je na pastvu a za chvíli se udělali holuby, a nyní, hle, - kde jsou!" řekl Janek švagrovi ukazuje vzhůru, kde se tři holubi vysoko v povětří vznášeli.

"Hned ti je seženu", řekl Větrník, a podávaje Jankovi uzdu, dodal: "Až přiletí dolů, hoď na ně ohlávky a hned se ti udělají koňmi a můžeš si je zavést domů." - Po těch slovech Větrník zmizel a náhle se strhla vichřice, s holuby začal vichr v povětří smýkati, až jim křídla slábla, potom je schytil a srazil je dolů na zem k nohám Jankovým, který hned na ně hodil uzdíce. V té chvíli stali se zase koňmi a od něho se již nehnuli; když byl čas jíti domů, dovedl je na uzdě až do dvora a odvedl je čarodějce; uzdu si vzal a nechal při sobě. Divno bylo čarodějnici, že Janek přivedl koně domů, ale neříkala mu nic. Druhý den ráno vyvedla mu zase ty tři koně na dvůr a poslala ho na pastvu, přikazujíc mu, nechá-li je utéci, že mu hlavu srazí. Janek hnal koně na pastvu, ale byl již na ně pozoren. Jak je přihnal na pastvu, tu v malé chvíli se rozběhli, a proměnivše se v kachny, vlétli doprostřed jezera.

Janek nemeškaje vstrčil do země hůlku stříbrnou, a Měsíčník byl u něho. "Co žádáš, švagříčku?" ptal se Jánka.

"Ach, bodejť babu jasná střela! Kázala mi koně pást. Jak jsem je přivedl na pastvu, nuž hle - kde jsou a co jsou!" pravil Janek, ukázav švagrovi na jezero.

"Nestarej se, přivedu je na sucho", odpověděl Měsíčník a odcházeje od Jánka šel k jezeru, pustil do něho bílý závoj a všecka voda se do něho vtáhla. Kačice zůstaly na suchu a Janek přiběhl, hodil na ně ohlávky, a v té chvíli staly se koňmi a od Jánka se nehnuly. Když byl čas, hnal je domů. Druhý den bylo čarodějnici ještě divněji, když Janek zase koně domů přivedl, ale neřekla mu ani slova, dala mu jísti a dělala, jako by s ním byla nanejvýše spokojena. - Třetí den ráno vyvedla mu zase koně na dvůr, aby je šel pást. I vedl je na pastvu jsa žádostiv, jak ho zase budou klamati. Jakmile přišli na pastvu, proměnili se v smrky, vysoké, mocné. Janek dlouho nepřemýšleje vstrčil do země zlatou hůlku a švagr Slunečník stál při něm. "Co žádáš, švagříčku?" ptal se Jánka.

"Kázala mi čarodějnice, bodejť ji zlá nemoc mořila, koně pást, a jen co jsem je sem přivedl, proměnili se v smrky. Nu, hle, jak tu stojí, což jimi mohu pohnout ?"

"No, však já jimi pohnu, jen čekej", řekl Slunečník; "až potom přijdeš domů, bude se tě čarodějka ptát, co si žádáš za službu, ale ty si nic jiného nežádej než toho koně, co se válí na smetisku." - Po těch slovech pustil Slunečník na smrky žár, že s nich hned padalo dolů spálené jehličí a kůra se pukala. Nemohouce vydržeti v té horoucnosti, v koně se proměnily a Janek jim rychle přehodil ohlávky a vedl je domů.

Čarodějnice sípěla jedem, když i třetí den Janek koně přivedl; nedala toho však na sobě znáti a pravila Jankovi: "Dobře jsi pásl; chci se ti nyní za to odměnit. Pověz, co si žádáš ?"

"Dejte mi třebas tam toho hubeného koně, co se válí na smě tisku."

"Ej, což jsi blázen? Copak chceš dělat s takovou zdechlinou, vždyť na jeho postroj sedm roků slepice neřádí. Mohu ti dát pěkného koně a zlatý postroj na něj!"

"Ech, pro mne je dobré, co se leckde povaluje, jen vy mně tu mrchu dejte, já nic jiného nežádám", odpověděl Janek.

"Tedy si ji vezmi, ale dříve, než odejdeš, ještě mně podojíš tři kobyly", pravila čarodějnice a zlým okem pohlédla na Jánka.

"Nu, proč bych nepodojil, vždyť to není velká práce", odpověděl; čarodějnice se ušklíbla a odešla pro koně. Tu hubený koník se smetiska zavolal na Jánka: "Janku, Janku, mladý princi, moudře ses poradil s rozumem, když jsi mne žádal. Až kobyly podojíš, budeš se muset v mléku vykoupat, ale dříve než do koupele sedneš, na mne zavolej. Vtom přivedla čarodějnice na dvůr tři kobyly a velkou káď, a poručila Jankovi, aby ty kobyly do té kádě podojil. - Janek udělal, co mu kázala. Když je měl podojeny, poručila mu čarodějnice, aby se v tom mléce vykoupal. "Nu, když se mám vykoupat, dobře, vykoupám se, ale nechť ten můj bedny kůň při mně stojí, neboť si chci hned po koupeli na něho vsednout", pravil Janek.

"To se ti může stát, jen si ho zavolej!" řekla čarodějnice a jen se tak ušklíbala.

"Hej, ty koni na tom smetisku, pojď sem ke mně!" vzkřikl Jeník na koně; ten klopýtaje, jako by ho ani nohy unésti nemohly, přibelhal se k Jankovi a postavil se ke kádi. Jak skočil Janek do kádě, začalo se mléko klokotem vařiti. Nebyl by Janek z něho vylezl živ, kdyby nebylo bývalo koníka. Ten shýbl hlavu do kádě a jedním dechem vtáhl všecku horoucnost do sebe. Mléko schladlo a Janek se pěkně vykoupal a byl krásnější než dříve. - Když čarodějnice, míníc, že se Janek v mléku uvaří, viděla ho vycházeti z koupele ještě krásnějšího, zůstala udivena. "Když on vyšel z koupele tak pěkný", povídala si, "mohu se i já vykoupat a být krásná a Jánka si vzít za muže." Po těch slovech ihned vlezla do mléka; ale vtom shýbl kůň hlavu do kádě a všecku horoucnost, co byl dříve vtáhl do sebe, pustil do mléka, že klokotem zavřelo. Čarodějnice se uvařila a Janek rychle vsednuv na kůň ujížděl ze dvora. - Když přijeli k jednomu potoku, kůň stanul, řka Jankovi: "Sesedni se mne a očisť mne." - Jeník hned skočil dolů a jal se koně v potoku čistiti, odhodiv s něho postroj, na nějž slepice sedm rokův neřádily. Když ho pěkně očistil, vylezl kůň z potoka - a Janek zajásal radostí nad jeho krásou. Už viděl, že má Tátoše. Srsť jeho se leskla jako zlato, a když hřívou pohodil, jako by mu jasné blesky okolo hlavy lítaly.

"Očisť i postroj", poručil Tátoš Jankovi. - Janek omočil postroj do potoku, a když jej vytáhl, byl ze zlatohlavu, vykládaný démanty.

"No a teď sedni na mne a dobře se drž!" řekl Tátoš, když na něho Janek položil postroj. Janek se naň s radostí vyšvihl, Tátoš odrazil od země, až se zem zajiskřila, a zvednuv se do povětří, letěl rychleji než vítr k ohnivému dvoru. - Právě stála zase krásná Uliana u studně máchajíc roucha v horoucí vodě, kterou jí Větrník po chvílích schlazoval-když tu náhle přilítne Janek na Tátoši.-"Pojď, moje milá kráso, nechť tě vysvobodím, neboť nyní nás ta ohava nedohoní", pravil Janek, když Tátoš stanul u studně. Ale Uliana se zdráhala. - "Ach, vždyť by on nás zase dohonil a roztrhal by tě; utíkej, duše drahá, aby tě neucítil, a mne už jen tu zanechej." Ale Janek skočil s Tátoše, krásnou svoji milou si objal, na Tátoše k sobě ji posadil, a v té chvíli nebylo jich na dvoře. - Tu drakův Tátoš zaržál, až se to po dvoře rozlehlo, a nohou zabušil, až zem pod ním zaduněla.

"Copak ti je, Tátošíku?" křičel na něho drak, "či nemáš seno jako zlato, vodu jako víno?"

"Mám seno jako zlato, vodu jako víno, ale krásnou Ulianu princ Janek ti unesl, odpověděl Tátoš.

"Eh, mohu ještě hodinu spát, hodinu tabák kouřit, a ještě je dohoníme", zvolal drak.

"Nesmíš hodinu spát, ani tabák kouřit a ještě jich nedohoníme, neboť je nese můj mladší bratr, který je mne rychlejší!" odpověděl Tátoš. - Tu drak vyskočil, vsedl na Tátoše a pustil se za utíkajícími, jichž už nebylo viděti. - I sebral Tátoš všecku svoji sílu a jako vítr letěl za bratrem; už ho vidí, už ho dohání. Drak zlostí kypí, bodá Tátoše, aby ještě rychleji letěl, již chystá v duchu kolikero smrtí Jankovi a krásné Ulianě, vtom volá mladší Tátošík na staršího drakova: "Nedoháněj, bratře, bratra, Tátošíku Tátošíka, střep čerta a pojď s námi!" - Jak to Tátoš uslyšel, zatřásl se a drak s něho po hlavě slítl do propasti. Na prostého Tátoše sedla si krásná Uliana a bratr podle bratra unášeli Tátošíci milence do jejich domova.

Starý král, otec Jankův, dal již dávno zámek obtáhnouti modrým suknem, neboť želeli on i královna svého syna, nedoufajíce, že ho kdy uvidí. A tu on, hle - na Tátošíkách i s krásnou nevěstou se nesou k zámku! Radost nad radost po celém království! Hned modré sukno strhali, zámek potáhli červeným, slavila se vážná hostina, a potom starý král vyhlásil Jánka za krále - a každý měl, co si přál.

— 21 —

---

Sůl nad zlato

Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadati a údy mu již nevládly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti měla býti královnou. Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišlo na rozum, aby tu ustanovil za královnu, která ho nejvíc miluje. I zavolal hned dcery k sobě a takto jim pravil: "Dívky moje. Vidíte, jsem stár a nevím, zda dlouho ještě budu s vámi. Chci tedy ustanovit, která z vás po mé smrti bude královnou. Ale dříve bych rád zvěděl, dítky moje, jak mne která milujete. Nuž, dcero nejstarší, pověz ty nejprv, jak miluješ svého otce?" ptal se král, obrátiv se k dceři nejstarší.

"Ach, otče můj, milejší jste mi nad zlato", odpověděla dcera nejstarší a pěkně otci políbila ruku.

"No dobře, a ty, dcero prostřední, jak ty miluješ svého otce?" obrátil se k dceři prostřední.

"Ach, otče můj sladký, já vás miluji jako svůj vínek zelený!" ujišťovala prostřední a kolem otce se uvíjela.

"No dobře; a ty, dcero nejmladší, jak ty mne miluješ ?" ptal se král nejmladší, již volali Maruška.

"Já, tatíčku, vás miluji jako sůl!" odpověděla Maruška a sladce na otce pohlédla.

"Eh, ty ničemná, ty otce víc nemiluješ než jako sůl?" rozkřikly se starší sestry.

"Jako sůl!" přisvědčila Maruška zcela opravdově a ještě mileji pohlédla na otce. - Ale král se na dceru náramně rozhněval, že ho má jen tak ráda jako sůl, takovou praobyčejnou, sprostou věc, kterou každý má a může míti, které si nikdo ani nevšímá. "Jdi, jdi mi s očí, když si mne víc nevážíš než soli", rozkřikl se král na Marušku, dodávaje: "Až nastanou takové časy, že bude lidem sůl vzácnější nad zlato a drahé kamení, potom se ohlas a budeš královnou!"

Mysliltě král, že se tak nestane nikdy. - Maruška, zvyklá jsouc otce poslouchati, odešla na ta slova ze zámku, oči majíc plné slz a srdce plné žalu. - Líto jí bylo, že ji otec vyhnal nepoznávaje, že ho miluje neméně než sestry. - Nevědouc, kam se obrátiti, dala se po větru přes hory, doly, až přišla do hlubokého lesa. - Tu náhle se jí postaví do cesty stará babička. - Kde se vzala, tu se vzala. - Maruška ji pěkně krásně pozdravila, babička jí poděkovala, a vidouc ji uplakánu, ptala se, proč pláče. "Eh, stařenko, nač vám to budu rozprávět, když vy mně nemůžete pomoci", odpověděla Maruška.

"No, jen ty mně to pověz, panno, snad ti budu věděti nějakou poradu. - Kde jsou šedý, tam bývají i vědy", pravila jí babička.

Maruška tedy babičce všecko pověděla a na konec dodala plačíc, že nechce býti královnou, ale že si jen to přeje, aby se otec přesvědčil, že ho má ráda zrovna dost. Babička Marušce věřila, vědělať již napřed, co jí bude Maruška povídati, neboť to byla Moudrá žena, "věštice".

I vzala Marušku za ruku a ptala se jí, jestli by neměla vůle jíti k ní do služby.

Maruška řekla hned, že půjde, ana neměla kde hlavu skrýti. Moudrá žena si ji dovedla do své lesní chýše a tam jí nejprve dala jísti i píti. Marušce to bylo vhod, neboť byla už hladná i žíznivá. Když se najedla, napila, zeptala se jí babička: "Umíš-li ovce pást? Umíš-li je podojiti? Umíš-li příst a plátno tkát?" - "Neumím", řekla Maruška, "ale kdybyste mi vyložila, jak se to dělá, věru bych to dobře udělala".

"No, tomu já tě všemu naučím, jen buď poslušná, co ti budu kázat. - Až najde doba dobu - dobře se ti to zhodne." - Tak řekla Marušce Moudrá žena; Maruška slíbila, že ji bude poslouchati, a hned se také hnala do práce, neboť byla dívka pracovitá a pokorná.

Mezitím co Maruška sloužila u věštice, žily starší sestry její v samých zábavách. Ustavičně otce laskaly a kolem něho se uvíjely, žádajíce na něm každého dne jiných a jiných věcí. Nejstarší se jen po celé dni oblékala do drahých rouch a zdobila se zlatem, prostřední pak si jen libovala v zábavách, tanci; hostina stíhala hostinu a dcery z radosti do radosti.

Otec záhy pozoroval, že je nejstarší dceři milejší zlato než otec, a když mu prostřední zjevila, že by se ráda vdala za muže, tuť viděl, že si také vínku zeleného mnoho neváží. Tu mu často na mysl přicházela Maruška, i připomínal si, kterak ho ona vždy milovala, on se starala, a jak by ji byl nejraději viděl královnou. - Rád by byl v takových chvílích pro ni poslal, kdyby o ní byl věděl, ale nebylo o ní pohádky. - Ale když mu zase připadlo, že ho měla ráda jen jako sůl, tu se vždy zase proti ní popudil. - Jednoho dne měla býti opět veliká hostina; i přiběhl kuchař ke králi všecek polekán. "Pane králi, veliká nehoda se nám stala", bědoval, "všecka sůl se rozpustila. Čím budu solit ?"

"Nu, což nemůžete poslat pro jinou ?" král na to.

"Ach, pane, vždyť to dlouho, než se vozy vrátí z jiné země. Čím budu dotud solit ?"

"Nuž, sol něčím jinším", pravil král.

"Nu, pane králi, a co tak solí jako sůl?" ptal se opět kuchař. Ale král nevěděl, co říci, na to si nikdy ani nepomyslil, že by bez soli bylo člověku těžko vyžit. Rozhněval se král a vyhnal kuchaře rozkázav mu, aby vařil bez soli. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla neslaná. Byla to divná hostina neslaná. - Hostem pranic nechutnalo, ačkoliv byla jídla jinak úhledně a dobře připravena. Král se velice mrzel.

I rozposlali posly na vše strany pro sůl, ale všickni se vrátili s prázdnou vyřizujíce králi, že všechny zásoby soli se spotřebovaly, že je všude nedostatek soli, a kdo ji má, že nedá, kdyby špetku platil zlatem. Poslali vozy pro sůl do jiné země; než by se vrátili, poručil král kuchaři, aby vařil taková jídla, kde by soli nebylo třeba. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla sladká a taková, v nichž nebylo soli třeba. Ale ani takové hostiny hostem nechutnaly a vidouce, že to jinaké nebude, jeden za druhým se od krále poroučeli. Dcery se nad tím náramně trápily, ale co bylo plátno, král si nemohl hostí zváti, anť jim nemohl ani chleba se solí podati, když k němu vešli. Den co den se přinášela na stůl jídla bez soli a již odpadala lidem všecka chuť na jídla a každý bažil jen po soli. - Také dobytek trpěl a krávy i ovce málo dojily, protože nedostávaly soli. Byl to trest na všecky. - Lidé chodili jako zvadlí a upadali v chorobu. - Sám král a jeho dcery onemocněli.

Tak drahá byla sůl, že by za špetku byli lidé platili tím nejvzácnějším.

Tu poznával král, jaký vzácný dar boží je sůl, kterou za nic neměl, a padlo mu těžce na svědomí, že Marušce ublížil.

Mezitím vedlo se Marušce v lesní chaloupce dobře; nevěděla nic o tom, jak se otci a sestrám vede, ale Moudrá žena to dobře všecko věděla. Jednoho dne pravila k Marušce: "Dívko moje, pravila jsem ti, doba dobu najde, co celý svět přejde: doba tvoje došla, čas, aby ses vrátila domů". - "Ach, staruško moje drahá, jak já půjdu domů, když mne otec nechce ?" pravila Maruška a pustila se do pláče.

Tu jí věštice vypravovala všecko, co se doma děje, a poněvadž se stala sůl dražší než zlato a drahé kamení, že se Maruška smí k otci hlasití. Nerada opouštěla Maruška Moudrou ženu, která ji milovala a mnohému naučila, ale po otci již také tesknila.

"Dobře jsi mi sloužila, Maruško", pravila jí na konec babička, "chci se ti odměnit dobrým. Nuže rci, co si žádáš ?"

"Dobře jste mi radila a dobře jste mě chovala, stařenko. Nic si nežádám, než hrst soli, co bych otci donesla výsluhou".

"A jinšího si nic nežádáš? Já ti mohu všecko vykonat", ptala se ještě jednou Moudrá žena. - "Nežádám nic víc, než tu sůl", odpověděla Maruška.

"Nuž, když si tak vážíš soli, nechť ti nikdy nechybí. Tuhle máš proutek: jak nejprv bude vítr váti od východu, jdi po větru, jdi přes tři doliny, přes tři vrchy - potom staň a švihni tím proutkem o zem. Kde švihneš, tam se zem otevře a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, to měj za své věno". - Maruška vzala proutek, schovala si jej a babičce pěkně poděkovala. Mimo to jí dala babička plnou mošinku soli a Maruška se připravila na cestu.

Plačíc loučila se od lesní chaloupky a dobré babičky, která ji doprovázela přes les; i těšila se Maruška tím, že si pro babičku přijde a odvede si ji do zámku. Babička se tomu jen usmála. "Zůstaň dobrá a statečná, dívko moje, a dobře ti bude na věky", řekla Moudrá žena, když vyvedla Marušku na kraj lesa. Maruška jí chtěla děkovati, ale už jí nebylo. - Divila se tomu Maruška a bylo jí toho líto, ale touha po otci jí nedala dlouho meškati; hbitě pospíchala k domovu. - Že měla na sobě prosté šaty a hlavu v pleně zavinutou, nikdo ji v zámku nepoznal a nechtěli ji ke králi pustiti, pravíce, že je chorý.

"Ach, jen mě pusťte", domlouvala se Maruška, "nesu já panu králi takový dar, co je vzácnější nad stříbro, nad zlato, a že se po něm jistě uzdraví". Hekli to králi a on rozkázal, aby ji k němu pustili. - Když k němu přišla, žádala, aby jí dali chleba. - Král poručil, aby přinesli chléb, "ale soli nemáme", dodal.

"Vždyť já mám sůl", řekla Maruška, a odkrojivši si krajíc chleba, sáhla do mošinky, posolila jej a podala králi i s mošinkou.

"Sůl!" zaradoval se král, "aj, ženičko, to je vzácný dar - jak se ti odměním? Žádej, co jen chceš, všecko dostaneš".

"Nic nežádám, tatíčku, jen mě mějte rád jako tu sůl!" odpověděla Maruška přirozeným hlasem a hlavu si odkryla. Tu král vida Marušku div neomdlel; prosil dceru za odpuštění, ale ta ho jen laskala, nevzpomínajíc zlého.

Rozneslo se hned po zámku i městě, že přišla nejmladší dcera králova a že přinesla sůl; tu se každý zaradoval. - Starší sestry se netěšily tak nad sestrou jako nad solí, byly si vědomy, že jí činily zle. - Ale ona ničehož jim nevzpomínala a měla radost, že pomohla otci i druhým. Každému, kdo jen přišel, dala trochu soli, a když otec, boje se o sůl, ji napomínal, aby všecku sůl nerozdala, vždy odpověděla. "Dost jí tu ještě, tatíčku." - A vskutku, tolik soli se ubíralo z mošinky, a co se i vybralo, z mošny neubývalo.

S krále všecka churavost jako by spadla a takovou měl radost nad svojí dcerou, že dal hned svolat starší hlavy a Marušku ustanovil za královnu, což také i veškeren lid schvaloval. Tu když Marušku pod širým nebem vyhlásili za královnu, cítila, že jí na tvář zavál teplý vítr. - Dul od poledne. Vzpomněla Maruška, co jí babička povídala, a svěřivši to otci vzala proutek a hned se vydala na cestu. Šla po větru, jak měla kázáno, a když přešla tři doliny, tři vrchy, stanula a proutkem šlehla o zem. - Jak šlehla, země se rozstoupila a Maruška vešla přímo do země.

I přišla tu náhle do ohromné síně, která byla jako z ledu, i podlaha byla taková, ale byly tam chodby a z těch přibíhali maličcí mužíčkové s hořícími loučemi a Marušku vítali: "Vítej nám, vítej, královno, už tě čekáme! Naše paní nám rozkázala, abychom tě tu povodili a všecko ukázali, nebo že je to všecko tvoje!" Tak okolo ní štěbetali, poskakovali, pochodněmi míhali, po stěnách vzhůru dolů lezli jako mušky, a stěly se všude v záři světel leskly jak drahé kamení.

Maruška byla všecka udivena a jako oslepena tou krásou. Mužíčci ji vodili v chodbách, kde visely od stropu ledové střechýle, blyštící se jako stříbro, do zahrady ji dovedli, kde byly červené ledové růže a přepodivné květiny. Mužíčci takovou růži utrhli a dali královně; ona k ní voněla, ale růže nevoněla. "Ale cožpak je to?" zeptala se královna, "vždyť jsem ještě nikdy takové krásy neviděla". - "To všecko je sůl", odpověděli mužíčkové. - "Ale opravdu? Tu že roste sůl?" divila se královna a myslila si, že by bylo škoda z toho bráti. Ale mužíčkové uhodli, co si myslí, a pravili, aby se o to netrápila a soli brala, co jí třeba, že kdyby vždy brala, přece se nedobere.

Maruška mužíčkům pěkně krásně poděkovala a pak vyšla ze země ven, ale země zůstala za ní otevřena. Když se vrátila domů a otci ukázala růži i o všem mu povídala, co viděla a slyšela, tu viděl otec, že ji babička obdarovala bohatším věnem, než by jí on kdy mohl dáti. Maruška na babičku nezapomněla a jak si již byla umínila, dala hned zapřáhnouti do pěkného kočáru a i s otcem si jela pro babičku, aby si ji vzala s sebou do zámku za to její veliké dobrodiní. Ale jakkoli Maruška dobře cestu k chýši znala, nemohli chýše nalézti; kříž křížem les prochodili, jako makové zrnko chýši hledali, ale o chýši nebylo ani znaku, o babičce ani hlásku. - Tu teprv viděla Maruška, co to bylo za babičku.

Sůl v mošince se dobrala, ale Maruška věděla, kde roste, a mnoho-li jí brali, nikdy se nedobrali. - Starší sestry Marušce toho štěstí nepřály, ale nebylo jim to nic plátno; kdyby se byly zlostí rozsypaly, otec svoji Marušku nosil na rukou a každý ji miloval a jí děkoval. Ale ona zůstala vždy tak skromná a hodná, jak bývala, a do smrti na babičku nezapomněla.

— 22 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):