Naproti bordelu byl veliký dům stavitele, který postavil tuto čtvrť a po němž se jmenovala. Na dvoře bylo několik hromad prken a dříví.
Jinak byla celá ulice beze světla. Na bordelu byla lampička.
Srdce mi bušilo, neboť jsem se rozhodoval, mám-li, či nemám-li jít do bordelu.
Mohl jsem několikrát pohnout rukou a bylo by mne to na chvilku přešlo. Ale představa, že budu ležet na ženě, mne zdržovala od onanie.
Napadlo mne také: Co, když mne vyhodí? Ale spolužák mě v tělocvičně vždyky ujišťoval, že tam se nikoho neptají jak je stár.
Přešel jsem silnici. Zapl jsem si kalhoty a otevřel dveře bordelu.
Vstoupil jsem do jakéhosi klenutého sklepa. Připomínalo mně to řeznickou lednici. Zdi se potily jako v ní. Bylo tu několik dvěří. Nevěděl jsem kudy.
Z klozetu šla dívka. Zeptala se mne:
- Chcete jít do lokálu nebo na pokoj?
Odpověděl jsem ustrašeně:
- Na pokoj.
Bylo dobře, že jsem ji potkal v tomto sklepení a téměř potmě. Jinak bych asi utekl. Vzala mne za ruku a vedla mne po schodech a zpívala. Všecky nevěstky zpívají. Zpívala nesrozumitelnou operetu. Procházel jsem se podél kavárny. Kavárna. Kavárna, zrcadlo, nepřístupné jedenáctiletému chodci, jenž se opájí kočovnými herečkami. Tenkrát seděly od rána do večera za nakloněnou okenní tabulí. Pro tyto ženy, které čas od času s nesmyslnými cikádami rozvalily se u okna, dopustil jsem se malé defraudace.
Miloval jsem drogerie , jako by v nich, tajně zprostředkovány vůněmi, mluvily a spaly.
O slečně Gerberové se říkalo, že je syfilitička. Běžel jsem po schodech a říkal jsem si v duchu: Syfilitička, syfilitička. To znamenalo: zpívá příliš krásně, má kolena, podvazky - zpívá. Čeká po představení na gáži a je syfilitická. Šílel jsem po slově syfilis. Bylo to nové iluminované slovo - žena. A kromě toho jsem nikdy nepřestal prahnout po tom, abych směl vyloupit její krabice s kostymy. Na štěstí bydlela v opuštěné díře, odkud před několika týdny vyvezli na hřbitov osmdesátiletou stařenu, která mi naháněla strach, když jsem se vracel ze školy. V pustém bytě po stařeně, která byla nyní patrně prolezlá již červy a na hřbitově, kam nejednou při footballovém tréningu padl míč. Nikdy jsem nezapoměl na tento žlutý mezanin. Je to pro mne tentýž mezanin, kde se dopouští Raskolnikov vraždy na lichvářce.
Slečna z klozetu prospěvovala anonymní operetu. Měl jsem pocit, že mne vleče někam pod zbořeniště. Podél stěn vyrážely klíčící brambory. A v rychlosti blesku jsem slyšel míhati se dědečkovu sekyru při stahování dobytčat v lednici. Asi za šestým schodem (klopýtal jsem) bylo světlo. Tato překvapující finesa bordelu mně nahnala smrtelný strach. Bylo to, jako když jsem spatřil ne víc než v šesti letech ilustrované sešity Vězně v Andělském hradě. Měl jsem pocit, že se vyřítí z osvětlené alkovny pes. Ale pranic. Bylo to překrásné. Bylo zde teplo a nevěděl jsem pojednou, že je to okno, ze kterého ve dne lze pozorovati kupy dříví na stavitelově dvoře.
Málokdo si uvědomil tak přesně, jaký má smysl uzavřený prostor, jako E. A. Poe v Havranu. Tento pokojík byl naprosto isolován. To znamená: Město změnilo proporce. Již nesousedil se sklepením. Naprosto isolovaný pokoj, právě tak jako světnice, jejímž sousedstvím je jen vítr, která je přeplněna intenzivním světlem a kde trčí poprsí Palas Atheny, na něž se vrhne šílený pták. Ale tento pokoj měl zrcadlo, které přestalo býti zrcadlem, zrcadlo-album, zrcadlo-román. Nevím, jak jsem se dostal přes práh této mysteriosní místnosti, kterou nedovedu popsati. Nedovedu ji popsati. Snad podivuhodný interiér, úmrlčí komora z nejkrásnější básně Walt Whitmana. Bylo o tu docela příjemné. Kolem lampy u stropu byl jakýsi oficielní dým. Bylo tu něco z podzimu, z opravdového podzimu bez přírody, z podzimu, který je jen mlha a který vyhledává něco mnohem determinovanějšího než je krajina. Patrně se tu dlouho kouřilo. Ale tento kouř, vydechovaný mnohem spíše z fotografií mužů, než ze skutečných cigaret, mně dával jistotu, že jsem mimo onen neskutečný svět, kde se pálí ohně a kde se očkuje proti choleře. Byl to naprosto skutečný pokoj, divan nadnášel mou prdel tak naprosto skutečou a naprosto skutečná kurva, která se právě vracela ze záchodu, odhodila cosi jako šaty. Měla jakési strakaté spodní prádlo a to mně vracelo vědomí, přesto, že již dávno seděl havran na imaginárním poprsí Palas Atheny. Procitl jsem. Byl tu pach z divadelních paruk. Řekl jsem si v duchu: bordel. Říkal jsem si neustále: bordel, bordel, bordel, bordel. A také s procitnutím zaznělo někde hluboko za mým jazykem slovo mrdat. Kurva se právě učesala. Nalila do lavoru trošičku vody. Pak velice neurvale vrazila do mé netečnosti. Seděla na divaně. Byl to opět vpád neskutečné jímavosti. Byl jsem kdesi doma na půdě a listoval jsem si německým vydáním Justiny a Julietty. Vynořovaly se přede mnou tituly: Rote Mühle, Zwanzig Marken Gage und eine Equipage. Souliéův román La Cadavre. Slečna se podobala všem ženám z rytinových ilustrací těchto sešitků. Opět jsem nepostřehl, že se vedle mne hemží maso nevěstky. Náhle stěny ztratily veškerý ornament. Ta kurva promluvila. Sotva její hlas rozhoupal hodinové kyvadlo (nyní byl pokoj právě tak příjemný a pohodlný jako při vstupu), probral jsem se z pavučin na půdě a můj původní úmysl se vrátil k mému dřepění na zídce nad stavitelovým dvorem. Můj poklopec byl rozepjatý na jeden knoflík. Zastyděl jsem se. Slečna se pohodlně usadila na divan a zřejmě nespěchala. Neměl jsem odvahy zůstat v dotyku s jejím okem. Bylo to, jako když sourozenci, kteří spolu spávají na jednom loži, dělají mezi sebou, usínajíce, mezeru. Slovo mrdat ztratilo pojednou svůj smysl. Můj ocásek byl žalostně svraštělý. Nepřál jsem si nic, než abych směl být ponechán v pachu divadelních paruk. Málokterá z hlav, s nimiž jsem si dával rendez-vous na dolní straně, by mne byla odcizila tolik myšlenkám na smyslnost jako tato ležérní, velice ospalá hlava. Ale slečna si nebyla přece jenom jista. Pokusila se znovu o cosi jako operetu. Když jsem zůstal znovu tak nepatrně schoulen, zřejmě mně prohlédla. Řekla mi:
- Tys dosud nemrdal?
Ale tentokrát to slovo mrdat mělo právě opačný účinek, než kdykoliv jindy. Umrtvovalo každou mou smyslnost. Mělo nanejvýš tu cenu, že jsem si uvědomil mluvící ústa. Ale neodvážil jsem se ani představiti si polibek. Slečna mne uchopila za ruku a řekla velice shovívavě:
- Hrej si se mnou hlupáčku.
Svékla kalhotky. To mě naprosto probudilo. Bez přechodu a pro tolik pozorovatelů neprosto nesmyslně vrhl jsem se hlavou do jejího klína. Ucítil jsem pach, kterým mne omamovaly špinavé košile služek. Bez přechodu a jako blesk na nevinném nebi čurák mně stál. Všecko se pojednou změnilo. Vrhl jsem se v pokojíku E. A. Poea na tělo kurvy. Můj jazyk se octl mezi jejími naparfumovanými zuby.
Její ruka mne svlékala z kalhot. Vrhl jsem se do její díry tak nepředvídané a tak jedinečně proporcielní. Neodvážil jsem se pohnout. Byl to veliký rozdíl proti ruce tak vycvičené pod pláštěnkou naproti korsu. Díra mne obklopila horkou neexistencí. - Mrdal jsem. Mrdal jsem a stříkalo to ze mne do díry, která se jaksi sama pohybovala jako slimák.
Křičel jsem:
- Mrdat, mrdat!
Řekla:
- Vydrž to a zůstaň ještě chvilku.
Já jsem byl šťasten, neboť by se mi bylo chtělo zůstati tak věčně.«[1]
Pan Marat
»Naproti nevěstinci bydlel stavitel. Na rozsáhlém dvoře bylo složeno dříví. Byl to velký kontrast k přízemnímu domku, s druhé strany dvoupatrovému.
Chlapci tam vrazili. Předsíň Kavárničky se podobala klenutému dvorku. Také to byla trochu lednice. Stěny se potily a na mnoha místech se drala ze zdi plevel. Takové jsou sklepy, v nichž se chovají brambory. Lord se dobře vyznal a Štefa vkročil do „transu“. Vlastní kavárna byla malá a měla dvě místnosti, mezi nimiž byly otáčecí dveře. Sedli si ke dveřím a viděli Šulce. Na klíně mu seděla nevěstka. Lord zapískal. Počínal si furinatsky. Chtěl Jakubovi imponovat. Nevěstka nechala Kulu Kulou a přiběhla. Vzala Lorda kolem krku a políbila ho. Řekla hochům, aby šli dál. Jakub by nejraději utekl. Měl strach. Ale jeho strach byl příjemný. Dostával se do ovzduší své rytinky. Konečně, přišli sem jen proto, aby kompromitovali Šulce. Lord šel a kouřil. Jakub neuměl kouřit. Ničím nedovedl zakrýt své rozpaky. Sedli si šikmo naproti Kulovi. Mračil se jako ve škole a bubnoval prsty na stůl. Nevěstka si šla sednout Kulovi na klín. Rozvázala mu kravatu. Kula cukal koutky, jako když se pokoušel ve škole o vtip. Neviděl hochy. Položil dívce ruku na ňadro. Byl v sedmém nebi. Lorda to nebavilo. Zavolal na dívku. Kula se obrátil a spatřil je. Zvedl ruce, jako by chtěl uhodit do stolu, jak to dělal ve třídě. Vstal a jeho pohled se zaryl do země. Byl naprosto bezradný. S hlavou k zemi udělal dva kroky směrem k hochům. Pak se obrátil čelem vzad, narazil si klobouk na hlavu a utekl. Dívka za ním volala. Lord odfukoval kouř a smál se. Jakubovi nebylo do smíchu. Řekl: „Tak zas půjdem.“ Lord se na něho podíval nechápavě.
- Půjdu tedy sám.
Lord pokrčil rameny. Jakub nechal na stole peníze za limonádu a šel pryč.
Ale jakmile vstoupil do „sklepa“, nevěděl kudy kam. Byla tma. Otevřel jedny dveře.
Vedly na kloset. Rychle je přirazil a chtěl se vrátit do lokálu a požádat Lorda, aby ho odvedl. Rozhlédl se po přesíni a spatřil mezi dveřmi světlo. Byl rád, že se nemusí vracet. Podobalo se to snu a „transu“. Otevřel dveře. Ale místo na ulici vstoupil do navoněného pokojíka. U zrcadla seděla dívka v negližé a pudrovala se. Šla za Jakubem. Jakub chtěl promluvit. Nemohl. Stál, ačkoliv chtěl běžet. Dívka ho vzala za ruku a mluvila na něho německy. Nerozuměl jí ani slova, poněvadž mluvila dialektem. Byl nervosní. Cítil na své ruce její malou horkou ruku. Dal se vést jako ve snu. Už překročil práh pokojíka. Dívka zamkla dveře. Byl jako v barevné ilustraci. Díval se na ni jak žena, která se bojí a která se nedovede bránit. Zdálo se mu, že dívka je krásná. Byla alespoň neobyčejně něžná. Sedl si. Měl pocit, že je v divadelní šatně z napínavého románu. Vdechl zhluboka. Ještě jednou. Trochu se uklidnil. Ale vždyť musí být směšný. Nebyl. Byl nevinný. Neodvažoval se podívat na dívku. Byla to ilustrace; křiklavá, fantaskní, smutná a velmi málo smyslně působící. Vzpomněl si na šlajer paní Rážové. Dívka vytáhla ze stolu cigerety a prosila ho, aby jí dal oheň. Neměl zápalky. Vzala ho něžně kolem krku a políbila ho. Cítil divadelní šatnu. Nechal se políbit po druhé a po třetí. Nevěděl, co mluví. řekl: „Muluji vás.“ Rozpínala mu na krku košili a dotýkala se ho.
(str. 28-44)
— 1 —
Ve dvanácti letech jsem měl velikou ostudu. Byl jsem zamilován do hrozně protivné, nafintěné holky z měšťanské školy. Chodila k mému bytnému na zpěv a koketovala se mnou. Byl jsem tlustý, nemotorný a choval jsem se hloupě. Nedovedl jsem jí říci kloudného slova. Na kluzišti jsem jí připínal a odepínal brusle. Potom jsem jezdíval na dva kroky za ní. Křicívala po mně idiote a já jsem nerozumněl, co mi chce. Měla si pět nebo šest kamarádek, které se od ní nehnuly. Dělala báječné kroužky. O pololetních prázdnicách přijel dědeček a dal mně korunu. Koupil jsem si v papírnictví porculánového panáčka s gumovým kloboukem. Dalo se to naplnit vodou a mačkal-li se klobouk, panáček čural. Poslal jsem jej svému ideálu. Napsala mi psaníčko. „Rozumíš těm věcem?“
Vzkázal jsem jí po kamarádkách, že ano.
V druhém se mne ptala, jak se rodí děti. Odepsal jsem jí s upřímnou radostí:
„Napřed se mrdá a pak se za devět měsíců narodí.“
Tato episoda není zbytečná. Objasní nám trochu poměr, jaký máme ke slovům, která souvisí s erotikou.
Děvčátka mne následovala za kluziště do odlehlé zahrady. Chcal jsem a dívky se na to dívaly. Domluvily jsme se, že s nimi půjdu za klášter a že jim ukáži, jak se mrdá.
Napínalo mne to. Dívky šly za mnou, ale na náměstí se mi rozutekly.
Napsal jsem jejich princezně tajným inkoustem milostný dopis. Bylo v něm spousta banálních frází. Nepřišla na schůzku.
Ani ne za týden mne chytl před eskortou katecheta a zamračeně mi poručil, že na něho mám čekat. Hrozil mně.
Nevěděl jsem proč. Je to snad proto, že jsem chcal u kostela? - Ano, viděl mne jeden kapucín.
Bylo mně do pláče. Katecheta mne měl rád. Tahal mne při náboženství za tváře a polácával mi zadnici. Byl homosexuální, ale já jsem nevěděl co je to.
Po eskortě si mne vzal kolem krku a ptal se mne, co jsem psal za dopis školačce z měšťanky. Třásla se mně kolena. Přiznal jsem se k milostnému psaní, psanému chloridem kobaltnatým. Vzpomněl jsem jen na jednu blbou větu.
Katechetu to uspokojilo. Hladila mne po hlavě, břiše a nohou.
Ale den nato mne zastavil na schodech bytný a dal mi domácí vězení.
Čekal jsme na něho do čtyř hodin.
Ptal se mne na mé psaníčko. Když jsem mluvil o chloridu kobaltnatém, rozkřikl se. Nešlo o to psaní, šlo o lístek, psaný na kluzišti.
Vynasnažím se reprodukovat jeho výslech:
- Klekni!
- Vstaň!
- Klekni!
- Vstaň!
- Budeš mluvit pravdu?
- Prosím, já už jsem měl vyšetřování ve škole a pan katecheta mi odpustil.
- Mlčet! Ona se tě na něco ptala?
- Prosím, ona za to nemůže, já jsem jí poslal neslušného panáčka.
- Popiš mi ho.
- Prosím, je z porculánu a má gumový klobouček.
- Popiš mi ho přesně, nebo tě uhodím!
- Uhoďte, prosím. Koupil jsem ho v papírnictví za korunu od dědečka.
- Popiš ho přesně.
- Ten panáček, prosím . . .
- Co?
- Je neslušný.
- Co dělá?
- Prosím, je neslušný.
- Řekneš to?
- Prosím, on . . .
- Co?
- Močí . . .
- Jak tomu říkáš ty?
- Prosím, abych to nemusel vyslovit.
- Musíš!
- Chčije . . .
- Ty prase!
Bytný mne uhodil a křičel:
- Já tě bít nebudu, ať se tě potrestá otec.
Pak se mne zeptal:
- Co ti psala ona?
- Prosím, abych jí řekl, jak se narodí dítě.
- Ne, lžeš!
- Jak se rodí děti . . .
Styděl jsem se strašně. Byl to veliký rozdíl, říci jak se narodí dítě a jak se rodí děti. Jak se rodí děti, ten slovní obrat rodí děti, to byl terminus technikus a obsahoval v sobě brutalitu svého rozluštění.
- A co tys jí odepsal?
- Neřeknu, prosím.
- Musíš!
- Já se stydím.
- Na tom nesejde. Mluv!
Po dlouhých otázkách jsem si dodal odvahy a řekl jsem:
- Nejprv se dělají nestydaté věci a pak se za devět měsíců narodí.
Bytný se ironicky rozesmál a dal mi políček.
Křičel:
- Ty prolhanče, tak jsi to nenapsal. Chci to slyšet doslova.
Šly na mne mrákoty. Nedovedl jsem si představit, že bych mohl před dospělým člověkem vyslovit to slovo.
Bytný stál na svém a s tak velkou houževnatostí, jako by se při tom sám ukájel.
Dal jsem se do pláče. Vzlykal a třásl jsem se.
Bytný stále křičel:
- Řekni to slovo, řekni to slovo!
Zavřel jsem oči a v mrákotném stavu jsem ze sebe vykoktal:
- Napřed se mrdá a pak se za devět měsíců narodí.
Bytný do mne strčil, až jsem se zapotácel k harmoniu.
- Odkud znáš to slovo?
Přede mnou se vynořilo několik líbezných scén z dětství.
Viděl jsem primitivní záchod na hnojišti u ševců. Na tomto záchodě jsem se zavíral jako dítě se staršími kamarády, kteří mne poučovali.
Žandovi to už teklo. Seděl na díře, měl zamhouřené oči a onanoval. Pak mu vystřikl bělavý sopel. Bylo to podivuhodné.
Pak jsem se viděl za kapličkou uprostřed hloučku kluků. Dělali jsme totéž, co Žanda. Já jsem byl ještě příliš mlád. Nepřišlo mi to. Styděl jsem se.
Jindy jsme to prováděli na stromě mezi dozrávajícími třešněmi.
Bytný na mne zaútočil:
- Odkud znáš to slovo, zpustlíku?
- Od žandy.
Bytný psal rodičům a přirazil hned na bytném. Psal otci:
- Ten akt nazval slovy, jakého se užívá jen mezi pustlými.
Měl názor lidské společnosti. Jak je o směšné. Romanopisec se má zesměšňovat a užívat opisných frází, zatím co slovo mrdat vystihuje jedinečně pohlavní styk. Jsou na štěstí staré slovníky, kde má toto slovo svůj pomník. Jak jsem se po něm pídil. Když je vyslovuje při koitu polibek milenců, vnášejí do něho rychlou závrať. Nesnáším jeho hanebná a komická synonyma. Nevystihují nic, jsou šišlavá jako pýchavky a zvracel bych při nich.
(str. 11-26)
— 2 —
