Národní báchorky a pověsti

Božena Němcová

85 

Elektronická kniha: Božena Němcová – Národní báchorky a pověsti (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: nemcova14 Kategorie:

Popis

E-kniha Božena Němcová: Národní báchorky a pověsti

Anotace

O autorovi

Božena Němcová

[4.2.1820-21.1.1862] Původ této spisovatelky, jedné z výrazných autorek české obrozenecké éry a zakladatelky novodobé české prózy, je zahalen tajemstvím (podle některých odborníků je nemanželskou dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské, nebo její sestry Dorethey a nejistota panuje i okolo jejího roku narození). Dle oficiálních pramenů se Němcová narodila jako Barbora Novotná (později Barbora Panklová) ve Vídni, vyrůstala v rodině Panklových v Ratibořicích u...

Božena Němcová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Národní báchorky a pověsti“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O KOCOURU, KOHOUTU A KOSE

Jeden táta měl tři syny; nejstarší se jmenoval Martin, druhý Matěj a nejmladší Michal. Všichni tří byli odrostlí, když se jedenkráte táta rozstonal a za několik dní k smrti se chystal. I povolal chlapce k loži a pravil:

„Víte, děti, že nemám jiného bohatství než tu chalupu, kocoura, kohouta a kosu. V chalupě přebývejte a z těch tří věcí si každý jednu vezměte. Nevaďte se, buďte vždy svorni, a Pánbůh vám požehná!“ To dořekl a umřel.

Když synové tátu pochovali, rozdělili své vlastnictví. Martin si vzal kosu, protože s ní uměl dobře sekat, Matěj si vzal kohouta a Michal si vzal kocoura.

„Ale milí bratři,“ řekl Martin, „doma všickni zůstati nemůžeme, sice bychom hladem umřeli. Pobuďte vy dva zde a nějak si zatím pomozte, já půjdu s kosou do světa.“

Měli se všickni tří rádi, a co jeden chtěl, to chtěl také druhý. Protož nestavěli se nijak proti bratrovu návrhu.

Martin vzal kosu a šel do světa. Chodil dlouho a dlouho, ale nikde práce nenašel; konečně přišel do jedné země, kde byli lidé ještě tuze hloupí. (Obyčejně se povídá, že to bylo v Polště.) Když přichází k městu, potká jednoho člověka a ten se ho ptá, co nese.

„Kosu nesu,“ odpověděl Martin.

„A co je to a nač?“

„Tím se tráva seče.“

„Tím se tráva podžírá? I toť je výborná věc; my musíme trávu rukama trhat, což nás velké namáhání stojí. Kdybyste chtěl k našemu králi jíti, on by vám toho podžírače dobře zaplatil.“

„I proč ne, to udělám.“ Pán ho vedl hned ku králi, který se tomu nástroji velice podiva., a hned Martina zjednal, aby šel na královská luka trávu podžírat.

Martin šel a s ním množství diváků. Než Martin nebyl hloupý, vrazil kosu v půl louce do země, řekl jednomu služebníku, aby přinesl v poledne oběd pro dva, pak odehnal z louky všechny diváky. V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, divili se, že je takový kus louky posečen. „Bude váš podžírač také jíst?“ ptali se Martina.

„Když dělá, musí se krmit. Ale jděte jen sbohem a nechte nás o samotě.“

Sloužící odešli a Martin snědl oběd pro dva sám.

„Toť jsem měl výborný nápad, že jsem chtěl oběd pro dva, kdyby byli přinesli jen pro jednoho, nebyl bych se najedl.“ Tak to dělal den jak den, až všechny louky posekal. Když byl se vším hotov, šel si ke králi pro peníze s kosou na rameně.

„Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá?“ ptal se král.

„Sám, královská Milosti!“ odpověděl ferina.

„Jestlipak bys nám ho tady nechal za tisíc zlatých?“

„Stojí ovšem za více, ale dám vám ho za ty peníze,“ pravil sekáč, složil kosu, a přijma peníze, šel domů. Král dal kosu do jednoho pokoje postavit, aby se jí nic nestalo. Přišel druhý rok, tráva narostla a byl čas, aby se pokosila. Tu poručil král, aby se vynesl podžírač na louku. S největší slávou přišli na louku, vrazili ho vprostřed do země a odešli pryč, jsouce v domnění, že to nemá podžírač rád, když se na něho někdo dívá. V poledne se přihnali s obědem dychtiví, aby viděli, mnoho-li už je uděláno. Ale kosa stála, kam ji ráno postavili; to jim bylo divno. Položili oběd k ní a šli ku králi s vyřízenou.

„Vždyť bylo hned první půldne tolik podžíráno, když s ní ten člověk přišel; proč asi nechce dělat?“ myslil si král a vrtěl hlavou. Ale večer přišel služebník zase, řka, že se kosa ani louky ani oběda netkla.

„Toť musí míti učarováno,“ řekl král, „dejte jí vysázet dvacet ran, a jestli ještě nic neudělá, zakopáme ji.“

Na slavný rozkaz přinesli na louku lavici, položili kosu na ni a biřic jí dvacet vysázel. Kosa vyskakovala po každé ráně nad lavicí a leckterého všetečku švihla přes nos. „On jí učaroval,“ křičeli všickni, „zakopejte ji!“ To také učinili, zakopali kosu do země a podžírali trávu rukama jako kdy jindy.

Zatím měli bratři dobré časy a žehnali otce, že jim tak výnosné dědictví zanechal. Za nějaký čas, když peníze docházely, řekl Matěj: „Teď půjdu já s mým kohoutem do světa, snad ho tak dobře odbudu jako ty kosu.“

„Jen jdi hodně daleko, kde jsou ještě hloupí lidé, v Čechách bys mnoho nedostal,“ radil mu Martin.

Matěj vzal dědictví a šel. I přišel zase k jednomu městu a potkal pána.

„Copak to neseš, člověče?“ ptal se pán.

„Nesu kohouta,“ odpověděl Matěj.

„Takových ptáků zde nemáme, k čemu je dobrý?“

„Ten pták přivolává den.“

„I toť je div divoucí. My musíme po každé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno mu zase jíti naproti, což nám velké nepohodlí dělá. Kdyby měl ten pták takovou vlastnost, zaplatil by ti ho král mnoha tisíci.“

„Vždyť se můžete přesvědčit,“ řekl Matěj a šel s pánem ku králi.

„Milostivý králi, ten člověk má ptáka voláka, který den přivolává, a když jde spat, jde den také spat.“

„I to by nebyl penězi k zaplacení, jestli tomu tak, kterak povídáš.“

„Milostivý králi, můžete se brzy přesvědčit.“

Dali tedy kohoutu zlatou posadu a kohout spokojen s novým bytem brzy se uhnízdil. Netrvalo to dlouho a den odešel, aniž ho byl kdo vyprovodil. Král byl rád, a rána se ani dočkat nemohl. O půlnoci vstali a dával…