Národní báchorky a pověsti

TAJEMNÝ PÁS

Ludomír, syn knížecí, vydal se se svým starým vychovatelem a rádcem na cesty. Byl to jinoch mladý, udatný, šlechetný a vzor mužské krásy. Mnohá slza ukápla při jeho odchodu z krásných očí a mnohý vzdech vyvinul se z bílých ňader. Ludomír však neznal posud ani slast ani trpkost lásky, rychleji než orlí let táhly myšlénky jeho do světa a oslazovaly loučení od rodičů. Učitel jeho byl muž učený, zběhlý v tajných uměních a znal svět. On vodil Ludomíra na uzdě jako zkušený štolba stepního bujného koníka, ale také ho miloval jako otec.

Bylo dobře knížecímu synku pod touto dohlídkou; vidělť velký kus světa, mnoho znamenitého, slušného i krásného. Co všecko spatřil, bylo by dlouho povídat, ale co se mu nejvíce zalíbilo, tu nejhlavnější událost z jeho života, tu budu vypravovat.

Jedenkráte přijeli do velkého města, kde bydlel král. O kráse jediné dcery toho krále slyšeli naši cestovníci valný kus cesty, a Ludomír byl tuze žádostiv jejího pohledu. Šedivý rádce ale zakroutil hlavou a neradil jíti ke dvoru. Při jeho radě zůstalo. Ubytovali se v hostinci a nikdo je nepozoroval, jelikož jen s jedním služebníkem cestovali. Mělť starý učitel příčinu, proč nechtěl, aby Ludomír krásnou princeznu viděl.

Princezna Kazimíra byla panna vzácné krásy, ale podivného smýšlení, ba věru ukrutného. Její otec jí ve všem hovil, co ona chtěla, to se stalo. První podivný nápad byl, že vydala rozkaz, kdo by se na ni směle podíval anebo se docela usmál, ten že přijde o hlavu. Druhý rozkaz zněl, že nesmí žádná panna, která u jejího dvora mešká, míti milého, aniž který panic milou, a ten párek, ať to kdekoliv v celém mocnářství, který by bez věnce zasnouben býti musel, že přijde též o hlavu.

To nebyly rozkazy ženského srdce hodné! Mladý lid ji proklínal a jinak nenazýval než „srdce mramorové“! Kazimíra milovala svého otce; ale to byl ten jediný muž, ostatně nesměl s ní nikdo promluvit. Rád by byl král viděl, aby se dcera vdala, ale co byl ten rozkaz vydán, štítili se mužští královského dvoru. Milovalať také ta princezna nádheru, a nikdo se nesměl opovážit tak skvostný šat nositi jako ona. Za její oděv a šperk vydalo se do roka mnoho peněz, ba kdyby to bylo život stálo, co si zamanula, to míti musela. Kolikráte se stalo, že se přece láska na tu neb onu dvorní pannu vyzradila, ta potom musela hned ode dvora a ještě byla vězením trestána. Tak to bylo, když přišel Ludomír se svým učitelem do města. Starý rádce to všecko o princezně věděl, a když Ludomír chtěl krásnou Kazimíru mermomocí vidět, tu teprv ho varoval a všechny její nectnosti mu jmenoval. Ale panáček se nechtěl dát na pokání.

„Milý Dobroději,“ řekl učiteli, „já vím, že se o mne bojíš, ale věř, že již starost míti nemusíš, že se mi to mramorové srdce zalíbí. Vidět ji ale přece musím a rád se podívám, opováží-li se dáti mi hlavu srazit, když se na ni zasměju.“

„Nedělej to, milý synu, můžeš do velkého nebezpečenství upadnout.“

Ale všecko napomínání starého Dobroděje bylo tenkráte marné. Ludomír zůstal při svém. Právě slyšeli, že půjde princezna se svým komonstvem do kostela, a té chvíle chtěl Ludomír použít a na krásnou Kazimíru se zasmát. Než šel, musel ale na příkaz učitelův tvář zohyzdit a jako šašek se obleknout. Dobroděj šel zamyšlen s ním až do kostela a oba zůstali u dveří stát. Princezna se třpytila zlatem a drahými kameny tak hrdě, jako by chtěla slunce zahanbit. Bylo po ceremoniích a komonstvo kráčelo před i za ní z kostela. Tu se přimíchal Ludomír až blízko k princezně, směle se na ni podíval a pustil se do smíchu. Princezna sebou trhla, obrátila se a poručila přísným, ale líbezným hlasem vojákům: „Chopte se toho drzého odvážlivce, který se osmělil můj rozkaz přestoupit!“

Již chtěli dva vojáci Ludomíra za rameno brát, tu přijde starý Dobroděj, pokloní se zhluboka před Kazimírou a povídá: „Jasná panice královská, klaním se tobě a prosím, bys ráčila milostiva býti a odvážlivci tomu vinu prominouti, neboť je blázen. Jsemť vyslanec sousedního krále, který člověka toho u dvora svého za šaška míti chce, kamž jej nyní přivádím. Rač býti milostiva a nechtěj, by mé šediny s vinou do hrobu klesly!“

„Ano,“ odpověděla princezna po krátkém rozmýšlení, „daruji smělci život, s tebou však jíti nesmí, já sama chci jej za šaška podržeti.“

„Bůh žehnej tobě a rodu tvému za tu milost; nyní odejdu v pokoji.“

Nato se poklonil starec před královskou pannou, šašek se s ním rozloučil a on odešel z davu. Ludomír rozuměl svému učiteli na pohlédnutí, a věděl již, že s ním večer mluvit bude. Žert ten se mu dobře líbil, a proto běhal mezi komonstvem brzy sem, zase tam a svým vtipem je vyrážel. Potom sedla Kazimíra do zlatého vozu a odjela s komonstvem a se šaškem. Služebníci a panny nepřestali se mu smáti až do zámku a měli radost, že ho princezna ke dvoru vzala. Když přijela Kazimíra do zámku, odebrala se k svému otci a vypravovala mu o příhodě s bláznem. Krále to netěšilo.

„Milá dcero,“ pravil, „ty jednáš velmi nepředloženě, což nebude-li s tím král soused spokojen?“

„Otče, tys mi nebránil vydati rozkaz, nyní nesmíš žádné námitky dělat, když jej vyplním. Cizinci vědí dobře o zákonu, a protož i ten odvážlivec smrtí propadl, když jej přestoupil. Dost velká bude milost má, když mu život daruji a k mému dvoru jej přijmu.“

„A přece slyším ze všech stran reptání proti tobě a proti mé slabosti!“

„Otče, ty to slyšíš, a nezničíš jedním slovem ničemníky ty!“

„Nechci je zničit, protože mluví pravdu.“

„A což dělám, že jim to protivno; že chci panenství zachovat, že nedám vládnouti vůli mužské, ani láskou se omámit a že duše milostí zmalátnělé okolo sebe trpět nechci? Aneb že trestám tak přísně pohled na moji krásu?“

„Nejsou-li to samé pošetilosti? Proč nechceš býti jako jiná žena a zavíráš srdce lásce, proč nechceš trůn svůj upevnit?“

„Já lásku a muže nenávidím, samostatně a svobodně chci a budu panovati, a kdo jest okolo mne, nesmí se té náruživosti oddati. Běda poddanému, který by se mému rozkazu protivil anebo mne kárati chtěl!“

Tu zazněly ze síně rolničky …