Národní báchorky a pověsti

OREL, SLAVÍK A RŮŽE

Burka byla mocná a zlá čarodějnice, měla zlata, drahých kamenů plné truhly, krásný zámek, lesy a luka, ale za to všecko si nemohla koupit krásy, a té se jí tuze nedostávalo. Aby krásnou a mladou se stala, měla se vykoupat v krvi nevinného dvacetiletého mládence, který by dobrovolně u ní zůstal. Věděla o takovém mládenci, byl myslivcem nedaleko jejího zámku; jen škoda, že k ní nechtěl dobrovolně jíti. Krásný hoch ten, kdyby se mu Burka byla líbila, jak je, mohl míti u ní jisté živobytí, a nač by si byl pomyslil, v okamžení by se mu bylo vyplnilo. Ale myslivec nechtěl o babici nic vědět, a Burce nenapadlo, že ji mocnější čarodějnice předešla, srdce myslivcovo k sobě na věky upoutala, a to jedině kouzlem svých modrých očí. Co tajno bylo, to tajno nezůstalo. Když se Burka o tom dověděla, byl již mládenec svou krásnou čarodějku do osamělého domku v lese dovedl, a babice měla po naději. Zlý člověk urážku tak snadno neodpustí, a docela taková stará čarodějnice; i přísahala, že se pomstí mladým manželům, ale teprv až by štěstí jejich nejvyššího stupně dosáhlo.

To bylo po roce, když myslivcová malou dcerušku porodila a jejich blaženost na vrch vystoupila. Když vyšla po prvé mladá matka po boku manželově pod šíré nebe, byly stromy v plném květu, ptactvo zpívalo, jako by nemluvně vítalo, a květiny se skvěly ve svých nejkrásnějších šatech, jak by svátek světily. S chloubou a rozkoší položila matka dítě své pod jabloň a modlíc se pohlédla k nebesům. Tu padly paprsky sluneční na spící dítě a políbením je celé ozářily; andělové maličtí stupovali po nich dolů, skláněli se k němu a zlíbali mu tvářičky do červena. Kvítka mu vydychovala tu nejlíbeznější vůni, ptáci je svými nejlahodnějšími zpěvy kolébali a větřík se nad ním jen zlehounka houpal, aby se nevzbudilo. Jabloň stála tiše, a jen jednou se zachvěla a setřásla růžový květ na bílou plénku, jak by mu dárek podati chtěla. Tenkráte nebyly ještě chrámy, a mladá matka své dítě Bohu obětovala pod šírým nebem. Zem byla oltář, příroda chrám, vůně květin kadidlo, ptáci byli zpěváci a z modrého klenutí se díval otec nebeský a žehnal dítě i matku, která mu za ně děkovala a jemu je obětovala. V té chvíli stála Burka nedaleko, ale dokud je ozařoval božský lesk, nemohla jim uškodit; teprv když se po zahradě procházeli a v nevýslovné rozkoši mladý muž ženu svou objal, tu je zahalila čirá mha. Ostrý hvizd zafičel povětřím a vjel až do vnitra země, takže se hrůzou otřásla, vítr se zdvihl, ptáci umlkli a stromy i květiny se zachvěly, jako by tušily, že zlý duch nablízku své rejdy tropí. Po chvíli se opět mha rozstoupila, povětří se utišilo, ale myslivce ani jeho ženu viděti nebylo; místo nich usedl k dítěti velký černý orel a hnědošedý slavík. Byli to jeho rodiče, jež Burka v největší jejich radosti v ptáky proměnila. Orlova prsa se zdvíhala, jak by puknout chtěla, a oči jiskřily hněvem a bolestí, slavíček se choulil na plénku a s nevýslovným žalem obracelo se jeho rozumné oko brzy na dítě, brzy na orla.

Toho se Bohu zželelo; poslal na zem anděla strážce, aby dítě opatroval. Ten malou Violku do domu odnesl a šetřil ji jako vlastní máti, která mu beztoho jen zpěvem nápomocna býti mohla, když dcerušku uspával. Orel střežil dům a křídlo jeho bylo vždy pohotově chrániti dítě před nehodou. Dokud ale anděl u něho bděl, nebylo v nižádném nebezpečenství. Jsouc milována, střežena a opatrována, rostla Violka jako kvítí, když je zahřívá boží slunce a vlaží rosa nebeská.

Po patnácté kvetla jabloň od té doby, co pod ní novorozeňátko Bohu obětováno bylo, když anděl takto promluvil: „Již nejsi dítě, Violko, víš, co dobré, co zlé, máš rozum; nyní se musíš sama o sebe starat. Měj vůli vždy jen k šlechetnému činu a hleď, by tvé srdce tak dobré a čisté zůstalo jako až posud. Rodiče tvoje nikdy neopouštěj a doufej, že budou skrze tebe vysvobozeni; byť bys i trápení podstoupit musela, přece vždy důvěřuj v milosrdného Boha. Já jdu nazpátek k mému otci, ale v čas potřeby budu při tobě.“

Po těch slovích rozloučil se anděl, jenž vždy jen v podobě krásné panny s Violkou obcoval. S pláčem a bolestí doprovodila ho tato kus za myslivnu a těžce se loučila od něho, ale brzy vzpomněla na ubohé rodiče, jak mnohem nešťastnější oni jsou, a umínila si beze stesku jen pro ně živu býti. Orel jí zaopatřoval všecku potravu pro dům a matka ji zpěvem obveselovala, když předla aneb cos jiného pracovala. Nyní se ale musíme podívat k původu toho neštěstí, totiž k paní Burce.

Když se vymstila, byla pokoj na, protože k dítěti moci neměla, až kdyby vkročilo na její půdu. Tím více se starala dostati nevinného mládence, který by u ní dobrovolně zůstal a skrze kterého by se krásnou a mladou stala. Vskutku se jí to poštěstilo. Od chudých rodičů dostala chlapce, pětiletého, a ten s ní rád šel, rád u ní byl v jejím pěkném zámku a miloval ji za to všeliké dobré, co mu udělovala. Bláhový nevěděl, proč to všecko dostává!

V panské rozkoši vyrostl Mladoň, ale srdce jeho zůstalo dobré, nevinné a šlechetné a z toho měla Burka radost, ba co ještě, když se z něho krásný mládenec udělal, byla by mu i život darovala, kdyby ji byl chtěl trochu více milovati. Ale o lásce nevěděl Mladoň nic a také by se byl jistě do babice zamilovati nemohl. Jednoho dne, když se Burka do zrcadla dívala a škaredou svou tvář v něm viděla, usmála se a myslila, však to nebude dlouho trvat, a bude se v tobě krásná žena zhlížet, že jí rovné v zemi nebude.

V tu samou dobu, když si tak přátelsky Burka na Mladoně vzpomněla, procházel se mládenec v poli. V tichém zamyšlení pozoroval, jak zvířátka po louce laškují pár a pár, mládě jak se k matce vine, holoubky jak se líbají, stromy k sobě sklánějí, kvítí jedno k druhému tulí; i pomněl na domov, na matku, na otce, bratry a sestry. Začalo mu býti okolo srdce ouzko a bolno, takže zaplakal a daleko od zámku býti si přál. Rákosí zašustilo u jeho nohou, mezi ním viděl loďku a za ním velký modrozelený rybník. Sedl na loďku a ta vodou houpaná nesla ho šik a šik až na druhý břeh, kde …