/52/ SPOLUCESTUJÍCÍ
Morganovi se zdálo, jako když mu někdo snímá z ramen břemeno. Pociťoval naprostou, až iracionální sebedůvěru. Tentokrát to vyjde, zcela určitě to musí vyjít.
Přesto se však nehnul ze sedačky, dokud si nepromyslel akci do posledního detailu. A když ho Kingsley, teď už trochu znepokojeně, pobízel k návratu, odpověděl mu vyhýbavě. Nechtěl v nikom probudit plané naděje – na Zemi ani nahoře ve Věži.
„Chtěl bych ještě něco zkusit,“ řekl. „Chvilku mě nechte.“
Sáhl pro cívku s hyperfilamentem, kterou už tolikrát užil k předvádění vlákna – pro tutéž malou spineretu, s jejíž pomocí dokázal před lety sestoupit po skalní stěně Jakkagaly. Jen jednu změnu cívka z bezpečnostních důvodů prodělala; první metr byl opatřen plastikovým potahem, takže vlákno už nebylo zcela neviditelné a dalo se s ním při troše opatrnosti zacházet i holými prsty.
Morgan si malou krabičku v dlani prohlížel a uvědomoval si, do jaké míry už na ni začal hledět jako na suvenýr – téměř jako na talisman pro štěstí. Samozřejmě že doopravdy na nic takového nevěřil; vždycky také měl nějaký naprosto logický důvod, proč by měl spineretu brát s sebou. Při tomto výstupu Spiderem se mu například zdálo, že by se mu mohla hodit pro svou sílu a únosnost. Zapomněl téměř, že hyperfilament má ještě jiné vlastnosti…
Znovu se vyškrábal ze sedačky, klekl si na kovovou mřížku Spiderova miniaturního zápražíčka a zkoumal příčinu všech nesnází. Překážející šroub byl sotva deset centimetrů pod mřížkou, a třebaže pruty mříže byly příliš blízko u sebe, než aby jimi mohl prostrčit ruku, ověřil si už, že na šroub bez nesnází dosáhne kolem mřížky.
Povytáhl prvý metr vlákna potaženého plastikem a užívaje kroužku jako závažíčka spustil je mřížkou dolů. Spineretu odstrčil do bezpečí v koutě kabiny, aby ji náhodou neshodil dolů, poté sáhl za mřížku a natahoval se, až se mu podařilo chytit houpající se prstýnek. Nebylo to tak snadné, jak očekával, neboť ani tak vynikající skafandr nedovoloval ohnout ruku zcela podle potřeby, a také kroužek se mu vysmekával, jak se kýval sem a tam.
Asi po pěti pokusech – spíše únavných než zoufalých, neboť věděl, že dřív nebo později se mu to podařit musí – přehodil vlákno přes dřík šroubu, těsně za spojovacím kovovým páskem baterie, který na něm dosud seděl. Teď ho teprve čekala skutečně nesnadná část úkolu…
Odvinul ze spinerety právě takový kus nechráněného vlákna, aby dosáhlo ke šroubu a otočilo se kolem něho; pak napínal oba konce vlákna, až ucítil, že se smyčka zachytila v závitu. Ještě nikdy tento trik nezkoušel s roubíkem temperované oceli přes centimetr silným, a neměl také představu, jak dlouho to může trvat. Vzepřel se proti veřeji a dal se do práce se svou neviditelnou pilou.
Po pěti minutách byl zalit potem a nedokázal říct, zda vůbec nějak pokročil. Bál se povolit v tahu, aby mu vlákno nevyklouzlo ze stejně neviditelného řezu, který si – jak doufal – zatím vyhloubilo v šroubu. Warren ho několikrát volal, jeho hlas byl čím dál tím znepokojenější, a Morgan ho krátce uklidňoval. Brzy si teď oddychne, popadne opět dech – a pak jim vysvětlí, co tu zkouší provést. Tím byl aspoň svým starostlivým přátelům povinen.
„Vane,“ ozval se Kingsley, „co to tam vlastně děláš? Z Věže už volali – co jim mám říct?“
„Dej mi ještě pár minut – zkouším ten šroub přeříznout –“
Klidný, ale energický ženský hlas, který ho přerušil, jím tak trhl, že téměř drahocenné vlákno pustil. Slova byla přitlumena skafandrem, ale na tom nezáleželo. Znal je nazpaměť, třebaže už je neslyšel celé měsíce.
„Pane doktore,“ pravila ISIS, „lehněte si laskavě na deset minut a odpočiňte si.“
„Neslevila byste na pět?“ odpověděl. „Mám teď zrovna hrozně moc práce.“
ISIS se k odpovědi neměla; byly sice modely, které už dokázaly vést jednoduchou konverzaci, ale ten jeho k nim nepatřil.
Morgan dodržel slib, celých pět minut zhluboka a pravidelně dýchal. Pak začal opět řezat. Sem tam, sem a tam tahal za vlákno, přikrčen nad mřížkou a nad Zemí čtyři sta kilometrů hlubok…
