5
I když byl papírek se vzkazem zmačkaný, cítil ho Arkadij Bor v kapse županu. Znamenal totiž problémy. A o ty on nestál.
Od té doby, co před dvěma lety emigroval, mu každý den potvrzoval, že jeho rozhodnutí bylo správné. Pravda, okolí nebylo úplně perfektní. Tahle vojenská loď nebyla v oblasti Černého moře a bohužel na ní musel trávit většinu času. Ale jídlo bylo dobré. Příležitostné výlety na pevninu, aby si vyhodil z kopýtka, byly příjemné a opakovaly se měsíc co měsíc. V Námořní pacifické bance měl k dispozici tučné dolarové konto jako honorář za „konzultace.“ Bylo mimo jakoukoliv pochybnost, že si nesmí dovolit nic, co by jeho situaci ohrozilo. Přemýšlel a čistil si hezké bílé zuby před zrcadlem ve své kajutě.
Ale jak se jenom proboha vyhne všem hrozícím problémům?
Určitě existuje nějaké řešení, říkal si při oblékání. Jen je nutné ho najít! Uhladil si vlasy, ujistil se, že má dokonale vyholenou tvář, usmál se, aby ještě jednou pohlédl na své zuby, a otevřel dveře kajuty.
Stál před nimi Jameson Burford, který se právě chystal zaklepat. Jameson byl menší nežli Bor, ale pohyboval se s jistotou velkého chlapa a mluvil, jako když plukovník oslovuje své vojáky. Skutečně taky plukovníkem byl – ovšem ne takovým, který by velel vojsku.
„Dobré ráno, Jamie,“ řekl Bor co nejsrdečněji. „Šťastný nový rok. Doufám, že nemáte po našem včerejším večírku kocovinu, když musíme jít na tu poradu.“
„Právě nato jsem se chtěl zeptat já vás, Arkadiji.“ Vyslovoval jeho jméno ar-kaj-dý, ale Bor ho tak používal také. „Hoši ze Sandie mají zpoždění. Schůzka byla přesunutá na třináctou hodinu dnes odpoledne.“
„Aha,“ řekl Bor.
„Tak už máme ráno za sebou. Chcete si ještě projít naše vystoupení?“
„Ani ne,“ řekl Bor. Vyzkoušeli je už dřív, ale Burford přikývl, aby potvrdil, že rozhodnutí akceptoval. Na břehu měl za určitých okolností Burford právo určovat, co má Bor dělat, a Bor musel okamžitě poslechnout, ať byl kdekoliv. Ale co se týkalo Borových profesionálních povinností na Projektu Vulkán, byl šéfem Bor. Bor se usmál, aby otupil ostří, a pokračoval v konverzaci. „Myslím, že si zajdu na palubu, abych chytil nějaké slunce.“ Vyslovil to jako „chybit nějaké sumce“, ale Burford ho neopravil.
„Jak račte,“ řekl, lehce Bora poklepal na pozdrav a odcházel chodbou.
Bor se za ním díval trochu zlostně. Nejspíš má Burford kocovinu, pomyslel si. Určitě toho minulou noc v hotelovém nočním klubu vypil víc než povolené dvě sklenky, jinak by ho byl doprovodil na toaletu a všechno by bylo jinak. Kdyby se teď v záležitosti toho vzkazu obrátil Bor na bezpečnostní službu, dostal by se Burford do problémů. Ale tahle myšlenka se Boroví dvakrát nezamlouvala.
Bor uvažoval, zda má jít skutečně na palubu. Byly tu i jiné možnosti. Mohl se například vrátit do svého pokoje a sledovat opakování zpráv v ranním vysílání. To byla zajímavá možnost. Od doby, kdy emigroval, poslouchal Bor každý večer zprávy OD. Přes den přepínal na rozhlasové vysílání CBS. Tento zvyk si vypěstoval poměrně pozdě, protože ve Svazu se zprávy nedaly poslouchat. Když se ho vyšetřovatel zeptal, zda nějaký Američan přispěl k jeho rozhodnutí emigrovat, odpověděl z náhlého popudu: „Walter Cronkite.“
Bor ovšem věděl, že zprávy v západních demokraciích nevysílají v sobotu, v neděli a ve svátky žádné novinky. Nikdo by je v tyto dny neposlouchal, a tak by to byla ztráta času. Proto se Bor rozhodl, že udělá to, co už řekl svému strážci. Vydal se nahoru na palubu.
Ještě z jednoho hlediska je současná situace lepší, než kdyby byl v Leningradě nebo dokonce v Tbilisi. Je tu příjemné podnebí. Nikde v celém Sovětském svazu nenajdeš slunce jako tady.
Paluba ubytovací lodě Hermes, na níž se Bor nacházel, byla na mírném moři zcela klidná. Několik lidí tu odpočívalo na nafukovacích matracích nebo lehátkách. Pili kávu. Bor nelibě nasál vzduch. Kafe! Jak podivná pravidla má americké námořnictvo. Ale protože nebylo nic lepšího, objednal si taky u obsluhy kávu, odnesl ji k zábradlí a hleděl na ostatní plavidla…
