13
Minuli orchidejovou farmu, pak plantáž s makadamiovými ořechy, vyjeli z dopravního ruchu a stoupali vzhůru svahem Mauna Loy. Mladík řídil náklaďáček Honda snadno a obratně, ale v duchu se řízení nevěnoval. Náklaďák byl vrak. Z místa, kde Rachel seděla, viděla, že schází pravý blatník a po polovině přístrojů zbyly na přístrojové desce jen díry. Byl to farmářský náklaďák, který jeho majitel používal na soukromém pozemku mimo veřejné komunikace.
„Nebojíte se policie?“ zeptala se Rachel, jako by udržovala konverzaci s jedním z univerzitních studentů, který si přišel vypůjčit knihu, aby udělal zápočet. Mladík neotočil hlavu, ale chvíli trvalo, než odpověděl.
„Policie není to, čeho se obáváme, paní Chindlerová.“
„Mám na mysli technickou kontrolu,“ vysvětlila. „Tady u vás na Havaji je nemáte?“
Tentokrát se usmál. „Velmi zřídka, paní Chindlerová.“ Usmíval se zvláštním způsobem. Byl to pohledný mládenec a se zlatou pletí a černýma jiskrnýma očima plážového playboye připomínal mnohem více bělocha než Havajce nebo Orientálce. Ale když se usmál, vypadal jako vlk. „Tady to otočíme,“ prohlásil a mrkl do zpětného zrcátka. Nebylo vidět žádné auto. Vjeli na vedlejší silnici, která byla zřejmě užívána velmi zřídka, protože po asfaltu byly roztroušeny nerozdrcené listy uschlých rostlin. Zahnuli na parkoviště před domem obitým prkny a mladík vypnul zapalování. „Neřekl jsem vám tak úplně pravdu, paní Chindlerová,“ řekl. „Strýček David mi sice řekl, abych vás vyzvedl, ale ta povídačka o tom, že máte zůstat u Kuši, to nebyla pravda. To bude první místo, kde vás budou hledat.“
Rachel pokojně přikývla. Rozhlédla se po okolí. První věc, které si každý musel všimnout, byl klid. Nebylo slyšet nic s výjimkou šumění listí a větví v neustálém větru. Dům vypadal, jako by byl vypálený a rostliny okolo celé měsíce nikdo neupravoval. Plané anturium vyrostlo do výše a z kokosových palem padaly na silnici listy. „Já vím, že to částečně nebyla pravda, protože mi David řekl, že k němu půjdeme dnes večer, a ne už odpoledne. Ani nevím, jestli je Kuši doma.“
Mladík vypadal znepokojeně. „A vy jste přesto vlezla ke mně do auta?“ zeptal se. „Měla byste být opatrnější, paní Chindlerová. Co kdybych byl jeden z únosců? Můžu být sám Kanaloa!“
„Tak se jmenuje? Ten, co byl na identifikaci? Ten, co je teď ve vězení?“
„Ten, co dneska ráno z vězení utekl!“opravil ji mladík divoce. Podíval se na hodinky a pak se vzpamatoval. „Nechtěl jsem na vás křičet,“ omluvil se vědomě zdvořile. „Jak se vám líbí Havaj?“
Rachel otrhávala zelený stonek listu. „Je velmi půvabná.“
„Nemyslím scenerii, mám na mysli nás, potrhlé Havajce. Někdo, jako je má pra-pra a tak dále babička, to pro vás musí být zajímavá zkušenost.“
Rachel mnula mezi prsty kousek zeleného. Bylo to cítit tropy. „Mám Kuši velice ráda,“ prohlásila a zamyšleně se na něj podívala.
„Samozřejmě že máte,“ usmál se. „Každý ji má rád. Je v podstatě turistickou atrakcí, ty její historky o staré Havaji, jejích bozích a hrdinech.“
Pokud chtěl mladík hrát konverzační hru, Rachel chtěla jít hlouběji. „O tom mi nic neříkala.“
„Ne? Ani nic o mně?“ usmál se mladík důvěrně. „Říkají mi Lono. Je to něco jako přezdívka. Byl to jeden z nejmocnějších bohů spolu s Kaném a Kuem. Byl to ten, který skutečně tvořil věci, rozumíte? A když jsem byl mladý, domnívali se, že někam mířím. Myslím, že jsem je později zklamal.“
„To jistě ne,“ řekla Rachel zdvořile.
Pokrčil rameny. „Kuši má z bohů nejradši Pele. Myslím, že Kuši byla před časem feministka, dokonce i pokud se týče bohů. Pele byla žena.“
Rachel nasadila na tváři výraz účastné zdvořilosti. Lona to povzbudilo, takže pokračoval: „Musíte si, paní Chindlerová, uvědomit, že legendy jsou to nejvýznamnější, co my Havajci v dějinách máme.
Dokud nepřišli misionáři, neměli jsme psaný jazyk. Naši historikové byli básníci – jako Homér. Zpěváci zpívali meles, tedy tradiční historické písně, a jiní zpěváci jim naslouchali, pak odešli a zpívali je někde jinde. Tak, jak si je zapamatovali.…
