11
Ačkoliv byla Rachel tělem na ostrovech, její biologické hodiny tikaly stále v středním standardním čase. Digitální budík u postele ukazoval půl sedmé. Ten vnitřní si byl jistý, že bude jedenáct – což je zatraceně pozdě, aby byl někdo v posteli – a nedovolil jí znovu usnout.
Byla to škoda. Spala hluboce, beze snů – a bezpečně. Jakmile se zachumlala pod lehkou přikrývku, cítila se v bezpečí. Nebo měla aspoň takovou iluzi; a bylo lepší mít takovou iluzi, protože realita byla příliš ošklivá. Nejodpornější bylo, že spatřila na letišti toho muže, Oscara Marigušiho, či jak se jmenoval. Nebo aspoň myslela, že ho viděla, protože když to David ohlásil policii, nikdo ho nemohl nalézt.
Možná to byla opravdu jen její představa.
Policisté si to zjevně mysleli. Její důvěryhodnost u nich značně poklesla, protože neuspěla při identifikaci jiného teroristy.
Odhodila pokrývku a vylezla z postele. Protože měla plnou penzi, zavolala dolů pro kávu do pokoje, pak se rychle oblékla a trochu se upravila. David si může myslet, že je to od ní trochu lehkomyslné, pomyslela si, protože nevěří na to, že by si něco představovala. Ale David Yanami bral na sebe víc odpovědnosti za její život, než jí bylo milé.
O dvacet minut později už seděla na nenatřené parkové lavičce, na níž byla vyryta jména stovky párů milenců, na malém ostrůvku zátoky v Hilu. Za ní byl malý most, který překročila, a ještě dále hotel a za ním řada dalších. Vycházející slunce ji pálilo do zad. Bylo to hezké místo. Plochá kopule sopky Mauna Loa a strmější, vyšší Mauna Kea se tyčily za úzkou zátokou rozkládající se před ní. Dívala se na ně pozorně, ale ve skutečnosti viděla tvář Oscara Marigušiho. Viděla ji celkem třikrát. Viděla ji v tom hrozném okamžiku v letadle, když Esther strhla zelenou kuklu a ona spatřila vyplašenou, téměř dětsky zděšenou tvář teroristy těsně předtím, než zastřelil Esther. Pak ji znovu viděla v policejním albu zločinců. Určitě to byla ta samá tvář. A do třetice ji viděla v tom prchavém okamžiku na letišti.
Stále tutéž tvář?
Lenivě se protáhla a pustila tuto otázku, stejně jako všechno ostatní o Oscaru Marigušim, kompletně a definitivně z hlavy. Musela si položit mnohem důležitější otázku.
Proč neidentifikovala toho druhého teroristu při policejní předváděčce? V technickém smyslu slova si nemohla být jistá, protože tu tvář nikdy předtím neviděla. Ale ten hluboký opovržlivý hlas, tak velká hlava – takových nemohlo být na Havaji mnoho. Přinejmenším mohla říct poručíkovi, co si myslí, a nechat ho, ať si vyvodí vlastní závěry.
Proč to neudělala?
Bylo to proto, že jí ho bylo líto? To je směšné. Byl to mnohonásobný vrah a stalo se jen nejnepravděpodobnější náhodou, že nezabil i ji. Bylo to proto, že se bála pomsty některého z jeho společníků, kterého dosud nechytili? Samozřejmě. Muselo to být tak. Ano, řekla si Rachel, to je jediné vysvětlení jejího chování, jež dává nějaký smysl. To zahrnuje všechno. Nebo téměř všechno. Všechno, ale ne to, že v první řadě přišla sem a vystavila se tak riziku (ale to se dá vysvětlit taky, protože na to v St. Louis nemyslela a výlet zadarmo na Havaj přitahuje člověka daleko víc než přeskakovat kaluže břečky v Missouri). Takže by všechno souhlasilo – s výjimkou toho, že sedí docela sama v místě, kde by se nedovolala žádné pomoci, a představuje dokonalý cíl pro každého teroristu, který by jí chtěl něco udělat.
Rachel složila ruce do klína a opřela se dozadu o nepohodlné tyčky. Další otázka – pokud tomu tak je, proč není vyděšená?
Vyděšená nebyla. Dominantní pocit pod povrchem její mysli byl ve skutečnosti lítost, že si na tuto vycházku na sebe nevzala šortky a nahoru podprsenku od plavek. Seděla tam a oddávala se pomalému sebezkoumání, aniž by měla nějaký zvláštní zájem o to, co může vyplynout na povrch; seděla tu, dokud doprava na silnici podél zátoky nezhoustla, slunko za jejími zády nevystoupilo vysoko a dokud za sebou neuslyšela kroky. Ani potom se neotočila. Čekala, dokud si nebyla jistá, že se kroky vzdalují. Pa…
