Kapitola třicátá
VZKAZ Z TITANU
„Vyloučeno,“ pronesl Duncan, když se vzpamatoval z počátečního šoku. „Helmer byl na Saturnu, když já jsem sem letěl nejrychlejší lodí ve Sluneční soustavě.“
Mandelstahm významně pokrčil rameny.
„Potom je možné, že někdo jiný používá jeho jméno z důvodů, které zná jen on sám. Domovník slečny Ellermanové není příliš bystrý, jak již to tak bývá, a náhodou jsme měli štěstí, že jsme tuto informaci získali dříve, než došlo k pravidelné měsíční aktivaci paměti. Dostal jsem se k zakódovaným obrazovým záznamům a tady mám výsledek.“
Podal Duncanovi neumělou, ale úplně postačující syntézu. Ten ji byl schopen rozluštit stejně rychle jako robot, který rozlišuje obvodové vzory.
Bezpochyby to byl Karel.
„Takže vy ho znáte,“ pronesl Mandelstahm.
„Velmi dobře,“ odpověděl slabě Duncan. Mysl mu horlivě pracovala. Pořád ještě nemohl uvěřit důkazu, který měl před očima. Bude mu dlouho trvat, než přijde na všechny důsledky, které vyplývají z tohoto fantastického vývoje okolností.
„Říkal jste, že už u Kal… slečny Ellermanové není. Víte, kde je teď?“
„Ne. Doufal jsem, že vy byste mohl mít nějaký nápad. Ale když známe jeho jméno, pak již pro mě nebude problém ho najít, i když si to může vyžádat nějaký čas.“
A nesmírné výdaje, pomyslel si Duncan.
„Řekněte mi, pane Mandelstahme, proč se tím zabýváte? Nevím, co si od toho slibujete.“
„Opravdu ne? Pak je dobře, že jste se mě zeptal. Začal jsem tohle všechno z pouhé upřímné touhy získat titanit a doufám, že se mi po tak velké snaze nakonec dostane této zasloužené odměny. Nyní jde ale o víc. Jedinou cennější věcí než drahé kameny nebo umělecká díla je zábava. A tenhle malý kousek, pane Makenzie, je mnohem zajímavější, než cokoli jsem na obrazovce za poslední týdny viděl.“
I když se Duncanovi honily hlavou chmurné myšlenky, musel se tomu zasmát. Přistupoval k obchodníkovi Mandelstahmovi opatrně, ale nyní k němu začínal cítit opravdovou náklonnost. Byl chytrý, a možná dokonce prohnaný, a Duncan nepochyboval, že určitě dosáhne velmi výhodného obchodu. Již věděl, že George Washington měl pravdu. Ivoru Mandelstahmovi se dalo opravdu důvěřovat ve všech věcech, které byly důležité.
„Mohu vám něco navrhnout?“
„Zajisté,“ odvětil Duncan.
„Napadá vás jediný důvod, když jsme se dostali až sem, proč byste nemohl zavolat slečně Ellermanové a říci jí, že jste se právě z Titanu dozvěděl, že váš společný přítel pan Helmer je na Zemi, a jestli ona neví, kde je?“
Duncan se nad tím zamyslel. Bylo to očividné, ale stejně ho to ani nenapadlo. Nebyl si stále jist, že je schopen přesně zhodnotit celou situaci.
Již to nebyla otázka neosobní taktiky a politiky, která by se dala vyřešit jako nějaká koncovka šachového utkání. Pro svou vlastní sebeúctu a klid na duši bylo na čase, aby konfrontoval Kalindu.
„Máte pravdu,“ řekl. „Není jediný důvod, proč bych se s ní neměl spojit. Udělám to hned, jak dorazím do hotelu. Vystupme na stanici Union a přestupme na expres…“
Když Duncan za dvacet minut dorazil do hotelu („expres“ bylo poněkud nadnesené pojmenování), čekalo na něj druhé překvapení dne, které se nyní již dalo považovat za jisté potvrzení. Na komunikačním panelu čekal nejdelší fax, jaký mu kdy Colin poslal.
Když si ho Duncan poprvé rychle pročetl, zareagoval „Tentokrát jsem alespoň o krůček vepředu.“ Ale nebyla to tak docela pravda. Když vezme v úvahu skutečnost, že Colinův vzkaz opustil Titan před dvěma hodinami, pak projeli cílovou páskou v těsném závěsu.
DŮVĚRNOST AAA NALÉHAVOST AAA PÁTRÁNÍ MNEMOSYNE POTVRDILA KAREL ODJEL V POLOVINĚ BŘEZNA NEPRAVIDELNÝM LETEM NA ZEM A PŘIJEL PŘIBLIŽNĚ DVA TÝDNY PŘED TEBOU ARMAND REAGUJE PŘEKVAPENĚ TVRDÍ ŽE O NIČEM NEVÍ MOŽNÁ ŽE JE TO PRAVDA PŘÍKAZ OBJEVIT KARLA A ZJISTIT CO DĚLÁ A V PŘÍPADĚ NUTNOSTI HO VAROVAT O NÁSLEDCÍCH PŘISTUPOVAT S KRAJNÍ OPATRNOSTÍ VYHNOUT SE PUBLICITĚ MEZIPLANETÁRNÍCH KOMPLIKACÍ SITUACE JE MOŽNÁ PRO NÁS PROSPĚŠNÁ ALE DISKRÉTNOST JE NEZBYTNÁ NAVRHUJI ŽE KALINDA PRAVDĚPODOBNĚ VÍ KDE JE COLIN A MALCOLM
Dun…
