Kapitola osmnáctá
AMBASÁDA
Duncan dostal od Colina osobní záznamník jako dárek na rozloučenou, a proto ještě neovládal všechny jeho funkce. Ten starý byl docela v pořádku a on ho nechal doma s určitou lítostí. Je ale pravda, že kryt měl na sobě několik škrábanců a Duncan musel souhlasit s tím, že na pozemské poměry není dost elegantní.
Záznamník byl stejně velký jako všechny podobné přístroje, které se měly pohodlně vejít do lidské ruky. Na první pohled se příliš nelišil od malých elektrických kalkulátorů; které se rozšířily do obecného užívání koncem dvacátého století. Přesto měl nesrovnatelně větší množství funkcí a Duncan si bez něj nedovedl život představit.
Jelikož má lidská ruka jen omezené množství nemotorných prstů, neměl přístroj více ovladačů než jeho předchůdci o tři století dříve. Obsahoval padesát malých plochých tlačítek a každé z nich v sobě skrývalo velmi mnoho funkcí podle druhu zvolené operace. Když se vybrala určitá funkce, znak se na jednotlivém tlačítku automaticky změnil. Takže na abecedně-číselné části se nacházelo 26 tlačítek s písmeny abecedy a deset ukazovalo číslice od nuly do devítky. Při matematických funkcích zmizela písmena z abecedních tlačítek a byla nahrazena symboly x + : – = a ostatními běžnými matematickými funkcemi.
Další funkcí byl slovník. Záznamník zahrnoval přes sto tisíc slov, jejichž třířádková definice se mohla objevit na malé jasné obrazovce. V případě potřeby pomalu projížděla jedna stránka za stránkou. Časový údaj a kalendář také využívaly obrazovku, ale pro práci s velkým množstvím informací bylo nutno zapojit záznamník do mnohem větší obrazovky standardního panelu. Dalo se to jednoduše provést pomocí optického systému přístroje, malým kulatým okénkem, které přenášelo a přijímalo informace pomocí ultrafialového záření. Pokud byla čočka v zorném poli příslušného čidla na panelu, mohly si tyto dva systémy bez problémů vyměňovat informace rychlostí několika megabitů za vteřinu. Takže, když se vnitřní paměť záznamníku zahltila, mohl se její obsah uložit do větší jednotky, nebo se naopak mohla jeho paměť zásobovat přes optický spoj všemi právě potřebnými daty. Duncan využíval záznamník tím nejprostším způsobem – pouze jako diktafon, což byla skoro urážka tohoto výkonného přístroje. Nejprve musel zařídit jednu důležitou věc: zabezpečení informací.
Nejjednodušším heslem bude snadno zapamatovatelné slovo, nejlépe nějaké, které by nikoho nenapadlo použít v tomto kontextu. Ještě lépe nějaké, které vůbec neexistuje, protože potom by nemohla být paměť přístroje spuštěna ani náhodou.
Najednou věděl, co použije. Zná jedno jméno, které nikdy nezapomene, a kdyby ho navíc schválně napsal špatně…
Opatrně vyťukal CALINDY a zadal několik instrukcí, které nastaví paměť. Potom odpojil malinký radiomikrofon, připnul si ho na košili, nahrál kontrolní vzkaz a vyzkoušel, jestli mu ho přístroj přehraje nazpátek, když spustí správný příkaz.
Duncan si nikdy nepsal deník, ale nyní se rozhodl, že si ho bude vést po dobu svého pobytu na Zemi. V průběhu několika týdnů se setká s více lidmi a navštíví více míst než před tím za celý život a bude mít určitě zážitky a zkušenosti, které se nikdy nebudou opakovat, až se vrátí na Titan. Rozhodl se, že nezmešká nic, co nebude nezbytně nutné, protože vzpomínky, které si nyní ukládá, budou v budoucnosti nevyčíslitelně cenné. Kolikrát si je asi přehraje, až bude starý…
„Rok 2276, dvanáctý červen. Stále se přizpůsobuji zemské gravitaci, ale nemyslím si, že si na ni někdy úplně zvyknu. Ale již mohu stát hodinu, aniž by mě všechno příliš bolelo. Včera jsem viděl nějakého člověka opravdu skákat. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím…
George, který opravdu myslí na všechno, pro mě zařídil maséra. Nevím, jestli mi pomohl, ale rozhodně to byla zajímavá zkušenost.“
Duncan přestal nahrávat, když se zamyslel nad tím nespravedlivě skromným popisem. Podobný luxus byl na Titanu velmi vzácný a on nikdy masáž nezažil. Bernie Patras, přátelský mladý člověk bez zábran, kter…
