Kapitola dvacátá
CHUŤ MEDU
„Doufám, že jste se dobře vyspal,“ prohodil George Washington, když vycházeli do jasného letního rána.
„Docela dobře, děkuji,“ odpověděl Duncan s potlačeným zívnutím. Přál si, aby to byla pravda.
Spal skoro stejně špatně jako první noc na lodi Sirius. Tehdy ho rušily zvuky mechanické. Tentokrát je způsobovaly věci.
To, že nechal otevřené okno, byla velká chyba. Kdo to ale mohl předpokládat? „V této roční době klimatizaci nepotřebujeme,“ vysvětlil mu George. „Což je dobře, protože ji nemáme. Správcům se ani moc nelíbilo, že jsme do čtyři sta let starého domu zavedli elektřinu.
Kdyby vám přece jen byla zima, tady máte několik náhradních přikrývek. Primitivní, ale účinné.“
Duncanovi zima nebyla. Noc byla příjemná, ale také až příliš živá.
Slyšel vzdálené rány, které, jak se domníval, určitě způsoboval Karel Veliký, když přemísťoval svých tisíc kilogramů po polích. Dále zaznamenal podivná skřípání a šustění, která se mu ozývala přímo pod oknem. Zaslechl i vysoké zapísknutí, které však náhle ustalo. Mohlo pocházet jedině od nějakého malého nešťastného zvířátka, jež se setkalo se svým předčasným koncem.
Nakonec si přece jen zdříml, aby ho docela náhle zase hned probudil nejhrůznější z pocitů, které může člověk zažít v naprosté tmě neznámé ložnice. Něco se pohybovalo po pokoji.
Hýbalo se to skoro neslyšně, ale přesto neuvěřitelně rychle. Ozýval se šelest a příležitostné strašidelné zapištění tak vysoko položené, že měl Duncan zpočátku pocit, že to všechno způsobovala jen jeho představivost. Po několika minutách se neochotně přesvědčil, že je ten zvuk až příliš skutečný. Ať již to bylo cokoli, rozhodně se to nacházelo ve vzduchu. Co by se však mohlo takovou rychlostí přemísťovat v úplné tmě, aniž by narazilo do zařízení a nábytku v ložnici?
Zatímco se Duncan zabýval tímto problémem, udělal to, co by udělal každý normální člověk. Zahrabal se do pokrývek a nesmírně se mu ulevilo, když tento šustící přízrak s několika dalšími pronikavými zvuky vyletěl do noci. Když se Duncanovy nervy trochu uklidnily, vyskočil z postele a zavřel okno. Trvalo ještě několik hodin, než se jeho nervový systém úplně utišil.
V zářivě jasném dni se jeho obavy zdály tak hloupé, jak ve skutečnosti opravdu byly, a proto se rozhodl, že se Washingtona nebude vyptávat na svého nočního návštěvníka. Pravděpodobně to byl nějaký noční pták nebo velký hmyz. Bylo všeobecně známo, že se na Zemi nevyskytují žádná nebezpečná zvířata mimo dobře chráněné rezervace.
Přesto však se mu tvorové, které se mu George chystal ukázat, zdáli pěkně hroziví. Na rozdíl od Karla Velikého měli v sobě zabudovány zbraně.
„Doufám,“ pronesl Washington jen napůl pochybovačně, „že víte, jaká jsou toto zvířata?“
„Zajisté, znám trochu z pozemské zoologie. Jestliže mají na všech stranách jednu nohu a rohy, tak to nejsou koně, ale krávy.“
„Není to zcela přesné. Ne všechny krávy mají rohy. A kdysi existovali i koně, kteří měli rohy. Ale vymřeli, protože již nebylo panen, které by je udržely na uzdě.“
Duncan se stále snažil přijít na to, zda to byl žert, když byla jeho pozornost náhle odvrácena jinam. Něco zcela neuvěřitelného letělo přímo směrem k nim.
Bylo to malé, rozpětí křídel nemohlo mít více než deset centimetrů, třepetalo se to a sem a tam se to pohybovalo vzduchem. Často se zdálo, že se to usadí na nízký keřík nebo na trs trávy, ale potom si to na poslední chvíli rozmyslelo. Jako živý klenot zářilo všemi barvami duhy a jeho krása zasáhla Duncana jako náhlé zjevení. Ihned se však ptal sám sebe, jaký smysl má tato nevázaná – spíše domýšlivá – krása.
„Co je to?“ šeptem se obrátil na svého společníka, když se ten tvor bezcílně vznášel nahoru a dolů několik metrů nad zemí.
„Motýl.“
Duncan ho však skoro neslyšel. Ten duhový tvor, který tak ladně plul vzduchem, mu dovolil zapomenout na hrozné gravitační pole, v jehož zajetí se nyní nacházel. Rozběhl se směrem k motýlu, s nevyhnutelným následkem.
Naštěstí dopadl na čistý kus trávy.
Za půl hodiny …
