Cizincem v cizím čase
Od Indry se nedočkal vytouženého soucitu, snad se v jejich vztahu nakonec přece jen objevilo trochu sexuální žárlivosti. A co bylo vážnější, dračí debakl, jak událost s černým humorem pokřtili, vedl k první vážnější rozmíšce mezi nimi.
Začalo to zprvu zcela nevinně, když si Indra postěžovala: „Lidé se mě pořád vyptávají, proč se celý život věnuji tak hroznému historickému údobí, a není moc platné namítat, že existovali ještě horší časy.“
„Proč tě tedy zajímá zrovna to moje století?“
„Protože se v něm objevují první stopy přechodu mezi barbarstvím a civilizací.“
„Takže podle tebe jsem barbar. Pěkně děkuju! Nechceš mi rovnou říkat Conane?“
„Conane? A proč? Jediný Conan, o kterém já vím, je ten co vymyslel Sherlocka Holmese.“
„To nic – promiň, že jsem tě přerušil. To víš, my v takzvaných vyvinutých zemích jsme sami sebe považovali za civilizované. Přinejmenším pro nás už válka zaváněla čímsi jako nevychovaností, a Organizace spojených národů dělala, co uměla, aby zarazila i ty války, které tak jako tak čas od času propukaly.“
„S nevalným úspěchem ovšem. Odhadla bych, že se to dařilo tak u tří z desíti. Co je pro nás ale neuvěřitelné: Lidé ještě na počátku jedenadvacátého století s klidem přihlíželi chování, které bychom my považovali za zvěrstvo. A věřili na ty nejpověrčivnější nesmysly…“
„Snad nejpověrčivější.“
„…jaké by jen trochu racionálně uvažující člověk musel předem odmítnout.“
„Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad?“
„Když si o to říkáš… Víš, mě to tvoje celkem banální tělesné postižení přimělo k takové malé rešerši, a zhrozila jsem se toho, co jsem zjistila! Věděls o tom že v některých zemích byly každoročně mrzačeny tisíce holčiček, aby bylo takzvaně uchováno jejich panenství? Spousta z nich na to umírala, ale úřady se tvářily, jako by nic neviděly.“
„Souhlasím s tím, že to bylo hrozné, ale co proti tomu mohla třeba právě moje vláda udělat?“
„Velice mnoho, pokud by chtěla. Jenomže by se to dotklo těch, kdo jí dodávali ropu a kdo od ní zase na oplátku kupovali zbraně, třeba ty pozemní miny, co po tisících pobíjely civilisty nebo z nich nadosmrti dělaly invalidy.“
„Ty to nechápeš Indro. Často jsme prostě neměli jinou volbu. Nemohli jsme zkrátka napravit celý svět. Neřekl ostatně někdo, že politika je umění možného?“
„To je naprostá pravda, a proto se také do politiky pouštějí jen druhořadí duchové. Géniové dávají přednost tomu řešit nemožné.“
„No to jsem rád, že teď máte takovou hojnost géniů a že se můžete oddávat všenápravě.“
„Mate mě sluch nebo v tom opravdu zazněl nějaký tvůj sarkasmus? Díky počítačům můžeme dnes politické experimenty podnikat nejdříve v kyberprostoru, než je pak vyzkoušíme v praxi. Lenin měl smůlu, narodil se příliš brzy. Ruský komunismus by byl mohl fungovat, alespoň po nějaký čas, kdyby měli k dispozici mikročipy. A kdyby se dokázali vyvarovat Stalina.“
Poola nepřestávala udivovat Indřina zevrubná znalost jeho doby – stejně jako její naprostá nevědomost o věcech, které on považoval za samozřejmé. I kdyby žil oněch dalších sto let, které mu s takovou jistotou slibují, nenaučí se toho nikdy dost, aby v této éře zdomácněl. V každém rozhovoru by se vždycky objevily zmínky, které by nechápal, a žerty, které by jemu zněly naprosto hluše. A co byl o horšího – neustále měl pocit, že se pohybuje na pomezí nějakého dalšího faux pas, že co chvíli může šlápnout vedle, že tím uvede do nesnází i ty nejlepší ze svých nových přátel…
Jako tehdy, když obědval, naštěstí u sebe doma, s Indrou a profesorem Andersonem. Jídla, která se vynořovala z autokulinária, byla vždy dokonale přijatelná, přizpůsobená jeho fyziologickým požadavkům. Naprosto však nedráždila chuť a gurmán z jedenadvacátého století by si byl nad nimi nepochybně zoufal.
A pak se jednoho dne najednou objevil neobyčejně chutný prokrm, který v něm rázem vyvolal živou vzpomínku na zvěřinu, na lovy, které zažil v mládí, na vůni rožněného masa. Přesto však byla chuť i textura tohoto chodu poněkud neobvyklá, a …
