5.
Milý Georgi,
právě jsem se vrátila z procházky po pláži, je skoro půl třetí ráno, ale nechce se mi ještě spát. A tak ti píšu, i když nevím, jestli to teď v noci dokončím.
Na pláži bylo nádherně. Měsíc je v úplňku (nebo do něj moc nechybí) a všechno je jakoby postříbřené: stříbrem jsou zalité duny i keře vavřínu a tráva na pobřeží, po vodě se táhnou dlouhé rtuťovité jizvy, kloužou po povrchu a pableskují. Všude je chlad a ticho. Nikde se nic nehne kromě věčného pohybu moře. Jeho vitalita neutuchá. Chodila jsem bez cíle sem a tam, pod nohama mi chrupaly úlomky lastur a šustily chaluhy, pozorovala jsem měsíc a moře a přitom mě napadlo, jak úzce nás spojují, jak nás drží pohromadě: od našeho pobřeží až do Cherbourgu, do Tokia nebo do Hamburgu není žádná bariéra - kromě těch, které vytvořili lidé.
Můj milý Georgi! Byla tu u mě na tři dny Prill Harmsová, pozvala jsem ji na návštěvu. Většinou jsme chodily na procházky, hrály jsme si s Ronnym nebo jsme seděly na břehu a dívaly se na moře. Dostala dopis od Rhinova otce, dopis se špatnou zprávou, Georgi - moc špatnou. Rhino zahynul na Iwo Jimě. Asi se taková věc dá říct šetrněji, ale já nevím jak. A i kdybych na to přišla, obsah by zůstal stejný: Rhina zabili, Rhino nežije. Kdybys věděl, Georgi, jak nerada Ti to píšu, zvlášť když vím, kde teď jsi (nebo kde si myslím - ba ne, já to vím - kde jsi). Ale nějak tuším, že bys to chtěl vědět.
Pořád se mluví jen o tom, jak vítězíme. Všude samá vítězství, ale já přitom musím myslet na Rhina, byl to takový tichý hromotluk a jak bublavě se smál, když ho něco pobavilo. Ve fotbalovém dresu mi vždycky připadal jako brutální rváč, který všem nahání strach, a přitom to byl jemný člověk - měl v sobě takovou medvědí plachost - pamatuju si, jak jemně mě držel, když jsme spolu tancovali.
Prodělal Bougainville a Guam (tam dostal kříž válečného námořnictva, slyšel jsi o tom?) a teď na takovém titěrném ostrůvku, kde to je samá jeskyně... Zdá se mi to nespravedlivé - každý by měl vybojovat jen jednu bitvu a pak by na jeho místo měl nastoupit někdo jiný. Vím, že to je dětinské přání a úplně nerealistické, ale jen se podívej, kam nás naše dospělost a realismus přivedly? Co nám (Následující dvě řádky byly tak usilovně přeškrtané, že se nedaly rozluštit.)
Pokračování o dva dny později. Byla tu šílená vichřice, příboj se pěnil a burácel, roztrhané cáry mraků nám visely doslova nad hlavou, stačilo se natáhnout a člověk na ně málem dosáhl, rackové na sebe ječeli jako tlupa banditů, mlátili křídly, propadali se a náhle opět vynořovali z toho divného příšeří, vysoká tráva na pobřeží polehala v nárazech větru. Zkrátka čerti se ženili. Ronnymu se to hrozně líbilo. Pobíhal na břehu v červené bundičce s kapucou jako vodní skřítek, rozhazoval rukama a křičel do příboje. Moře a dítě mají hodně společného, nemyslíš? Hlavně v tom, jak jsou bezprostřední. Moře, i když nejvíc běsní, je ryzí ve svém hněvu, jako by nám chtělo vyčinit, jak si my, smrtelníci, neutěšeně vedeme...
Ale obraťme list. Minulý měsíc jsem se utrhla na pár dní a jela jsem do New Yorku k Nancy a Liz. Bydlí v nádherném starobylém domě v Greenwich Village, mají tam veliké a vzdušné pokoje a na chodbách člověk potkává samé přátelské lidi. New York mi vůbec připadá jako jedna veliká a hlučná rodina těsně před stěhováním - znáš takovou tu atmosféru bezcílného pobíhání, nervozity, tu a tam padne ostřejší slovo, ale nic ve zlém. Ovšem Nancy a Liz bys vůbec nepoznal - jsou z nich elegantní mladé dámy na nejlepší cestě za samostatnou kariérou! Liz je u Pratta hvězdou první velikosti, vždycky jsem měla pocit, že je z nás všech nejnadanější, že to její sebepodceňování je ochranný nátěr. Nancy se v redakci moc líbí. Vzala to sice opravdu od píky, ale vsaď se, že dlouho na konci žebříčku nezůstane. Cítila jsem se jako ta příslovečná domácí slepice, ale nasmály jsme se a bylo nám dobře (pokud jsme nevzpomínaly na Tebe, na Dala a na ostatní pistolníky).
Teď už se doopravdy zdá, že válka musí každou chvíl…
