51.
Hari Seldon byl naprosto připraven přenechat Dors vedení. Chodila po hlavních cestách v Mykogenu častěji a cítila se na nich mnohem jistější než on.
Dors Venabili, obočí zdvižené, byla s touto představou daleko méně spokojená. "Snadno se můžeme ztratit," řekla.
"S touhle příručkou snad ne," řekl Seldon.
Podívala se na něj netrpělivě. "Uvědom si, že jsme v Mykogenu, Hari. Měla bych mít kompumapu, něco, čemu bych mohla pokládat otázky. Tahle mykogenská verze je prostě kousek složené fólie. Téhle věci se nemůžu zeptat, kde jsme. A nejenže nereaguje na můj hlas, ale nemá ani klávesnici, abych svůj dotaz zadala. Prostě tahle mapa se mnou vůbec nekomunikuje. Tahle věc je tištěná."
"Tak přečti, co se tam píše."
"To je to, o co se pokouším, jenomže je to napsané pro lidi, kteří se vyznají ve zdejším systému. Budeme se muset zeptat."
"Ne, Dors, k tomu se odhodláme, až když to nepůjde jinak. Nechci na nás upoutávat pozornost. Byl bych raději, kdybychom riskovali a pokusili se najít cestu sami, i kdyby to znamenalo jednou nebo dvakrát odbočit na špatném místě."
Dors listovala příručkou s velkou pozorností a potom řekla zdráhavě: "No, je tu toho o Sakratoriu docela dost. Předpokládám, že je to jen přirozené. Řekla bych, že každý v Mykogenu se tam bude chtít alespoň jednou dostat. Potom, po chvilkovém soustředění, řekla: "Tak takhle to je. Odsud tam nejede vůbec žádný spoj."
"Cože?"
"Nevzrušuj se. Samozřejmě existuje nějaký způsob, jak se dostat odtud k nějakému místu, odkud se tam dostaneme. Budeme muset přesedat."
Seldon se uvolnil. "Dobrá, samozřejmě, na polovinu míst na Trantoru se nedá dostat bez přestupu."
Dors vrhla na Seldona netrpělivý pohled: "To vím také. Jenomže jsem zvyklá, že mi to tyhle věci samy řeknou. Když si musíš všechno najít sám, i ty nejjednodušší věci ti mohou trvat dlouho."
"No dobře. Neštěkej na mě. Pokud víš, kam jít teď, veď mě. Budu tě pokorně následovat." A skutečně ji následoval, dokud nepřišli ke křižovatce, na které se zastavili.
Tři muži v bílých kirtlech a pár žen v šedých už na křižovatce stálo. Seldon se pokusil vyslat jejich směrem všeobecný a všeobjímající úsměv, ale odpověděli jen prázdným pohledem a pak se dívali jinam. A potom přijel autobus. Byla to zastaralá verze něčeho, čemu by Seldon doma na Heliconu říkal gravibus. Uvnitř bylo asi tak dvacet čalouněných sedadel, každé pro čtyři lidi. Každé sedadlo mělo vlastní dveře po obou stranách autobusu. Když zastavil, cestující vystupovali po obou stranách (na okamžik se Seldon obával o ty, kteří vystupovali na té straně autobusu, na které jezdila doprava, ale pak si všiml, že každé vozidlo, ať se přibližovalo z kteréhokoli směru, zastavilo v okamžiku, kdy se k autobusu přiblížilo. Žádné z nich kolem něj nepřejelo, dokud stál.)
Dors Seldona netrpělivě postrčila a on se pohnul k sedadlu, kde byla dvě sousedící místa. Dors šla těsně za ním. (Muži vždy nastupovali i vystupovali první.) Dors zamumlala: "Přestaň studovat lidstvo. Zkus si trochu všímat svého okolí."
"Budu se snažit."
"Například," řekla a ukázala na hladkou, na několik částí rozdělenou oblast na zadní stěně opěradla sedadla, které bylo přímo před nimi.
Jakmile se autobus dal do pohybu, začala se na ní rozsvěcovat slova, označující příští zastávku a důležité struktury nebo křižovatky, které byly v její blízkosti.
"Tahle věc nám pravděpodobně dá vědět, až se budeme přibližovat k přestupnímu bodu. Alespoň, že tenhle sektor není úplně barbarský."
"Dobře," řekl Seldon. Potom, po chvilce, se naklonil k Dors a zašeptal: "Nikdo se na nás nedívá. Zdá se, jako by si vytvořili nějaké umělé hranice, které chrání soukromí jednotlivce i v hustě zalidněném místě. Všimla sis toho?"
"Považovala jsem to za samozřejmé. Pokud to bude jedno z pravidel tvé psychohistorie, na nikoho tím neuděláš zvláštní dojem."
Jak Dors správně uhodla, tabulka před nimi nakonec ohlásila, že se blíží k přestupnímu místu, odkud odjíždí přímá linka k Sakratoriu.
Vystoupili a znovu museli čekat. Někol…
