Evžen Oněgin (Alexandr Puškin)

Obsah

Veršovaný román Evžen Oněgin podává obraz ruské společnosti na počátku 19. století. Hrdinou je Evžen Oněgin, typ ruského šlechtice jehož povahu básník jménem naznačuje (podle severoruské řeky Oněgy). Oněginovi se dostalo vychování podle tehdejší módy. Naučil se plynně francouzsky, uměl se ve společnosti chovat, ale jinak bylo jeho vzdělání povrchní. Ve společnosti byl vítán pro bystrý vtip, jímž se rád blýskal. Kromě společnosti neměl zájem o nic, leda o hýření a rozkošnický život. Když se nabažil světáckého života, chtěl se oddati literární práce, ale stará línost zase zvítězila. Z nudy jej vytrhla zpráva, že strýc zemřel a že se má ujmout po něm dědictví. Ale ani pobyt na venkově ho nezmění. V touze po činech zavádí na své vsi rozmanité neužitečné novoty, jimiž si sedláky nezíská, ale sousedy proti sobě spíše popudí. Na vsi se seznámí s mladým statkářem Vladimírem Lenským. Lenský je nepraktický snílek, jenž v neplodném veršotepectví a v mlhavém filosofování utrácí zbytečně čas. Lenský už od mládí miluje dceru sousedního statkáře Larina Olgu, děvče veselé, trochu koketní, pravý opak své sestra Taťány, dívky snivé a sentimentální. Oněgin je Lenským uveden do rodiny paní Larinové, nyní již ovdovělé. Rázem okouzlí svým zjevem Taťanu, sám však předstírá chlad a o lásce mluví s pohrdáním. Pro Taťanu však je ztělesněným ideálem, jak si jej vytvořila podle četby románů. Když se Oněgin jejich domu vyhýbá, vyzná mu lásku. Oněgin však její lásku odmítá, snad prý časem najde někoho, kdo bude její lásky hodnější než on. Taťana - uražena ve svých citech - se trápí, zatím co se Olga těší z radosti lásky. Při nahodilé návštěvě Lenského projevuje Taťana ardost, že Oněgin také přišel. Oněgin si myslí, že to nastrojil Lenský, a chce se mu pomstít. Tančí okázale s Olgou. Tím vzbudí u Lenského žárlivost, až jej Lenský vyzve na souboj. V souboji Lenský padne. Olga se brzy provdá za hulánského důstojníka a jde z domova. Taťana chová stále sentimentální lásku k Oněginovi. Přichází do domu Oněginova, aby se tam za jeho nepřítomnosti blouznivě pokochala vším, co on měl v rukou, aby podle knih,jež on četl, a podle toho, co on si v knihách poznamenával, hádala charakter muže, jejž tak bolestnou láskou milovala. V zimě odjede s matkou do Moskvy a tam se po krátkém čase provdá za obstárlého generála. Oněgin ji pak pozná jako přední dámu společnosti. Teď se mu zdá, že odpovídá jeho představám. Cítí, že ji miluje. Touží po ní, píše jí, ale ona na dopisy neodpovídá. Oněgin využije nepřítomnosti jejího muže a přijde jednou zrána do domu neohlášen a najde Taťanu jak čte jeho list. Vyznává jí znovu svoji lásku, ale Taˇatna, ač jej dosud miluje, odmítá jeho city. Je vdaná za jiného a tomu chce zůstat věrná.

— 1 —

---

Stručná charakteristika díla

Příběh ve verších, odehrávající se v Rusku první poloviny devatenáctého století. Jeho námětem je život v Rusku, společenské zvyky i niterné pocity autora. Autor hledá v tomto románu pozitivní náplň života, ukazuje skutečné hodnoty v kontrastu s povrchností, živost města oproti stálosti venkova (díky tomu výstavbu tohoto díla můžeme charakterizovat jako zrcadlovou kompozici).

Charakteristika hlavních postav

• Eugen Oněgin: Hlavní hrdina představuje v díle tzv. zbytečného člověka, tj. pojem u zejména ruských romantických autorů běžný, vyskytuje se i u Michaila Jurjeviče Lermontova v "Hrdinovi naší doby". Příliš se zabývá sám sebou, ač není zlý, tak způsobuje zlo. Je to hejsek, zkažené dítě města, je lehkovážný. Ač je plný předsevzetí a úmyslů, není schopný je plnit a ztrácí smysl života.
• Vladimir Lenský: V díle představuje protiklad Oněgina, je to romantický snílek a básník, stane se Eugenovým přítelem, ale nakonec je jím v souboji zabit.
• Taťána: V díle se stává představitelkou nejkrásnějších ženských vlastností, ušlechtilosti a opravdového citu. Její osud je tragický, ale ona se nevzdává a zachovává opravdovost a čistotu své duše.
• Olga: Lehkovážná snoubenka Lenského, svou koketností mu způsobí smrt.

Děj

Eugen Oněgin na začátku knihy zdědí po strýci dost peněz. Odjíždí do Petrohradu a tam vede hýřivý život, po čase je ale dostatkem všeho znuděn a odjíždí na zděděné panství na vesnici. Seznámí se s Vladimirem Lenským a z těchto odlišných bytostí se stanou přátelé. Vladimir se Eugenovi svěří se svou velkou láskou. Je jí Olga Larina. Jejich vztah má kořeny už v dětství a všichni od něj očekávají svatbu. Pravým opakem veselé a lehkovážné Olgy je její starší sestra Táňa. Svou duši utápí v románech s ušlechtilými hrdiny, a stejně tak ušlechtile se Táňa zamiluje do Oněgina. Nevydrží už své napětí a všechny své myšlenky a city vkládá do dopisu, který napíše Oněginovi. Eugen její láskou pohrdne a v zahradě jí šlechetně sdělí svůj negativní postoj. Od té doby je Táňa čím dál tím zničenější a nešťastnější.

Asi půl roku poté se Táně zdá sen, ve kterém ji během strašné vánice medvěd nažene do chaty, kde potkává Oněgina jako krále zvířecích stvůr. Oněgin ji objímá, když vstoupí Olga s Lenským a Eugen Lenského zabije.

Lenskij pozve Oněgina na oslavu Tánina svátku. Tam však Olga koketuje s Oněginem, přítelem svého snoubence. Ten je hluboce raněn, uražen a zklamán. Vyzývá Oněgina na souboj, ve kterém ho Eugen zastřelí.

Po čase Olga přestane truchlit nad mrtvým snoubencem a vdává se. ale starší Táňa stále zůstává sama. Za podpory rodiny musí odjet do Moskvy, kde jí shánějí vhodného manžela.

Mezitím Oněgin cestuje po celém Rusku, snaží se najít smysl života. Když se po třech letech s neúspěchem vrací do Moskvy, potkává tam Táňu jako manželku významného knížete. Pochopí, co ztratil, když ji tenkrát odmítnul a zamiluje se do ní. Snaží se ji získat zpět, tentokrát zase píše vyznání citů jí, snaží se jí přiblížit a získat odpověď. Když se mu to podaří, zjišťuje, že Táňa ho stále miluje, ale nemůže opustit svého manžela a ztratit tak vlastní hrdost. Tím, že ztratí naději na Táninu lásku, ztratí Oněgin i smysl života.

— 2 —

---

Román ve verších Eugen Oněgin zaujímá zvláštní postavení jak v samotné Puškinově tvorbě, tak v dějinách ruské a evropské literatury. Román je vlastně jakýmsi shrnutím všeho nového a převratného, co Puškin přinesl celým svým dílem. Najdeme v něm všestranné, realistické zobrazení ruského života první třetiny 19. století. Román obsahuje skvělé příklady Puškinovy milostné, přírodní a reflexivní lyriky, epického rozvíjení děje i dramatických dialogů.

Básník na tomto románu pracoval téměř sedm a půl roku - od května 1823 do října 1830; další rok věnoval konečným úpravám. Román Eugen Oněgin se skládá z osmi hlav - každá je uvedena jedním nebo několika moty z ruských, ale i cizích autorů - a úryvků z Oněginovy cesty po Rusi. Původně Oněginovy cesty tvořily osmou hlavu, později byly vyřazeny a k románu jen volně připojeny.

Sám děj Puškinova románu je velice jednoduchý. Eugen Oněgin, mladý lehkomyslný unuděný petrohradský dandy, trávící čas na plesích, odjíždí na venkov, kde mu umírá strýc, po němž má dědit. Po smrti strýce se usazuje na vsi, kde vede samotářský život předčasného unavence. Seznamuje se se svým vrstevníkem Lenským, nadšeným ctitelem romantických ideálů, který tvoří protějšek chladnému a skeptickému Oněginovi. Poznává také statkářku Larinovou a její dvě dcery Olgu a Taťánu. Oněgin s ironií sleduje bezbrannou naivitu Lenského a jeho vztah k Olze. Taťána tráví svůj volný čas četbou cizí literatury, miluje rodnou přírodu. Pro Taťánu je Oněgin ztělesněním dívčích snů o muži, a proto mu píše horoucí milostné vyznání. Oněgin však není schopen reagovat jinak než otevřeným odmítnutím. U Larinových naopak vzbudí žárlivost Lenského, který poté vyzve Oněgina na souboj. Lenský v souboji hyne a Oněgin hledá útěchu a zapomenutí v cestování. Po letech se proměněný vrací do Petrohradu, kde se ve společnosti setkává s Taťánou, která se zatím provdala za mnohem staršího vysokého státního hodnostáře. Oněgin se do ní vášnivě zamiluje, zmaten jejím chladem jí píše rovněž horoucí list; při přímém setkání však Taťána jeho lásku odmítá, ačkoliv výslovně přiznává, že jej nepřestala mít ráda. Oněgin tak ztrácí poslední naději, že najde smysl života.

— 3 —

---

Hlavní postava Evžen je typem zbytečného člověka (lišnij čelověk). To je hrdina, většinou příslušník vyšší společenské vrstvy, který se nehodí pro práci ve státní službě, nemůže uskutečnit své sny, a tak upadne do prázdného snění, stane se líným a pasivním k životu, není schopen opětovat lásku.

Evžen odjede na venkov, kde se setká s Taťjánou, která se do něho zamiluje. On její lásku odmítá a na důkaz toho flirtuje s Olgou, snoubenkou svého kamaráda, jehož to velmi rozlítí. Rozzlobený Lenskij vyzývá Evžena na souboj, ten se mu stane osudným.

Evžen se z pocitu viny vydává na cesty. Po letech potká Taťjánu a zamiluje se do ní. Ona je ale věrná svému muži, a tak je tentokrát zraněný Evžen.

Postavy

Evžen - mladý šlechtic; vzdělaný, znuděný, povrchní, lehkomyslný; navštěvuje nejrůznější společenské akce, které mu však vypěstovaly apatii vůči veškerým pocitům, kritizuje na těchto akcích všudypřítomnou přetvářku; má pocit, že je zbytečný, odmítá lásku Taťjány

Lenskij - básník, idealista; horkokrevný, citlivý, žárlivý, výbušný; zamilovaný do Olgy

Taťjána - chytrá, přemýšlivá, romantická, citlivá, věrná, upřímná, tichá, introvertní; zamilovaná do Evžena; trpí odmítnutím

Olga - veselá, společenská, záletná; starší sestra Taťjány; po smrti Lenského se dlouho netrápí

Obsah

Evžen je mladý šlechtic, který žije v Petrohradě. Je krásný a ve společnosti velmi oblíbený. Chodí na nejrůznější společenské akce (plesy, bály, oslavy, večírky) plné konvencí a přetvářky, jež Oněgina nudí a nelíbí se mu. Kritizuje povrchnost společnosti. Když mu přijde dopis od strýce, aby přijel za ním na venkov, rád přijímá.

Když dojel k strýci, zjistil, že strýc zemřel a odkázal mu svůj majetek. Evžen se rozhodne zde zůstat a odpočinout od petrohradské smetánky. Poznává mladého básníka Vladimíra a spřátelí se s ním. Spolu chodí na návštěvu k vdově Larinové, sousedce se dvěma dcerami. Do Olgy, starších z nich, se Lenskij zamiloval, a tak chodili spolu s Oněginem na návštěvu k Larinům často. Druhá ze sester, Taťjána, se zamiluje do Evžena hlubokou neutuchající láskou. Připomíná jí hrdinu z románu, které tak ráda čte. Pošle mu dopis a v něm mu svou lásku vyzná. On jí ale neodpovídá, a když se setkají, vysvětlí jí, že by s ním nebyla šťastná.

Venkov ho už začal také nudit a má pocit, že si lásku nezaslouží. Na Vladimírův nátlak jdou oba na Taťjániny narozeniny. Tam Evžen zjistí, že si všichni myslí, že je jejím nápadníkem, a tak začne vřele flirtovat s Olgou, jíž to vůbec nevadí. To Vladimíra velmi pobouří a vyzve Oněgina na souboj. Ten neodmítne, domnívá se, že si zaslouží trest a jeho život je tak jako tak zbytečný.

Ráno před soubojem Vladimír přemýšlí, jestli má boj smysl, ale co v rozezlení vyslovil, nejde už vzít zpátky. Při souboji je Lenskij zabit a Evžen plný výčitek svědomí odjíždí na cesty. Olga se ze smrti snoubence rychle otřepe a vezme si mladého husara, zato Táňa dlouho truchlí po Evženovi, chodí do jeho domu a vzpomíná na něj. Matka je velmi zarmoucena jejím trápením, odjedou proto spolu do Moskvy, aby se Taťjána vdala. Vezme si generála a žije s ním.

Na svých cestách se Oněgin dostane do Moskvy, kde jde na ples. K jeho velkému úžasu tam potkává Taťjánu a okamžitě se do ní zamiluje. Ona ale neodpovídá na jeho výzvy, stejně jako on na ty její před lety. Napíše jí tedy vroucí dopis. Taťjána v něm vyvolala pocity, o kterých se domníval, že jich není schopen. Když ji jde navštívit, najde ji jak nad dopisem pláče. Vyznává se mu, že jej stále miluje, ale že zůstane věrná svému manželovi. Oněgin je zdrcen.

— 4 —

---

Pod zdáním banality příběhu o neopětované lásce Taťjány k Oněginovi se skrývá věčné téma lidské osamělosti, konflikt jedinečnosti a uniformity, ideálů a rezignace.

Hlavní postavy

Evžen - mladý, znuděný a povrchní muž

Taťjána - skromná, citlivá upřímná

Vladimír - přítel Evžena, zamilován do Olgy

Obsah

Evžen Oněgin, znuděn životem, odjíždí na venkov, kde zdědí majetek svého strýce. Na venkově se mu zalíbí, tak tam zůstane. Spřátelí se zde s Vladimírem Lenským i přesto, že je jeho pravým opakem.

Vladimír se Evženovi svěří se svou láskou k Olze a chce mu ji představit, proto ho vezme na návštěvu ke statkářce Larinové a jejím dcerám - Olze a Taťjáně.

Taťjána se do Evžena zamiluje a napíše mu (francouzsky) milostný dopis o tom, co k němu cítí. Evžen se ale ze situace vyvlékne a opatrně jí poví, že city neopětuje.

Později má Taťjána oslavu narozenin a je pozván i Evžen. Na oslavě ale Evžen tančí pouze s Olgou, což naštve jak Taťjánu, tak i Vladimíra, který ho vyzve na souboj. Evžen na souboj musí, jinak by byl považován za zbabělce. V souboji vyhrává, ale šťastný není - ztratil přítele, proto odjíždí z venkova.

Olga si později najde přítele, za kterého se provdá. Taťjána odjíždí do Moskvy, kde se provdá za vysoce postaveného muže.

Po čase do Moskvy přijede i Evžen, a tentokrát je to on, kdo se zamiluje - do Taťjány. Napíše jí milostný dopis a dokonce se s Taťjánou i setká. Taťjána sice přizná, že Evžena stále miluje, ale svému muži zůstane věrná.

— 5 —

---

Veršovaný román, představující počátek velkého ruského realistického románu 19. století a první velký realistický román i v kontextu ostatních evropských literatur, přináší věrohodné zobrazení ruského života první třetiny 19. století. Na pozadí satiricky zpodobených typů vesnických statkářů i velkosvětské moskevské a petrohradské smetánky ostře vynikají postavy dramatického příběhu - Taťjána, Oněgin a Lenský. Dílo obsahuje skvělé příklady autorovy milostné, přírodní a reflexívní lyriky, epického rozvíjení děje i dramatických dialogů.

Mladý a lehkomyslný Evžen Oněgin žije v Petrohradě, kde většinu svého času tráví na různých plesech a večírcích. Když se dozví, že jeho strýc ochořel, odchází za ním na poslední návštěvu.

Venkov se mu zdá nudný a nezajímavý, přesto se tu po strýcově smrti usadí v jeho domě, který ale také nemá rád.

Nejprve k němu míří množství návštěv, Oněgin je však odmítá a utíká před nimi. Uchýlí se k samotářskému životu. Změní se to až příchodem Vladimíra Lenského, jenž přírodu miluje a venkov se mu moc líbí. Stávají se z nich přátelé. Vedou spolu literární a filozofické rozhovory.

Jednoho dne Lenský seznámí Oněgina s paní Larinovou a jejími dvěma dcerami Taťjánou a Olgou. Oněgin jen sleduje Lenského naivitu v jeho snech o Olgu, a pro její sestru Taťjanu je zase sám Oněgin ztělesněním snu. Myslí si, že si nezaslouží její lásku, protože je necitlivý, ale i přesto ho má ráda. Cit však vítězí nad rozumem...

I přes svou plachost se Taťjána odhodlá a napíše Oněginovi zamilovaný list. Taťjána netrpělivě čeká na odpověď. Až po pár dnech se Oněgin objeví u Larinových. Myslí si, že Taťjána je jen další jeho obdivovatelkou. Poví jí, že není stvořený pro manželství a odmítá ji. To Taťjanu velmi zraní a uzavírá se do sebe.

Po nějaké době Taťjána slaví narozeniny, kde Oněgin flirtuje s Olgou. Lenský ho vyzve na souboj, v němž jej však Oněgin zabije.

Odjíždí z venkova a několik let cestuje.

Po návratu do Petrohradu jde na ples, kde upoutá jeho pozornost krásná žena. Překvapeně pozná Taťjánu, vyzná jí lásku, ale ona, i přestože ho stále miluje, jej odmítne, a zůstává věrná svému muži...

— 6 —

---

Román ve verších, který vznikal přes sedm let, je "encyklopedií ruského života".

Obsah

Veršovaný román, který vypráví o dění (převážně) na ruském venkově na počátku 19. století.

Román je složen z osmi hlav, každá začíná citátem z díla některého známého autora. V románu jsou také často používány jména děl nebo slovní spojení používaná jinými světovými autory.

Hlavní hrdina románu je Evžen Oněgin. Tato postava je představitelem typu takzvaného zbytečného člověka - inteligentní, ale znuděný okolním děním i lidmi, a je neschopen udělat něco, co by ho naplnilo. Zároveň je ale natolik povrchní, že se ani nepokouší svůj život nějak změnit.

Příběh začíná v Petrohradě, kde se seznamujeme s postavou Oněgina. Je to král večírků, plesů a jiných společenských zábav. Po čase ovšem začne být tímto životem znuděný. Vytržením z jeho stereotypu je smrt strýce a získání jeho dědictví. Získá panství na venkově, kam se odstěhuje.

Na vsi se Oněgin seznamuje s novými lidmi. Jedním z nich je básník Lenský. S ním se brzy spřátelí.

Jednoho dne Lenský zavede Oněgina na návštěvu Larinových. Lenský je zamilován do jejich dcery Olgy.

Olgy sestra, Taťána, se okamžitě zamiluje do Oněgina. Je pro ní ztělesněním hrdinů z jejích oblíbených romantických román.

Taťána napíše Oněginovi dopis, kde se mu vyzná ze svých citů. Oněgin však její lásku odmítne a naschvál na plese flirtuje s Olgou, čímž urazí city Lenského i Taťány.

Lenský ho kvůli tomu vyzve na souboj, při kterém je Oněginem zastřelen.

Olga se brzy provdá za jiného a opustí domov. Oněgin mezitím opustí venkov. Taťána je sama a utápí se ve vzpomínkách.

Její matka po ní chce, aby se provdala, a proto s ní odjede do Moskvy k tetě, kde je více příležitostí k seznámí. Nakonec svolí k tomu, aby si vzala knížete.

Oněgin mezitím cestuje a nakonec jeho kroky zamíří do Moskvy. Zde se po letech setkává s Taťánou. Zjistí, že se změnila. Nečervená se, neuhýbá pohledem a její city k němu jako by zmizely beze zbytku. Oněgin se do ní zamiluje a pošle jí milostný dopis. Ona mu ovšem neodepíše. Oněgin se trápí a rozhodne se Taťánu navštívit osobně.

Poté ji najde, jak sedí se slzami v očích, jak si čte jeho dopis. Oněgin jí vyzná lásku, ale ona ho odmítne (i když ho stále miluje), protože chce zůstat věrná svému muži. Oněgin ztrácí poslední naději.

— 7 —

---

Román zbytečného člověka

Na pozadí osudů postav románu ve verších kreslí autor svěží obraz života v Rusku.

Místo a doba děje

Děj se odehrává na ruském venkově počátkem 19. století.

Obsah

Evžen Oněgin je lev salónů, chodí na plesy a večírky, ale po chvíli ho to začne nudit, a tak se odstěhuje na ruský venkov, kde zdědil venkovské sídlo po svém strýci. Společníka mu dělá básník a jeho přítel Lenský. Lenský se zamiluje do Olgy - dcery Larinů. S touto rodinou potom seznámí i Oněgina a chce mu představit Olgu. Oněgin se seznámí i s její sestrou Taťjánou, která se do něj zamiluje. Taťjána mu napíše dopis, kde mu vyzná všechny své city. Nedočká se však kladné odpovědi. Oněgin si myslí, že by jejich manželství nebylo šťastné. Později je Oněgin Lenským pozván k Larinům na oslavu Taťjánina svátku, ale zjistí, že si každý myslí, že je tam jen kvůli Taťjáně, a tak celý večer tančí s Olgou. Lenský je tím znepokojen a vyzve Oněgina na souboj. Ten Lenského zabije. Poté se vydá pryč, na útěk, putuje po Rusku. Nakonec zamíří do Petrohradu, kde potká Taťjánu. Ta má ale už za manžela jiného muže, který ji miluje. Oněgin se jí začne dvořit, napíše pár dopisů, potom jí dokonce přijde vyznat lásku. Ona zjistí, že ho pořád miluje, ale odmítá ho.

Charakteristika hlavních postav

Evžen Oněgin - připadá si na světě zbytečný; cynik, znuděný, lehkovážný

Taťjána - protiklad Evžena Oněgina, plná citů; naivní, skromná, romantická

Olga - sestra Taťjány, žena Lenského; veselá

Lenský - přítel Oněgina; snílek, básník

Hlavní myšlenka

Když člověk udělá chybu, je pak těžké ji napravit.

Taťjána se do Oněgina zamiluje a dá mu to jasně najevo svým dopisem. Ale Oněgin chladně odpoví, že by to nemělo smysl. Poté, co si vezme Taťjána jiného muže, Oněginovi dojde, že ji miluje. Napíše jí několik dopisů, ale Taťjána, která ho stejně pořád miluje, odpoví tak chladně jako kdysi on.

— 8 —

---

Puškinův román o zvláštním a nenaplněném vztahu Taťány Larinové a Evžena Oněgina.

Hlavní postava románu ve verších, Evžen Oněgin, je typ schopného, vzdělaného, avšak lehkovážného šlechtice, který ztrácí smysl života a stává se věčně nespokojeným a znuděným, takzvaným zbytečným člověkem. Jeho povahovým protějškem je statkář Vladimír Lenský (v jiných vydáních Lenskij), ne zrovna nadaný básník a velmi naivní člověk, snílek a romantik. Ženské postavy příběhu jsou taktéž povahově protikladné - Olga je extrovertní, společenská, koketní, veselá a bezstarostná, kdežto Taťána je sečtělá, vážná, sentimentální, romanticky založená a morální.

Obsah

Evžen Oněgin je petrohradský mladý elegán, popisovaný jako hoch lehké krve, nadaný, leč světem znuděný a vrstevníky opovrhující. Je velmi inteligentní, zná literaturu i historii, raději než dějepravou se ale zabývá ekonomií, jsa sám ekonom. Žije jen velkoměstskými večírky, divadelními představeními a slavnostmi.

Jednoho dne se Oněgin dozví, že jeho strýc zemřel a zanechal mu velkolepý statek. Odjíždí se na něj podívat a po nějakou dobu je nucen nechat Petrohrad i s jeho životem za sebou.

Na statku si Oněgin najde přítele - snílka a básníka Lenského. Tráví s ním mnoho času, diskutují, a právě díky němu získává vědomí o životě na statku. Dozví se, že Lenský je zasnouben s dcerou statkářky Olgou, sníž se zná již od dětství a velmi ji miluje.

Oněgin se seznámí i s Taťánou, která je sestrou Olgy. Přestože jsou sestrami, jsou velmi rozdílné - Olga je veselá a lehkovážná, zatímco Taťána je vážná a racionální. Taťána se brzy do Oněgina zamiluje a napíše mu i dopis, v němž se mu vypisuje ze svých ušlechtilých citů. On ji odmítá - je na různé nadbíhání zvyklý z života ve velkoměstě a nevěří, že by venkovskou dívku hnala čistá láska.

Zanedlouho se začne Oněgin na statku nudit. Když hledá nějaké rozptýlení, pokusí se flirtovat s Olgou na oslavě Taťániných jmenin, což Lenský bere jako osobní zradu. Olga svého poklesku sice lituje, ale Lenský si vezme do hlavy, že po vzoru svých romantických hrdinů vyzve Oněgina na souboj na život a na smrt. Sejdou se u starého mlýna a Oněgin svého protivníka zabíjí. Hned poté opouští statek a vrací se do velkoměsta.

Život plyne dál - Oněgin cestuje po Rusku, Olga se provdá a Taťána odjíždí s matkou do Moskvy, aby se zde provdala za knížete Gremina. Již jako s vdanou ženu ji potká Oněgin na jednom z petrohradských večírků. Je jí oslněn a zahoří k ní láskou. Vyznává se jí ze svých citů, píše jí dopisy, ale nedostává odpověď. Když se konečně setkají osobně, prozradí Taťána Oněginovi, že ho sice stále miluje, ale nebude nevěrná svému manželovi. Oněgin nadobro ztrácí smysl svého života.

"Čím míň jsme uchváceni ženou, tím více se jí líbíme."

Ukázka z knihy

"Píšu vám - co víc? Píšu já vám.
Co na tom slova pozmění?
Vím, sama si tím přivolávám
trest - vaše opovržení.
Jestli však sebemenší závan
lítosti vzbudí ve vás cit,
nemůžete mě zatratit.
Všechno by, věřte, ve mně spalo,
nikdy bych vám s tou bezmocí,
s tou hanbou nešla na oči,
mít naději, a třebas malou,
že občas, aspoň tu a tam
projížďka zavede vás k nám,
že vaše tvář, váš hlas v mém světě
mihne se, a že pak jen vás
budu mít v srdci po ten čas,
než zase znova přijedete.
Vás neláká však společnost.
Na vsi je všechno všední, skromné,
a v nás... v nás nenajdete skvost,
i když jste vítán v našem domě."

— 9 —

---

Děj tohoto románu se odehrává na ruské vesnici a v Moskvě počátkem 19. století. Evžen Oněgin (EO) je šlechtic, který přijíždí na venkov, aby převzal dědictví po svém strýci. Na ruské vsi se seznamuje se statkářem a básníkem Lenským. Lenský ho seznamuje s rodinou Larionových (vdova a dvě dcery - Olga a Taťána). Taťána se vášnivě zamiluje do Oněgina. EO se jejím citům vysmívá a naschvál flirtuje se sestrou Olgou, která je snoubenkou Lenského. Lenský vyzývá EO na souboj. Lenský je zabit. Larionovi se stěhují do Moskvy. Olga se provdala za důstojníka, Taťána se provdala za staršího knížete. Po letech se v Petrohradu opět EO setkává s Taťánou. EO se do ní zamiluje a píše Taťáně dopisy, které však zůstávají bez odezvy. Oněgin osobně navštíví Taťánu a vyzná ji lásku. Taťána Oněgina odmítá a zůstává věrná svému muži.

— 10 —

Ukázky

Když potom bujarého mládí
čas Eugenovi nadešel,
čas nadějí, jenž k stesku svádí,
Francouze vyhnali, i šel.
Můj Oněgin je na svobodě;
jak dandy z Londýna si chodě,
vždy v módních šatech, načesán,
vpad do společnosti jak pán.
To ovládal již, a ne špatně,
franštinu, bezvadně jí psal,
mazurku lehce tancoval
a ukláněl se elegantně.
Svět usoudil - co více chtít? -
že moudrý, milý musí být.

(s. 14)

— 1 —

---

Jenomže Lenskij ani stínem
nejevil touhu pouta nést,
spíš chtělo se mu s Oněginem
od srdce rozhovory vést.
I sešli se. Vlna a kámen,
verše a próza, led a plamen
jsou sotva si tak vzdáleny.
Ten skeptický, ten nadšený,
se spolu nejdřív nudívali.
Pak zvykli si, pak zapláli,
co den se navštěvovali
a nerozlučnými se stali.
Tak lidé - pravdu chcete-li,
se z dlouhé chvíle přátelí.

My však i tohle sotva známe.
Ba, znechuceni všedností,
za nuly všechny lidi máme
a sebe za osobnosti.
Hrajem si na Napoleony
a lidských tváří milióny
jsou pro nás pouhou podnoží.
Cit, ten už člověk odloží.
Eugena snést lze líp než jiné,
neb byť i lidi dobře znal
a celkem jimi pohrdal,
k pravidlu výjimka se vine:
zas jiné uměl ocenit
a v cizí svět se uměl vžít.

(s. 55)

— 2 —

---

Toť Taťánou ji zvou. A věru,
bez krásy, tváře ruměné,
jež obdařily druhou dceru,
kdo všimne si jí, vzpomene?
Divoká, teskná, mlčenlivá,
jak plachá lesní laň se dívá,
a mezi svými bezmála
jak cizí se vždy chovala.
Za svého dětství přec jen s dětmi
si nikdy družně nehrála
a otci, matce vtiskala
jen nechtíc polibek vždy letmý
a často sama celý den
sedala mlčky u kamen.

(s. 63)

— 3 —

---

Taťánin dopis oněginovi

Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milostný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdyby jen stán naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my... z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.

(...)
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě. Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám Tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mi zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!

(s. 91)

— 4 —

---

Na hlavu, v sněhu položenou,
smrt podivný mír vložila.
Měl hruď skrznaskrz prostřelenou,
krev tekla z rány, kouřila.
Před chvílí v srdci jeho těla
živoucím hlasem vášeň zněla,
nenávist, láska, naděje
valila svoje ručeje.
A teď jak v opuštěném bytu
vše oněmlo, vše ztemnělo,
vše navěky se dochvělo.
Rolety spadly, okna spí tu
osleplá. Paní je tatam.
I stín je pryč. Kde, ví Bůh sám.

(s. 177)

— 5 —

---

Oněginův dopis taťáně

Když tenkrát maně jsme se střetli,
já, zahlédnuv váš úsměv světlý,
té něze bál se věřiti,
a známé city popíraje,
i když má volnost ponurá je,
přec nechtěl jsem ji ztratiti.
A co nás rozloučilo dále...
Nebohý Lenskij v oběť pad...
Všeho, co miloval jsem stále,
já musel jsem se tehdá vzdát;
všem odcizen a cizí všemu,
já viděl v klidu, volnosti
náhražku štěstí, radosti!
Jak zmýlil jsem se ke zlu svému!

(s. 239)

— 6 —

---

Jsem u konce však: nebudu
se sobě vzpírat v marném zdání;
vím, nemohu již: jste má paní.
Vzdávám se svému osudu.

(s. 240)

— 7 —

---

A štěstí bylo přec tak snadné
a blízké tak!...Můj osud však
je rozhodnut. Když srdce vadne,
je lhostejno, zda tak či tak.
Mě se slzami zaklínala
má matka; a já jsem se vdala;
nebylo žádné úlevy
pro smutné srdce. Ale vy
teď musíte mě zanechati.
Já vím: ve vašem srdci jest
složena hrdost, přímá čest.
Já miluji vás (k čemu lháti?),
však jiný je už mužem mým,
a já ho nikdy nezradím.

(s. 250)

— 8 —

---

XXXVI

Ples znavil Oněgina.
Spánekmu jitro v půlnoc změnil dnes.
Syn rozkoše a radovánek
v stín blažených se klidně snes.
Vstav ve dvanáct, je hotov s prací.
Tak život se mu stále vrací,
táž jednotvárnost, tatáž směs.
A zítra zas, jak včera, dnes.
Leč byl-li šťasten též, se ptáte,
v své volnosti a v květu let...?

— 9 —

---

XXXVII

Ne: brzo ustydly v něm city
a omrzel ho světa šum.
I krasavic byl brzo sytý,
dav sbohem zevšednělých snům.
I nevěra ho unavila,
z přátelství lhostejnost jen zbyla,
vždyť nelze přece tolikrát
s paštikou biftek jísti ráda šampaňským to zalévati
a mluvit vtipně cokoli,
když hlava přec jen rozbolí.
A třeba za zbojníka platil,
i hádek syt byl nakonec,
i olova i šavle přec.

— 10 —

---

XXXVIII

Ten neduch, jehož příčin minu,
ač rozbor by byl na čase,
podobný anglickému spleenu,
jenž rusky chandra říká se,
ho ponenáhlu zachvacoval.
Sebevraždu, té nemiloval,
a sláva bohu, nezkusil,
však k životu pln chladu byl.
Jak Childe Harold teď zasmušilý
si do salónů vcházet zvyk
a světské klepy, zábav ryk,
vzdech náročný a pohled milý
ho vzrušovat už neuměl,
a lhostejný, dál mimo šel.

— 11 —