Celá e-kniha Medvídek Pú ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 6
ve které má Ijáček narozeniny a dostane dva dárky
Ijáček, starý šedivý osel, stál na břehu potoka a hleděl na svůj obraz ve vodě.
„Dojemný," řekl. „To je to pravé slovo. Dojemný." Otočil se a kráčel pomalu asi dvacet stop po proudu, přebrodil se a šel po druhém břehu pomalu zpátky. Pak se zas zahleděl na sebe do vody.
„Vždyť jsem si to myslil," řekl. „O nic lepší z této strany. Ale nikomu na tom nesejde. Všem je to jedno. Dojemný, to je ono." Zapraskalo za ním roští a objevil se Pú.
„Dobré jitro, Ijáčku," řekl Pú.
„Dobré jitro, Medvídku Pú," řekl Ijáček zachmuřeně.
„Jestli je to vůbec dobré jitro," řekl. „Pochybuju," dodal.
„Proč, co se stalo?"
„Nic, Medvídku Pú, nic. Každý zkrátka nemůže a někdo zas nemá. To je vše."
„Co každý nemůže?" řekl Pú a podrbal se na nose.
„Mít zábavu. Zpěv a tanec. Obejdeme tady ten morušový keř."
„Ach," řekl Pú. Dlouho přemítal a pak se zeptal: „Jaký morušový keř?"
„Bonhomie," povídal Ijáček zachmuřeně. „Francouzské slovo a znamená dobrosrdečnost. Nenaříkám si, ale je to tak." Pú se posadil na velký kámen a pokoušel se promyslit si to.
Připadalo mu to jako hádanka a on se nikdy v hádankách nevyznal, vždyť je Medvěd s nepatrným rozumem. A tak si raději zazpíval:
Láda, láda, čokoláda,
a tu každá bába ráda,
i když sejí třese brada,
láda, láda, čokoláda.
To byla první sloka. Když dozpíval, Ijáček neřekl, že by se mu to zrovna nelíbilo, a tak mu Pú přeochotně zazpíval druhou sloku:
Láda, láda, čokoláda,
tou vždy uctíš kamaráda,
té s i moje srdce žádá,
láda, láda, čokoláda.
Ijáček stále nic neříkal, a tak si Pú tiše přezpíval třetí sloku jen pro sebe:
Láda, láda, čokoláda,
lepší je než marmeláda.
Lada, lada, čokoláda,
tramtaráda, tramtaráda.
„To je správné," řekl Ijáček. „Jen si zpívej. Tidly dum, tidly tam. Kvete máj, pojďme v háj! Buď veselý!"
„To taky jsem," řekl Pú.
„Někomu je hej," řekl Ijáček.
„Proč, co se děje?"
„Copak se něco děje?"
„Jsi takový smutný, Ijáčku."
„Smutný? Proč bych byl smutný? Mám narozeniny. Nejšťastnější den v roce."
„Narozeniny?" řekl Pú užasle.
„Ovšem. Nechápeš? Podívej se na všechny ty dárky," mávl nohou. „Podívej se na ten sváteční dort. Svíčky a růžová poleva."
Pú se rozhlédl - nejprve nalevo a pak napravo. „Dárky? Sváteční dort? A kde?" řekl Pú.
„Cožpak nevidíš?"
„Ne," řekl Pú.
„Já taky ne," řekl Ijáček. „Žert," vysvětloval. „Haha!" Pú se podrbal na hlavě, tak tím byl zmaten.
„Ty máš opravdu narozeniny?" zeptal se.
„Ano."
„Ach! Tak mnoho štěstí a zdraví, Ijáčku."
„Mnoho štěstí a zdraví, Medvídku Pú."
„Ale já nemám narozeniny."
„Ne, já mám."
„Ale ty jsi řekl: Mnoho štěstí a zdraví."
„A proč ne? Přece nechceš být nešťastný na mé narozeniny?"
„Ach tak!" řekl Pú.
„Je to už tak dost zlé," řekl Ijáček a málem propukl v pláč, „že jsem sám nešťastný, bez dárků, bez dortu a bez svíček, skoro vůbec bez povšimnutí, a kdyby měli být ještě druzí nešťastní -" To bylo pro Púa příliš.
„Počkej tady," křikl na Ijáčka, a co mohl, uháněl domů; cítil, že musí hned sehnat aspoň nějaký dárek pro Ijáčka, a potom si ještě vymyslit něco vhodného.
Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko.
„Nazdar, Prasátko," řekl Pú.
„Nazdar, Pú," řeklo Prasátko.
„Co to děláš?"
„Chci dosáhnout na klepátko," řeklo Prasátko. „Přišlo jsem právě -"
s„Počkej, udělám to sám," řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. „Viděl jsem zrovna Ijáčka," začal, „a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený - znáš přece Ijáčka -, a tak jsem tak stál a - Co tak dlouho neotvírá, ten co tu bydlí." A znovu zaklepal.
„Ale Pú," řeklo Prasátko, „vždyť je to tvůj dům!"
„Aha!" řekl Pú. „Opravdu," řekl. „Tak pojďme dál."
Vešli, nejdříve šel Pú ke kredenci, jestli nemá ještě nějakou maličkou láhev medu; byla tam, tak ji sundal.
„Dám ji Ijáčkovi," vysvětloval, „jako dárek. Co ty mu dáš?"
„Nemohlo bych mu ji dát taky?" řeklo Prasátko. „Jako…
