Celá e-kniha Soukromý: Nástrahy zubařského křesla ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
X
„U telefonu je nějaká dáma, která s vámi chce hovořil pane,“ oznámil George.
Před týdnem Poirot neuhodl totožnost svého návštěvníka. Tentokrát se nezmýlil. Hlas poznal okamžitě.
„To je pan Hercule Poirot?“
„U telefonu.“
„Tady je Jane Oliverová -neteř pana Alistaira Blunta.“
„Ano, slečno Oliverová.“
„Mohl byste, prosím, přijet do Gotického domu? Chtěla bych vám říct něco, o čem byste asi měl vědět.“
„Jistě. V kolik hodin by vám to vyhovovalo?“
„V půl sedmé, prosím,“
„Budu tam.“
Hlas na okamžik znejistěl.
„Doufám -doufám, že vás nevyrušuji při práci?“
„Ale vůbec ne. Očekával jsem, že mi zavoláte.“
Rychle zavěsil, S úsměvem se odtáhl od telefonu, Zajímalo ho, jakou záminku si Jane Oliverová pro jeho návštěvu vymyslela. Hned po příjezdu do Gotického domu ho uvedli přímo do velké knihovny s výhledem na řeku. Za psacím stolem seděl Alistair Blunt a duchem nepřítomně si hrál s nožem na papír. Působil poněkud znaveným dojmem muže, na kterého už je ženské osazenstvo domácnosti příliš.
U krbové římsy stála Jane Oliverová, Když Poirot vstoupil, právě hovořila zavalitá žena středního věku:
„...a já si vážně myslím, Alistaire, že by se v téhle věci na mě měly brát ohled.“
„Ano, Julie, samozřejmě, samozřejmě,“ promlouval k ní Alistair Blunt konejšivě a vydal se přivítat Poirota.
„A jestli hodláš říkat takové hrozné věci, okamžitě odsud odejdu,“ dodala ona dobrá žena. „To bys měla, mami,“ pronesla Jane Oliverová.
Paní Oliverová vyplula z pokoje, aniž by se vůbec uráčila zaznamenat Poirotovu přítomnost.
„Jste velice laskav, pane Poirote, že jste přijel,“ řekl Alistair Blunt. „Se slečnou Oliverovou se už, tuším, znáte? To ona pro vás poslala -“
„Jde o tu pohřešovanou ženu,“ vložila se náhle Jane, „co jsou jí plné noviny. Slečna Něco Sealová.“
„Sainsbury Sealová? Ano?“
„Je to takové pompézní jméno, proto si ho pamatuji. Mám mu to říct já, strýčku Alistaire, nebo to mám nechat na tobě?“
„Je to tvůj příběh, drahá.“
Jane se znovu obrátila k Poirotovi.
„Třeba to není vůbec důležité, ale myslela jsem, že byste to měl vědět.“
„Ano?“
„Jde o poslední návštěvu strýce Alistaira u zubaře Tedy nemyslím tu úplně poslední, ale tehdy asi před třemi měsíci. Jela jsem s ním v rollsu do ulice Královny Charlotty s tím, že se pak svezu za jedněmi známými do Regenťs Parku, a auto se pak vrátí pro strýce. Zastavili jsme před domem číslo 58, strýc vystoupil z auta a právě v tu chvíli vyšla z toho domu nějaká žena -tak středního věku s rozčepýřenými vlasy a v dost výstředních šatech. Namířila si to přímo ke strýci a spustila (hlas Jane Oliverové se vyhoupl do afektovaného pištění): „Ach pane Blunte, vy už si na mě určitě nepamatujete, viďte.“ No, mně bylo ze strýcova výrazu naprosto jasné, že si nepamatuje ani v nejmenším -“
Alistair Blunt vzdychl.
„To se mi stává neustále. Tuhle větu slýchávám snad od každého -“
„Nasadí takový svůj speciální výraz,“ pokračovala Jane. „Moc dobře ho poznám. Něco mezi zdvořilostí a rozpomínáním. Na to by neskočilo ani malé děcko. Začal s tím svým naprosto nepřesvědčivým tónem. „Ach -ehm -jistě.“ Ta strašná ženská pokračovala: „Jen si vzpomeňte, s vaší ženou jsme byly skvělé přítelkyně!““
„Tohle taky často říkají,“ pronesl Alistair Blunt ještě sklíčenějším hlasem.
Poněkud zkroušeně se usmál.
„Vždycky to skončí stejně. Nabízejí vám předplatné na to či ono. Tentokrát jsem vyvázl celkem levně -stačilo pět liber na nějakou buddhistickou misii.“
„Skutečně se znala s vaší manželkou?“
„Podle buddhismu jsem si řekl, že to muselo být v Indii. Pobývali jsme tam asi před deseti lety. V žádném případě ale nemohly být s mou ženou skvělé přítelkyně, protože to bych o tom věděl. Nejspíš se s ní setkala na nějaké recepci.“
„Já nevěřím tomu,“ vstoupila do hovoru Jane Oliverová, „že tetu Rebeccu vůbec znala. Podle mě to byla jenom záminka, aby s tebou mohla mluvit.“
„Ano, to je docela možné,“ připustil Alistair Blunt shovívavě.
„Víš, strýčku,“ řekla Jane, „připadá mi dost podivné, jak se snažila s tebou za …
