…dřívka sbírej jedna dva tři…
I
O čtyřiadvacet hodin později zavolal Japp Poirotovi. Jeho ním hlas zněl trpce.
„Balíme! Všechno je v háji!“
„Co tím myslíte, příteli?“
„Morley přece jenom spáchal sebevraždu. Už máme motiv.“
„A jaký"
„Zrovna jsem dostal lékařskou zprávu o Amberiotisově smrti. Nebudu vás zatěžovat odbornými termíny - laicky řečeno zemřel na následky předávkování adrenalinem a prokainem. Ty, jak jsem ze zprávy pochopil, zaútočily na jeho srdce a on zkolaboval. Takže když nám ten zatracený nešťastník včera odpoledne tvrdil, že je mu zle, mluvil pravdu a nic než pravdu. Takže to bychom měli. Adrenalin a prokain jsou látky, které zubaři aplikují do dásně -způsobují lokální umrtvení. Morley udělal chybu, vstříkl pacientovi nadměrnou dávku, a když pak Amberiotis odešel, uvědomil si, čeho se dopustil. Nedokázal se s tím vyrovnat, a tak se zastřelil.“
„Pistolí, o které nikdo nevěděl?“ divil se Poirot.
„To přece neznamená, že ji nemohl mít. Příbuzní nemusí vědět o všem. Divil byste se, co kolikrát takoví příbuzní vůbec netuší!“
„Ano, to máte pravdu.“
„Takže to bychom měli,“ zopakoval Japp. „Naprosto logické vysvětlení celé téhle záležitosti.“
„Víte, příteli,“ řekl Poirot, „mě tohle vysvětlení tak úplně neuspokojuje. Jistě, po lokálním umrtvení se u některých pacientů může dostavit alergická reakce. Adrenalinová idiosynakrazie je známou věcí. V kombinaci, s prokainem stačí k vyvolání otravných účinků i malá dávka. Doktor, či v našem případě zubař, který by tuto látku aplikoval, by si z toho však většinou nedělal až tak těžkou hlavu, že by se kvůli tomu zastřelil!“
„To ano, ale vy mluvíte o případech, kdy byla do pacienta vpravena normální dávka. V takových případech na dotyčného doktora nepadá ani stín viny. Smrt způsobila zvláštní povaha pacientova organismu. V našem případě je ale nad slunce jasné, že šlo o nadměrnou dávku. Zatím ještě neznají přesné množství -přijde mi, že tyhle kvantitativní analýzy dneska trvají celou věčnost –není ale pochyb, že šlo o podstatně větší dávku, než je obvyklé. A to znamená, že Morley musel udělat chybu.“
„I tak,“ oponoval Poirot, „se jedná jen o omyl. Nedá se na to nahlížet jako na zločin.“
„To sice ne, ale v branži by mu to rozhodně neprospělo. Vlastně by ho to dokonale zničilo. Nikdo se nepožene k zubaři, který do vás dost pravděpodobně může vstříknout smrtelnou dávku jedu jenom proto, že je čistě náhodou trochu roztržitý.“
„Připouštím, že to by bylo dost podivné počínání.“
„Takové věci se stávají -stávají se lékařům, přihodí se lékárníkům... Po celá dlouhá léta jsou opatrnost a spolehlivost sama, a pak najednou -stačí chvilková nepozornost, neštěstí je na světě a ti nebožáci jsou v tom až po uši. Morley byl citlivý člověk. Když jde o lékaře, vždycky je po ruce lékárník nebo drogista, kteří částečně přebírají břemeno odpovědnosti. Nebo je na ně hodí dokonce celé. V tomhle případě ale nese celou odpovědnost Morley.“
Poirot stále namítal:
„Copak by nezanechal nějaký vzkaz na rozloučenou, ve kterém by se svěřil s tím, co provedl? A že není schopen nést následky? Nebo něco na ten způsob? Alespoň pár slov pro svou sestru?“
„Ne. Jak se mi to tak jeví, prostě si najednou uvědomil, co způsobil, ztratil hlavu a vybral si ten nejjednoduššÍ způsob, jak z toho vycouvat.“
Poirot neodpovídal.
„Znám vás, starý brachu,“ řekl Japp. „Jak se jednou zakousnete do nějaké vraždičky, nikdo vás nepřesvědčí, že to vražda není! Uznávám, že tentokrát jsem vám tohohle brouka do hlavy nasadil já. Nedá se nic dělat, spletl jsem se. To klidně přiznávám.“
„Víte,“ řekl Poirot, „stále si myslím, že může existoi jiné vysvětlení.“
„Troufám si tvrdit, že přímo spousta jiných vysvětlení. Všechny jsem je vzal v úvahu, ale jsou příliš přitažená za vlasy. Tak třeba předpokládejme, že Amberiotis zastřelil Morleyho, vrátil se do hotelu, přepadly ho výčitky svědomí, a tak spáchal sebevraždu. K té použil léků, které ukradl v Morleyho ordinaci. Jestli máte dojem, že je tohle pravděpodobné, tak já…
