Nástrahy zubařského křesla (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

II

Dveře domu číslo 58 otevřel policejní strážník.

„Pan Poirot?“ zeptal se uctivě.

„Ano, to jsem já.“

„Vrchní inspektor je nahoře. Ve druhém patře -vyznáte se tu?“

„Byl jsem tu dnes ráno,“ odvětil Hercule Poirot.

V pokoji narazil na tři muže. Když vstoupil, Japp k němu vzhlédl.

„Rád vás vidím, Poirote,“ přivítal ho. „Zrovna ho chceme odklidit, chcete se na něj ještě mrknout?“

Muž s fotoaparátem, klečící u mrtvého těla, vstal.

Poirot přistoupil blíže k mrtvole, která ležela u krbu. Smrt nijak výrazně vizáž pana Morleyho nepoznamenala, Jen těsně pod pravým spánkem přibyla tmavá skvrnka, Kousek od jeho rozpažené pravé ruky se válela malá pistole.

Poirot pomalu zavrtěl hlavou.

„Už máme za sebou klasickou rutinu,“ pronesl Japp.

„Otisky prstů a tak dále.“

Poirot se usadil.

„Tak povídejte,“ vyzval inspektora.

Japp sešpulil rty a spustil: „Mohl se zastřelit. Zřejmě se také sám zastřelil. Na zbrani jsou jen jeho otisky. Něco mi tu ale nehraje.“

„Povídejte... “

„No, ze všeho nejvíc to, že neexistuje jediný důvod, proč by se měl zastřelit... Těšil se dobrému zdraví, vydělával slušné peníze, nikdo nevěděl o žádných jeho problémech. Nezapletl se s žádnou ženou, alespoň,“ opravil se okamžitě Japp, „pokud víme. Netrpěl změnami nálad nebo depresemi, nechoval se nijak podivně. To je jeden z důvodů, proč jsem tolik stálo to, abyste se k tomu vyjádřil. Dnes dopoledne jste ho viděl, a tak mě zajímalo, jestli jste si něčeho nevšiml.“

Poirot zavrtěl hlavou.

„Vůbec ničeho. Byl -jak bych to vyjádřil -normálnost sama.“

„Což je dost podivné, nemám pravdu? Navíc –koho by napadlo zastřelit se v podstatě uprostřed pracovní doby? Proč nepočkat do večera? To by přece bylo mnohem přirozenější.“

Poirot souhlasil.

„Kdy k té tragédii došlo?“

„To nemůžeme určit přesně. Výstřel zřejmě nikdo nezaslechl. Ale podle mě ani nemohl. Ordinaci oddělují od chodby dvoje dveře a ty jsou ještě navíc po obvodu utěsněny silnou látkou. Nejspíš aby se ven nedostaly nářky obětí zubařského křesla.“

„To zní velmi pravděpodobně. Pacienti někdy vydávají nepříjemné zvuky.“

„Přesně tak. A venku na ulici je čilý ruch, takže tam mohl výstřel stěží někdo slyšet.“

„Kdy ho objevili?“

„Kolem půl druhé -našel ho Alfred Biggs, sluha. Není podle všeho zrovna ukázkou bystrosti. Pacientka, která byla k Morleymu objednána na půl jedné, ztropila povyk, protože ji nechal čekat. Zhruba deset minut po jedné vyjel chlapec nahoru a zaklepal na dveře ordinace. Nikdo se neozýval a on se zřejmě neodvážil jít. dál. Od Morleyho už si něco schytal, a tak byl celý vyplašený z toho, aby zase neudělal něco špatně. Vrátil se zpátky dolů a pacientka se asi ve čtvrt na dvě nabručeně odporoučela. Nemám jí to za zlé. Čekala tři čtvrtě hodiny a chtěla se taky někdy najíst.“

„O koho šlo?“

Japp se uškIíbl.

„Podle toho hocha to byla slečna Shirtyová, ale v knize objednávek je uvedená jako Kirbyová.“

„Jaký systém tu byl zaveden pro uvádění pacientů?“

„Když byl Morley připraven na dalšího pacienta, zazvonil na tamhleten bzučák a chlapec přivedl pacienta nahoru.“

„A kdy Morley zazvonil naposledy?“

„Pět minut po dvanácté a hoch uvedl čekajícího pacienta. Pana Amberiotise z hotelu Savoy -jak tvrdí kniha objednávek.“

Na Poirotových rtech se objevil jemný úsměv.

„To by mě zajímalo,“ zamumlal, „co náš sluha provedl s tímhle jménem!“

„Nejspíš pěknou hatmatilku. Až se budeme chtít pobavit, zeptáme se ho.“

„A kdy pan Amberiotis odešel ?“ zajímal se Poirot.

„Nenechal se vyprovodit, takže to nevíme... Spousta pacientů sejde sama po schodech, aniž by si přivolali výtah, a opustí dům.“

Poirot přikývl.

„Já jsem ale zavolal do Savoye,“ pokračoval Japp. „Pan Amberiotis to věděl naprosto přesně. Prý se podíval na hodinky zrovna ve chvíli, kdy za sebou zabouchl dveře. Bylo právě za pět minut půl jedné.“

„Nebyl schopen vám říci nic důležitého?“

„Ne. Jen to, že se mu zubař zdál úplně normální a v pohodě.“

Eh bien,“ řekl Poirot. „Pak se to tedy zdá být jasné. Mezi 12.25 a 13.30 se něco stalo -a spíše blíže k půl jedné.“

„Přesně tak. Protože jinak –“

„Protože jinak by si zazvonil pro dalšího pacienta.“

„Správně. Tuhle teorii potvrzuje i lékařská zpráva, samozřejmě bez záruky. Divizní lékař prozkoumal tělo ve 14.20. Nechtěl nic tvrdit s definitivní platností -to oni dneska nikdy nedělají a svádějí to na údajně velké množství individuálních faktoru. Morley ale podle něj nemohl zemřít později než v jednu, nejspíš ještě podstatně dřív. Ruku do ohně ale za to prý dát nemůže.“

„To znamená,“ zamyslel se Poirot, „že těsně před půl jednou je náš pan Morley naprosto normálním zubařem - veselým, zdvořilým a schopným. A potom? Zoufalství - sklíčenost -nebo cokoli, a zastřelí se.“

„Je to směšné," prohodil Japp. „Musíte uznat, že je to směšné.“

„Směšné,“ namítal Poirot, „není to správné slovo.“

„Já vím, že ne, ale -říká se to. Tak je to tedy divné, jestli vám to vyhovuje víc.“

„Ta pistole byla jeho?“

„Nebyla. Žádnou neměl. Ani nikdy předtím. Podle jeho sestry se v domě taková věc nevyskytovala. Jestli se rozhodl skoncovat se životem, mohl si, samozřejmě, nějakou opatřit. Pokud to udělal, brzy se to dozvíme.“

„Ještě něco vás znepokojuje?“ otázal se Poirot.

„Vlastně ano - zarazila mě poloha, ve které ho našli. Ne že bych zrovna tvrdil, že takhle nikdo spadnout nemůže, ale něco mi na tom prostě nesedí. A na koberci byly místy šrámy - jako by po něm někdo něco táhl.“

„Tak to je rozhodně významné.“

„Ano, pokud v tom nemá prsty ten zatracenej kluk. Něco mi říká, že se možná pokusil s Morleym hnout, když ho našel. On to, samozřejmě, popírá, ale v tu chvíli byl určitě strachy bez sebe. Je to ten typ mladého trouby, který se do všeho zbytečně namočí a zadělá si na malér. Takoví pak navykládají skoro automaticky snůšku lží.“

Poirot se zamyšleně porozhlédl po pokoji.

Jeho oči putovaly od umyvadla zavěšeného na stěně za dveřmi k vysoké kartotéce na druhé straně dveří. Pak se zaměřily na zubařské křeslo a přilehlou výbavu u okna, pokračovaly ke krbu a zpátky k místu, kde ležela mrtvof ta -poblíž druhých dveří, vedle krbu.

Japp se zadíval stejným směrem. „Tam je jen taková r malá kancelář.“ Rozevřel dveře dokořán. Jak řekl, nacházela se za nimi malá místnost s psacím stolem, stolkem, na němž spočíval lihový kahan a čajový servis, a několika židlemi. Jiné dveře z místnosti nevedly.

„Tady pracovala jeho sekretářka,“ vysvětlil Japp. „Slečna Nevillová. Zřejmě má dnes volno.“

Jejich pohledy se setkaly.

„Vzpomínám si,“ řekl Poirot, „že se mi o tom zmínil. Mohla by to být další skutečnost vyvracející teorii sebevraždy?“

„Jako že ji odsud někdo schválně vylákal?“

Japp se zarazil a pak pokračoval:

„Jestli to nebyla sebevražda, byl zavražděn. Ale proč? Žádné vysvětlení se nezdá být dostatečně pravděpodobné. Podle všeho byl Morley neškodný a dobromyslný chlapík. Kdo by ho chtěl zabít?“

„Kdo ho mohl zabít?“ zeptal se Poirot.

„Odpověď na tuhle otázku,“ řekl Japp, „zní: v podstatě kdokoli! Z hořejšího bytu k němu mohla přijít jeho sestra a zastřelit ho. Stejně tak to mohl provést někdo ze služebnictva. Nebo ho mohl zastřelit jeho společník Reilly. Alfred jakbysmet. Zastřelit ho mohl i některý z pacientů.“ Zarazil se. „A ze všech nejsnadněji to mohl udělat Amberiotis.“

Poirot přikývl.

„V tom případě však musíme zjistit, proč.“

„Přesně tak. Znovu se vracíme ke stejnému problému. Proč? Amberiotis přebývá v Savoyi. Proč by měl zámožný Řek přijít a zastřelit neškodného zubaře?“

„To bude nejspíš náš kámen úrazu -motiv!“

Poirot pokrčil rameny a řekl:

„Člověka napadne, že si smrt dost amatérsky vybrala nesprávnou osobu. Záhadný Řek, bohatý bankéř, slavný detektiv -bylo by jen přirozené, kdyby zastřelili některého z nich. Neboť záhadní cizinci mohou být zapleteni ve špionáži, u bohatých bankéřů se dají předpokládat styky s osobami, které by měly z jeho smrti prospěch, a slavní detektivové mohou znamenat nebezpečí pro zločince.“

„Zatímco chudák starý Morley neznamenal nebezpečí pro nikoho,“ poznamenal Japp sklesle.

„To není tak jisté.“

Japp se na Poirota otočil.

„Co tím myslíte?“

„Nic. Jen taková náhodná poznámka.“

Zopakoval Jappovi těch pár slov, která pan Morley prohodilo své paměti na tváře, a zmínku o jakémsi pacientovi.

Japp se tvářil pochybovačně.

„No, je to možné, ale připadá mi to trochu přitažené za vlasy. Třeba šlo o někoho, kdo si nepřál, aby vyšla najevo jeho totožnost. Nevšiml jste si dnes dopoledne některého z ostatních pacientů ?“

„V čekárně mě upoutal mladík,“ zamumlal Poirot, „který vypadal přesně jako vrah!“

„Co to povídáte?“ zíral na něj Japp.

Poirot se usmál.

Mon cher, to bylo těsně po mém příchodu sem! Byl jsem nervózní, hlavou se mi honily hrůzné představy - enfin, špatně naladěný. Všechno mi připadalo zlověstné - čekárna, pacienti, dokonce i koberec na schodech! Vlastně mám takový dojem, že ten mladík jen trpěl ukrutnými bolestmi. Nic víc.“

„To si dokážu představit,“ odvětil Japp. „Stejně si toho vašeho vraha ale proklepneme. Prověříme si všechny, ať už jde o sebevraždu, nebo ne. Myslím, že ze .všeho nejdřív bychom si měli ještě jednou popovídat se slečnou Morleyovou. Zatím jsem s ní stačil prohodit jen pár slov. Byl to pro ni, samozřejmě, šok, ale není z těch, které se zhroutí. Hned se za ní vypravíme.“

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023