III
Paní Mertonovou z bytu číslo 82 v King Leopold Mansions označil vrátný jako nejbližší přítelkyni paní Chapmanové v domě.
Proto se Japp s Poirotem posléze vydali právě do bytu číslo 82.
Paní Mertonová byla upovídaná dáma s jiskřivýma černýma očima a složitým účesem.
Nebylo zapotřebí přemlouvat ji, aby se rozpovídala. Byla celá horlivá zapojit se do dramatické situace.
„Sylvia Chapmanová -no ovšem. Vlastně jsem se s ní zase až tak dobře neznala -nebyly jsme vyloženě blízké přítelkyně, abych tak řekla. Občas jsme se večer sešly na partičku bridže, také jsme spolu chodívaly do biografu a samozřejmě tu a tam i na nákupy. Ale -ach, řekněte mi -není mrtvá, že ne?“
Japp ji uklidnil.
„Tedy, to ráda slyším! On totiž zrovna před chvílí byl pošťák celý vyjevený, že se v jednom z bytů našla mrtvola. Člověk ale nemůže věřit ani polovině toho, co slyší, nemám pravdu? Alespoň já se podle toho vždycky řídím.“
Japp položil další otázku.
„Ne, o paní Chapmanové nic nevím -naposledy jsme se viděly, když jsme se domlouvaly, že zajdeme příští týden na ten nový film s Ginger Rogersovou a Fredem : Astairem. Tehdy se ale nezmínila, že má v plánu odjet.“
O slečně Sainsbury Sealové nebylo paní Mertonové nic známo. Paní Chapmanová před ní o nikom s takovým jménem nikdy nemluvila.
„A přitom, víte, je mi to jméno přece jen povědomé. Velice povědomé. Tuším, že jsem ho docela nedávno někde zahlédla.“
„Už pár týdnů se o ní píše ve všech novinách-“ podotkl J app suše.
„No jistě -nějaká pohřešovaná osoba, viďte? A vy jste si myslel, že by ji paní Chapmanová mohla znát? Ne, jsem si jistá, že přede mnou Sylvia tohle jméno nikdy nezmínila.“
„Paní Mertonová, mohla byste mi něco povědět o panu Chapmanovi?“
Na tváři paní Mertonové se objevil poněkud zvláštní výraz.
„Pokud já vím, byl obchodním cestujícím –alespoň mi to tak řekla paní Chapmanová. Jezdil služebně do ciziny -tuším, že šlo o nějaké zbraně. Procestoval celou Evropu.“
„Setkala jste se s ním někdy?“
„Ne, nikdy. Doma se ukázal hodně zřídka a když, nestáli Chapmanovi o cizí lidi. Což je naprosto přirozené.“
„Je vám známo, zda má paní Chapmanová nějaké blízké příbuzné či přátele?“
„Tak o přátelích nic nevím. A nezdá se mi, že by měla blízké příbuzné. Nikdy o nikom takovém nemluvila.“
„Pobývala někdy v Indii?“
„Jestli ano, já o tom nevím.“
Paní Mertonová se zarazila a pak spustila:
„Ale řekněte mi, prosím vás, proč se na tohle všechno vyptáváte? Dokážu pochopit, že jste ze Scotland Yardu, jenomže k takovým otázkám musíte mít přece nějaký důvod?“
„Nuže, paní Mertonová, stejně byste se to brzy dozvěděla. V bytě paní Chapmanové se totiž skutečně našla mrtvola.“
„Ach -?“ Paní Mertonová na chvíli připomínala psa s očima velkýma jako talíře.
„Mrtvola! Doufám, že to nebyl pan Chapman. Nebo snad nějaký cizinec?“
„Nebyl to žádný muž,“ odpověděl Japp „Tělo patří ženě.“
„Ženě.“ Paní Mertonová vypadala ještě více překvapená.
„Proč vás napadlo, že šlo o muže?“ zeptal se Poirot šetrně.
„Ach, ani nevím. Prostě mi to přišlo tak nějak pravděpodobnější.“
„Ale proč? Protože měla paní Chapmanová ve zvyku přijímat návštěvníky mužského pohlaví?“
„To ne -opravdu ne,“ pohoršila se paní Mertonová. „Na něco takového jsem opravdu ani nepomyslela. Sylvia Chapmanová nebyla ani v nejmenším tenhle typ –ani náhodou! Zkrátka když pan Chapman -chci říct -“
Větu nedokončila.
„Mám takový dojem, madame," řekl Poirot, "že víte trochu víc, než jste nám zatím prozradila.“
„Já vážně nevím,“ odpověděla paní Mertonová nejistě, „co mám dělat! Víte, nechci zrovna zneužít důvěru a ujišťuji vás, že jsem nikomu nevyzradila, co mi Sylvia tehdy řekla -tedy kromě pár velice dobrých známých, na které se můžu spolehnout -“
Paní Mertonová se nadechla.
„Co vám paní Chapmanová řekla?“ zeptal se Japp.
Paní Mertonová se předklonila a ztišeným hlasem vyprávěla: „Jednoho dne jí to, takříkajíc, vyklouzlo. Byly jsme na jakémsi filmu o tajné službě a paní Chapmanová prohlásila, že ať to napsal kdokoli, o tomhle tématu neměl ani ponětí. A pak to z ní vypadlo -zavázala mě přísahou mlčenlivosti. Tedy šlo o to, že pan Chapman pracoval pro tajnou službu. To byl také ten pravý důvod, proč musel často jezdit do ciziny. Zbrojařská firma sloužila jenom jako zástěrka. Paní Chapmanové to přinášelo dost trápení, protože svému manželovi nemohla ani psát, ani od něj dostávat dopisy, když byl pryč. A bylo to samozřejmě nebezpečné!“
