Proč bychom se netopili (Zdeněk Šmíd)

      Byl konec června, večer na lukách řvaly žáby, cvrčci a nevím co všechno, chodil jsem sám a po obou stranách cesty se zvedala pádla topolů.

      Těšil jsem se na červenec, na řeku a na partu, která o nějaké Ofélii neměla ani ponětí.

      Pečlivě jsem se vyhýbal koupališti, kašně, cestě k rybníku, jedné hospodě, jedné stráni, po které se v dešti krásně sjíždí dolů, a ještě asi šedesáti místům. Vůbec nic se nestalo, říkal jsem si dogmaticky. A stejně, bylo to už strašně dávno. Aspoň sto let.

      Po třech dnech jsme se potkali.

      „Ahoj, nezlob se,“ řekla Ofélie.

      „Já se vůbec nezlobím,“ pravil jsem společensky. „Ale mohlas to říct hned. Měla jsi kvůli mně zbytečný nepříjemnosti.“

      „Ty jsem měla každej večer, když jsem byla s tebou venku. Žádný rodiče nevidí rádi, když se jim dcera courá.“

      „Myslím nepříjemnosti s tamtím.“

      „S jakým tamtím?“

      „No s tamtím. Jak si pro tebe došel k rybníku.“

      Ofélie se rozchechtala, což se mi zdálo neobyčejně cynické. Čekal jsem, až ji to přejde, nepřecházelo to.

      „No tak se měj,“ sebral jsem síly. „Bylo s tebou fajn.“

      Ofélie se přestala smát.

      „To byl táta,“ řekla. „Já mám totiž taky tátu, víš?“