ATROFOVANÁ PŘEDMLUVA
VY BYSTE TO NEUDĚLALI?
K čemu vlastně všechno tohle plýtvání papírem, jenom proto, aby se lidé dostali z jednoho místa na druhé? Snad tedy proto, aby byl Čtenář ušetřen stresu náhlých a nečekaných přesunů v prostoru a zůstal klidný? A tak je zakoupen lístek, přivoláno taxi, nastoupí se do letadla. A když se Ona (letuška, přirozeně) přes nás nakloní, aby vám šeptem nabídla žvýkačku, kinedryl či dokonce nembutal, je nám umožněn letmý pohled do teplé jeskyňky mezi dvěma broskvičkami.
„Mluv paregoricky, Cukrouši, a já tě uslyším.“ Já ale nejsem American Express…
Pokud je některá z mých postav viděna, jak kráčí v normálních šatech po New Yorku, a v příští větě je v Timbuktu, kde valí frajerské řečičky do zajdy s gazelíma očima, můžeme klidně předpokládat, že se tam (host, jenž není z Timbuktu) přepravil nějakým obvyklým způsobem…
Agent Lee (dvě čtyřky - osm - šestnáct) se podrobuje odvykací kúře… Výlet prostorem i časem, narkomanovi stejně zlověstně důvěrně známý jako nároží drogových schůzek… obrazy z minulých i budoucích kúr prolétávají jeho přízračnou podstatou fantóma, vibrují v tichých větrech zrychleného Času…
Píchni si… Cokoliv…
Metodické ohryzávání prstů, v cele na okrsku se po podlaze koulí ampule… „Tak co, Bille, šlehnul by sis heroin? Cha cha cha.“
Pokušítelské nejasné dojmy, jež se na světle rozplývají… pytle shnilé ektoplazmy, vymetené starým fetákem, kašlajícím a chrchlajícím za absťákového jitra…
Staré, nafialověle hnědé fotky, které se kroutí a praskají jako bláto na slunci: Panama City… Bill Gains valí do čínského drogisty paregorické oblbovačky.
„Já mám tyhlety dostihový psíky… čistokrevný chrti… Všichni maj dysentérii… tropický klima… průjmy… chápete, sračky?“ modrým ohněm. Plamen pohasl… zápach hořícího kovu… „Podávat očním kapátkem… Vy byste to neudělali?… Bolestivá menstruace, křeče… moje žena… vložky… Přestárlá matka… Hemoroidy… nehojí se… krvácí…“ Vytuhnul a naklonil se k pultu… Drogista vytáhl z úst kartáček na zuby, pohlédl na jeho konec a zavrtěl hlavou…
Gains a Lee vypálili celou Republiku Panama, od Davida až k Dariénu, kvůli paregoriku… Rozlétli se s mlaskaným zvukem na kusy… Fetáci mívají sklony k tomu utíkat se společně do jednoho těla… Zvláště na horké půdě musíte být opatrní… Gains zpátky v Mexico City… Zoufalý kostlivecký škleb chronického nedostatku drogy, zeskelnatělý kodeinem a vrtáky… v koupacím plášti díry po cigaretách… na podlaze skvrny od kávy… začouzená petrolejová kamínka… rezavě oranžový plamen…
Ambasáda nemohla kromě místa pohřbu na Americkém hřbitově poskytnout jiné údaje…
A Lee zase k bolesti a sexu, Času a Yage, hořké Popínavé Duši Amazonie…
Vzpomínám si, jak se jednou po předávkování majounem (usušené cannabis, rozdrcené na prach jako zelený práškový cukr a smíchané s nějakou zavařeninou nebo jinou sladkostí, která chutná jako křupavý švestkový puding, přičemž výběr sladkostí je samozřejmě libovolný…) vracím z Lulu, Hajzlíku aneb Komůrky pro malé kluky (zápach atrofovaného dětství a tréninku na záchodcích), rozhlédnu se po obýváku vily na okraji Tangeru a náhle vůbec nevím, kde jsem. Možná jsem otevřel špatné dveře a v tu samou chvíli vlítne dovnitř Vlastník, Majitel, který tam byl první, a začne řvát: „Co tady děláte? Kdo jste?“
A já vůbec nevím, ani co tam dělám, ani kdo jsem. Rozhoduju se zahrát to ke zdi, možná, že se stačím zorientovat, ještě než se ukáže Majitel… Takže místo povykování „Kde to jsem?“ pěkně klid a rozhlédnout se a aspoň přibližně na to přijdete… Nebyli jste tam od Začátku. Nebudete tam do Konce… Vaše znalost toho, co se děje, může být pouze povrchní a relativní…
Co já vlastně vím o téhle poničené a žluté mladé fetácké tváři, žijící pouze z čistého opia? Snažil jsem se mu vysvětlit: „Jednou se ráno probudíš a budeš mít játra v klíně,“ a také jak má zpracovávat syrové opium, aby to nebyl jenom jed. Jemu ale skelnatí oči a nechce nic vědět. Fetáci už jsou takoví, většina jich nechce nic vědět… A vy jim nemůžete ne…
