HAUSER A O’BRIEN
Když ke mně tehdy ráno v osm přišli, věděl jsem, že je to moje poslední a jediná šance. Oni to ale nevěděli. Jak by také mohli? Obyčejné rutinní zatčení. Ale ne tak docela.
Hauser právě snídal, když volal Plukovník: „Až půjdete do města, chci, abyste s tím svým parťákem sbalili chlápka, co se jmenuje Lee, William Lee. Je v hotelu Lamprey. Na Stotřetí, akorát na lince béčka.“
„Jo, vím, kde to je. A jeho si taky pamatuju.“
„Dobře. Pokoj 606. Jenom ho zatkněte. Neztrácejte čas prohlídkou pokoje. Seberte ale všechny jeho knížky, dopisy a rukopisy. Všechno, co je tištěné, psané strojem nebo rukou. Jasný?“
„Jasný. Ale o co tu jde… knížky…“
„Proveďte to.“ Plukovník zavěsil.
Hauser a O'Brien. U narkotické jednotky už jsou dvacet let. Staří psi, jako já. V drogách už jedu šestnáct let. Jako poldové nebyli zase tak zlí. Přinejmenším O'Brien. Dělal mluvku a Hauser drsňáka. Dvojka z kabaretu. Hauser měl ve zvyku vám nejdřív jednu natáhnout a pak teprve něco říct, čistě jenom aby prolomil ledy. O'Brien vám pak nabídne cigaretu Old Gold – prostě kouřit Old Gold, jako poliš… a začne do vás valit ty fízlovský kydy, co mu natloukli do hlavy. Nebyl to špatný chlapík a já jsem to nechtěl udělat. Byla to ale moje jediná šance.
Právě jsem si podvazoval pro ranní píchnutí, když si otevřeli univerzálem a vešli. Byl to zvláštní typ, kterým lze odemykat, i když jsou dveře zevnitř zamčené na klíč. Na stole přede mnou ležel balíček s drogou, injekční jehla, stříkačka – v Mexiku jsem si zvykl používat obyčejnou stříkačku a ke kapátku jsem se už nikdy nevrátil – čistý líh, bavlnka a sklenice vody.
„Tak jo,“ povídá O'Brien… „Dlouho jsme se neviděli, co?“
„Vem si kabát, Lee,“ ozval se Hauser. Měl v ruce pistoli. Vždycky když někoho zatýkal, tak ji vytahoval, kvůli psychologickému efektu a také proto, aby předešel úprku na záchod, k výlevce nebo k oknu.
„Hoši, můžu si předtím ještě jednou šlehnout?“ zeptal jsem se. „Důkazů tady přece máte dost…“ Vrtalo mi hlavou, jak se dostanu ke kufříku, jestli řeknou ne. Kufr nebyl zamčený, ale Hauser měl v ruce pistoli.
„Chce si píchnout,“ řekl Hauser.
„Však víš, Bille, že to nemůžem udělat,“ pronesl O'Brien svým hladkým, ukecaným hlasem a vyslovil moje jméno s mazlavě úlisnou a lichotnickou familiárností, brutální a zároveň obscénní.
Samozřejmě tím myslel: „A co můžeš udělat ty pro nás, Bille?“ Pohlédl na mě a usmál se. Úsměv trval příliš dlouho, odporný nahý úsměv starého, napajcovaného perverzníka, ve kterém se nashromáždilo veškeré negativní zlo a špatnost O'Brienova dvojakého povolání.
„Třeba bych vám mohl přihrát Ocelovýho Martyho,“ zkoušel jsem to.
Věděl jsem, že hrozně chtějí Martyho dostat. Prodával už pět let a pořád mu nemohli nic přišít. Marty byl starý kozák a dával si moc velký pozor, komu prodává. Musel toho člověka nejdřív znát, moc dobře znát, než od něj vzal peníze. Nikdo nemůže tvrdit, že by šel kvůli mně někdo sedět. Mám perfektní pověst, ale stejně by mi Marty nic neprodal, protože mě neznal dost dlouho. Až tak moc byl podezíravý.
„Martyho?!“ ujelo O'Brienovi. „Ty bys od něj moh kaufnout?“
„Jasně, že jo.“
Byli podezíraví. Člověk nemůže být celý život poldou a nevyvinout si přitom zvláštní soustavu intuicí.
„OK,“ řekl konečně Hauser. „Radši bys ale měl dodržet slovo, Lee.“
„Všechno bude v pořádku. Věřte mi, jsem si toho moc dobře vědomej.“
Podvázal jsem se, abych si píchl, a ruce se mi třásly chtivostí jako archetypálnímu narkomanovi. „Jsem už jenom starej feťák, hoši, neškodná stará třaslavá feťácká troska.“ Takhle jsem to na ně valil. Jak jsem doufal, Hauser se díval stranou, když jsem začal hledat žílu. Je to velice nehezká podívaná.
O'Brien seděl na opěradle židle, kouřil Old Gold, a zatímco hleděl z okna a přemýšlel, co bude dělat, až bude na penzi, usadil se mu ve tváři snivý výraz.
Rovnou se mi podařilo napíchnout žílu. Do stříkačky okamžitě vystřelil sloupec krve, ostrý a pevný jako rudá struna. Stlačil jsem palcem píst a cítil, jak mi droga d…
