Na prahu (Vilém Závada)

Klubko zmijí

Zamotán v klubku cest člověk bloudí a tápe
až odvine se nit a chvíli zase může jít
Ve snu jej budí úzkost a nedává mu spát
Převaluje se na lůžku a sám v sobě svíjí
klubíčko nervů v klubku plamenů a zmijí

S ohořelými křídly hledá svůj druhý pól
aby se k němu upnul a přivinul
Čím více tuší ráj tím víc jej drží peklo země
a tím více vzdaluje se od pramene
až před smrtí zas najde ztracené zřídlo

Jen had zůstává hadem a páteř si nepoláme pádem
Svleče a vymění třpytivě chladnou kůži
Uštknut vidinou nebe a raněn slepotou
plazí se před tváří slunce po břiše v prachu
s prazemní chytrostí plaza s ploskou lebkou
však jako nemohoucí úd země přikládá na vše metr boha
A když se někdo prodírá za svým nejžhavějším květem
vymrští se vždy vzhůru jak přišlápnutý kořen záští
a s nevinně našpulenou tlamou mu vstříkne smrtící jed